16. 12. 2009, Channel 4 News
"Ztratil jsem svůj svět a ztratil jsem své náboženství" - řekl bývalý příslušník íránské milice Basídž. Tento muž říká, že viděl zabíjení a pokoušel se zabránit znásilňování během nepokojů, které následovaly po sporných prezidentských volbách v červnu.
(Článek převzatý ze stránek Channel 4, rozhovor muže, který uvedl jenom titul Seyyed, s novinářkou Lindsey Hilsum, překlad zkrácen, doplněn o faktické poznámky a upraven podle originálu v perštině na druhém videu.)
Po měsících, kdy přicházely zprávy od svědků a obětí, nyní slyšíme svědectví o těchto událostech od muže, jenž byl údajně členem skupiny, která měla příkaz provést útoky na demonstranty.
Tento muž nyní žádá o azyl v Británii a mluvil exkluzivně pro Channel 4 News o rozkazech, které Basídží dostali, aby zajistili vítězství prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda ve volbách.
Na svém blogu, Lindsey Hilsum napsala: "Možná nejpřesvědčivějším důkazem je to, že jeho příběh potvrzuje zprávy, přicházející od obětí a organizací pro lidská práva, kteří tvrdili, že k znásilňování docházelo po celém Íránu v měsících plných brutality po červnových volbách...
...a jeho zoufalství. Jenom málokdy jsem mluvila s někým tak rozrušeným."
"Ve skutečnosti rozkazy nepřišly po volbách. Rozkazy pro to vše, čeho jste byli svědky, přišly před volbami. Byli jsme připraveni. Ale nikdy jsme si nepředstavovali, že aktivita lidí bude tak velká. Dostali jsme rozkazy ohledně aktivit studentů. Už tři, nebo čtyři měsíce před volbami jsme měly přednášky o ideologickém a politickém myšlení a kontrole davů. Věděli jsme, co máme dělat, ale nic nás nepřipravilo na to, co skutečně přišlo. První dny došlo k těžkým střetům a tak jsme dostali nové rozkazy na další dny.
Jsem úplně zmatený. Byl jsem takhle vychováván více než 20 let, a přede mnou stejně celá rodina mučedníků. Pořád přemýšlím, co je správné. To, co jsem si zvolil nyní, nebo cesta, kterou si vybrali oni. Naše rodina není bezvýznamná. Máme mezi sebou hodně mučedníků. Můj strýc byl zabit s panem D a panem AHD. Jsme prominentní náboženská rodina - byli jsme vždy v první linii, vždy se vzpomínkami na válku, bojiště a revoluci. Od těchto událostí pořád přemýšlím nad tím, kdo má pravdu?
Tři nebo čtyři měsíce předtím jsem zjišťoval, jak lidé volby přijmou, jaká bude účast - jestli budou přijaty pozitivně, jestli věří, že se ještě něco dá udělat. Lidé mluvili o Chátamím (reformistický ex-prezident), který měl kandidovat, ale na konec nekandidoval. Všechno to bylo vzrušující. Lidé byli plní skutečného entuziazmu.
Dostali jsme různé statistiky a vyhodnocovali jsme je. Chtěli jsme mít nějakou předtavu, jaké ty střety asi budou. Když kampaně začaly, vzrušení zase dosáhlo nového vrcholu.
Dostali jsme rozkazy měsíce předtím, že musíme následovat vůli Imáma Času, (13. skrytý Imám, kterého příchod se čeká, jako na příchod Mesiáše) jehož zástupcem je Ajatoláh Chámeneí, a že on oznámil, že pro pokrok a rozvoj islámu a rozvoj revoluce nikdo nemůže být lepší než pan Ahmadínežád.
Proto přišel rozkaz, že přáním pana Chámeneího je, aby se pan Ahmadínežád stal prezidentem a proto on musí být vyhlášen za vítěze. Je to strašné a děsivé. Byl jsem velmi šokován. Jak to můžu vysvětlit? To je někdo, komu jsem nemohl protiřečit ani v pomyšlení.
Byl to děsivý scénář, jít proti vůli a názoru, hlavně když tento názor patří Nejvyššímu Vůdci, nebo Velájate Faqíh (koncepce íránské vlády, tedy dohled odborníků v islámském právu nad všemi oblastmi státu), odvážit se vyjádřit vlastní názor.
Byla to hrozná situace. Na jedné straně jsem viděl lidi a na druhé straně byl rozkaz.
Odpověď na všechny otázky leží již v období před volbami. Na uzavřené schůzce, které jsme se účastnili my, odpovědní za urny, včetně mého bratra a mě, bylo vše vysvětleno. Nevím kolik toho víte o Basídžích, je to obrovská organizace, větší, než si dovedete představit.
Pro nás, kdo byli zodpovědní za volební urny rozkaz zněl: rozkaz Chámeneího je aby zvítězil Ahmadínežád.
Pro analfabety a ty, kteří nebyli s to vyplnit své hlasovací lístky, jsme ty lístky vyplnili my a vyplnili jsme je podle rozkazu (za Ahmadínežáda), a bylo jedno komu jejich hlas byl určen. To samé platilo pro ty, kteří chtěli odevzdat bílý nevyplněný lístek. Během sčítání tyto hlasy nebyly vyhlášeny za neplatné.
Tito byli většinou starší muži a ženy - a tito jsou dobří a bezproblémoví věřící v oblastech s nižším stupněm vzdělání, na vesnicích nebo v některých částech velkých měst. Našim problémem byli mladí lidé a univerzitní studenti, připravovali jsme se právě na ně. Když se přepočítávalo [studenti] tam nebyli. Když odešli, jak to mám řící.. moc se stydím... jenom přišli k urně a odešli. Po hlasování jsme tam zůstali jenom my. A poctivě jsme vyplnili náš rozkaz. Urny byly otevřeny, ale ne všechny. Některé byly otevřeny a spočítány, poté jsme dostali další rozkaz odeslat urny do hlavního centra. Protože reakce byla očekávána, již před volbami nám řekli, aby jsme tam i se všemi bezpečnostními jednotkami byli hned brzy ráno další den.
Přišli jsme brzy ráno, spolu se všemi pozvanými. Byly modlitby a poté krátký příhovor, ve kterém bylo potvrzeno vítězství pana Ahmadínežáda, blahopřání, rozdávaly se sladkosti a zákusky a poté nás rozdělili na dvě směny. Existovaly části města, které už předtím byly označeny za problémové - říkali jsme jim červené body - kde byla přítomnost bezpečnostních složek nevyhnutná. Byli jsme vysláni velmi brzy, dříve než kdokoliv mohl něco podniknout. Všichni se rozmístili a byli ozbrojeni. Rozkazem bylo zabránit vytvoření jakékoliv skupiny lidí. Jakýkoliv náznak protestu měl být tvrdě potlačen. Kdyby se kdokoliv ozval, zaútočit.
Zaútočit na lidi nic neznamenalo. Jak jsem vám řekl, kdokoliv, kdo přemýšlel jinak, než Ajatoláh Chámeneí, nebo Velájate Faqíh byl považován za odpadlíka. Proto jeho odpor nemá smysl, jeho názor je bezcenný. Bylo to jednoduché. Nebylo našim úkolem si něco o nich myslet - ani voličích ani o protestujících.
Pro nás to nebyl protest proti volbám, ale proti samotnému Ajatolláhu Chámeneímu.
A nebylo to pro nás pochopitelné, proč by ho někdo měl zpochybňovat. Je naším vůdcem.
Byli jsme ozbrojeni obušky a kabely, které se ohýbali a natahovali. Když se ovinuli kolem něčí ruky a zatáhlo se za ně, mohly způsobit vážné zranění. Rovněž spreje jako pepřový sprej, někteří dostali pouta. Ano, byli jsme připraveni. Všechno šlo podle plánu, protože všechno bylo předem promyšleno.Vozidla přijela včas, snídaně, modlitby, vše načas. Město bylo pod naší kontrolou.
Tím, že jsem měl službu u uren noc předtím, dostal jsem odpolední službu. Šel jsem si oddechnout domů a vrátil jsem se odpoledne. Když jsem se vrátil, nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem viděl. Bylo to neuvěřitelné. Intenzita bojů byla velmi vysoká.
Bylo to zcela nevídané. I předtím jsem viděl útoky, ale nikdy na takové úrovni. Lidé se nevzdávali, nedali se zahnat a měli jsme vážné problémy. Byli rozehnáni, poté se zase sesbírali a vrátili se. Odolávali nám.
Nebyl jsem jednim z běžních pěšáků, nebyl jsem nucen přímo se zapojovat. Mohl jsem, ale rovněž jsem mohl zůstat mimo. Lidé jako já, kteří dohlédali a pozorovali a poskytovali hlášení tam mohli jenom tak stát. Stál jsem tiše vedle svých kolegů. Když takhle s vámi mluvím, všechno se mi vrací. Je to velmi těžké. Pořád si to nedovedu vysvětlit. Proč jsem to musel dělat?
První den byl pro nás velmi těžký. Když jsme se ten večer dostali na základnu, velitelé poskytovali hlášení z různých částí města.
Bylo nám řečeno, že na další dny budou další rozkazy. Rozkazem bylo zaútočit na každého bez rozdílu věku. Na každého, kdo vyjádřil nesouhlas. Bylo nám jasně řečeno, nedělat rozdíl mezi dítětem a dospělým, muži a ženami. Jenom útok, bez varování, bez žádných řečí.
Bylo to pro mě velice zvláštní. Všechno bylo surreální.
Měli jsme povolení střílet. Všichni jsme byli ozbrojeni. Měli jsme podporovat policii a bezpečnostní složky.
Další den se zdálo, že lidé byli připraveni, stejně jako my. Byli stejně připraveni a bylo jich více.
Na druhý den, nevím jak to mám říci, je to pro mě tak bolestné, je těžké o tom mluvit a ty vzpomínky jsou hrozné...ti ranění a ti, kteří zemřeli.
Je to velice těžké tam stát a videt lidi umírat. Musel jsem tam stát. Neměl jsem na výběr.
Ne, nikoho jsem nezabil, jenom jsem doprovázel ostatní. Snažil jsem se do toho vůbec nezapojovat.
Připravili nemocnici pro raněné a mrtvé. Byla to nemocnice, která patřila Basídžům a Revolučním gardám. Bylo to velmi těžké. Pokud měl nekdo nějaký problém s tím, že někoho zabil, bylo mu vysvětleno, že zabíjení bylo pro naši věc a byl to dobrý čin.
Viděl jsem jednoho člověka zemřít na ulici, ale v nemocnici bylo mrtvých mnohem mnohem více, než bylo k vidění na ulici. Byli ze všech částí města.
V potyčkách, kdokoliv byl zraněn, byl zatčen. Pokud ho nemohli chytit, chytili někoho jiného. Zatkli všechny, které mohli. Bylo úplně jedno, kdo to byl. Raněný, neraněný. Pokud to byli aktivisté, tím lépe. Mladé děti, mladé dospělé. Rozkazem bylo zatknout čím více 12 až 18 letých a přivézt je.
Tato skupina způsobovala největší těžkosti a myšlenkou bylo nedad jim žádnou možnost se seskupit. Bylo jich zatčeno velké množství. Bylo připraveno několik míst, kam je převezli a kde měli být drženi.
Tu noc jsem byl tam, přišel jsem za svým bratrem, několik dnů jsem ho neviděl, jak jsme byli zaneprázdněni tím vším. Moc ho respektuji a mám ho rád. Už od dětství jsme byli vždy spolu, jako dvojčata. Řekl mi ať tam za ním přijedu a půjdeme domů společně.
Připravili několik kontajnerů (myslí se asi na stejné dřevěné kontajnery, o jakých se zmiňovali vězni z Kahrízaku). Zatkli pár mladých lidí, ptali se jich na jejich věk a podle toho je rozdělovali.
Ti, kterým bylo více než 18 šli do jednoho kontajneru a ti pod 18 let do několika dalších kontajnerů. Množství dětí pod 18 let bylo větší. Naplnili tři nebo čtyři kontajnery a v každém bylo cca. 25 lidí. Tohle všechno jsem viděl, když jsem šel do hlavního nádvoří, abych se setkal se svým bratrem. Pozdravil jsem ho a další přátele.
Poté jsme slyšeli hluk z dvora. Mysleli jsme si, že ty děti vyvádějí. Šli jsme tam a nikoho jsme neviděli, jenom pořádkové síly. Ten hluk vycházel z těch kontajnerů.
Byly to výkřiky, prosby a pláč. Nerozuměli jsme, co se děje. Prosili: ‘Prosím je nám to líto, udělali jsme hloupost, prosím’. Nebo výkřiky, nebo pláč. Byli jsme zmateni. Nemohl jsem věřit, že by mohli chtít udělat něco takového: znásilňovat.
Je to tak těžké břemeno, bolí mě hlava. Vidím to zas vše před sebou. Všechny ty obličeje, ty výkřiky jsou se mnou každou noc, každou chvíli. Není to něco, co můžete zapomenout, nebo se od toho oddělit.
Prosili o milost, plakali, křičeli o pomoc, ale můj bratr byl vyšším velitelem než já. Šli jsme se podívat, co se děje. Byli tam dva muži ze Sepáhu (Sepáhe Pasdárán - Revoluční Gardy) a vyšli nám vstříc, když nás uviděli. Ptali jsme se, co ten křik znamená. řekli "Nic, to je Fath ol Moin (pomoc k vítězství). Řekli jsme: 'Co tím myslíte, co to děláte? Kdo je tam uvnitř?'
Když jsme se pořád ptali, diskuse se vyhrotila a oni řekli 'Nemáte právo tam vstupovat.' Můj bratr řekl: 'Co tím myslíte? Já jsem zde jedním z velitelů. Nemůžete mi říci, že nemám žádné právo.' Bylo to skutečně tak, ale nedovolili nám vstoupit. Poprali jsme se a po několika minutách do dvoru vjelo vozidlo.
Pravděpodobně někdo upozornil ostatní, že jsme se jim pokusili zabránit v tom, co činili: Fath ol Moin. Přišli, aby zabránili dalšímu vyhrocení situace. Řeklí nám, že nás předvolal vrchní velitel.
Řekli: 'Poďte, Hadží (titul pro ty, kteří se účastnily poutě do Mekky, ale používá se i jako běžné vyjídření úcty starší osobě) chce s váma mluvit.' Bylo vidět, že můj bratr zuří. Byl velice frustrován a nechtěl mluvit. Byl velice rozzlobený. Když jsme se tam dostali, řekl: ‘Co to je? Sexuální zneužívání je vážný zločin. Kdo dal tento rozkat? Kdo to povolil? Hadží jenom klidně odpověděl s úsměvem: ‘To je Fath Al Moin. To je dobrý skutek. Není na tom nic špatného. Proč si stěžuješ?’ Když to řekl, Hadží si myslel, že to mého bratra uklidní. Ale stal se úplný opak, ještě více se rozčílil. Zvýšil hlas a řekl: 'Tím myslíš, že to není zločin? Co si myslíš, že to není jasný zločin? Je to dobrý skutek? Hadží viděl, že ztrácí kontrolu a řekl: ‘Co je tady za problém? Vždyť se nic nestalo. Co tady řešíte?’ Můj bratr řekl: 'Co tím myslíš, že to není nic důležitého? Je něco špinavějšího než tohle, ohavnějšího než tohle? Děti, jsou to děti, nic špatného neudělali, jsou z našeho města.'
Hadží viděl, že to nezvládne, že se chce vrátit na základnu a zastavit to, co se dělo. Řekl: 'Nyní tady zůstaň. Zítra si o tom popovídáme, můžeme se o tom pobavit a zjistit, kde je problém.'
Trval jsem na tom, že s ním zůstanu, ale Hadží řekl: 'Jdi domů, oddechni si, my ho dovezeme. Běž, odvezou tě, zavoláme si tě. Odvezli mě domů. Můj bratr tam zůstal.
Bolest a ostuda před lidma a před Bohem. Ztratil jsem svůj svět a své náboženství.
Nikdy jsem si nemyslel, že tyto věci můžou být tak špinavé.
Myslel jsem si, že budu pokračovat v cestě mých strýců a našich mučedníků. Bylo to mým zájmem a vkládal jsem do toho veškerou svou horlivost: dosáhnout dokonalosti pro mučednictví.
Skutečně jsme se viděli nad ostatníma, a odděleni od ostatních. Skutečně jsme věřili, že to co děláme, je správné, že sloužíme lidem, že sloužíme Bohu a že našim cílem nebylo nic jiného, než uctívat Boha.
Ale nyní se stydím před lidma, stydím se i přiznat, že jsem se mýlil, a stydím se před svým náboženstvím. Páchal jsem zločiny, vědomě a nevědomě.
Nyní jsem zůstal jenom se svým svědomím, které mě trestá za to, co jsme udělali.
Doufám, že Bůh a lidé mi odpustí.
Žádné komentáře:
Okomentovat