pátek, února 23, 2007

Kapitoly z dějin Íránu: Islámská revoluce IV: závěry a důsledky pro Írán, region a svět

Touto kapitolou uzavírám stručný přehled dějin a důsledků Islámské revoluce. Doufám, že se mi povedlo vše podat dostatečně jasně. Uvítám případné dotazy a připomínky.

Důsledky pro Íránce

Íránská revoluce, a hlavně ti, kdo převzali moc po ní, bohužel zvítězili pomocí lží a manipulace. Je pravda, že revoluce měla širokou lidovou podporu, menšinu radikálních islámistů a většinu obyčejných lidí, kteří si od ní slibovali hlavně sociální spravedlnost, oslabení cizího vlivu v zemi a paradoxně větší svobodu. Revoluce spčátku nebyla myšlena jako vysloveně islámská. Byla tak pojmenována až po těch, kdo zvítězili a uchvátili moc násilím na základě Chomejního vykonstruovaných výkladů Koránu a hadísů (jeho argumentace je shrnuta ve sbírce přepisů jeho přednášek Velayat-e Faqih - vláda faqíha, vyšlo i v češtině), podle něhož má vládu v zemi mít v rukou faqíh (islámský soudce) až do příchodu mystického 12. Imáma a podle některých výkladů tedy všechny ostatní vlády světa jsou nelegitimní. Kvůli této náboženské motivaci vlády se jakýkoliv pokus o její kritiku rovnal s kritikou "boží vůle".
Až v prvních měsících po revoluci mnozí zjistili, co se vlastně stalo. Šáh byl jenom nahrazen Chomejním a absolutismus zůstal, dokonce v ještě horší formě. Výsledkem jsou stovky zabitých a uvězněných odpůrců a kritiků režimu, agresivní asimilační politika například vůči etnickým i náboženským menšinám (Kurdům, Bahájům, ale i sunnitským muslimům) a nepříjemné zasahování do osobního života lidí.
Korupce, která kvetla předtím narostla do obludných rozměrů a i dnes se mnohé problémy s úřady musí řešit penězi. I političtí vězni se musí vykupovat horibilními kaucemi a podplácet soudce. Je to výhoda pro ty bohatší, kteří se vysekají z přestupků, za které jsou ti chudí potrestáni. Ale největší korupce probíhá v nejvyšších kruzích. Nedávno vyplaval na povrch korupční skandál francouzské firmy Total, která léta podplácela nejbohatšího muže Íránu a bývalého prezidenta Hašemího Rafsandžáního, a ten jí dopomohl k výhodným ropním kontraktům. To, z čeho revolucionáři obviňovali Šáha, totiž mrhání bohatstvím země a vývoz enormních finančních prostředků do zahraničí se dnes děje v mnohem větší míře. Například spomínaný Rafsandžání vlastní několik desítek nemovitostí v Torontu a jinde.
Tím, že existuje hodně zakázaných ale přesto žádaných artiklů, kvete černý trh: alkohol, zakázaná hudba (ženský zpěv a západní interpreti), filmy, knihy, erotický materiál, ale i některé důležité léky. A samozřejmě zbraně pro vládu: její pochybné transakce s pákistánským pašerákem Abdulem Kádirem Chánem jsou známé... a osobně si myslím, že výsledky plodné spolupráce s jadernou Severní Korejí na sebe nedají dlouho čekat...
Obrovským problémem v Íránu jsou drogy, o tom se tady už psalo několikrát.
Írán se v důsledku své agresivní politiky a rétoriky uzavřel do politické, kulturní i ekonomické izolace. Ekonomické důsledky rovněž nebyly malé. Válka s Irákem zničila část infrastruktury vybudované za Šáha a na mnoha místech dodnes nebyly obnoveny. Mnohé továrny pořád fungují s využitím zastaralých výrobních kapacit ze 70. let, jako je automobilový průmysl, například zastaralá auta mají obrovskou spotřebu a produkují enormní množství smogu. Teherán je jedno z nejznečištěnějších měst světa. Obecně se v Íránu vzácnou ropou a plynem plýtvá. Naproti tomu ale vláda investuje miliardy do jaderného výzkumu, který z hlediska ekonomického určitě není absolutní prioritou. Její význam je hlavně a především politický a důsledky na obyvatele zatím hlavně negativní. Čekání na dostavbu prvního reaktoru v Búšehru se pořád prodlužuje do nekonečna, ale Íránci nasadili tak vysoké tempo výroby paliva, jak kdyby měli zásobovat 10 reaktorů.
Naštěstí se země v posledních letech otevřela technologicky i z hlediska malých uživatelů, počet vlastníků osobních počítačů a uživatelů internetu stoupá, i když internet je filtrovaný.
Stejně stoupá i počet mobilních telefonů, cena mobilních služeb je ale zatím oproti běžnému výdělku (minimální mzda je kolem 250 eur.) vysoká. V Íránu je 70% lidí pod 30 let a tito lidé touží po vzdělání, zkušenostech, dobré práci, seberealizaci, ale i kulturním vyžití, zábavě a normálních mezilidských vztazích mezi chlapci a dívkami, které státní ideologie zakazuje i trestá. Pořád víc lidí umí cizí jazyky a právě izolace země mezi nima vyvolává zvídavost a zájem o cizí a "proklínanou" západní kulturu a snahu o přátelství a normalizaci vztahů se světem. Někteří velice těžce nesou izolaci a šikanu, ale mnozí se pod tlakem prostě přizpůsobí a žijí ze dne na den jak se dá, ti co to psychicky nesnesou se snaží emigrovat, propadají drogám nebo spáchají sebevraždu (statistická čísla nelžou, Írán je jednou ze zemí na vrchu smutných žebříčků v počtu drogově závislých, sebevražd a úniku vzdělaných mladých lidí do zahraničí). Za 8 let vlády Chátamího a reformistů se naštěstí hodně věcí uvolnilo, náboženská policie polevila v přísnosti i trestech a ve vměšování se do osobních životů lidí, třeba i do oblékání, a nyní je dost těžké vrátit smýšlení lidí k puritánským revolučním ideálům, jak to hlásá Ahmadínežádovo křídlo.
Turisté a cizinci se v Íránu ale pořád setkají s přátelskýma a pohostinnýma lidma, mnozí jsou sice hluboce věřící, ale tím jejich typickým vnitřním a osobním způsobem, který se těžce definuje: myslím si, že mnozí věří v Boha (Chodá) a posuzují lidi podle jejich skutků (dobré myšlenky, dobrá slova, dobré skutky) a ne podle jejich vyznání nebo počtu hodin strávených modlením. Je to šíitský islám promíchaným s prastarými předislámskými prvky, ve kterých někdy znatelně proniká na povrch zoroastrizmus ale i prvky křesťanství a ze kterých jsou mnohé v hlubokém rozporu s tradičním sunnitským islámem (například kult a zobrazování imámů - obdoba křesťanských svatých, volnější a lidštější přístup k ženám, zachování jisté malé míry polemiky ve výkladu islámských zákonů oproti zkostnatělosti sunnitských škol). Obecně islám širokých lidových vrstev v Íránu hodně připomíná trochu pověrčivé katolictví Evropského jihu - jižní Itálie a Španělska - kultem mučedníků, sebemrskačskými procesími, vírou v zázraky a podobně.
Tím ale, že lidé zažili vládu duchovních a mnozí se v ní sklamali, pod dojmem lží, korupce, bezpráví, násilí a všudypřítomných nesmyslných zákazů a příkazů, vnucovaná a spolitizovaná pobožnost se mnohým zhnusila a proto mnozí do mešit chodí jenom během velkých svátků nebo při zvláštních příležitostech (hlavně pohřby).
Vláda má ale pořád stabilní tábor svých radikálních přívrženců, je těžké odhadnout kolik jich asi bude, snad kolem 10 snad maximálně 20%. Některá média vyzdvihují, že Ahmadínežád byl zvolen kvůli své radikální rétorice. Není to tak. Byl zvolen i manipulací, ale ti, co ho skutečně volili, dělali to proto, protože sliboval ekonomické reformy a větší blahobyt. Lidi pořád bude více zajímat výška nájmu a cena chleba, než regionální expanze a zničení nějakého vzdáleného Izraele. V Íránu jsou sice levné energie a nízké daně, ale horibilní nájmy. V poslední době se zvedly i ceny jídla vlivem inflace. Obecně se ale životní úroveň a kupní síla Íránců od revoluce snížila. Ani proklamované odstranění třídních rozdílů neproběhlo. Propast mezi bohatými a chudými se ještě více prohloubila. Téměř veškerá ekonomika je kontrolována státem a stát do ní neinvestuje. Často dělníci nedostanou včas své mzdy nebo jim chybí suroviny a technologie k výrobě.
Až po volbách Ahmadínežád změnil rétoriku, postavil do popředí nukleární program, boj proti Izraeli, popírání Holokaustu a provokaci USA a Západu, nebo tak nesmyslné a nepodstatné otázky jako oblékání a zvláštní pruhy na chodníku pro muže a ženy (pravděpodobně pro odlákání pozornosti od skutečných problémů).
Z tohoto důvodu je nespravedlivé vidět ve všech Íráncech sebranku radikálních násilníků a nevzdělanců, kteří nenávidí cizince. Zastávám názor, se kterým souhlasí velká většina Íránců, že íránská islámská vláda nereprezentuje ani vůli obyvatel, ani skutečné blaho a dobro země.

Důsledky pro svět a region

těsně po revoluci začal pomalý ale zhoubný proces "náboženské kolonizace", který měl za cíl vyvézt revoluci: po celém Blízkém východě byly zakládány organizace, legální i ilegální, které měly za cíl sjednotit, finančně podpořit, vyzbrojit a radikalizovat hlavně šíitské skupiny v odboji proti vládám zemí Perského Zálivu, kterým chomejnisté vytýkali jejich spojenectví se Západem a neislámskou vládu, případně příliš shovívavý postoj k Izraeli. Tak byl vytvořen třeba Hizballáh v Libanonu. Tyto organizace si pak vytvářely pobočky a buňky po celém světě, odkud mohl Írán útočit na různé cíle: fyzická likvidace nepohodlných osob nebo teroristické útoky hlavně na americké a izraelské cíle (nebo i jednoduše Židovské, ne izraelské, jako byl útok na Židovské kulturní centrum v Buenos Aires).
Stabilita v regionu byla hned hluboce narušena a krátce po revoluci následovala válka s Irákem, ve které šlo kromě ideologických pohnutek v podstatě o kontrolu důležitých bodů Perského zálivu a ropních zdrojů. Už během války a po ní Írán začal budovat a rozšiřovat sítě svého vlivu i ve většinových sunnitských arabských zemích. Írán začal důsledně realizovat koncepci "vývozu revoluce". Co je jejím cílem? Je to jednoduché. Vytlačit Američany a obecně vliv Západu (politický i kulturní) z regionu, co je pochopitelné, každý národ má vůli po samostatnosti v rozhodování o svém osudu. Ale Írán by chtěl nahradit tuto přítomnost samým sebou a zabezpečit svou nadvládu v celém regionu, co by mělo ekonomické a ideologické důsledky
1. neomezenou kontrolu Íránu nad ropními zdroji a cestami vývozu (Perský záliv)
2. další radikalizaci šíitských frakcí a případně rozšíření teokratického systému vlády do jiných zemí v zálivu (o co se v nedávné době pokusil Hizballáh v Libanonu a do dnešního dne trvá boj o nadvládu šíitů pod velením Íránu v Iráku, co by vyústilo ve vytvoření spomínaného šíitského půlměsíce - Írán, Irák, Libanon), a pravděpodobným cílem těch nejradikálnějších by mohlo být převzetí kontroly nad svatými místy islámu, Mekkou a Medínou a případné vytvoření menšinové nadvlády šíitů nad sunnity, co je dost nereální představa, ledatak zrealizována násilím a ... jadernou hrozbou. Možná proto se roznesly správy o vůli Saúdské Arábie začít svůj vlastní nukleární program.
Konfrontační rétorika Íránu a útoky milicí na Američany v Iráku a Afghánistánu má za cíl provokovat, znemožnit stabilizaci regionu, a nedá se vyloučit ani záměr vyprovokovat přímou vojenskou konfrontaci. Íránci nechtějí zaútočit oficielně, chtějí si nechat statut "napadené oběti amerického a izraelského imperialismu".
Pro region nyní existují jenom dvě perspektivy: stabilizace regionu, mírová kooperace se Západem a vítězství umírněných vlád přátelských vůči Západu, nebo vytvoření další "velmoci" islámských (hlavně šíitských) států pod velením Íránu, radikální a konfrontační vůči Západu, destabilizující z hlediska ekonomického.
Před několika týdny se převážně sunnitské umírněnější státy Zálivu (o kterých Ahmadínežád řekl, že to jsou benzínové pumpy, ne státy) setkaly v Mekce a vytvořily koalici 6+2 - za stabilizaci Blízkého východu a - proti Íránu a Sýrii (pěkné články o tom napsal analytik íránského původu Amir Taherí zde a zde, přeložím až budu mít čas).
Tyto země si vybraly: nechceme nadvládu Íránu v regionu.

Žádné komentáře:

Okomentovat