pátek, března 31, 2006

Írán, země statečných žen - demonstrace 8.března

Jen před několika dny byl v zemích Evropy a celého světa krásný svátek žen. Bylo vidět rozesmáté holčiny a ženy s kyticemi růží nebo jiných květů běhat po ulici, jejich partneři jim kupovali dárky a všichni se společně těšili.

Teherán, Írán, 8. březen. Stovky žen se rozhodly vyjít do ulic na hodinový mírový pochod. I když měl začít jenom ve 4, davy se začly sbírat už ve 3 v parku Laleh a Dánešdžú v Teheránu, poblíž Teheránské univerzity. Studentky pricházely už s připravenými transparenty s hesly "rovnost je naším přirozeným právem", "období otroctví se musí skončit", "násilí páchané na ženách musí skončit", "chceme spravedlnost, chceme mír". Očití svědkové potvrdili, že s růstem davu rostlo i množství bezpečnostních agentů v civilu a v uniformách a snažili se dav rozehnat. Ve 4:07 místního času bezpečnostní složky zasáhly se svou obvyklou brutalitou a zaútočily na ženy a ostatní demonstranty obušky, elektrickými holemi a kábly. Několik lidí bylo zatčeno, hlavně těch, kteří fotografovali nebo filmovali manifestaci fotoaparáty nebo mobilními telefony.
(Fotografie a další informace v angličtině na http://www.wfafi.org/protest2.htm)

Je smutné, že někde na světe narodit se jako žena znamená automaticky přijít o některá přirozená práva... narodit se v Íránu a žít tam jako žena po islámské revoluci z r. 1979 znamená vypořádat a smířit se s mnohými absurdními omezeními. Nemluvím jenom o striktních předpisech o oblečení a zahalení hlavy. Koho by třeba napadlo, že žena v Íránu je podle práva jenom polovičním člověkem? Její svědectví u soudu má jenom poloviční váhu, v dědickém konání dědí jenom polovinu toho, co její bratři, jestli dojde k jejímu usmrcení, její rodina dostane jenom poloviční odškodné, nemůže vykonávat některá povolání (třeba soudkyně) a ke všem úřadním úkonem potřebuje povolení od otce nebo manžela. Teoreticky nemůže bez jeho povolení ani opustit dům. Kromě toho může být provdaná proti své vůli ve velmi raném věku. Podle Šaríje už ve věku 8 let a 9 měsíců, obvykle se čeká "alespoň" do dovršení 13. roku věku. Manžel může požádat o rozvod kdykoliv a i bez toho aby o tom ženu vůbec upovědomil a právo na výchovu dětí je automaticky přisouzeno muži. I kvůli nuceným sňatkům často s obrovskými věkovými rozdíly (manželovi je i 50 a více let), kvůli domácímu násilí nebo drogové závislosti manžela děvčata utíkají z domu a bohužel končí na ulici jako prostitutky. Prostituce je v Íránu trestána smrtí, přesto je podle odhadů v Íránu kolem 3 milionů prostitutek, bezdomovkyň a tulaček, které jsou denně vystaveny hladu a nebezpečí, že je znásilní nebo chytne policie (jenom jedním z nejohavnějších případů je smrt šestnáctileté dívenky Atefeh, oběšené kvůli pouhému podezření z prostituce!). Na veřejnost jenom pomalu pronikají alarmující zprávy o pašování a prodeji žen a dětí do krajin v okolí Perského zálivu. Kvůli těžké situaci na trhu práce a ekonomické závislosti žen končí na ulici i vdovy, rozvedené ženy a ženy politických vězňů, o které se nemá kdo postarat. V Íránu je velmi vysoký počet sebevražd (podle oficiálních údajů WHO je na 3. místě na světě ale z důvodu absence přesných údajů se předpokládá, že může mít i celosvětové prvenství). Zajímavé je ale, že až 65-75% sebevrahů jsou ženy, přičemž ve světě je to obráceně (25-35% žen a 65-75% mužů). Často se vyskytují tragické případy, kdy si žena vybere smrt sebeupálením na protest vůči násilí na ní páchaném. Cizoložství a obecně sexuální styky ženy s mužem, který není jejím manželem jsou potrestány mrskáním (svobodné ženy, trest platí i pro muže) nebo smrtí ukamenováním nebo oběšením (vdané ženy). Bezbranost žen vůči násilí je nejlépe dokazováno faktem, že jestli žena v sebeobraně zabije útočníka, je odsouzena k trestu smrti za vraždu. Znásilněná žena musí předvést 4 mužské muslimské očité svědky jejího znásilnění. Jestli se jí to nepovede, je potrestána znásilněná žena za cizoložství. Ženy uvězněny z politický důvodů, kvůli "protiislámskému chování" jsou vystaveny ještě brutálnějšímu násilí. Jsou opakovaně znásilňovány a mučeny. Jenom vrcholkem ledovce je smrt Zahry Kazemi, kanadsko-íránské fotografky. Na jejím těle byly nalezeny stopy mučení a opakovaného sexuálního násilí.
Nejvíce však pociťují apartheid v praktickém každodením životě: nemůžou na ulici s přítelem, jesti nejsou už manželé (tedy neměly by, jestli jsou mladí zatčeni na společné oslavě i v soukromém domě, můžou být potrestaní mrskáním), nemůžou se účastnit fotbalových zápasů, nemohou tančit a zpívat, (milovaným zpěvačkám populární hudby, jako třeba Googoosh, bylo zakázáno zpívat, jejich desky jsou ilegální a většina z nich emigrovala).
Od dubna 1998 je i zdravotnická péče přísně rozdělena, co se odrazilo na zhoršení zdravotního stavu žen z důvodu nepřítomnosti dostatečně zkušeného ženského zdravotnického personálu.
Snad jediným pozitivem je, že kvůli této segregaci je nutné připustit ženy k vysokoškolskému vzdělání, co se pozitivně odrazilo na jejich vzdělání, nyní navštěvuje vysoké školy více dívek než chlapců (kolem 60-70%) ale i přesto je zaměstnanost žen nízká. Zaměstnaných je jenom 11-14 %, jestli nepočítáme ženy v domácnosti. Ve venkovských oblastech i 50-60% dívek opouští školy už na základním stupni nebo nedokončí střední školu, protože se ve brzy provdají.
Čl. 21 íránské ústavy říká: "vláda musí zabezpečit dodržování práv a svobod všech občanů, mužů i žen ve všech ohledech, v souladu s islámským právem..." to v praxi znamená, že interpretace těchto práv a svobod je plně v rukou islámského kléru. A ten si je vysvětluje skutečně po svém...

fotografie z http://web.tiscali.it/iranian. Odvaha policejních složek: 5 mužů na jednu neozbrojenou ženu.

pondělí, března 27, 2006

Svoboda pro Írán

Fotografie z
http://web.tiscali.it/iranian
Jak se žije lidem bez základních lidských práv nebo
Kolik Palachů ješte bude muset zemřít?

Jenom před několika dny pobouřily naše klidné demokratické svědomí zprávy o zfalšovaných volbách a represích vůči opozici v
Bělorusku. Mnozí ani netuší, že v jiné zemi existuje nelegitimní a zločinný režim už 27 let, režim, který je nadále ignorován a tolerován celým světem a nikdo neslyší hlasy volajících o pomoc.

Studenti v Evropě a v České republice mají různé problémy: třeba otázka placení školného, kolejí, pobytů v zahraničí, hledání brigád a pak nějakého výnosného zaměstnání. A kromě toho si užívají spoustu zábavy: chodí s kamarády do hospody, do kina, do divadla, na diskotéku, mají sexuální partnery podle své orientace, čtou co chtějí, poslouchají takovou hudbu jakou chtějí, surfují na internetu, sportují, volně cestují po světě, a tak dále ... no prostě si ve volném čase dělají to co chtějí. A jestli se jim náhodou něco nelíbí, tak to klidně řeknou, a pěkně hlasitě.

"Imagine..."

A teď si představte, že 80-90% těchto věcí byste nemohli dělat, protože by vás za to mohli zbít, uvěznit nebo i popravit. Představte si zemi, ve které byste nemohli poslouchat třeba Beatles, Céline Dion nebo Madonnu, ale možná ani Jarka Nohavicu. Představte si zemi, ve které je alkohol přísně zakázán a distribuce drog je trestána smrtí, navzdory všemu jsou 4 miliony obyvatel závislých na drogách nebo alkoholu (z celkové populace téměř 70 milionů). Představte si zemi, kde se v novinách, televizi, v rozhlasu nebo na internetu nedočtete žádné "objektivní" zprávy, nebo možná i vůbec žádné zprávy, protože jsou všechny informace cenzurovány. Představte si zemi, kde nemůžete ani vyjít na ulici s vlastní přítelkyní, jestli nejste ve svazku manželském... a jestli jste homosexuální orientace, můžete rovnou spáchat sebevraždu, protože jestli to o vás zjistí, popraví vás. Představte si zemi, odkud jenom ztěží můžete vycestovat a kde vaše hovory, emaily a jakékoliv kontakty hlavně se zahraničím můžou odposlouchat, číst, nebo prostě zablokovat. Představte si zemi, ve které je osobní i společenský život i mužů, ale hlavně žen, přísně kontrolován a nelidsky omezován až do absurdních rozměrů. Představte si zemi, kde může váš kamarád, bratr nebo sestra nebo kdokoliv... třeba i vy... být na ulici zbit nebo zabit policií, nebo prostě z jednoho dne na druhý beze stop zmizet. Něco vám to připomíná, že?


Jo, už ti bude devět, holčičko? Tak to budeš mou ženou!


Ano, mluvím o běžném životě v Íránu, v zemi starobylého národa Peršanů, příbuzného Evropanům (také indoevropského původu). Ironií osudu je fakt, že první deklarace lidských práv byla vydána právě perským králem Kýrem Velikým, více než 500 let před Kristem, ve které přiznává právo uchovat si náboženství, jazyk a politické uspořádání všem národem ve své říši. Persie byla podrobena Arabskými dobyvateli a násilně islamizována před téměř 1400 lety. V roce 1979 byl íránský šách sesazen Ajatolláhem (náboženským vůdcem) Chomejním s pomocí studentů, se záminkou nastolení demokratických reforem, které se však nikdy nekonaly, naopak, byl nastolen tvrdě represivní systém islámské republiky, založené na principu teokracie. V praxi to znamená, že jakýkoliv, i verbální útok na vládní systém se pokládá za odpadlictví - kacířství a může být trestán i smrtí. Právní systém je založen na islámském právu Šaríji, které připouští tresty smrti třeba i ukamenováním, amputace končetin za krádeže, veřejné mrskání nebo mučení při výslechu. Jenom příkladem může být i minimální věk na provdání dívek. Je to jenom 8 let a 9 měsíců.


Kolik Palachů ještě?


Ano, byli to studenti, kteří pomohli této "revoluci", další z revolucí, které nedostály svým slibům. Hned po konsolidaci moci byly přijaty zákony, které popírají absolutní většinu základních lidských práv a obyvatelé jsou po celá léta ovládáni systematickým zastrašováním. V roce 1997 byl ve volbách zvolen prezidentem "umírněný" Mohammad Chátámí volby byly fraškou. Lidé byli přinuceni jít k urnám pod výhrůžkami a spousta hlasů byla prostě zfalšována. V některých obcích bylo napočítáno více hlasů než bylo obyvatel oprávněných volit. Podle průzkumů veřejného mínění minimálně 70 - 90% obyvatel je přesvědčeno o nutnosti změny režimu na demokratickou republiku na laickém základu, tí. Lidé si od něj slibovali reformy ale naopak, režim byl ještě přitvrzen. Hluboké rozčarování a beznaděj. Poslední.j. oddělení náboženství od státu.
9. července 1999 se tisíce (nejen) studentů a studentek vydalo demonstrovat do ulic poté co byly zavřeny dva opoziční deníky a Revoluční gardy vtrhly na studentské koleje v Teheránu, porozbíjely zařízení, mnohé studenty surově zbily nebo vyhodily z oken. Několik jich přišlo o život.
Demonstrace trvaly 5 dnů a srážky s bezpečnostními oddíly Islámské republiky si vyžádali tisíce raněných a mrtvých doprovázené masovým zatýkáním demonstrantů, z nichž mnozí navždy zmizeli beze stop. Přesná čísla nejsou známá.
Jenom během jednoho roku (loňský perský rok 1384, nový 1385 začal 20. března) bylo po celém Íránu zaznamenáno kolem 4100 různých manifestací a veřejných projevů nesouhlasu s vládou, ze kterých většina byla tvrdě potlačena.
V těchto dnech bude jeden můj drahý přítel souzen za to, že v Itálii požádal o politický azyl. Jeho příběh je jenom jedním z tisíců, jenom další jméno přibude na dlouhý seznam obětí a bude zničen jenom další mladý život. Ještě kolik hlasů má zůstat nevyslyšených?


Když zemře jeden člověk, je to smutné. Když zemřou miliony, je to jenom statistika. (Stalin)


Jen v Teheránu beze stop zmizelo jenom v posledních letech "umírněné" Chátámího vlády více než 4000 studentů, z jiných měst jako Širáz a Mašham čísla ani nejsou známa, často o nich ví jenom rodina, která mlčí ze strachu.
Podle oficiálních údajů (WHO) je Írán v posledních letech na třetím místě na světě v počtu sebevražd, podle neoficiálních údajů je hned na prvním, přičemž ženy tvoří přibližně 74% co je v rozporu s celosvětovým trendem.
V zemi s celkovým počtem obyvatel kolem 70 milionů jsou přibližně 4 miliony drogově závislých a 3 miliony žen, které se živí prostitucí, přestože je prostituce a distribuce drog trestáno smrtí. Tisíce íránských dívek jsou také prodávány do zahraničí.
Podle odhadů je v různých koutech Íránu kolem 150 000 politických vězňů, podmínky jejich zadržování jsou nelidské a existují nevyvratitelné důkazy o jejich systematickém mučení.
V zahraničí žije v exilu dalších asi 8 milionů lidí, kteří se bojí promluvit ze strachu o své nejbližší, kteří zůstali doma.
Írán má nesmírné nerostné bohatství. Má obrovské zásoby ropy a zemního plynu (je čtvrtým světovým vývozcem ropy). Navzdory tomu je v Íránu ibližně 10 - 20% nezaměstnanost (čísla v závislosti od regionů a "malých odchylek" oficiálních statistik, žen je zaměstnaných jenom 11-15% a asi třetina až polovina obyvatel žije pod hranicí chudoby.
Je nad slunce jasné, že Írán nepotřebuje jadernou energii na mírové účely. Jaderné elektrárny už vlastní a kdyby neměl co skrývat, nebránil by se natolik mezinárodním inspekcím... Situace degenerovala do té podoby, že si pravděpodobně vyžádá zahraniční intervenci (minimálně v podobě sankcí ale děsím se, že u sankcí to nezůstane) a určitě další oběti.
Doufám jenom, že na jejím konci bude konečně a jednou provždy svoboda a demokracie pro Írán. Teokratická islámská republika jako politický systém selhala ve své úplnosti a budou to opět studenti, ženy, náboženské menšiny a jiné utlačované skupiny obyvatel, kteří se přičiní o její pád.

Co můžeme udělat my?

Nebát se a promluvit za miliony trpících, kterých hlasy jsou soustavně umlčovány, číst informace na internetu a zajímat se o dění. Neposílejme zpátky domů politické uprchlíky a žadatele o azyl, podpisujeme tím jejich ortel!

Média a politikové se svým mlčením stávají spoluviníky režimu.
Dějiny nesnesou výmluvu "já jsem to nevěděl..."

(Další informace a fotografie v odkazech - links)

analýza nezaměstnanosti a důvěryhodnosti oficialnich statistik íránské vlády na: http://www.mees.com/postedarticles/oped/a47n41d01.htm