středa, února 28, 2007

Malé dvojnásobné jubileum :)

Včera byl tomu právě rok co píší tyto stránky. Podle statistiky počet návštěv právě překročil 10 000, co mě velice těší, takže můžu oslavit jakési dvojité jubileum. I když se pravděpodobně mnoho návštěvníků na stránce octlo náhodou nebo jsou to pořád ti samí, kteří se vracejí, stejně děkuji všem čtenářům za jejich pozornost a morální podporu a doufám, že budu moci i v budoucnu pokračovat v psaní, pomůžu osvětlit komplikovanou problematiku dějin a současnosti této fascinující a krásné země, přiblížit spletité osudy její obyvatel a přinést další důkazy o zločinech režimu.
Dělám tuto práci, protože mám k Íránu osobní vztah, záleží mi na jeho osudu a zasazuji se za diplomatický (ne vojenský) tlak s cílem odstranění islámského režimu, který má přímo nebo nepřímo na svědomí tisíce životů a snaží se rozšířit svůj neblahý vliv v regionu i pomocí jaderné hrozby. Doufám, že tyto stránky byly přínosem alespoň pro část čtenářů.

Nechci patřit k mlčící a lhostejné většině. Bloguji, tedy jsem :-)

Komplot západních velmocí zvýšil ceny rajčat v Íránu:)

Přes Islám Info: Íránský prezident v neděli prohlásil, že nepřátelé země rozvinuli množství spiknutí, aby dotlačili Islámskou republiku k tomu, aby se vzdala svého sporného jaderného programu, včetně vyhnání cen rajčat a další potravy nahoru.

Mahmoud Ahmadínežád ale řekl, že takové taktiky nebudou fungovat, citovala ho tisková agentura ISNA. Rostoucí ceny, obzvláště cena rajčat, které jsou důležitou součástí íránských jídel, vedly k nárůstu veřejné kritiky Ahmadínežádovy vlády. Prezident často stížnosti zamítal jako přehánění médií.“Aby nás poškodili, spřádají plány, například přišli a vyhnali nahoru ceny rajčat na trhu. Myslí si, že se kvůli jejich spiknutím vzdáme svých ideálů”, řekl Ahmadínežád v projevu, ve kterém prohlásil, že Írán se svých jaderných plánů nevzdá.

To určitě přijeli agenti Mossadu nebo CIA a vykoupili všechna rajčata v Íránu, že? Aby pak Ahmadíndžihád nedostal těmi rajčaty do obličeje, když bude říkat podobné stupidity :-)


pátek, února 23, 2007

Kapitoly z dějin Íránu: Islámská revoluce IV: závěry a důsledky pro Írán, region a svět

Touto kapitolou uzavírám stručný přehled dějin a důsledků Islámské revoluce. Doufám, že se mi povedlo vše podat dostatečně jasně. Uvítám případné dotazy a připomínky.

Důsledky pro Íránce

Íránská revoluce, a hlavně ti, kdo převzali moc po ní, bohužel zvítězili pomocí lží a manipulace. Je pravda, že revoluce měla širokou lidovou podporu, menšinu radikálních islámistů a většinu obyčejných lidí, kteří si od ní slibovali hlavně sociální spravedlnost, oslabení cizího vlivu v zemi a paradoxně větší svobodu. Revoluce spčátku nebyla myšlena jako vysloveně islámská. Byla tak pojmenována až po těch, kdo zvítězili a uchvátili moc násilím na základě Chomejního vykonstruovaných výkladů Koránu a hadísů (jeho argumentace je shrnuta ve sbírce přepisů jeho přednášek Velayat-e Faqih - vláda faqíha, vyšlo i v češtině), podle něhož má vládu v zemi mít v rukou faqíh (islámský soudce) až do příchodu mystického 12. Imáma a podle některých výkladů tedy všechny ostatní vlády světa jsou nelegitimní. Kvůli této náboženské motivaci vlády se jakýkoliv pokus o její kritiku rovnal s kritikou "boží vůle".
Až v prvních měsících po revoluci mnozí zjistili, co se vlastně stalo. Šáh byl jenom nahrazen Chomejním a absolutismus zůstal, dokonce v ještě horší formě. Výsledkem jsou stovky zabitých a uvězněných odpůrců a kritiků režimu, agresivní asimilační politika například vůči etnickým i náboženským menšinám (Kurdům, Bahájům, ale i sunnitským muslimům) a nepříjemné zasahování do osobního života lidí.
Korupce, která kvetla předtím narostla do obludných rozměrů a i dnes se mnohé problémy s úřady musí řešit penězi. I političtí vězni se musí vykupovat horibilními kaucemi a podplácet soudce. Je to výhoda pro ty bohatší, kteří se vysekají z přestupků, za které jsou ti chudí potrestáni. Ale největší korupce probíhá v nejvyšších kruzích. Nedávno vyplaval na povrch korupční skandál francouzské firmy Total, která léta podplácela nejbohatšího muže Íránu a bývalého prezidenta Hašemího Rafsandžáního, a ten jí dopomohl k výhodným ropním kontraktům. To, z čeho revolucionáři obviňovali Šáha, totiž mrhání bohatstvím země a vývoz enormních finančních prostředků do zahraničí se dnes děje v mnohem větší míře. Například spomínaný Rafsandžání vlastní několik desítek nemovitostí v Torontu a jinde.
Tím, že existuje hodně zakázaných ale přesto žádaných artiklů, kvete černý trh: alkohol, zakázaná hudba (ženský zpěv a západní interpreti), filmy, knihy, erotický materiál, ale i některé důležité léky. A samozřejmě zbraně pro vládu: její pochybné transakce s pákistánským pašerákem Abdulem Kádirem Chánem jsou známé... a osobně si myslím, že výsledky plodné spolupráce s jadernou Severní Korejí na sebe nedají dlouho čekat...
Obrovským problémem v Íránu jsou drogy, o tom se tady už psalo několikrát.
Írán se v důsledku své agresivní politiky a rétoriky uzavřel do politické, kulturní i ekonomické izolace. Ekonomické důsledky rovněž nebyly malé. Válka s Irákem zničila část infrastruktury vybudované za Šáha a na mnoha místech dodnes nebyly obnoveny. Mnohé továrny pořád fungují s využitím zastaralých výrobních kapacit ze 70. let, jako je automobilový průmysl, například zastaralá auta mají obrovskou spotřebu a produkují enormní množství smogu. Teherán je jedno z nejznečištěnějších měst světa. Obecně se v Íránu vzácnou ropou a plynem plýtvá. Naproti tomu ale vláda investuje miliardy do jaderného výzkumu, který z hlediska ekonomického určitě není absolutní prioritou. Její význam je hlavně a především politický a důsledky na obyvatele zatím hlavně negativní. Čekání na dostavbu prvního reaktoru v Búšehru se pořád prodlužuje do nekonečna, ale Íránci nasadili tak vysoké tempo výroby paliva, jak kdyby měli zásobovat 10 reaktorů.
Naštěstí se země v posledních letech otevřela technologicky i z hlediska malých uživatelů, počet vlastníků osobních počítačů a uživatelů internetu stoupá, i když internet je filtrovaný.
Stejně stoupá i počet mobilních telefonů, cena mobilních služeb je ale zatím oproti běžnému výdělku (minimální mzda je kolem 250 eur.) vysoká. V Íránu je 70% lidí pod 30 let a tito lidé touží po vzdělání, zkušenostech, dobré práci, seberealizaci, ale i kulturním vyžití, zábavě a normálních mezilidských vztazích mezi chlapci a dívkami, které státní ideologie zakazuje i trestá. Pořád víc lidí umí cizí jazyky a právě izolace země mezi nima vyvolává zvídavost a zájem o cizí a "proklínanou" západní kulturu a snahu o přátelství a normalizaci vztahů se světem. Někteří velice těžce nesou izolaci a šikanu, ale mnozí se pod tlakem prostě přizpůsobí a žijí ze dne na den jak se dá, ti co to psychicky nesnesou se snaží emigrovat, propadají drogám nebo spáchají sebevraždu (statistická čísla nelžou, Írán je jednou ze zemí na vrchu smutných žebříčků v počtu drogově závislých, sebevražd a úniku vzdělaných mladých lidí do zahraničí). Za 8 let vlády Chátamího a reformistů se naštěstí hodně věcí uvolnilo, náboženská policie polevila v přísnosti i trestech a ve vměšování se do osobních životů lidí, třeba i do oblékání, a nyní je dost těžké vrátit smýšlení lidí k puritánským revolučním ideálům, jak to hlásá Ahmadínežádovo křídlo.
Turisté a cizinci se v Íránu ale pořád setkají s přátelskýma a pohostinnýma lidma, mnozí jsou sice hluboce věřící, ale tím jejich typickým vnitřním a osobním způsobem, který se těžce definuje: myslím si, že mnozí věří v Boha (Chodá) a posuzují lidi podle jejich skutků (dobré myšlenky, dobrá slova, dobré skutky) a ne podle jejich vyznání nebo počtu hodin strávených modlením. Je to šíitský islám promíchaným s prastarými předislámskými prvky, ve kterých někdy znatelně proniká na povrch zoroastrizmus ale i prvky křesťanství a ze kterých jsou mnohé v hlubokém rozporu s tradičním sunnitským islámem (například kult a zobrazování imámů - obdoba křesťanských svatých, volnější a lidštější přístup k ženám, zachování jisté malé míry polemiky ve výkladu islámských zákonů oproti zkostnatělosti sunnitských škol). Obecně islám širokých lidových vrstev v Íránu hodně připomíná trochu pověrčivé katolictví Evropského jihu - jižní Itálie a Španělska - kultem mučedníků, sebemrskačskými procesími, vírou v zázraky a podobně.
Tím ale, že lidé zažili vládu duchovních a mnozí se v ní sklamali, pod dojmem lží, korupce, bezpráví, násilí a všudypřítomných nesmyslných zákazů a příkazů, vnucovaná a spolitizovaná pobožnost se mnohým zhnusila a proto mnozí do mešit chodí jenom během velkých svátků nebo při zvláštních příležitostech (hlavně pohřby).
Vláda má ale pořád stabilní tábor svých radikálních přívrženců, je těžké odhadnout kolik jich asi bude, snad kolem 10 snad maximálně 20%. Některá média vyzdvihují, že Ahmadínežád byl zvolen kvůli své radikální rétorice. Není to tak. Byl zvolen i manipulací, ale ti, co ho skutečně volili, dělali to proto, protože sliboval ekonomické reformy a větší blahobyt. Lidi pořád bude více zajímat výška nájmu a cena chleba, než regionální expanze a zničení nějakého vzdáleného Izraele. V Íránu jsou sice levné energie a nízké daně, ale horibilní nájmy. V poslední době se zvedly i ceny jídla vlivem inflace. Obecně se ale životní úroveň a kupní síla Íránců od revoluce snížila. Ani proklamované odstranění třídních rozdílů neproběhlo. Propast mezi bohatými a chudými se ještě více prohloubila. Téměř veškerá ekonomika je kontrolována státem a stát do ní neinvestuje. Často dělníci nedostanou včas své mzdy nebo jim chybí suroviny a technologie k výrobě.
Až po volbách Ahmadínežád změnil rétoriku, postavil do popředí nukleární program, boj proti Izraeli, popírání Holokaustu a provokaci USA a Západu, nebo tak nesmyslné a nepodstatné otázky jako oblékání a zvláštní pruhy na chodníku pro muže a ženy (pravděpodobně pro odlákání pozornosti od skutečných problémů).
Z tohoto důvodu je nespravedlivé vidět ve všech Íráncech sebranku radikálních násilníků a nevzdělanců, kteří nenávidí cizince. Zastávám názor, se kterým souhlasí velká většina Íránců, že íránská islámská vláda nereprezentuje ani vůli obyvatel, ani skutečné blaho a dobro země.

Důsledky pro svět a region

těsně po revoluci začal pomalý ale zhoubný proces "náboženské kolonizace", který měl za cíl vyvézt revoluci: po celém Blízkém východě byly zakládány organizace, legální i ilegální, které měly za cíl sjednotit, finančně podpořit, vyzbrojit a radikalizovat hlavně šíitské skupiny v odboji proti vládám zemí Perského Zálivu, kterým chomejnisté vytýkali jejich spojenectví se Západem a neislámskou vládu, případně příliš shovívavý postoj k Izraeli. Tak byl vytvořen třeba Hizballáh v Libanonu. Tyto organizace si pak vytvářely pobočky a buňky po celém světě, odkud mohl Írán útočit na různé cíle: fyzická likvidace nepohodlných osob nebo teroristické útoky hlavně na americké a izraelské cíle (nebo i jednoduše Židovské, ne izraelské, jako byl útok na Židovské kulturní centrum v Buenos Aires).
Stabilita v regionu byla hned hluboce narušena a krátce po revoluci následovala válka s Irákem, ve které šlo kromě ideologických pohnutek v podstatě o kontrolu důležitých bodů Perského zálivu a ropních zdrojů. Už během války a po ní Írán začal budovat a rozšiřovat sítě svého vlivu i ve většinových sunnitských arabských zemích. Írán začal důsledně realizovat koncepci "vývozu revoluce". Co je jejím cílem? Je to jednoduché. Vytlačit Američany a obecně vliv Západu (politický i kulturní) z regionu, co je pochopitelné, každý národ má vůli po samostatnosti v rozhodování o svém osudu. Ale Írán by chtěl nahradit tuto přítomnost samým sebou a zabezpečit svou nadvládu v celém regionu, co by mělo ekonomické a ideologické důsledky
1. neomezenou kontrolu Íránu nad ropními zdroji a cestami vývozu (Perský záliv)
2. další radikalizaci šíitských frakcí a případně rozšíření teokratického systému vlády do jiných zemí v zálivu (o co se v nedávné době pokusil Hizballáh v Libanonu a do dnešního dne trvá boj o nadvládu šíitů pod velením Íránu v Iráku, co by vyústilo ve vytvoření spomínaného šíitského půlměsíce - Írán, Irák, Libanon), a pravděpodobným cílem těch nejradikálnějších by mohlo být převzetí kontroly nad svatými místy islámu, Mekkou a Medínou a případné vytvoření menšinové nadvlády šíitů nad sunnity, co je dost nereální představa, ledatak zrealizována násilím a ... jadernou hrozbou. Možná proto se roznesly správy o vůli Saúdské Arábie začít svůj vlastní nukleární program.
Konfrontační rétorika Íránu a útoky milicí na Američany v Iráku a Afghánistánu má za cíl provokovat, znemožnit stabilizaci regionu, a nedá se vyloučit ani záměr vyprovokovat přímou vojenskou konfrontaci. Íránci nechtějí zaútočit oficielně, chtějí si nechat statut "napadené oběti amerického a izraelského imperialismu".
Pro region nyní existují jenom dvě perspektivy: stabilizace regionu, mírová kooperace se Západem a vítězství umírněných vlád přátelských vůči Západu, nebo vytvoření další "velmoci" islámských (hlavně šíitských) států pod velením Íránu, radikální a konfrontační vůči Západu, destabilizující z hlediska ekonomického.
Před několika týdny se převážně sunnitské umírněnější státy Zálivu (o kterých Ahmadínežád řekl, že to jsou benzínové pumpy, ne státy) setkaly v Mekce a vytvořily koalici 6+2 - za stabilizaci Blízkého východu a - proti Íránu a Sýrii (pěkné články o tom napsal analytik íránského původu Amir Taherí zde a zde, přeložím až budu mít čas).
Tyto země si vybraly: nechceme nadvládu Íránu v regionu.

úterý, února 20, 2007

Kapitoly z dějin Íránu: Islámská revoluce III: výsledky

25. ledna tedy Šáh s nejbližší rodinou opustil zemi a odletěl do Egypta, jediné země, která mu poskytla azyl. O několik dnů později, 1. února 1979 Ruholláh Chomejní přiletěl speciálem Air France do Teheránu a vyhlásil zde provizorní vládu pod vedením Mehdího Bazargána. Uskutečnilo se "referendum", ve kterém měli všichni obyvatelé nad 16 let (i ženy) vyjádřit jejich vůli. Měli do uren vhodit zelené nebo červené kotoučky. Zelené znamenali hlas za islámskou republiku. Že "ZA" hlasovalo více než 98% svědčí o tom, jak byly tyto volby demokratické: urny byly střeženy ozbrojenými militanty a kdo byl náhodou "barvoslepý" a spletl si zelený kotouček s červeným, toho patřičně poučili nebo ho poslali na ideologickou výchovu do vězení.
Po příjezdu Chomejní vytvořil Revoluční Radu ve které byli zastoupeni samozřejmě hlavně duchovní, například sadistický "řezník" revoluce Sádek Chalchalí, který předsedal nejvyššímu náboženskému soudu a poslal na popravu pravděpodobně stovky lidí (někteří říkají tisíce a dá se to předpokládat, jeden případ hromadné ho "soudu" a popravy, které předsedal Chalchalí byl zdokumentován fotograficky zde). Kolik lidí bylo prostě zlynčováno na ulici nebo po raziích v domech ví jenom Bůh. Byli vyvražděni ministři a činitelé předchozích vlád, úředníci, vojáci atd.
Vězení ostatně nezůstala dlouho prázdná. Ironicky, mnozí političtí vězňové (hlavně marxisté), kteří byli propuštěni po odjezdu Šáha, byli po nástupu revoluční vlády popraveni. Vláda se tak pomalu ale jistě začala zbavovat svých odpůrců a konkurentů. Kdo nebyl zabit, utekl, ale to rovněž nezaručovalo bezpečí. Mnozí uprchlíci byli zabiti v zahraničí, hlavně ve Francii nebo Německu.
Revoluční vláda si ale hlavně žádala Šáhovu hlavu. Ten byl už v té době vážně nemocen a potuloval se s manželkou po azylech (Egypt, Bahamy, Panama, Mexiko). Na konci byl za dost zjevné nevůle americké vlády hospitalizován v New Yorku, kde ho měli operovat. Revolucionáři samozřejumě nechtěli uvěřit, že je skutečně nemocný a proto žádali jeho vydání do Íránu. Šáh se toho už nedožil, nedostatky v péči o jeho zdraví a špatně provedená operace jeho život zkrátily a proto se tento "problém" vyřešil sám. Ale jeho hospitalizace v USA posloužila jako dobrý důvod pro útok: 4. listopadu skupina ozbrojených studentů obsadila velvyslanectví USA a zajala všechny přítomné, se sjevným svolením Chomejního. Nejenom, že militanti hrubě porušili posvátný zákon diplomatické imunity, ale s těmito zajatci zacházeli nedůstojně. Byli po celou dobu (444 dní) spoutáni, se zavázanýma očima, v zatemněných místnostech, bylo jim vyhrožováno smrtí a mučením a byli ponižováni. Podle psychologů, kteří se tímto případem zabývali u zajatců vznikl tzv. Štokholmský syndrom. Po několika dnech věznitelé propustili ženy a Američany černé pleti ale ostatní zůstali v zajetí. Revolucionáři vyhlásili ambasádu USA za "hnízdo špionů" a "našli" v ní údajně přísně tajné dokumenty o připravovaném svrhnutí revoluce (nikdy nebyly pořádně zveřejněny). Obecně se rozpoutala druhá vlna lživé kampaně proti všem zločinům Šáhova režimu, astronomická čísla obětí a "mučedníků", ohavné techniky Savaku, pohádky o majetku Šáha, který vyvezl do zahraničí a podobně (většina Šáhova majetku zůstala stejně v Íránu). Propaganda zavrhla a přepsala celé předislámské dějiny země, tisk a publikace byly podrobeny tvrdé cenzuře a kontrole informací. Vláda se snažila celou společnost zradikalizovat. I děti ve škole uzavíraly hodiny pokřiky "Smrt Americe, smrt Izraeli"(předtím ještě i Sovjetskému Svazu).
Prezident Carter asi konečně pochopil, co se v Íránu dějě, a že naděje, které vkládal do islámské revoluce asi nebyly nejmoudřejší. Ale stejně nevěděl co má dělat. Pak Američané vypracovali skutečně "geniální" plán. Poslali snad 5 vrtulníků a nákladních letadel do Íránu s cílem osvobodit zajatce. Do této operace bylo zasvěceno i několik desítek íránských důstojníků. Operace ale ztroskotala, vrtulníky se na poušti nejdříve dostali do prachového oblaku, tzv habúbu, a pak další vrtulníky byly vyřazeny poté co se při odletu z pouště srazily. Uhořelo asi 5 nebo 6 členů posádky a zbytek se dal na rychlý úprk, tak rychlý a zmatený, že ve stroji, který měl poruchu nechali veškerou přísně tajnou dokumentaci o operaci, kde byl celý jmenný seznam Íránců, který o operaci věděli a napomáhali. Tyto dokumenty se dostaly do rukou revolucionářů a samozřejmě odstartovali vlnu represí proti účastníkům spiknutí. V armádě i letectví byly uskutečněny další masivní čistky.
Ohledně života a kultury se v Íránu strhla svévole revolučních jednotek, byla založena náboženská policie, tzv. Komité. Pečovala o dodržování islámu v každé sféře života. Byly zavřeny univerzity na 2 roky, kvůli čistce mezi profesory a přepisování učebnic. Byla zavřena kina, bary, noční podniky, herny. Byla zakázána veškerá hudba, tanec, alkohol, hazardní a společenské hry, jako prastaré perské šachy. Bylo zakázáno organizovat večírky i v soukromých domech. Podnikaly se razie i po udáních příliš horlivých sousedů. Veškeré zakázané věci byly zhabány a účastníci večírků dostali rány bičem. Ženy i dívky už od 6 let se musely zahalit, jestli jejich zahalení a oděv obecně neodpovídal představám islámistů, nebo používaly make-up, byly verbálně a často i fyzicky napadeny, kyselinou, žiletkami... byly vytvořeny i skupiny strážkyň revoluce, žen v čádorech, tzv. "černé vrány". Páry se nemohly ukazovat na ulici, jestli nebyli manželé atd. Minimální věk dívek na svatbu Chomejní snížil na pouhých 9 let. Ale mnohé výdobytky Šáhova režimu se udržely a celkově mají ženy mnohem větší práva než třeba v Saúdské Arábii.

Válka Írán - Irák

Oslabení armády využil Saddám Husajn. Po několika potyčkách na hranicích (Saddám se snažil vyvolat neklid v jižní provincii Chúzestánu, kde je nejvíce ropy a arabská většina obyvatel).
22. září 1980 Saddám napadl Írán a postoupil několik desítek kilometrů do vnitrozemí. Počítal s tím, že se k němu připojí Arabové z jihu a že invaze oslabí relativně mladou íránskou vládu. Ale nestalo se to. Přepočítal se. Zapoměl počítat s povahou Peršanů. Protože je to národ, jež přežil invazi Alexandra Makedonského, Římanů, Arabů, Turků, Mongolů a Rusů a když byla jejich země ohrožená, semkli se a rychle zreorganizovali domobranu. Iráčané dobyli několik měst u hranic ale pak se museli zastavit, pozemní invaze je z dlouhodobého hlediska neudržitelná. Začali proto bombardovat města na severu, včetně Teheránu. Mohli si to dovolit, protože většina íránských pilotů seděla ve vězení. Poté co ale vláda viděla, že je potřebuje, pustila je na svobodu pod podmínkou, že půjdou bojovat. Válka se nyní obrátila proti Iráku. Íránci je zahnali zpátky za hranice. Poté Irák nabídl mír (asi po 6 letech války) ale íránská vláda ho odmítla. Chtěla se Iráku pomstít a získat na jeho úkor nějaká území hlavně na šíitském jihu, kde jsou největší šíitské svatyně Nadžaf a Karbala). A tak prakticky zákopová válka pokračovala úplně zbytečně ještě další dva roky. Irák ve válce nasadil i chemické zbraně (které nakoupil od USA). Írán zase nasadil své lidské zdroje: tisíce mladých kluků z chudých rodin byly zverbovány od 9 let věku na příslib přímé vstupenky do ráje po mučednické smrti. Dostali malé plastové klíčky korejské výroby (jestli si dobře pamatuju), které jim měly odemknout brány do ráje a byli posláni aby vlastními těly vyčistili irácká minová pole...
Mezitím doma i v zahraničí probíhaly čistky mezi politickými nepřáteli, co kritizovali režim. V 80. letech byli popraveny další stovky a snad tisíce lidí po rychlém procesu i bez něj.
Válka skončila 20. srpna 1988. Předpokládá se, že zanechala asi milion obětí a další tisíce zraněných a invalidů.

Po těchto zkušenostech z revoluce a z války je možné předpokládat, že případný útok zvenku (doufám, že k němu nikdy nedojde) by zmobilizoval Peršany. I kdyby tato vláda padla s velkou pravděpodobností by se většina Íránců postavila na odpor eventuelní okupaci. Íránci milují svou zemi a chtějí si vládnout sami.

pondělí, února 19, 2007

Kapitoly z dějin Íránu: Islámská revoluce II: průběh

Kapitola druhá: Islámská revoluce a její průběh (navazuje na kapitolu 1. níže).

V důsledku všech událostí se od šedesátých a začátku 70. let rozpoutala proti Šáhovi propagandistická a mnohdy lživá kampaň na všech frontách, doma i v zahraničí. Domácí liberálové si stěžovali na nedostatek svobody, komunisté na sociální nerovnost. Po ropní krizi i zahraniční média najednou změnily kurz. Poté co v 60. letech obdivovala Šáhovu bílou revoluci, reformy, rozvoj a mír v regionu, vystoupil milý prezident Carter, který si jeden den se Šáhem potřásal ruce a druhý den ho obvinil z porušování lidských práv. Média s obrovskou chutí roznesla Šáha za příliš honosnou oslavu 2500 let monarchie a už pro Írán neměla žádné pochvalné slovo.
Ale nejpropracovanější propagandu měli černí - islámisté. Neváhali použít ani násilí a sprosté lži. Od začátku Chomejního exilu posílali jeho spolupracovníci do Íránu magnetofonové pásky s nahrávkami jeho kázání, během pobytu ve Francii jeho projevy vysílala britská BBC, samozřejmě v souladu s britskými zájmy. "Ano, BBC je můj hlas," řekl Chomejní. Chomejní obvinil Šáha ze všech nejhrůznějších zločinů a nazval ho přímo ďáblem. Obvinil ho z toho, že zaprodal Írán Západu, vyplenil jeho bohatství, zavedl západní způsob života, který je zdrojem zkaženosti mravů a pod.
Objevila se falešná obvinění, například, že mnozí vládní činitelé poslaly závratné sumy peněz do zahraničí, nebo nahrávka Šáhova hlasu sestříhaná z jeho hlasu a hlasu imitátora, v které Šáh údajně přikazuje střílet do lidí nebo poslat zásoby do Izraele.
Posledním stádiem revoluce byly pouliční boje. A zde se projevila pravá tvář Chomejnistů. Měli se od koho učit. Podporoval je Kaddáfí z Lýbie a hlavně Palestinští teroristé. Právě tam se mnozí "revolucionáři" školili a mnozí Palestinci pomáhali revoluci.
V ulicích se denně demonstrovalo a Šáh často vyhlásil stanné právo, aby zabránil potyčkám, rabování a násilnostem a výslovně přikázal nestřílet do neozbrojených demonstrantů.
Ale tady se objevilo volné pole pro provokatéry. Očití svědkové viděli jak ze střech nebo zpoza skupin neozbrojených demonstrantů - civilistů a žen - stříleli zamaskovaní teroristi, čím chtěli úmyslně vyvolat odpověď policie a armády. Používali demonstranty jako lidské štíty s cílem vyvolat čím vyšší čísla civilních obětí: "Naše revoluce je zatím jenom malý klíček. Aby vyrostla v silný strom, potřebuje krev mučedníků," řekl Chomejní a jeho nohsledi jeho rady přesně následovali.
Snad nejotřesnějším případem byl požár kina Rex v Abadánu, kde zemřelo více než 300 lidí. Revolucionáři samozřejmě hned obvinili vládu, která prý požár založila úmyslně a poslala policii, aby zabránila úniku lidí z kina. Ke žhářství se pak přiznal mladý islámský militant, ale to už nikoho moc nezajímalo.
Když náhodou nebyly žádné oběti, tak se musely nějaké vyrobit. Skupinky islámistů objížděli márnice a brali všechny mrtvoly lidí co zemřeli přirozeně nebo při dopravné nehodě, vyzvedli máry na ramena, běhali po městě a křičeli: "Podívejte se! Umučili ho! Další oběť Savaku, další oběť Šáha, toho ďábla!" Když nebyly už ani mrtvoly, lehl si jeden z militantů sám na máry, ostatní ho zakryli plachtou, polili ho krví nebo červenou barvou a opakovali to divadlo. Přitom se provokatéři snažili vyprovokovat střety s policií, střelbu a další oběti. A tak to šlo dokola. Přitom šíitská tradice přikazuje po 40 dnech po smrti další vzpomínkové slavnosti k poctě mrtvého. A tak byly tyto slavnosti zase zneužívány.
Tehdy Šáh projevil svou dobrotu a zároveň slabost. Mohl klidně poslat armádu, která mu byla věrná, aby potlačil nepokoje a pozatýkal všechny. Mohl se při moci udržet násilím. Mohl vyhladit veškerou opozici, ale on to neudělal. Měl na to prostředky, ale nechtěl je použít. Možná si už byl vědom své nemoci, ale hlavně chtěl respektovat vůli lidu, lidu, který uvěřil lživé propagandě a zapoměl, co všechno pro ně ten člověk udělal. Ani jeho údajní "spojenci" - Američané a Angličané - mu nepomohli. Právě naopak. Carterovi diplomaté přesvědčili Šáha, aby odjel a po jeho odjezdu paralyzovali armádu, aby se zdržela veškerých zásahů proti revoluci. Carter i Angličané tedy podpořili Chomejního a jeho teroristy. Mysleli si, že jim pak za to bude vděčnou loutkou.. Carter pak poslal Chomejnímu i telegram s blahopřáním. Téměř všechny země odmítly poskytnout Šáhovi a jeho rodině azyl. Nechtěly si Chomejního poštvat, protože politické a ekonomické zájmy jsou vždy přednější než osud lidí, běžných Íránců, kterým tyto fatální události vzaly nebo od základu změnily život... (pokračování příště. V těchto dnech nepíšu moc hlavní zprávy, jsou stejně dostupné na běžných servrech, hlavně věčný jaderní program. Nejdůležitější zprávou posledních dnů je asi to, že Spojenci v Iráku konečně našli dostatek důkazů o tom, že íránská vláda přímo zbrojí militanty v Iráku, například se k nim dostaly pušky ostřelovačky, které íránská vláda legálně zakoupila v Rakousku. Trvalo jim to hodně dlouho, Iráčané to vědí už několik měsíců.)

středa, února 14, 2007

Kapitoly z dějin Íránu: Islámská revoluce: jak to bylo, mýty a fakta

V několika kapitolách zde chci nastínit pohnuté dějiny Íránu a vrhnout světlo na příčiny a důsledky událostí, které změnily nejenom život tisíců a milionů lidí ale v mnohém ovlivnily i mezinárodní politickou rovnováhu. 1. února bylo 28. výročí návratu Ruholláha Chomejního z francouzské vesnice u Paříže Neuphle-le-Chateau do rodného Íránu. Na otázku novináře, který se ho ptal, co cítí po návratu do vlasti z několikaletého exilu, Chomejní odpověděl: "Nic.".

1. Příčiny Islámské revoluce

Bohužel už ustáleným názorem na Islámskou revoluci je, že za všechno mohl poslední íránský šáh Muhammad Rezá Pahlaví a revoluce byla úplně spontánní a podmíněna nezávislým vnitřním vývojem situace v zemi. A hlavně, že všichni Íránci Chomejního chtěli a vítali. Není to tak úplně pravda. Zde se pokusím ve stručnosti nastínit celý vývoj a všechny aspekty, které se na revoluci přímo nebo nepřímo podílely.
Šáh Muhamad Rezá Pahlaví nastoupil k moci po válce poté co Britové a Sovjetský Svaz sesadili jeho otce Rezu Chána. Prvním nelehkým úkolem bylo vyhnal okupanty, Rusy, kteří okupovali severní části země a Angličany, kteří okupovali jih a těžili íránskou ropu. Od 50. let Šáh odstartoval rozsáhlý a velice odvážný plán na reorganizaci země, která v té době nacházela na ekonomické a sociální úrovni středověku. Jisté reformy se snažil zavést už jeho otec, Rezá Chán, byl nadšen reformami Mustafy Kemala Ataturka v sousedním Turecku, ale ale jeho postup byl až příliš radikální, odpor v té době ještě konzervativní a izolované společnosti a samozřejmě šíitského kléru vyvolal například jeho zákon, který zakazoval ženám nošení závoje přes obličej.
Zemědělství bylo primitivní a jeho rozvoji bránil prakticky nevolnický stav malých zemědělců, kteří pracovali v těžkých podmínkách na velkých latifundiích, patřících hlavně bohatým rodům a kléru. V té době celá půda patřila úzké skupině lidí, která tvořila asi 5% obyvatelstva.
Gramotnost mužů byla nižší než 10%, gramotnost žen byla téměř nulová a jejich práva rovněž, co velice vyhovovalo kléru, jenž tímto způsobem měl v rukou vládu a spravoval hlavně menší města a venkovská sídla, protože provedení jakéhokoliv právního úkonu bylo v jejich pravomoci, jak i samozřejmě výklad islámských zákonů, tresty, atd. Proto hlavně osud žen a lidových mas byl plně v rukou "áchundů" (t.j. šíitských duchovních) protože jejich slovo bylo rovno zákonu. Školní docházku si mohli dovolit jenom movitější lidé z měst, jež se živili hlavně obchodem. Průmysl prakticky neexistoval, rovněž zdravotnická péče a nemocnice byly na nízké úrovni. Mnoho nemocnic spravovaly křesťanské dobročinné spolky, řehole a mise. Běžně se vyskytovalo malomocenstvo, novorozenecká úmrtnost byla obrovská, z 5 dětí se 3 až 4 nedožily prvního roku života. V zemi nebyla žádná infrastruktura, dálnice, železnice, automobily, letadla a pod.
Tuto zemi převzal Šáh v roce 1941 a o 38 let později, když musel odjet, zanechal zemi, které chybělo jenom několik let, aby doběhla moderní západní země.
Velká většina infrastruktury, jež nyní v íránu existuje jsou pozůstatky z Šáhovy vlády, jestli nebyly zničeny během války s Irákem. V 50. letech se Šáh začal vymaňovat zpod kontroly zahraničních zemí. R. 1953 vláda pod vedením Muhammada Mossadeqa znárodnil veškerý ropní průmysl, čím si poprvé popudil proti sobě velké mezinárodní koncerny, hlavně Británii. Ta přesvědčila USA o nutnosti zákroku a tak byl Mossadeq sesazen s pomocí CIA. Sesazeni Mossadeqa bylo nutné, protože se začal chovat diktátorsky a z ekonomických důvodů bylo nutné stabilizovat mezinárodní situaci a trh s ropou, proto se Šáh musel s Brity domluvit na rozumné ceně. Revolucionáři ho pak obvinili z toho, že promrhal národní nerostné bohatství co samozřejmě nebyla pravda, právě naopak.
V 60. letech začal Šáh svou tzv. Bílou revoluci, bílou, protože měla proběhnout bez krveprolití. Prvním bodem byla pozemková reforma, která mu udělala ještě více nepřátel. Omezil pozemkové vlastnictví jednotlivců a půdu, která tato omezení překračovala, vykupoval. Protože chtěl jít příkladem, svou vlastní půdu převedl do státního fondu jako první ale moc následovatelů neměl, narazil na tvrdý odpor. Velká část půdy rovněž patřila duchovním, co je velice rozlítilo. To byla první velká rána pro ně. Druhým krokem bylo školství a zdravotnictví. Šáh společně s manželkou Farah vypracoval plány pro rozvoj a pro děti a mládež, zavedli povinnou školní docházku pro chlapce i dívky a po celé zemi vyslali lidi z tzv. "armády vzdělání" a "armády hygieny": mladí studenti a absolventi jezdili po zemi a vyučovali i v nejzapadlejších vesnicích. Učili nejenom děti ale i dospělé a starší lidi, kteří do té doby neměli přístup ke vzdělání. Úroveň gramotnosti se za deset let posunula z 10 asi na 70%. I dnes je Írán jednou z nejvzdělanějších zemí na Blízkém a Středním Východě.
Zlepšila se zdravotnická péče, klesla dětská úmrtnost, lidé se obeznámili s plánovaným rodičovstvím. Rovněž byly zavedeny zákony, které emancipovali ženy zpod nadvlády všemocné rodiny a manžela, mohly studovat, pracovat v jakékoliv sféře společenského života včetně armády a posledním krokem bylo zavedení volebního práva (1963 jestli si to pamatuju správně). Ženy nyní mohly volit a být voleny, co byl další krok, jež pobouřil duchovní. V té době se poprvé ozval Chomejní v dopise, ve kterém kritizoval tento krok. Šáhova vláda podpořovala veškeré projekty zaměřené na rozvoj vzdělanosti, kultury, literatury, filmu, hudby, atd. Založil stipendijní fondy, ze kterých financoval studium íránců na zahraničních univerzitách, protože se snažil vychovat mladé specialisty v oborech, které v Íránu do té doby neměly tradici. Založil továrny na nejrůznější komodity až po automobily, podpořil mechanizaci zemědělství, postavil dálnice, železniční spojení, elektrifikoval velkou část země atd.
V oblasti zahraniční politiky se Írán stal regionální velmocí se kterou se muselo počítat. Z opatrnosti se Šáh snažil vycházet se všemi, nebo se choval neutrálně. I další obvinění z jeho údajné naprosté a totální závislosti na USA je nesmysl. Měl poradce z USA, Francie atd. pro některá důležitá odvětví, protože potřeboval zkušenosti, které Íránci předtím neměli. Je jasné, že měli na něj jistý vliv. Ale jinak by spojencem USA a Izraele v regionu a důležitým stabilizujícím prvkem.
Poslední reformu, kterou Šáh nestihl provést byla sociální reforma a reforma vlády: pořád byl nepřekonatelný rozpor mezi elitářskou třídou a drobným lidem a rovněž nastolení větší svobody projevu (kterou pak samozřejmě zneužili extrémisté - červení a černí). I forma vlády potřebovala reformu jako sůl. Kvetla v ní korupce (dnes kvete ještě více) a častá byla zneužití pravomoci veřejného činitele, například v přílišné horlivosti tajné služby, tzv. SAVAK, hlavně v řešení problémů s extrémní levicí, s komunisty. Ti se netajili tím, že chtějí monarchii přímo svrhnout násilím (provedli několik neúspěšných atentátů na Šáha) a byli podporováni ze Sovjetského Svazu, který se dlouho nechtěl vzdát svých zájmů v Íránu. Proto byla komunistická strana zakázána a většina politických vězňů pocházela právě z její řad. Po pádu Šáhovy vlády, když byly věznice otevřeny, bylo tam dohromady asi 3100 politických vězňů. Kolik jich je dnes to nikdo neví, ale bude to několikanásobně vyšší číslo + počty odpůrců popravených nebo zavražděných bez soudu hned po revoluci a dodnes.
Takže hlavní skupiny nespokojených se Šáhem byly tyto:
1. černí - náboženská opozice (podle černých turbanů) - proti svobodám, proti západnímu stylu života, proti liberalizaci, proti Izraeli, USA a Západu obecně, za islám (= za legitimizaci jejich samovlády), vedl ji Chomejní z exilu, nedříve z iráckého Nadžafu a pak z Francie.
2. červení - komunistická opozice - proti monarchii, za znárodnění, vládu proletariátu, atd.
3. liberálové - za ještě větší svobody, za celkovou liberalizaci společnosti a demokracii
To znamená že v revoluci bojovaly vedle sebe skupiny s diametrálně odlišnými názory... a jak to dopadlo: vyhrál ten nejagresivnější.
A posledním bodem byla intervence vyvolaná čistě ekonomický:
V 70. letech nastala ropní krize protože Šáh na tlak ropních koncernů řekl: "Nebudeme doplácet na modré oči." (t.j. Angličany, Američany a západní kolonisty) a zavřel kohoutky. Mělo to za následek 4 násobné zvýšení cen ropy a celosvětovou krizi. Po počátečném boomu ale nastala recese i v Íránu - inflace a nespokojenost lidí rostla, společně s nespokojeností Británie a USA...

pátek, února 09, 2007

Íránská vláda chce zničit 2500 let staré Pasargády


Že si íránská vláda libuje v ničení kultury, symbolů, materiálu i jednotlivců, které s ní nesouhlasí, to je známé. Nyní obrátila svoji pozornost na 15 let starý projekt přehrady, která by mohla ohrozit až zatopit archeologické náleziště Pasargád, starobylého hlavního města Perské říše, zařazeného do SVĚTOVÉHO DĚDICTVA UNESCO, kde je pohřben Kýros Veliký, zakladatel říše a mezijiným král, který propustil Židy z babylonského zajetí. Kýros rovněž vydal edikt na hliněném válečku, který se stal základem pro pozdější deklaraci lidských práv, který zajišťoval například náboženskou svobodu všem poddaným říše.
Islámská vláda asi před 15 lety vypracovala projekt Sayvandské přehrady, která s velkou pravděpodobností ohrozí i Persepoli a symboly a hlavní dějiště velikosti předislámské perské říše a odkaz Kýra Velikého a ke kterému se hlásí většina uvědomělých i méně uvědomělých Peršanů.
Chtějí zničit kus předislámských dějin. Že to něco připomíná? Tak třeba Taliban a sochy Buddhů...

Komix o íránské revoluci

Do Vaší pozornosti doporučuji komix autorky Marjane Satrapiové, který zábavnou a přístupnou, ale velmi výstižnou formou ilustruje dění během a po islámské revoluci, naděje, které do ní byly vloženy a které se samozřejmě nenaplnily, obrázky z rodinného a společenského života Íránců a jejich myšlení, názorů a postojů. Situace je viděna a vyprávěna pohledem asi desetileté holčičky, která postupně dospívá a původně vyšel ve Francii. Vřele doporučuji.
Zde je velice povedená recenze. A zde je osobní stránka autorky.