pondělí, ledna 16, 2012

Týden plný paradoxů



Tak, festival íránských filmů máme úspěšně za sebou. Jeho hlavní snímek navíc včera získal Zlatý Globus jako nejlepší zahraniční film (na fotografii režisér Asghar Farhádí a jeden z hlavních představitelů, Pejmán Moaadí v roli Nádera). Jinak pokud se nepletu, snímek půjde do regulérní distribuce do českých kin, takže kdo jste to nestihli, nebo nebydlíte v Praze, možná ho odchytíte jinde. Na konečné podobě festivalu se akorát podepsalo pár kompromisů, které museli pořadatelé udělat, protože museli občas balansovat na hranici legality. Myslím tím tedy legalitu z íránského pohledu. Snímky musely být schváleny íránskými úřady, aby se sem vůbec dostaly s pomocí íránského velvyslanectví a celkově se festival snažil politice vyhnout, takže se diváci třeba nedozvěděli, že zrovna v těchto dnech, kdy íránského filmu sklízí úspěch u nás i ve světě, íránské ministerstvo kultury a islámské výchovy zavřelo Íránský dům filmu, nezávislé a vlivné centrum pro filmovou tvorbu v zemi. Režiséří Džafar Panáhí je pořád ve vězení a země mimo jiné rovněž podniká další kroky směrující k odřezání íránského internetu od zbytku světa.


Bohužel. Kdyby všechna tato omezení neplatila, mohli bychom u nás vidět ještě lepší výběr a dostat více informací. Nyní je nutno umět číst mezi řádky a filmy jako Café Tranzit, Mahí a Heirán, dokument Teherán 021, nebo i rozchod Nádera a Simín toho prozradí o společnosti právě dost. Stejně je to chvályhodný počin a už se připravuje druhý ročník.



Mezitím se v Íránu staly i další věci. Byl zabit další jaderný fyzik. Když nastupoval do auta, vybuchla bomba, která ho usmrtila a zranila jeho kolegu. Je to zas jeden z případů, o kterých nemůžeme vyslovit žádné jasné závěry. Podle íránské verze to byli izraelští agenti, ale kdo to může dokázat? Tak, dejme tomu, že by to mohli být oni, ale s tím, jak paranoidně se íránské struktury chovají v posledních měsících to klidně může být inscenovaný útok, který by mohl mít za cíl a) vyvolat pocit obyvatel, že jsou v obležení a země je pod palbou Izraelců a agentů CIA (k tomu se ještě vrátím) b) omluvit další zbrojení Íránu, zavádění bezpečnostních opatření nejen vůči cizincům, ale i vůči domácím c) v případě nutnosti zadat příčinu k ozbrojené srážce, nebo provokacím v Hormuzském průlivu.
Mladý muž na druhé fotografii nemá takové štěstí, jako ti dva pánové na první fotografii. Paradoxně zatím co Amerika velebí íránské umělce, Írán loví cizince, hlavně Američany. Možná jste již zaslechli jméno Amir Mirzáí Hekmatí. Je to americký občan íránského původu (narozen v USA), který jel do Íránu navštívit své babičky, byl zatčen a ve velmi krátkém a nejasném procesu odsouzen k smrti. Případ komplikuje, že tento osmadvacetiletý mladík předtím pracoval jako tlumočník pro námořnictvo Spojených Států. Takže tento mladík buď skutečně špionem je, nebo je to úplný blázen. Jet do Íránu v této situaci a s tímto životopisem je více než nevhodné. Babičky mohly počkat, nebo se za ním mohly vypravit někam do bezpečné sousední země, jak se s rodinami setkává většina exulantů. Osobně nevěřím, že ho popraví, tedy aspoň doufám, že ho pouze využijí k vyjednávání.
Íránská vláda občany jiných států pouze vymění za tučné výkupné, nebo propuštění Íránce, který někde trčí ve vazbě, jak jsme to již viděli v případě tří amerických turistů, dvou německých novinářů a francouzské učitelky (ta byla vyměněna za propuštění vraha bývalého premiéra Šápúra Bachtiára). Jiný případ jsou Íránci s dvojím občanstvím. Na druhé občanství se neberou žádné ohledy, jak jsme viděli v případě Zahry Kázemí (měla i kanadské občanství a byla umučena ve věznici Evin, protože si fotila rodiny politických vězňů stojící před ní), Zahrá Bahrámí (měla nizozemské občanství a byla popravena údajně za drogy), Saíd Malekpúr (nemá kanadské občanství, jenom trvalý pobyt a byl odsouzen k smrti kvůli softvéru, který byl údajně použit k šíření pornografie) a Hamid Ghassemi-Shall (kanadský občan, odsouzen rovněž za nějaké špionážní aktivity).

Írán, nebo alespoň názory nás, běžných smrtelníků, Íránců i zahraničních analytiků, se nyní zmítají mezi dvěma póly. Je Írán jenom paranoidní a "útoky" a špioni jsou vykonstruované kauzy, nebo je země skutečně pod palbou tajných služeb, které se její postup pokoušejí zpomalit.


Nyní nám nezbývá než čekat, co v této napjaté situaci vůdci udělají a co bude výsledkem jejich rozhodnutí. Dovedu si celkem živě představit Chámeneího a vedoucí kliku, jež v duchu trhají lístky kopretiny a přemýšlí co s kořistí: popravíme, nepopravíme, popravíme, nepopravíme...

středa, ledna 04, 2012

Íránský filmový festival, knížka, bezpilotní letadlo, létající kameny a jiné střepy a střípky

Tak, svátky jsou za námi a já si uvědomuji, že jsem se vším velice pozadu. Sice pořád uvažuji o tom, že tyto vcelku zbytečné stránky definitivně zavřu a budu se plně věnovat otravování sousedů brnkáním na santúr, kouření vodní dýmky a rozjímání o věčnosti, ale
pořád se něco přihodí, co se mi pak převaluje v hlavě jako písečné duny a já to musím vysypat na klávesnici.
Tak začneme nejdříve tím nejšpinavějším: politikou.

Tuším 29. 11.2011 "studenti", nebo "demonstranti", nebo jim v tisku dali jiná jména, provedli útok na velvyslanectví Velké Británie.

Tento bohulibý čin provedly tlupy basídží (organizované skupiny militantních mladých lidí většinou z chudých rodin pod ochrannými křídly vlády) za netečné asistence přihlížejících policistů. Z toho zjevně vyplývá, že byla celá akce naplánována a uskutečněna za podpory vyšších kruhů. Kde jsou nyní silné íránské bezpečnostní složky, které s takovou oblibou stříkaly pepřový sprej a slzák lidem do obličeje a tloukli je obušky? Tiše přihlížejí a snad by nejraději podávali našim milým vandalům kameny. Jinak tit
o strážci zákona ani neuhlídali, že z ambasády zmizely nějaké cenné věci nebo byly poškozena umělecká díla, navíc "spravedlivý hněv" mladíků se snesl i na ubikace personálu a školku pro jejich děti. Přikládám dvě fotografie z místa činu.
Fotky pořídila ISNA (Iranian Students News Agency, tisková kancelář
íránských studentů, která si občas troufne publikovat i necenzurované věci) . Jinak útoku na ambasádu předcházel urputný spor s městem o vykácení několika stromů ve velké zahradě, která patřila k velvyslanectví, takže předpokládám, že útok měl spíše ekologické motivace a vůbec se nemá spojovat s útokem na ambasádu Spojených států v roce 1979.
Třetí fotka ukazuje "agitační" plakáty z univerzity Elm o Sanat s textem
.تجمع و سینه زنی مقابل سفارت انگلیس با سخنرانی حاج آقا قاسمیان . حرکت ساعت 14 از درب اصلی
text znamená: Shromáždění a "bití se do prsou" (náboženský symbol) před Britskou ambasádou s projevem ctěného pána (Hádž ághá je všeobecný projev úcty, ale může to znamenat člověka, jež podnikl pouť do Mekky, nebo obecně nějakého klerika) Ghásemiána (jméno). Odchod ve 14 hodin od hlavního vchodu. Takže ještě tolik tom, že to byla "spontánní" akce. Komičnost celé akce završilo to, že mezi dokumenty nalezenými na ambasádě byl i detailní super tajný plán invaze do Íránu, ovšem 60 let starý z druhé světové války.
Nemusím připomínat, že Britové na protest íránskou ambasádu zavřeli a na internetu koloval vtipný klip o íránském zaměstnanci ambasády, který se při nastupování do auta zamotal do svého obrovského červeného deštníku zde:


Další zprávou měsíce byla úchvatná kořist: bezpilotní letoun RQ-170. Jestli si ho Íránci "vyzvedli" v Afghánistánu, nebo byl skutečně vyslán nad íránské území, to se my běžní smrtelníci zatím nedovíme (ano, přiznávám, skutečně to nevím). Kdyby plachtilo nad íránským územím, Američané to tak lehce nepřiznají. Pokud ho Íránci získali v Afghánistánu, museli ho odtamtaď nějak přepašovat. Asi nás zvědavost bude trápit dál.
Poslední fotku nechám bez komentáře. Jsou to děti politických vězňů čekající na své rodiče během návštěvních hodin ve věznici Evin.

Před několika dny se odehrály velké manévry kolem Hormuzského průlivu (ano, to je ten úzký pruh moře oddělující Perský záliv od Ománského zálivu a Arabského moře a jímž proplouvají tankery s tím smradlavým tekutým bahnem, na kterém jsme všichni závislí), Írán úspěšně vypálil pár technologicky vyspělých raket... jo, a Američané posílají velký kontingent jednotek do Izraele.
Mezitím se nám blíží volby, které spíše připomínají volbu miss.... kritéria jsou striktní: míry 90-60-90, věk do x let, svobodná... Od kandidatury upustila většina stran, nebo jim to bylo, případně bude rovnou zakázáno radou dohližitelů a nejnověji se nabádání k bojkotování voleb má stát v Íránu zločinem.
Je zde ještě jedna věc: syn zesnulého posledního Šáha Rezá Pahlaví chce podat žalobu proti nejvyššímu vůdci Chámeneímu u Mezinárodního soudního dvora. Ještě nevím, co si přesně o tom mám myslet s tím, co vím o tomto orgánu, a s tím, co vím o historii Íránu a osobě Rezy Pahlaví. Bez ohledu na něčí osobní názor, zde jde o princip, když už se má Chámeneí žalovat, kdo by to tedy měl udělat, pokud ne Rezá. Rezá je synem, tedy nástupcem svého otce, posledního Šáha. Chámeneí sice není synem, ale je nástupcem Chomejního. Navíc z íránské elity je Rezá jedním z mála osobností, které mají jistý kredit, nicméně íránská opozice je natolik roztříštěná, že vidím jen malou šanci na jeho většinové přijetí.

Tak, dost politiky, ještě trochu kultury prosím:
Chci vás upozornit na moc pěkný román autorky Azar Nafisi "Jak jsme v Teheránu četly Lolitu", který před pár týdny vyšel v češtině a je inspirován skutečným příběhem profesorky anglické literatury a její studentek. Anotace: "Po dobu dvou let, než byla roku 1997 přinucena Írán opustit, organizovala Azar Nafisiová ve svém teheránském domě tajné týdenní debaty o zakázaných západních autorech, jichž se účastnilo sedm z jejích bývalých studentek literatury na teheránské univerzitě. V prostředí sílící cenzury a útlaku ze strany státních úřadů a strážců veřejné morálky představovala svobodomyslná výměna názorů o dílech Jane Austenové, Henryho Jamese, F. Scotta Fitzgeralda a Vladimira Nabokova pro všechny zúčastněné nemalé riziko, tím spíše, že záhy začala přerůstat úzký rámec hovoru o literatuře, jak do diskuse vzrůstající měrou vstupovaly osudy samotných diskutujících.
Autorčino mimořádně působivé vyprávění představuje jedinečné osobní svědectví o nedávné minulosti i současnosti Íránu, údělu íránských žen tváří v tvář islámské teokracii, potřebě odporu vůči tyranii jakéhokoli druhu a osvobozující síle literatury, českým čtenářům však bezpochyby připomene i poměry panující v někdejším totalitním Československu."

Jinak v těchto dnech máte poslední šanci se přihlásit na podle mne moc pěkný a relativně nejlevnější zájezd do Íránu v termínu 10-25. března 2012 a zažít něco z jeho jedinečné atmosféry, navíc termín spadá do období oslav perského nového roku. Více info zde.

Poslední novinkou je pražský festival íránského filmu 11-15. ledna, tedy příští týden, v kině Světozor v Praze. Další informace najdete přímo na stránkách kina a na oficiální webstránce festivalu zde. Můžete tam zhlédnout například mezinárodně oceněný film Rozchod Nádera a Simín, jako i jiná pozoruhodná díla současných autorů, kteří navzdory cenzuře dokážou svůj odkaz propašovat daleko za hranice.