Šťastné a veselé

Tak vám přeji krásné svátky a připojuji veselou fotku z Teheránua video s vysvětlením historie (v aj), proč se Vánoce slaví zrovna koncem prosince, jako pokračování perského svátku zimního slunovratu.

Mějte se krásně.

Bezpečnostní složky zaútočily na sídlo deníku "Iran"

V pondělí 21.11.2011 bezpečnostní složky vzaly útokem kanceláře deníku "Iran". Nebylo by na tom nic zvláštního, pokud by to byl nějaký reformistický deník (většina jich byla ostatně zakázána již dávno). Deník "Iran" je považován za konzervativní a je řízen Alím Akbarem Džavánfekrem, jedním z nejdůležitějších poradců prezidenta Ahmadínežáda pro mediální záležitosti a rovněž šéf hlavní íránské tiskové agentury IRNA. Podle svědků bezpečnostní složky v pondělí vtrhly do budovy s použitím slzného plynu, zatkly asi 32 osob z přítomných a zapečetily několik pater budovy. Podle prvních zpráv byl zatčen i sám Džavánfekr a měl být propuštěn po osobní hrozbě prezidenta Ahmadínežáda, posléze to un sám vyvrátil a vyvázl pouze s několika škrábanci.

Útoku předcházelo několik událostí. V neděli byl Džavánfekr odsouzen za urážku islámských hodnot tím, že v příloze o módě, kterou noviny vydávají, vyšel článek vyjádřující pochybnosti nad islámskými pravidly pro oděv žen. V článku bylo, že "čádor", dlouhý černý plášť, který některé tradičněji založ

ené ženy v Íránu nosí, byl zaveden v Íránu poté, co se jeden z íránských šáhů inspiroval módou evropských dam 19.století a jejich černými večerními šaty. Za tento článek byl Džavánfekr odsouzen k roku vězení a třem letům zákazu novinářské činnosti.

Podle některých analytiků bylo důvodem něco jiného: Džavánfekr poskytl rozhovor reformistickému deníku Etemád otištěný v neděli. Ve rozhovoru znevažoval některé vysoké vládní představitele, známé svým nevraživým postojem k Ahmadínežádovi. Rozdělení konzervativní frakce na pro-ahmadínežádovskou a proti-ahmadínežádovskou frakci se vykrystalizovalo v posledních měsících a zdá se, že se vyhrocení vztahů prohlubuje. Od Ahmadínežáda se odvrátil i jeho bývalý duchovní vůdce Mesbá Jazdí (tzv. "krokodýl"), který řekl, že Ahmadínežád zbloudil a je pod vlivem ďábla.

Za zmínku stojí i to, že deník Iran publikoval kontroverzní rozhovor s bratrem zesnulého generála Revolučních Gard, který přišel o život 12.11. během mysteriózního výbuchu na základně 40 km n

a jihozápad od Teheránu. Rozhovor byl v průběhu několika hodin pozměněn, s tím, že bratr zesnulého údajně popřel, že Tehrání Moghaddam právě testoval pokročilou balistickou raketu.

Nejzajímavější je ale dnešní zpráva, bohužel jenom v perštině: podle svědků, jež své zážitky popsali v blogu, se zadrženými zacházeli velice násilně a ošklivě a agenti jim vyhrožovali, že "co nevidět i Mahmúda Ahmadínežáda odvedeme se zavázanýma očima na policii".

Z dalších zpráv: přibližně tucet špionů bylo údajně odhaleno v Íránu a Libanonu, ale víc informací o tom moc není, co mi přijde divné s velkým propagandistickým potenciálem, který odhalení špionážních sítí obvykle mívá.

Generál Amir Alí Hádžízade, jeden z vysokých velitelů letectví Revolučních Gard se nechal slyšet v rozhovoru s polooficiální agenturou Fars, že "se modlí za izraelský útok na Írán", protože "Írán disponuje skrytou energií, kterou chce v případě útoku uvolnit, aby smetla nepřátele islámu do popelnice dějin". Doufám, že to je nadpřirozená síla Imáma Mahdího, který má určitě nějakou lampu se všemocným džinem a ne nějaké jiné svinstvo, asi si domyslíte jaké.

Smutnou zprávou je, že Alirezá Miándehí Sabúrí (na fotografii), jeden z demonstrantů z povolebních demonstrací, po více než dvou letech zemřel na následky svého zranění. Kulka ho zasáhla do hlavy když se pokoušel pomoci zraněným demonstrantům před základnou Basídžů "Ašúrá". Alirezá podstoupil operace, ale nebylo možné kulku úplně odstranit. Alirezá poté opustil Írán a v Turecku podal žádost o azyl v Německu, protože tam měl rodinu. Jeho žádosti vyhověno nebylo, místo toho ho poslali do Bostonu, kde zemřel úplně sám. Bylo mu 22 let.

Po dvou letech se ozval i otec další oběti, Araše Arkana. Araš byl uvězněn poté, co byl zadržen během demonstrací, když se pokoušel osvobodit zadrženého demonstranta. Po roce, dvou měsících a 26 dnech zemřel ve vazbě z důvodu neposkytnutí lékařské péče. Měl urgentní problém s ledvinami a zemřel na zástavu srdce.

Něco veselejšího na konec: ukázka dokumentu ze zkušenosti profesionálního amerického basketbalového hráče, který přijal nabídku hrát v Íránu. Jinak s ukázkami nejlepšího perského rapu!

Několik bodů k zamyšlení

V sobotu 12. 11. 2011 krátce po jedné hodině odpoledne místního času základnou u obce Bídgáne 40 km na jihozápad od Teheránu otřásl silný výbuch. Při něm hned přišlo o život 17 lidí (další oběti patrně přibyly v těchto dnech na následky zranění, neboť agentura Mehr uvedla jména 21 obětí). Nejdůležitější obětí byl ale Hassan Tehrání Moghaddam, jeden z vysokých velitelů Revolučních Gard a vedoucí představitel raketového výzkumu, který kromě jiného pomáhal s raketovým programem i libanonskému Hizballáhu.

Jako důvod výbuchu byla nejdříve uvedena neopatrná manipulace při převozu munice. Tomu odporují výpovědi svědků, podle kterých výbuch byl jenom jeden a byl ohromující. Při výbuchu muničních skladů obvykle následuje ohňostroj řetězových větších a menších výbuchů. Rovněž proč by generál asistoval banálnímu převozu munice? Když se něco podobného stane, všichni spěchají s unáhlenými závěry, že to bylo dílem Mossadu, izraelské tajné služby, na základě žvanění nějakého nejmenovaného představitele. Když už nějaká rozvědka takovéto útoky plánuje, hned o tom bude informovat nějakého kolemjdoucího pisálka, aby měl Írán lehčí práci a milé agenty rychleji pochytal. Nejvíce mě pobavili izraelské výroky, které si hned incident připsali a chlubí se jím, jako kavka z Ezopovy bajky a vyhrožují dalšími. Zinscenovat obrovský výbuch uvnitř kasáren s přítomností jednoho z důležitých velitelů raketového programu v zemi, kde je vše prošpikováno špehy, musí být sakra dobrá práce.

Po týdnu promluvil bratr oběti, Mohammad Tehrání Moghaddam, který incident připsal nepovedenému testu pokročilé mezikontinentální balistické rakety země-země, na které Moghaddam pracoval. Projekt měl být již téměř dokončen. Detaily byly z webstránky deníku "Iran" po krátké době smazány a v tištěné verzi se neobjevily, ale stačilo to, aby si jich všiml autor zprávy v v angličtině zde). Zde je článek v perštině (můžete si to hodit do google translate, je to strašně děravý překlad, ale ta základní slovíčka a smysl vám to vyhodí), který tvrdí, že Mohammad Tehrání Moghaddam popřel to, co řekl. Otázkou je mimo jiné, zda je zpráva o raketách vůbec pravdivá (myslím, že tato verze je mnohem pravděpodobnější, než jiné). Pokud ano, zda pronikla nedopatřením, nebo schválně ji někdo pustil do éteru a vzápětí popřel. I v Íránu je hodně lidí, kteří by si válku přáli.

Zprávu českých online médií si můžete přečíst zde a zde. Obsahuje chybičky v přepisu, například jméno íránského raketového programu je Šaháb, ne Šabáb. Aš-Šabáb je jméno somálské teroristické organizace. Rovněž jméno nejdůležitější oběti by se mělo přepisovat jako Moghaddam, nebo Moqaddam, ale to jsou kosmetické vady, které občas pobaví.

Ještě vám zprostředkuji další zprávu. Ve stejný den byl syn bývalého prezidentského kandidáta Mohsena Rezáího Ahmad Rezáí nalezen mrtvý v hotelu v Dubaji. Tabnák, server patříci jeho otci sdělil, že byl Ahmad zavražděn, zatím co oficiální zpráva tvrdila, že spáchal sebevraždu. Na jeho těle byly údajně objeveny podezřelé stopy. Z vraždy byl opět obviněn Mossad, nicméně je velice důležité dodat, že Ahmad z Íránu odjel již před lety z důvodu otevřeného nesouhlasu s vládní politikou (přepis rozhovoru ještě z roku 1998 v angličtině, audio v perštině).

Ví se, že se Izraelci snaží íránský jaderný program zbrzdit, a že by mohli přikročit i k drastickým metodám, jako je fyzická likvidace klíčových vědců. Madžíd Šahriárí byl zabid před rokem, 29. listopadu 2010, útočníky na motorkách. Ardešír Hosseinpúr zemřel za záhadných okolností v Isfahánu 15. ledna 2007, byla uváděna otrava jedovatými plyny, i zde se spekulovalo o roli Mossadu, nebo i o tom, že byl přívržencem bývalého reformního prezidenta Chátamího a uvažoval o dezerci. Asi nejznámějším byl Masúd Alí Mohammadí. Byl kromě své profese i prominentním stoupencem opozičního politika Músavího. Je otázkou, zda byli tito lidé nebezpečnější z hlediska Mossadu, nebo spíše se Íránci báli, co všechno by mohli zveřejnit v případě, že dezertují.

Šahrám Amírí byl další spornou postavou. Celý příběh je poněkud podezřelý a všechny strany mlží ostošest. Amírí se "ztratil" během své pouti do Mekky na jaře roku 2009. Poté se vynořil asi za rok ve Washingtonu, kde se pokoušel přes pákistánskou ambasádu dostat zpátky do Íránu.

Americké zdroje tvrdí, že se do USA dostal s pomocí CIA, ale ze své vlastní vůle. Když se dostal zpátky do Íránu, samozřejmě tvrdil, že ho unesli proti jeho vůli, když byl vyslýchán a souzen kvůli zradě a špionáži pro nepřítele. Íránská tisková agentura Fars tvrdila, že naopak pracoval pro Írán a snažil se zjistit informace o plánech USA. Příběh je jako vystřižený z bondovky, nicméně krásně ukazuje, jak snadné je vše zamlžit zprávami v některých médiích citujících "nejmenovaný zdroj" z izraelské rozvědky. Samozřejmě sabotáže a útoky rozvědek nelze nikdy vyloučit, ale špetka kritického myšlení nikdy není na škodu.

Ještě další zprávy v češtině jenom heslovitě:

USA otestovaly hypersonickou střelu (konvenční), USA mají účinné bomby, proniknou 60 metrů tlustou betonovou zdí, USA chtějí prodat Emirátům silné bomby proti Íránu, Ministr obrany USA: Jsme proti útoku na Írán, Budeme bránit jaderný program, hrozí íránští studenti (bohužel jich tam moc nebylo, asi neměli dost autobusů), Írán zahájil cvičení protiletecké obrany, V Sýrii zjevně propukla naplno občanská válka a obecně události v Sýrii přispěly k ochladnutí vztahů mezi Tureckem a Íránem. Turecko vypovědělo podporu Assadovu režimu, poskytuje azyl uprchlíkům a na svém území pomáhá formování opozičních sil.

Dokumentární film o pořád živém odporu

Zde pod tímto odkazem http://www.aljazeera.com/programmes/general/2011/11/2011118122637129536.html
na stránkách stanice Al Jazeera můžete najít zajímavý film o stavu opozice v Íránu po dvou letech od prezidentských voleb a následných nepokojů v létě 2009. V perštině s anglickými titulky. Vřele doporučuji.
Kromě toho vás zvu na koncert persko-evropsko-etnicko-eklektické, ale hlavně krásné hudby Šahába Toluího tento pátek 18.11.2011 v pražském klubu Mlejn. Více info zde: http://www.mlejn.cz/novinky/5-shahab-tolouie-world-music.html

Zpráva MAAE o Íránském jaderném programu

Zde na této adrese najdete najdete ucelenou zprávu Mezinárodní Agentury pro Atomovou Energii o íránském jaderném programu a jeho pokroku za poslední roky. Až to stihnu přečíst a trochu o tom popřemýšlet (co v těchto dnech jde trochu těžce), tak o tom poreferuji, zatím moc nemám čas.

Několik lahůdek pro vaše domácí kino

Na této stránce můžete zhlédnout online několik filmů v perštině s anglickými titulky. Film "My Tehran for Sale" (Můj Teherán na prodej) je film, kvůli němuž herečku Marzie Vafámehr chtěli odsoudit k trestu jeden rok vězení a 90 ran bičem, protože se ve filmu objevila bez šátku s vyholenou hlavou. Nakonec si odseděla pouze tři měsíce. Další film je "Nobody Knows about the Persian Cats" (Nikdo neslyšel o perských kočkách) o neveselém osudu íránské undergroundové hudební skupiny. Další je "The Night Bus" (Noční autobus), komorné drama o několika nepřátelských vojákách z války mezi Íránem a Irákem. Můžete vidět i film "There be Dragons" (Zde jsou draci), koprodukční film z období španělské občanské války ve které vystupuje krásná a velice talentovaná íránská herečka Golšifte Farahání. Varuju vás, jsou krásné, ale bohužel dost depresivní.

Cinkání pojistek

Představte si, že držíte v ruce ruční granát. Takový ten typický vajíčkový, nebo ananasový. Má páčku podél těla a pojistku s kroužkem. Odstranění pojistky granát sice odjistí, ale pořád držíte páčku, která brání aktivaci rozbušky. Momentálně mám právě takový pocit. Ve tmě něčí ruka drží granát, a já pouze slyším cinkání kroužku od pojistky a nevím, zda již byla vytažena, nebo ještě ne... granát putuje z ruky do ruky, přehazuje si ho Írán, Izrael, USA, Saúdové, Rusové, Francouzi, Číňané a kdoví kdo ještě ... než někomu jednou upadne.

Podle mých informací by se zpráva Mezinárodní agentury pro atomovou energii měla týkat výzkumu a softvérových simulací odpálení rakety středního doletu (program Šaháb) s jadernou hlavicí. Uvidíme. Možná ne, možná vytáhnou něco jiného. Vyšetřování údajného teroristického útok na saúdského velvyslance ve Washingtonu ještě není u konce, a v Sýrii se zatím žádný pokrok nezaznamenal, jediné co přibývá, jsou mrtví.

V průběhu uplynulých let již několikrát byla situace napjatá, ale nyní jsme katastrofě asi nejblíž. Nyní, když mluvím s přáteli, atmosféra se dá krájet nožem. Budíme se ze spánku uprostřed noci nebo do studeného rána a zavalí nás vše, co jsme se večer snažili zahrabat někam do hloubky vědomí. Už nemáme chuť číst články o tom, jak John Bolton a kdoví jaký senátor plně podporuje Izraelský "obranný" útok na jaderná zařízení a jiní zase ne příliš přesvědčivě tvrdí, že vojenská intervence není na programu a musíme dát další šanci diplomacii a sankcím. Rusové jsou proti, jako vždy, a je to jeden z mála momentů, kdy s nimi musím souhlasit. Francouzi jsou rovněž proti, asi ze strachu, že by přišli o výhodné kontrakty, jež má firma Total s íránskou vládou na dovoz levné ropy. Nevím proč, ale mám takový divný pocit, že již kdesi bylo rozhodnuto.

Kouříme cigára jedno za druhým, mlčíme a díváme se někam do tmy, kde v dálce tušíme naše spící přátele a rodiny... a nasloucháme cinkání pojistek...

Několik fotografií z Íránu

Milí přátelé, zde, na Flickru (doufám, že odkaz funguje) můžete vidět pár mých fotek z Íránu, jsou hlavně z Isfahánu, Šírázu a Persepole. Uznávám, že asi nejsou moc reprezentativní a to z několika důvodů. Jsou to spíše fotky soustředěné na architekturu a umění, je jich tam zatím málo z důvodu kapacitního omezení, takže budu muset asi něco pak mazat a přidávat, aby tam bylo trochu ze všeho. Rovněž tato místa vypadají tak nějak opuštěně. Je to z toho důvodu, že byly foceny mimo hlavní turistickou sezonu, takže ta hromada lidí, která se tam obvykle hemží, již poslušně sedí v práci nebo ve škole. Z pochopitelných důvodů vynechám osobní fotky a musím vybírat to, co je podle mne nejzajímavější, ale třeba se mnou nemusíte souhlasit. Nevadí, zkusím to pak updateovat, aby to nebylo vše na jedno brdo.

Průzkum veřejného mínění

Milí přátelé, pokud čtete noviny, nebo Vás aspoň trochu zajímají zprávy, možná jste zaslechli, že se zase mluví o možnosti napadení Íránu z důvodu pokroku v jaderném programu, skutečné i fiktivní podpory terorismu, nedodržování lidských práv, nevyslovené, ale patrně důležité je i ovládnutí ropních a jiných nerostných zdrojů a z dalších skutečných, nebo smyšlených důvodů. Rovněž se Chámeneí snaží těsně před volbami změnit politický systém z prezidentského (s prezidentem jako jedním z posledních aspoň pro forma volených činitelů) na parlamentní, kde prezidenta nebude potřeba a Chámeneí premiéra kdykoliv vymění. Reformistickým stranám stejně ani nebylo umožněno v parlamentních volbách kandidovat. Všechny tyto zprávy mne zneklidňují, bohužel nezbývá než čekat, jak se situace vyvine. Je možné, že to je jenom další snaha o zastrašení.
Jak jste si možná všimli, na stránce přibyla anketa, kde můžete vyjádřit svůj názor na celou problematiku. Doufám, že moje práce za celý ten čas měla alespoň nějaký smysl. Třeba nemusíte se mnou ve všem souhlasit, ale aspoň Vám situace nepřipadá tak černobílá, jako mnoha lidem z obou extremních názorových skupin (myslím ty, co by nejraději všechny země Blízkého východu vybombardovali versus ty, kteří slepě fandí jakémukoliv režimu, stačí, aby byl protiamerický). Pořád budu tvrdit, že skutečnými oběťmi celé situace jsou běžní Íránci, sevření mezi dvěma mlýnskými kameny, doma drceni režimem, v zahraničí pokládáni za teroristy a nyní ohrožováni válkou. Bohužel, jakkoliv jsou milí a hodní, nejsou dokonalí a je to trochu i jejich chyba, že se nedokáží sjednotit, pořád se jenom hádají, jak to řekl jeden kamarád: "dokážeme se sjednotit a bojovat za tak druhořadé věci, jako je zachování názvu Perského zálivu (proti názvu Arabský záliv), nebo se hodiny dokážeme hádat, kterou vlajku má Írán používat, ale když jde o boj za změnu režimu, všichni se rozhádají a tito nechtějí spolupracovat s tamtěma a všichni kromě naší strany jsou zrádci." Cesta je trnitá, ne všem se po ní chce kráčet v první linii a čekají že se svezou na něčích zádech. A hlavně, asi ještě nejsou všichni připraveni na nutnost uznání plurality názorů všech lidí, kteří íránskou společnost tvoří a a priori vylučují jisté skupiny ještě dříve, než by vůbec došlo na lámání chleba a možnosti vůbec vytvořit nějakou novou vládu. Jak říká vtipné perské přísloví: nejdřív vykopej studnu, pak ukradni věž (minaret, zvonici). PS: Na fotce je můj milý Teherán. Nedovedu si představit, že by tam měly padat bomby...

Gesto, které vás může stát kariéru a pěkně bolet.

Mnozí Íránci jsou veselí a velcí šprýmaři, ale nyní se jim to vůbec nevyplatilo. Dva hráči fotbalového týmu Persepolis pozapomněli, že se nachází před televizními kamerami a na nabitém stadionu. Sice na stadionu nebyly žádné dámy, které by mohlo gesto pohoršit, neboť je ženám účast na zápasech zapovězena, gesto však neušlo zrakům bigotní mravnostní policie a kleriků. Při oslavě gólu Mohammad Nosratí chytil za hýždě Šejse Rezáího a poté to Rezáí opakoval na jiném hráči.
Inkriminované gesto můžete v celé jeho kráse zhlédnout zde:





Bohužel je jakýkoliv projev "intimity" mezi muži v Íránu, jakkoliv běžný a míněný jako žert, považován za projev homosexuality, jež je trestána smrtí, nebo řešena nucenou operativní změnou pohlaví jednoho z mužů na ženu. Nezdá se mi, že by kterýkoliv z hráčů byl homosexuálem, ono je to i v podstatě jedno, nicméně však nyní fotbalistům za takový "obrovský" prohřešek hrozí doživotní distanc a veřejné bičování.
Zpráva v češtině zde.

Interview Euronews s M.Ahmadínežádem

Zdroj: http://www.euronews.net/2011/08/04/ahmadinejad---the-full-exclusive-interview/
(za překlad a trpělivost s pro mne nesnesitelným textem velice děkuji jedné milé čtenářce)


Iránsky prezident Mahmoud Ahmadinejad čelí politickej izolácii uprostred brutálneho boja o moc v Iráne, ktorý je mrzačený medzinárodnými sankciami, všeobecne obviňovaný z neúprosného porušovania ľudských práv a ohrozovaný nukleárnymi ambíciami vládnuceho režimu. V exkluzívnom rozhovore pre euronews hovoril prezident o širokej škále otázok vrátane súdneho pojednávania s bývalým Egyptským prezidentom Hosnim Mubarakom a medzinárodných vzťahov Iránu s Európu.

Jon Davies, euronews: Pán prezident, môžem začať s pôsobivými zábermi, ktoré sme dnes videli na Iránskej TV, v TV vysielaní po celom Blízkom východe a na celom svete? Videli sme bývalého Egyptského prezidenta Hosniho Mubaraka, ležiaceho na posteli v zamrežovanej cele, čeliaceho obvineniam z korupcie a masovej vraždy. Aké boli vaše myšlienky, keď ste sledovali tieto zábery?

Mahmoud Ahmadinejad: Musím vyjadriť smútok nad tým, že podaktorí vedúci predstavitelia majú natoľko poškvrnený vzťah so svojimi ľuďmi, že sa dostali až sem. Mali by sme vyjadriť žiaľ nad manažmentom niektorých národov, ktoré musia súdiť svojich vodcov, aby dosiahli určitú úroveň slobody. Dúfam, že celosvetový riadiaci aparát bude do istej miery korigovaný, tak aby svetoví lídri pochádzali z ľudu, pracovali pre ľudí a spolu s ľuďmi. Dúfajme, že konflikty a boje medzi ľuďmi ustanú.

en: Boli ste rád, že bol Hosni Mubarak privedený pred súd aby sa spravodlivosti učinilo zadosť?

ma: Čo sa týka tejto záležitosti, nemáme žiadny konkrétny názor. Je nám ľúto, že práca manažmentu viedla u niektorých národov k odcudzeniu medzi vodcami a ľudom.

en: Sýria je ďaľším príkladom. Pán prezident. Vidíme tu prebiehajúce povstanie, rovnako ako v mnohých ďaľších krajinách na Blízkom východe – prebiehajúce povstania sú aj značne krvavé. Myslíte si že prezident Assad zvláda túto situáciu dobre?

MA: Veríme, že národy majú právo na slobodu, mali by mať možnosť slobodnej voľby a žiť v spravodlivej spoločnosti. Súčasne však veríme, že národy Blízkeho východu by boli schopné si sami svoje vlastné problémy vyriešiť, ak by sa im nezasahovalo do ich vnútorných záležitostí. Množstvo problémov, ktorých sme boli svedkami v minulosti aj v súčasnosti, bolo spôsobených práve takýmto cudzím zasahovaním. Ak sú niekde problémy, mali by sme ich korene hľadať predchádzajúcich intervenciách, v minulých zásahoch.

en: Hovoríte, že ľudia majú právo vzniesť námietky voči svojej vláde a my sme toho boli svedkami pred dvom rokmi v Iráne v roku 2009. Myslíte si, že to čo sa deje všade na Blízkom východe sa môže stať aj v Iráne, alebo ste presvedčený že u Vás je situácia stabilná?

MA: To čo sa udialo v Iráne je odlišné od udalostí v iných krajinách. V Iráne sme mali úplne slobodné voľby. Boli to najslobodnejšie voľby na svete. Zúčastnilo sa ich viac než 85 percent ľudí. Volilo 40 miliónov ľudí a týchto 40 miliónov Iránskych občanov tu spolu žije. Avšak ničenie budov, áut a útoky na ľudí sú zakázané vo všetkých krajinách. Je prirodzené, že polícia a súdnictvo zasiahli.

en: Ja nevravím, že situácie sú si podobné. Nie sú, dokonca aj situácie v jednotlivých krajinách kde boli povstania sú rozhodne rôzne. To čo vravím pán prezident je, že ja tu vidím paralelu, pretože to čo môžeme vidieť na uliciach je národná nespokojnosť. Ano, ako ste práve povedali, boli tu voľby. Ľudia boli nespokojní s ich výsledkom a chceli svoju nespokojnosť vyjadriť, nemali však právo tak spraviť a stále nemajú?

MA: Áno, v súlade s našimi zákonmi existujú zákonné spôsoby ako vyjadriť svoje námietky a legálne úrady ktoré sa zaoberajú sťažnosťami v priebehu volieb. V Európe môžeme taktiež vidieť demonštrácie a vidíme, že polícia zasahuje veľmi ostro. Myslíte si, že sa v Európe niečo zmení? Sú Európania spokojní so svojimi vládami? Môžu zmeniť svoje vlády?

en: Áno, môžu. Myslím, že z pohľadu Európskej únie je rozdielom možno napríklad to, že vedúci predstavitelia opozičných strán a tí čo nesúhlasia s vládou nebývajú kvôli svojim politickým aktivitám nutne zatknutí a držaní v domácom väzení alebo vo väzení. Majú právo byť politicky činní a vyjadriť svoje politické názory bez strachu alebo hrozby násilia, či zatknutia alebo iného porušovania ich ľudských práv. Myslím, že práve toto je ten rozdiel viditeľný z vonka, mimo Iránu.

MA: Myslím si, že v Európe sú dokonca pár krokov vpredu, vlády nepovolia opozícii ani len vzniknúť, sformovať sa. Tí, ktorí vyjadria svoje názory na základné Európske problémy, sú zatvorení do väzenia. Napríklad, všetky súčasné záležitosti jednotlivých regiónov sveta sú založené na tom čo sa udialo v druhej svetovej vojne. Je ľuďom dovolené písať pravdu a realitu o druhej svetovej vojne? Alebo, môžu robiť opatrenia proti obvyklým spoločenským poriadkom? Som si istý, že nemôžu, ale v Iráne Ľudia prejavujú svoje námietky legálnymi cestami a prihliada sa na ich sťažnosti. Hoci v súčasnosti sú nejakí vedci vo väzení kvôli vyjadreniu ich historických názorov.

en: Ok, toto je úplne odlišný smer dotazovania. Pýtali ste sa, či v Európe dokázala niekedy opozícia zvrhnúť vládu? Nuž, zhruba v tomto čase minulý rok v Británii vodca opozície David Cameron zvrhol vládu vo voľbách a stal sa lídrom. Tak, to je odpoveď na otázku, ktorú ste položili pred chvíľkou. Ak sa môžem pohnúť ďalej, pán prezident.....

MA: Oni nie sú opozícia. Opozícia, to sú tí, ktorí boli zbití na uliciach Londýna. Študenti, ktorí boli zbití a mali krvavé tváre. Kto počúva ich vyhlásenia v Európe? V Grécku, Španielsku, Taliansku, kto načúva slovám a vyhláseniam ľudí? Nikto ich nepočúva. Uznajte, čo vravím.

en: Takže vy hovoríte, že protesty namierené proti úsporným opatreniam ktoré sme videli v Grécku, ako ste celkom správne poznamenali, a v Londýne z rôznych príčin sú rovnakého charakteru ako tie čo sme videli v Iráne v 2009 roku?

MA: Nie, nie. Situácia v Európe je oveľa horšia....

en: Prepáčte, mohli by ste to objasniť? Situácia v Európe je oveľa horšia, alebo situácia v Iráne v r.2009 je oveľa horšia?

MA: Práve sa to pokúšam vysvetliť. Je to pravda. Väčšina ľudí v Európe platí „pokutu“ kvôli problémom v ktorých nehrajú žiadnu rolu. Ľudia neurčujú politické a ekonomické stratégie. Ľudia nemajú žiaden profit z ekonomickej tvorby zisku ale platia za ňu. Keď namietajú, sú zbití, toto je skutočne zlé. Ľudia v Európe nezničili telefónne búdky, iba vzniesli veľmi jednoduché námietky. Myslím, že by sme sa mali pokúsiť nájsť koreň problému a vyriešiť ho.

en: Ako hovoríte. V Európe je veľa ľudí, ktorí platia za chyby druhých v Európe a USA. Som zvedavý, či by bolo možné povedať to isté aj o Iráncoch, ktorí počas svojich obyčajných životov každodenne platia cenu za pokuty a sankcie uvalené na Irán minulý rok? Obchodné embargo, chladné medzinárodné vzťahy, ktoré máte s mnohými krajinami? Nehovorím, že so všetkými, ale s mnohými. Nie sú to bežní obyvatelia Iránu, ktorí každodenne platia cenu za toto všetko?

MA: Áno, je to pravda, ľudia Iránu platia cenu za chybné politické postupy Európskych lídrov.

en: Nie vaše, pán prezident?

MA: Toto sú chybné politické stratégie Európskych lídrov. My sme neurobili nič zlé. Už je to 30 rokov, čo sú niektorí Európski lídri proti nám. Úprimne, prečo sú proti nám? Je to preto, lebo sme slobodní? Lebo my máme demokraciu? Lebo sme vyhnali jedného ich priateľa – bývalého šáha? Pretože sme proti expanzným stratégiám niektorých Európskych krajín? Pozrite na Afganistan a Irak – aký bol ich priestupok? Myslím, že politika prevádzkovaná niektorými Európskymi lídrami spôsobila problémy niektorým Európskym národom a rovnako aj ďalším národom.

en: Ak prepáčite pán prezident, toto vyznieva akoby bolo všetko vinou niekoho iného a akoby ste Vy nehrali v tomto vôbec žiadnu rolu. Znie to takmer akoby sa jedného dňa OSN a bezpečnostná rada zobudili a rozhodli sa uvaliť na Irán sankcie. Ale ja som si istý, že tu bola hraná nejaká úloha, pravdepodobne tu v prezidentskom paláci, nie?

MA: Nie, nezobudili sa len tak jedného rána. Amerika bola proti nám viac než 30 rokov. Kto 9 rokov podporoval Saddáma vo vojne proti Iránu? Počas deviatich rokov to bola Amerika a niektoré európske vlády. Pokračujú iba v rovnakých stratégiách. Musím položiť úprimnú otázku – mali tieto stratégie niektorých európskych krajín a Ameriky právo za posledných 32 rokov byť namierené proti Iránu? Boli sme niekedy agresorom inej krajiny? Napadli sme niekedy inú krajinu? Začali sme niekedy vojnu na hraniciach s Európou? Nie. Vždy sme dúfali že budeme mať čestné a priateľské vzťahy. Verím, že európski lídri si uvedomia, že Šáh sa nikdy nevráti späť do Iránu.

en: Šáh bol viac než pred 30-timi rokmi, pán prezident...

MA: Mali sa pridať k Iránskemu ľudu v období po Šáhovom Iráne. Myslím, že problém môže byť vyriešený iba po obojstrannom uznaní a vzájomnom rešpektovaní.

en: Aká je vaša pozícia doma, teraz v druhej polovici vášho obdobia v úrade prezidenta? Je vaše postavenie v Iráne silné?

MA: Robíme si svoju povinnosť. Každú minútu slúžime ľuďom.

en: Ale predsa len tu je trhlina medzi vami a parlamentom, nie je tak? Je to viditeľné aj zvonka. Je tu rozširujúca sa štrbina medzi vami a najvyšším vodcom. Oslabuje to vašu pozíciu?

MA: Myslím, že v slobodnej spoločnosti sa takéto veci dejú. Medzi parlamentom a vládou by vždy mali byť diskusie. Je to zlé mať slobodný parlament a slobodnú vládu? V Iráne je pozícia lídra jasná. Nie sú tu žiadne rozdiely. Sme slobodná spoločnosť, v ktorej každý môže vyjadriť svoj názor. Nie je tu žiaden problém. Všimli ste si, že parlament dnes hlasoval pre štyroch nových ministrov? Boli zvolení vysokým počtom hlasov, takže v našej krajine je sloboda.
en: Aj pre Mirhosseina Moussaviho, ktorý je domácom väzení je sloboda? Je sloboda aj pre Mehdiho Karoubiho v domácom väzení? Aj oni majú možnosť slobodne vyjadriť svoju opozíciu? Je evidentné, že sú to vaši oponenti, ale nemôžu slobodne oponovať z väzenskej cely či stráženého domu?

MA: V každej krajine sú väzni. U vás v Británii nie sú?

en: Áno, pán prezident, ale ja hovorím o väzeniach vo vašej krajine, o tých v ktorých sú zatvorení pán Moussavi a Karoubi.

MA: Väzenia sú všade. Problémy sú so súdnictvom. Justícia v Iráne je nezávislá. Nemám právo zasahovať do rozhodnutí sudcov. Máme konkrétne zákony, na základe ktorých sa môžu ľudia a súdnictvo navzájom ovplyvňovať. Ak sa pýtate na môj osobný názor, dúfam a želám si aby na svete nebol ani jeden väzeň.

en: Vrátane Iránu?

MA: Na celom svete. V Abu Ghraib. Vo všetkých skrytých väzeniach v Európe.

en: Pán prezident, čo sa chystáte urobiť, aké úsilie vyviniete aby ste sa uistili, že vaše vytúžené želanie sa začne uskutočňovať tu v Iráne a s ľuďmi, ktorí sú vo väzení jednoducho len kvôli tomu, že vyjadrili svoje vlastné názory, čo je v každej demokratickej krajine na svete bežné?


MA: Nikto nie je vo väzení iba pre to že vyjadril vlastný názor. Podľa našich zákonov je ľuďom povolené vyjadrovať svoje názory. Môžete zostať v Iráne týždeň a čítať noviny. Možno v nich čítať a vidieť tú najradikálnejšiu kritiku proti prezidentovi. Je tu množstvo rôznych ľudí, ktorí bez strachu kritizujú prezidenta. Takže v Iráne je sloboda na najvyššej úrovni. Nehovorím, že sme na ideálnej úrovni, ale sme na tom o veľa lepšie než mnohé Európske krajiny. Po celom svete je možné vidieť isté spoločné problémy. Nikto nemôže tvrdiť že má ideálne súdnictvo a spravodlivosť. Odopieranie spravodlivosti je všeobecný problém po celom svete. Čo sa týka súdnictva, patríme my medzi najlepších.


en: Takže teda môžete súperiť s európskymi krajinami a európskou demokraciou. Rád by som vedel, čo konrétne očakávate, čo by ste chceli vidieť obzvlášť medzi Iránom a Európskou úniou.

MA: Dúfame, že budeme mať dobré vzájomné vzťahy. Chcem jasne povedať, že časy koloniálnej nadvlády skončili. Obdobie otrokárstva taktiež pominulo. A povojnové obdobie (2.sv. vojna) rovnako skončilo. V súčasnosti by s celý svet mal podieľať na riadení sveta. Všetky krajiny by mohli prispieť. Všetky by mali pomôcť vybudovať lepší svet. Veríme, že svetová ekonomika by mohla byť riadená oveľa lepšie. A rovnako by mohlo byť oveľa lepšie riadené aj svetové politické prostredie. Veríme, že namiesto nepriateľstva by sme všetci mali byť priateľmi, prečo nemôžeme byť všetci navzájom priatelia? Čo je dobrého na nepriateľstve? Mali by sme spoločne priložiť ruky k dielu a čestne a spravodlivo riadiť svet. Každý by mal byť rešpektovaný.

en: Konkrétne pán prezident, je niečo čo by ste rád videli medzi Iránom a Európskou úniou okrem priateľstva a podania rúk? Je tu niečo konkrétne, čo by mohlo prospieť napríklad Iránskemu ľudu?

MA: Verím, že vzťahy medi Iránom a Európu by nemali byť ovplyvnené Amerikou. Európania trpeli počas druhej svetovej vojny, zaplatili cenu za škody spôsobené druhou svetovou vojnou, ale Američania z vojny profitovali. My susedíme s Európu. Chceme mať s Európu vybudované priateľské väzby. Súčasný stav a podmienky v Afganistane nie sú záujme v nikoho. Ľudské práva Afgáncov by mali byť rešpektované a problémy v ich krajine by mali byť vyriešené.

en: Je podmienkou pre európske krajiny ktoré sú členmi NATO v Afganistane , že mali odísť ešte pred tým ako by im bola podaná priateľská ruka?

MA: Nie, nie, nie. Toto je podnet na spoluprácu. Veríme, že európske krajiny sa stavajú do zlého svetla tým, že sú voči nám nepriateľské. Môžeme mať veľmi dobré ekonomické vzťahy. A taktiež môžeme mať veľmi dobré politické vzťahy.

en: Chcete predať Európe svoju ropu, je tak?

MA: Prečo by sme mali byť nepriateľskí? Keď to chcú. My netrváme na ničom. Viete, že ropa nie je niečo čo by malo byť predávané na medzinárodných trhoch. Je veľa záujemcov o ropu. Toto všetko sú iba výhovorky s cieľom zlepšiť priateľstvo. Môžeme spolupracovať na technickej úrovni, politickej úrovni a dokonca kultúrnej úrovni. My sme nikdy nemali žiadny problém s Európanmi. Ublížili niečím Iránci Európanom? Nie. Iránci nikdy neublížili Európanom. Avšak niektoré európske vlády veľmi ublížili Iránu. Takže my sme sa vždy museli pozerať dopredu, do budúcnosti.

en: Ste pripravený podať v blízkej budúcnosti priateľskú ruku USA – krajine s ktorou nemáte riadne diplomatické vzťahy už 30 rokov? Taktiež nezabudnime, že je to krajina s najväčšou ekonomikou na svete, ktorá by mohla Iránu prospieť. Je teda nejaká šanca, že by ste im mohli čoskoro podať priateľskú ruku?

MA: Veríme, že medzinárodné vzťahy by mali byť priateľské a toto je našim základným princípom. Ale Američania a ich vláda sú zmätení, popletení. Nevedia čo majú robiť. Nesledujú jasné politické stratégie. Oni boli tí ktorí prerušili vzťahy s nami. Američania si mysleli, že ak prerušia s nami kontakty, tak to Irán zničí. Od vtedy prešlo 31 rokov a my tu stále sedíme. Iránsky národ robí pokroky. Veríme, že americká vláda my mala zmeniť svoju politiku. Mali by do istej miery rešpektovať druhých a zachovávať spravodlivosť.
en: Pri všetkej úcte pán prezident, ohľadom nukleárnej otázky ktorá trápi nie len USA, keď tvrdíte niečo a zdá sa, že robíte niečo iné, to sú práve podmienky ktoré nikoho nepodnecujú aby bol priateľskejší a podával mierovú ruku.

MA: Prečo? Čo zlé sme urobili?

en: Nuž, obzvlášť v súvislosti s nukleárnym programom, vy hovoríte – a ja nemám príčinu vám neveriť.....

MA: Je nukleárna aktivita zakázaná?

en: Ja som nepovedal, že je zakázaná. Dovoľte mi to vysvetliť. Tvrdíte, že váš nukleárny program smerovaný na mierové využitie, na produkciu elektrickej energie a nikto nemôže tvrdiť, že to nie je mierový cieľ. Avšak západní vedci mimo Iránu si myslia, že obohacujete urán na takú úroveň (konkrétne 20%) ktorá nemá nič spoločné s mierovým využitím, mierovou produkciu energie pre potreby mierumilovných ľudí. Takže situácia je nasledovná, na jednej strane verejne vyhlasujete že chcete jadrovú energiu využívať na mierové účely. A na druhej strane sa zdá, že robíte niečo čo má iba jediný cieľ, a to je zostrojenie bomby.
MA: Položili ste mi veľmi dobrú otázku. Cítil som, že to bola veľmi úprimná otázka. Dovoľte mi to vysvetliť. Tak po prvé, tí čo tvrdia že smerujeme k vojenským aktivitám nie sú západní vedci, sú to západní politici. Takže ak si to dáte do kontextu s nepriateľským postojom západu voči Iránu...

en: Obohacuje Irán urán na 20%?

MA: Áno.

en: Plánujete strojnásobiť produkciu takto obohateného uránu?

MA: Produkcia 20%-ného uránu je zameraná na mierové využitie, do reaktoru ktorý vytvára rádioaktívne kvapky. Produkuje iba kvapky. 20% nepostačuje na nič iné, iba na lieky a poľnohospodárske účely. Krajiny ktoré dokážu obohacovať urán môžu produkovať urán akéhokoľvek percenta. Toto je vybavenie ktoré máme. Súčasne sa však nachádzame medzi tými pár krajinami ktorých aktivity sú kontrolované kamerami Medzinárodnej agentúry pre atómovú energiu. Keď hovoríme, že nemáme v úmysle zostrojiť bombu, myslíme to úprimne a čestne. Veríme, že ak v súčasnosti niekto chce zostrojiť bombu, je bláznivý alebo šialený. A to z dvoch dôvodov. Jedným dôvodom je, že tí čo majú bomby sú vo vážnejšom nebezpečenstve než tí čo ich nemajú. Bomby ktoré s nachádzajú na území Nemecka, Belgicka, Talianska a ďalších európskych krajín sú vážnou hrozbou pre všetky európske krajiny. Atómová bomba je proti všetkým ľudským bytostiam. A druhým dôvodom je, že nukleárna bomba je zbytočná, nepoužiteľná a neefektívna. Sionistický režim má nukleárne zbrane. A uspel pri tom vo vojne proti Gaze? Zabezpečili mu jeho nukleárne bomby víťazstvo v 33 dennej vojne proti Libanonu? Dokázali nukleárne bomby bývalého Sovietskeho zväzu zachrániť túto krajinu od kolapsu?
Nukleárne bomby boli používané pred 60-timi rokmi na zabezpečenie prevahy pri politickom porovnávaní, ale v súčasnosti nemajú už žiadnu hodnotu. Myšlienka má hodnotu, verejná mienka má hodnotu, ľudské bytosti majú hodnotu. Veríme, že v budúcnosti nikto nebude schopný použiť nukleárne bomby. Veríme, že toto je koniec príbehu.

Jak provést břídilský falešný teroristický útok

Zdá se, že okurková sezona skončila i na Blízkém východě a za poslední dva týdny médii proletělo hned několik zajímavých zpráv: zpráva o zvýšení produkce uranu obohaceného na 20% v Íránu a reakce na ni, velice negativní zpráva zvláštního komisaře OSN pro lidská práva pro Írán Ahmada Šahída a posledně o údajně připravovaném teroristickém útoku na život saúdského velvyslance Adela Al Džubejra ve Washingtonu. Společně se zhoršující se situací v Sýrii si nemyslím, že je toto načasování čirou náhodou.

Nyní si dovolím přednést několik argumentů a detailů o celém případu, jež do obrazu prostě nesedí.

I mezi íránskými experty vládne nezhoda, někteří se domnívají, že v útoku Írán prsty má z důvodu hluboké vnitřní krize, jiní ji vylučují jako podvrh Američanů a Saúdů s cílem zpřísnit již nyní tvrdé sankce, případně celou věc pohnat ještě dál. Návrh na projednání v Radě Bezpečnosti byl Saúdy podán velice rychle, navzdory velkým dírám v důkazových materiálech o celém připravovaném útoku (chybí části nahrávek rozhovorů a podobně). Podle svědků mělo kromě atentátu dojít i k organizaci zásilky opia, nicméně důkazový materiál o tom údajně nikdy nebyl pořízen.　

Útok měl být proveden příšlušníky mexického drogového kartelu Zetas a měl spočívat v zabití velvyslance Džubejra bombou ve frekventované restauraci ve Washingtonu a poté bombových útocích na velvyslanectví Saúdské Arábie a Izraele. Arbabsiár Mexičanům převédl jako zálohu 100 tisíc dolarů a celý útok měl stát jeden a půl milionu dolarů. Z kontaktní osoby Mexičanů se však vyklubal agent americké protidrogové jednotky.

Rozeberme si však do detailů tento údajný teroristický útok.

Jedním z hlavních prostředníků a organizátorů útoku měl být Mansúr Arbabsiár, 56, občan spojených států íránského původu, rozvedený obchodník s ojetými vozy, pronásledovaný složenkami, jež nezaplatil a známý svou roztržitostí. V minulosti několikrát zadržený za dopravní přestupky, ale dohromady nic vážného. Tedy to nebyl žádný náboženský ideolog, ani teroristický "mozek" typu Imáda Mugníji, spíše looser, ideální oběť, jež se nechá nalákat na vidinu lehkého výdělku. Poslední rok strávil v Íránu, kam se odstěhoval po svých obchodních neúspěších a známým se pochlubil, že tam vydělává slušné peníze. Byl zatčen poté, co chtěl odletět do Mexika, aby tam domluvil detaily operace.

Další osoby spojeny s útokem by měl být Abdol Rezá Šahlájí, bratranec Arbabsiára, Hámed Abdollahí, Ghásem Solejmání a Alí Gholám Šákúrí, jenž má být členem Quds Force, specializované a obávané jednotky Revolučních Gard pro zahraniční operace.

Teroristické útoky, za nimiž Quds stál, se udály většinou na nejbližší půdě, t.j. v Iráku, Libanonu, Saúdské Arábii, nebo v méně exponovaných místech a byly plánovány jednotkami Quds a provedeny neíránskými, nicméně šíitskými spojenci a Írán vyvázl s čistým štítem. Využití mexického drogového gangu pro nějakou strategickou operaci, navíc na americké půdě v této optice připadá nepravděpodobné a nezapadá do schématu jejich chování. Velvyslance Saúdské Arábie lze zabít i jinde, a mnohem snáz, než ve Washingtonu. Navíc tak specializovaná jednotka, jako Quds má určitě mnoho lepších odborníků než nějaký břídilský obchodníček z Texasu, jež se navíc hned ke všemu přizná.

Írán, jak již bývá tradičně, útok připsal teroristické opoziční skupině MEK. Chámeneí však jedním dechem dodal, že by odpověď Íránu v případě neadekvátní akce ze strany USA byla tvrdá. Íránská vnitřní politika je nyní v zajetí příštích voleb. Po zkušenostech s Ahmadínežádovými výstřelky se Chámeneí vyslovil, že by mohl přikročit i ke změně politického systému z prezidentského (přímá volba prezidenta voliči) k parlamentnímu. Tento krok by oslabil, nebo odstranil funkci prezidenta (v podstatě posledního voleného představitele) a nahradil ji premiérem, jež by byl kdykoliv odvolatelný a nahraditelný v případě neposlušnosti. V případě krize by se Íránu válka možná i hodila, ale k jejímu vyvolání by musela vláda podniknout úplně jiné kroky.

Na základě sledování chování a rétoriky, Írán nemá zájem podnikat otevřené teroristické útoky, ani se k nim hlásit. Celou svojí zahraniční propagandu staví na tom, že se stylizuje do role oběti, toho, jenž je ponižován sankcemi, osočován a křivě obviňován. Když už došlo k nějakým incidentům, Íránci se posnažili, aby k nim podle možnosti došlo na íránské půdě, vodách, případně vzdušném prostoru a tak se mohli prohlásit za "napadené". I v případě, že by teoreticky Írán chtěl vyvolat válku, potřeboval by podporu svých obyvatel, a tu teroristickým útokem nezíská.
Írán i skupiny typu Hizballáh, který pomáhal zakládat a dodnes finančně i jinak podporuje, prohlašuje za nezávislý místní odboj.

V minulosti podnikala íránská vláda atentáty na své úhlavní nepřátele v zahraničí. Byli to disidenti a političtí vůdcové opozičních skupin, zmíním hlavně případ Mykonos, případ, který by mohl sloužit za vzor podobné akci. Při této akci byli 17.9.1992 v berlínské restauraci Mykonos zabiti čtyři osoby, Sádegh Šarafkandí, Fattah Abdolí, Homajún Ardalán a jejich tlumočník Núrí Dehkordí. Při atentátu byly použity střelné zbraně s tlumiči, ne bomba. V místnosti byly i další lidé a ti útok přežili. Další útoky byly například vražda ubodáním bývalého premiéra Šápúra Bachtiára a jeho spolupracovníka Abdula Rahmána Borúmandího v Paříži v roce 1991, Kázema Radžavího z organizace MEK, prince Šahriára Šafíka (bratrance posledního šáha), všichni byly zabiti střelnou zbraní, nebo ubodáni, tedy vraždy byly přímé a cílené, bez zbytečných ztrát na životech. Bombu jako vražednou zbraň použili při vraždě Bižana Fazelího. Bomba vybuchla v obchodě s perskými videokazetami v Londýně. Nicméně bombový útok na veřejném místě s cílem odstranit jednoho člověka není pro Íránce typický.
Pokud by za celým případem skutečně stál Írán, další otázkou je, co mohl zabitím velvyslance docílit. Al Džubejr nebyl členem královské rodiny, ani neměl přímý vliv na politiku Saúdské Arábie. Pokud si nechtěl přímo koledovat o sankce, nebo útok, strategický význam je minimální.
Jedním z dalších možných vysvětlení je, že by to mohla být individualistická akce několika lidí bez vědomí velení Revolučních Gard. Otázkou je, co tím vším chtěli, nebo mohli dosáhnout. Připadá nepravděpodobné, že by jednotlivci, nebo nějaká omezená skupina mohla mít širší strategický záměr.
Asi nejpravděpodobnější možností je, že v celé akci šlo pouze o drogy. Není vůbec novinkou, že se Revoluční Gardy angažují v obchodu s narkotiky, takže to může být uvěřitelným jádrem celé kauzy. Domalovat k tomu teroristický útok není vůbec těžké. Stačí trochu fantazie a váleční štváči přišli ke krásné zámince jako slepý k houslím.
"Útok" nahrál do karet právě nejvíce Saúdům, tradičním rivalům Íránu v regionu. Soupeří s ním v místních konfliktech a podporují lídry a obyvatele sunnitského vyznání ve smíšených šíítsko-sunnitských oblastech (Irák, Bahrajn, Sýrie atd.), soupeří s ním v oblasti vývozu ropy, a jejich vztahy komplikuje i přátelský a smířlivý postoj k USA a Izraeli. Na jaderné ambice Íránu Saúdové hledí s nejvyšší nedůvěrou a již několikrát se vyslovili pro obstarání si jaderných zbraní v případě, že je bude mít Írán.
Írán má na kontě provokace a snahy o vyostření konfliktu, od rétoriky přes zkoušky raket a vojenská cvičení, až po zatýkání cizích státních příslušníků (zejména pokud to jsou Američané), a incidenty mezi plavidly ve vodách Perského zálivu.
Přičtime ještě zprávy o zadržených zásilkách zbraní pro Sýrii a militantní organizace typu Hizballáh, Hamás, nebo Sadrovy milice v Iráku a máme tlustý svazek argumentů postačujících při správné mediální masáži k tomu, čemu se říká "preventivní úder", t.j. druhá strana nečeká a zaůtočí dříve než by zaútočil protivník.
Uvidíme, zda se Američanům a Saúdům podaří protlačit další sankce navzdory odporu Ruska a Číny.Hovoří se o sankcích proti Centrální bance, přes kterou do země proudí platby za ropu. Mělo by to za důsledek omezení toku financí do země. Vojenské řešení se také a priori nevylučuje, otázkou je jenom kolik zemí si válku s tak tvrdým oříškem, jako Írán, skutečně přeje.


Další čtení:
http://www.iranian.com/CyrusKadivar/2003/January/Murder/9.html
http://www.theatlantic.com/international/archive/2011/10/significant-holes-in-us-legal-case-against-alleged-iran-plotter/246780/
http://www.time.com/time/world/article/0,8599,2096747,00.html
http://www.pbs.org/wgbh/pages/frontline/tehranbureau/2011/10/the-iran-plot-may-be-just-that.html#ixzz1azeRYbZY
http://therealnews.com/t2/index.php?option=com_content&task=view&id=31&Itemid=74&jumival=7455

Irán zasahuje proti „zakázanej“ bitke s vodnými pištoľami.

Je strašným a neprominutelným hříchem hrát si s vodou...

Děkuji jedné milé čtenářce za překlad.

http://www.euronews.net/2011/08/07/iran-cracks-down-on-forbidden-water-pistol-fights/

Predstavitelia moci v severnom Iráne zatkli 17 mladých žien a mužov, ktorí sa zúčastnili

v prímorskom parku boja s vodnými pištoľami. Pravdepodobne budú čeliť obvineniu

z verejného páchania „haram“ t.j. zakázané správanie, po tom ako sa vzájomne striekali

vodou v meste Bandar Abbas. Podľa správ tlačovej agentúry sa vodnej bitky zúčastnilo

niekoľko stoviek mladých ľudí. Zatknutí boli zadržaní po tom, ako sa fotky udalosti objavili

na sociálnych web stránkach a prenikli aj do hlavných médií. Riaditeľ Iránskej morálnej

polície generál Ahmad Rouzbahani varoval, že polícia „bude tvrdo zasahovať“ proti

podobnému chovaniu.

Inkriminované fotky se dají vygooglovat zde.

Dopis Baháre Hedájat jejímu manželovi z vězení

Zdroj: Kaleme: http://www.kaleme.com/1390/04/03/klm-62848/

Baháre Hedájat je studentská aktivistka, členka ústřední rady a mluvčí íránské organizace Tahkíme Vahdat (sdružení absolventů vysokých škol).

Byla zatčena 30. prosince 2009 a ve společném procesu s dalším členem této organizace, Míládem Asadím, který se konal 5. května 2010, byla odsouzena k 9,5 letům vězení. Předtím už byla třikrát odsouzena ke kratším trestům (9. července 2007, 14. července 2008 a v březnu 2009).

(Více např. http://www.iranhumanrights.org/2010/05/hedayat-asadi-sentenced/, http://www.we-change.org/english/spip.php?article869 )

Baháre byla odsouzena krátce po svých třicátých narozeninách, do náruče svého manžela Amina Ahmadiána by se tak měla vrátit jako čtyřicetiletá. Zpravodajský portál Kalame převzal fotografii dopisu Baháre Hedájat na papírovém kapesníčku, kterou její muž zveřejnil na Facebooku. Baháre v něm píše:

Jak ráda bych věděla, kde jsi, jak žiješ, kdy se ráno probouzíš! Kdy přicházíš do práce, co si oblékáš. Kdy se koupeš. Jsi trpělivý? Je ti horko nebo zima? Cítíš ve vzduchu smog nebo prach? Chtěla bych vědět, čím jezdíš do práce. Chtěla bych vědět, jak osvětlené jsou schody do našeho domu. Říkals mi, jakou barvu má fasáda našeho domu - a já to zapomněla. Chtěla bych vědět, kde spíš. Jak si pereš oblečení.

S kým novým ses za tu dobu seznámil. S kým ses pohádal, aniž bych o tom věděla. Co čteš. Co posloucháš. Ještě vysedáváš do rána u internetu? Tolik bych chtěla vědět, jak se máš a co děláš. Chtěla bych vědět, kde nakupuješ. Kde mají pórek a kde plody moruše. A jíš vůbec ovoce? Začíná léto. Jedl jsi žluté a červené melouny, meruňky, moruše a slívy? Jaké byly, pochutnal sis na nich? Chtěla bych vědět, jestli tě stále bolívá hlava, když se opozdí odpolední čaj.

A máš ještě každou chvíli vybitý mobil? Ještě ho zapomínáš doma? Pořád si myješ vlasy pod kohoutkem? Pořád jíš jogurt se suchým chlebem? Ještě sis nekoupil nový ruksak a novou košili?

Chtěla bych vědět, kdy na mě myslíš. Na co myslíš, když pro mne nakupuješ. Co si pamatuješ z toho, co jsme prožili. Je předvečer našich výročí. Víš, že 1. a 2. tíru 1382 (22. a 23. června 2003) jsem poprvé přijela do Madždije? A rok předtím, 5. a 6. tíru, jsi mi poprvé ukázal Isfahán.

Vzpomínáš na dny, kdy jsme se toulali ulicemi, abychom byli spolu? Vzpomínáš na podvečery v parku Sai? Nezapomněls na Záv? Vzpomínáš na ty časy, kdys mě brával do Darbandu? Pamatuješ, že naposledy jsme tam vyrazili s Ahmadem na jaře roku 1387?

Ještě si pamatuješ, jak chutnalo jídlo, které jsem uvařila? Sama už nevím. Vzpomínáš, jak jsme spolu nakupovali nábytek, kousek po kousku? Pamatuješ se na Nový rok 1387 (20. březen 2008), jak jsme jeli na sever ke Kaspickému moři? Byl tam i Ahmad. Vzpomeneš si na 16. chordád 1381 (6. červen 2002), kdy ses odhodlal mi dát ultimátum a řekls mi, abych začala něco dělat se svým životem?

Pamatuješ, jak jsem byla v chordádu 1385 (červnu 2006) poprvé propuštěna z evinské věznice? A na 18. esfand (9. března 2007), kdy jsem odešla do ústřední rady? A jak jsi 17. mordádu 1386 (8. srpna 2007), v den, kdy jsem byla propuštěna, navečer na schodech domu mého otce řekl: „Počkej ještě chvilku.“ „Tenhle měsíc jsem pochopil, že beze tebe nemohu žít.“

A pamatuješ na náš společný 17. esfand (8. březen). Vím, že ano. Bylo to před sedmi a půl lety.

Amine, tolik se mi po tom všem stýská. Ta bolest proniká každý kousek mého těla. Jsem tolik vyčerpaná všemi těmi drobnostmi, po nichž toužím, až mě to dusí. Stýská se mi. Víš, co to je? Určitě víš. Ale nevíš, jaké je to být v téhle prokleté kleci a za jediný rok pohřbít tři lidi, které jsem tu měla před svýma očima. Dva z nich, a ten poslední zvlášť, byli jak andělé.* Je to... - kéž nikdy nepoznáš, jaké to je!

Toužím po tvé klidné náruči.

Navždy Tvá

Baháre

18. chordádu 1390

Evin

24. 6. 2011

* Autorka má na mysli patrně Ezzatolláha Sahabího, jeho dceru Hále, jež zemřela na jeho pohřbu a Hodu Sábera, který zemřel v důsledku hladovky vyhlášené ve vězení po jejich smrti.

(za překlad děkuji T.M.)

Jusef Náderchání

http://persian2english.com/?p=22192

HRANA: Potvrzení trestu smrti pro Júsefa Nadercháního pro odpadlictví

30. června 2011

Zpravodajství HRANA: Íránský nejvyšší soud v úterý 28. června zamítnul odvolání

Júsefa Nadercháního a potvrdil tak rozsudek trestu smrti. Podle zpravodajů HRANA Júsef

Naderchání, který konvertoval v devatenácti letech od islámské víry ke křesťanství podle slov

soudce v těchto letech šířil křesťanství. Na základě toho byl prokuraturou gílánského kraje

obviněn z „odpadlictví a propagace křesťanství.“

Júsef Naderchání je od 20. mehru 1388 ve věznici v Raštu.

Kdyby byla jeho poprava vykonána, byl by to první případ oficiální popravy pro obvinění z

křesťanství za posledních 20 let.

Předtím byl 3. prosince 1990 v areálu věznice v Mašhadu popraven oběšením křesťanský

kněz Hossejn Súdmand proto, že odmítl zříci se křesťanské víry.

Příbuzní Nadercháního řekli zpravodajství HRANA, že 11. sekce Gílánského soudu

požádala, aby byla zkoumána islámská víra obžalovaného a aby bylo přijato jedno z těchto tří

rozhodnutí:

Nadarkhani’s relatives have told HRANA that branch 11 of the Gilan Judiciary has asked the

defendant to be interrogated on his Islamic beliefs and one of the three following decisions be

made:

1) Je-li muslim, bude propuštěn.

2) Je-li křesťan, bude požádán, aby litoval (a pak bude propuštěn).

3) Je-li konvertita ke křesťanství a bude-li trvat na tom, že je křesťanem, bude popraven.

Sekce 11 opřela svůj přístup o článek 167 Ústavy islámské republiky, který říká: „Soudce

je zavázán učinit rozhodnutí o každém případu podle kodifikovaného zákona. Pokud takový

zákon neexistuje, vydá rozsudek podle uznávaných islámských zdrojů a náboženských

vyhlášek (fatwy). Nesmí s výmluvou na to, že zákon o dané věci mlčí nebo není dostatečný

anebo má příliš stručný a nejednoznačný charakter, upustit od zkoumání případu a vydání

rozsudku.“ (Zdroj: http://www.iranonline.com/iran/iran-info/government/constitution-11.html)

Příbuzní Júsefa Nadercháního říkají, že vzhledem ke třem volbám daným Nejvyšším soudem,

nebyl případ zaslán jinému soudu, ani nebylo zamítnuto projednání. Je pravděpodobné, že

řízení bude obnoveno a bude uskutečněno předběžné zkoumání a vyšetřování.

Vzhledem k citlivosti případu se bude HRANA snažit poskytnout co nejlepší zpravodajství o

vývoji případu.

http://www.rahana.org/en/?p=11424

Potvrzen trest smrti pro křesťana Júsefa Nádercháního

30. června 2011

Odvolací soud potvrdil na základě obvinění z odpadlictví trest smrti pro Íránce, který

konvertoval ke křesťanské víře.

Nejvyšší soud potvrdil trest smrti pro íránského křesťana Júsefa Nádercháního. Podle

organizace Human Rights House of Iran, Náderchání, který v devatenácti letech konvertoval

ke křesťanství, se údajně zabýval šířením křesťanství. Byl odsouzen k trestu smrti pro

odpadlictví a šíření křeťanské víry mezi muslimy.

Jemu blízcí křesťané o něm hovoří jako o knězi. Uvězněn byl v říjnu 2009. Pokud bude

popraven, bude to první člověk popravený pro odpadlictví během posledních dvaceti let.

V září roku 1990 byl popraven kněz Hossein Soodmand v Mašhadu proto, že odmítl zříci se

své křesťanské víry.

Náderchánímu je dnes 35 let a má dvě děti. Jeho manželka Fáteme Pasandíde byla také

zatčena a později byla zproštěna obvinění.

Update: podle posledních zpráv byl jeho rozsudek vrácen na prozkoumání.

(za překlad moc děkuji T.M.)

Demonstrace na podporu politických vězňů v Íránu

Pro ty, kdo jsou v sobotu v Praze a nemají co dělat, na Václavském náměstí se uskuteční demonstrace k vyjádření solidarity s politickými vězni v Íránu, kteří vyhlásili protestní hladovku. Je to tuto sobotu 25.6.2011 na Václavském náměstí pod koněm, od 17 do 19 hodin. Demonstrace se uskutečňuje na podporu prominentních politických vězňů v Íránu, kteří zahájili protestní hladovku po tragické smrti Hále Sahabí na pohřbu jejího otce a na památku Hody Sábera, který během své hladovky podlehl srdečním komplikacím.

Kdo máte facebook podrobné informace jsou zde: http://www.facebook.com/event.php?eid=183082081750000 . Jako vizuální symbol, mějte na sobě něco bílého a něco zeleného.

Dnešní zprávy

Podle BBC dnes v nemocnici zemřel Hodá Sáber, novinář vězněn od roku 2009. Vyhlásil protestní hladovku po smrti aktivistky Hále Sahabí v důsledku fyzického útoku na pohřbu jejího otce Ezzatolláha Sahabího. Byl převezen z věznice Evin do Modarresovy nemocnice poté co u něj vystoupily potíže se srdcem v důsledku hladovky.

Podle zpráv svědků (nyní je čtvrt na pět v Evropě, v Teheránu je 18:45) se množství lidí pomalu zvětšuje na hlavní třídě Valí-ye Asr za mohutné přítomnosti tisíců příslušníků bezpečnostních složek na motorkách...

16:40 evropského času: první zprávy o srážkách mezi demonstranty a bezpečnos

tními složkami (na bulváru Valí-ye Asr a náměstí Vanak)

Tato fotografie sice není datovaná, ale ukazuje "výstroj a výzbroj" íránské policie. Maskovaný řezník.

Video break

Před několika dny bylo zveřejněno videosvědectví jedné dvaadvacetileté dívky, která byla zadržena během demonstrací po volbách 2009 a byla ve vězení opakovaně znásilněna a mučena. Titulky v angličtině.



Pro zajímavost připojuji reportáž (v angličtině) o demonstraci proti násilí v Íránu, které se uskutečnilo před íránskou ambasádou před dvěma lety.

Druhé výročí prezidentských voleb

12.6.2011 je již druhé výročí posledních prezidentských voleb v Íránu, po kterých následovaly rozsáhlé nepokoje. Vyžádaly si desítky obětí, zastřelených a umlácených na ulici, nebo i záměrně zabitých pod koly vozidel bezpečnostních složek. Nálady lidí rozbouřily ještě více zprávy o smrti několika lidí zadržených během nepokojů v detenčních zařízeních na následky mučení a nevyhovujících hygienických podmínek.

Volby, ve kterých byl podruhé zvolen Ahmadínežád, byly s velikou pravděpodobností zmanipulované, ale dokazování této teorie nyní není důležité. Důležité je to, že tyto volby byly vnímány jako zmanipulované. Dalším důležitým faktem je, že tato událost vytáhla do ulic lidi v masovém měřítku, zatím co dosavadní hnutí (mám na mysli jakékoliv protestní hnutí během celého třicetiletého trvání islámské republiky), např. hnutí studentů v r.1999, hnutí žen, dělníků, etnických skupin a pod. byla vesměs omezena na tu skupinu a nezískala si masovou podporu větších vrstev obyvatel. Íránská vláda se hnutí lekla, poněvadž v něm spatřila smrtelné nebezpečí pro svou holou existenci a začala podnikat různé kroky proti vzmáhání se tohoto hnutí. Hlavně se ho snažila zdiskreditovat, jako hnutí řízené a podněcované zvenčí a boj vyvrcholil uvězněním hlavních představitelů Músavího a Karrúbího a jejich manželek. Snažila se hnutí i připravit o jeho mučedníky hlásáním nepravdivých informací o jejich identitě a smrti. Rekordních čísel dosahuje počet popravených, i když jsou mnozí oficiálně popraveni za obvinění typu "pašování a přechovávání omamných látek", "ozbrojená loupež", ale i "ohrožování národní bezpečnosti", co je dost vágní obvinění a vejde se do toho vše možné. Do vězení se dostalo ještě větší množství studentů, novinářů, aktivistů za lidská práva a intelektuálů, jako i světoznámý filmový režisér Džafar Panáhí.

Nicméně nepřítelem režimu a hlavně vlády nejvyššího vůdce již není jenom "zelené hnutí". Už ani vztahy mezi Ahmadínežádem a Chámeneím nejsou jako bývaly.

Dost se polemizuje o vlivu tzv. "Arabského jara" na atmosféru v Íránu, je nesporné, že dění v severoafrických a blízkovýchodních zemích zdánlivě vyhaslému hnutí dodalo nový dech.

Na zítra se plánuje tichá protestní vzpomínka v centru Teheránu. Podle zpráv se ze střech v severních a západních čtvrtích ozývá typické noční volání "Bůh je veliký"...

Promítání íránského filmu a beseda

V pondělí 13.6. večer v 19 hodin v Malostranské Besedě v Praze se uskuteční promítání filmu íránské režisérky Torang Abedian, "Not an Illusion" a beseda v angličtině s novinářem Omidem Nikfarjamem. Více informací o akci zde http://www.boell.cz/downloads/hbs-pozvanka-Not-an-illusion-en(1).pdf . Pozor, je nutno se zaregistrovat a poslat maila do 10.6.2011 na adresu info@cz.boell.org .

Dopis zesnulého Ezzatolláha Sahabího

Zde přikládám otevřený dopis zesnulého Ezzatolláha Sahabího, intelektuála, aktivisty za náboženskou reformní stranu, na jehož pohřbu byla zabita jeho vlastní dcera Hále Sahabí. Za překlad děkuji T.M.

http://www.rahesabz.net/story/13465/

Ve jménu Božím,

kam mám ukrýt bolest těch dívek a chlapců??

Je pro mne tak těžké na konci života vyrovnat se s utrpením, které v těchto devíti měsících dolehlo na naši zemi a na její děti. Síla tohoto národa taje v rukou neschopné vlády rychle jako led, s tím, co je pácháno v našich ulicích a věznicích na dětech toužících po pravdě, na dětech z vody a prachu této země. Doslýcháme se o dalších zdrcujících ranách tohoto zraněného těla. Kde vykřičet tu strašnou bolest? Jak se jí zbavit?

Každou chvíli slýchám, že některé vězněné dívky, mezi nimi Badar-os-Sádat Mofídí, Hengáme Šahídí a Šívá Nazar Áharí, jsou znovu a znovu vyslýchány, uráženy a ponižovány tak, aby je zlomili, aby v jejich podvědomí vytvořili peklo, k němuž budou mít hrůzu se vracet. Zacházení s nimi jde tak daleko, že některé z těchto žen prosí Boha, aby je vzal z tohoto světa.

Už v minulosti různé oficiální komise, které věznice navštívily, opakovaně podávaly zprávy o tom, že někteří vězni si stěžují na hrubé a sprosté urážky a nadávky ještě více než na bití a rány.

V posledních měsících opakovaně slýchám, že i jiné mé děti, jako Ahmad Zejdábádí, Mansúr Osanlú a Masúd Bástání, kteří jsou bez nejmenších pochyb vězni svědomí a politickými vězni, jsou navzdory všem pravidlům etiky i zákona, podle něhož mají být vězni děleni podle druhu a míry provinění, posíláni do vyhnanství do věznic pro narkomany a nejtěžší zločince, (kteří jsou ovšem sami oběťmi takové společnosti a takových pravidel). Jakým tlakům a nesnázím musí čelit, někdy v ohrožení života, fyzického i psychického zdraví.

Sám jsem okusil atmosféru vyšetřování a věznic před revolucí i po ní, po té revoluci, na níž jsem se sám podílel. Je to bolestné, když musím přiznat, že to, jak neeticky se dnes zachází s vězni, jak jsou ohrožovány jejich životy i zdraví ve vyhnanství, mezi lidmi odsouzenými za vraždy a zabíjení, mezi odsouzenými k trestu smrti, to, jak jsou ženy vystavovány sprostým nadávkám a některé z nich donucovány k tomu, aby učinily ostudná doznání, se možná za minulého režimu odehrávalo zřídka, nebo to vůbec nemá obdoby.

Nevím, co se stalo s našimi vládci, že pro udržení pomíjivé moci tohoto světa odhodili jakékoli morální a náboženské zábrany a jsou ochotni použít jakýchkoli prostředků k udržení se u moci. Nezapomněl jsem, jak jsme před revolucí kritizovali ty druhé, že „účel nesvětí prostředky“.

Jako nábožensky založený člověk považuji morálku za páteř a princip víry, i náš Prorok byl vyvýšen pro svou morální dokonalost. Stydím se, že žiji v době, kdy jsou ve jménu Boha a víry dívky a chlapci, ženy i muži této země kvůli své pravdivosti a touze po spravedlnosti vystavováni nejstrašnějšímu fyzickému i psychickému násilí, kdy jsou vůči ženám užívána ta nejvulgárnější slova a vynucována jejich lživá doznání.

Lež, která je v naší národní a náboženské kultuře nejhorším proviněním, se dnes proměňuje v nejběžnější zvyk, muži z vlády se bez uzardění předhánějí v lhaní, dnem i nocí opakují absurdní báchorky z domova i zahraničí a drtí myslící lidi naší země. Lidi, kteří už na tyhle lži neskočí. (I v Kommu náboženské autority lidí odvracejí tvář od prolhaných politiků.) Ale naneštěstí ve věznicích chtějí donutit vězněné ženy a muže lhát, jinak jdou buď do vyhnanství, nebo jsou pod dvojnásobným tlakem.

Bože, komu se mohu svěřit s touhle bolestí?

Věřím a doufám, že najde-li se mezi odpovědnými politiky a členy justice jedno slyšící ucho, jeden bohabojný člověk, uslyší můj pláč a změní podmínky vězňů, jejichž jména jsem zmínil, i jiných, které neznám, kteří jsou však vystaveni stejným podmínkám, že zbaví jejich utrápené rodiny zdrcující úzkosti.

Bože, byl jsi svědkem, že revoluce slibovala našim lidem spravedlivý režim jako za Alího, režim, v němž se přísná spravedlnost nevyhýbala ani Alího nejbližším, a milosrdenství a štědrost ani nejvzdálenějším i nepřátelům.

Naše vláda přitom ve jménu Alího víry přechází každou zkaženost, politické a ekonomické zločiny, vraždy i loupeže, jichž se dopouštějí někteří z jejích lidí v bankách, firmách, na trhu nebo v univerzitní čtvrti, ve věznici Evin, v Kahrízaku, i tvrdé zacházení a nátlak, užívání všech druhů násilí proti nevinným ženám a mužům se zavázanýma rukama a zavázanýma očima, kteří své cíle, touhy a sliby zasvětili téže revoluci.

Velký Bože, ty který měníš lidská srdce i mysl, změň náš úděl, anebo mne nech odejít z tohoto světa.

Ezatolláh Sahábí

21. farvardinu 1389 (10. dubna 2010)

Hále Sahabí, aktivistka za práva žen, dnes ráno tragicky zemřela

Musím vám přinést špatnou zprávu, dnes ráno tragickým způsobem zemřela Hále Sahabí, dlouholetá aktivistka za práva žen. Podle svědků zemřela po fyzickém útoku bezpečnostních složek na pohřbu jejího otce (oba na fotografii), Ezzatolláha Sahabího, významného opozičního vůdce, jenž zemřel včera v nemocnici. Bezpečnostní složky se snažily narušit pohřeb, jak je to jejich dobrým zvykem a když Hále protestovala, údajně ji brutálně zbili. Zemřela krátce poté na zlyhání srdce.

Celý článek zde níže, za překlad velice děkuji T.M.

http://www.rahesabz.net/story/37795/

1. června 2011

Háleh Sahábí, dcera zesnulého Ezatolláha Sahábího, byla zabita bezpečnostními agenty při pohřbu svého otce. Ahmad Montazerí žádá, aby to rychle vyšetřily bezpečnostní orgány.

Pro Džaras poskytl rozhovor Ahmad Montazerí.

Háleh Sahábí zemřela po smutečním obřadu rozloučení se svým otcem (Ing. Ezatolláhem Sahábím). Podle konstrukcí státních médií, které popírají její napadení a bití policejními agenty, mělo jít o srdeční zástavu z prodělaného šoku. Ahmad Montazerí poskytl rozhovor zpravodajství Džaras, v němž popsal okolnosti této události a agresivitu agentů a příslušníků tajné policie.

Několik agentů se snažilo vyrvat velký obraz Ezatolláha Sahábího, který jeho dcera držela v rukou. Protože se tomu bránila, vrazil jí jeden z agentů prudce loktem do boku a obraz srazil na zem. Potom ji ihned za doprovodu jednoho lékaře převezli do nemocnice, kde zemřela.

Ahmad Montazerí řekl, že pohřbu se účastnila skupina velmi hrubých bezpečnostních agentů a tajných policistů, kteří slovně i fyzicky napadali účastníky pohřbu bez ohledu na truchlící rodinu.

Při obřadu ukládání rakve dělali rámus, smáli se a uráželi příbuzné zesnulého.

Velitel tajné policie agenty pobízel k urážkám a mlácení lidí.

Podle Montazerího se agenti i příslušníci tajné policie od samého počátku obřadu snažili vyvolávat zmatek a násilí. Nikdo z přítomných lidí na jejich urážky nereagoval, což je přivádělo k tím větší zuřivosti.

Syn zesnulého Ajatolláha Montazerího vyzval orgány islámské republiky, aby tento incident vyšetřili. Agenti a příslušníci tajné policie měli mnoho kamer a pořizovali si záznamy každého smutečního hosta i každé scény. Z jejich vlastních záznamů je tak možno zjistit, kdo zabil Háleh Sahábí. Nebude-li to rychle vyšetřeno, zůstane vina za tuto tragédii na celém systému islámské republiky. Pokud to vyšetřeno bude, bude prokázáno, kdo za zabití Háleh nese vinu.

Ahmad Montazerí dále řekl, že při obřadu bylo zatčeno nejméně dvanáct lidí, o jejichž dalším osudu a stavu nejsou žádné zprávy. Zatkli mnohem více lidí, ale některé z nich po převozu na vzdálená místa propustili.

Ahmad Montazerí zmínil, že Azatolláh Sahábí byl jedním z lidí, který zasvětil svůj život vytváření systému a byl požehnáním pro mnoho významných lidí. A řekl, že s člověkem a s takovými lidmi, díky nimž jsou dnešní mocní u moci, nelze takhle zacházet.

Zprávy o podmínkách v íránských věznicích

http://www.dw-world.de/dw/article/0,,6521530,00.html (Deutsche Welle 8.5.2011, Za překlad děkuji T.M.)

* Írán 7. 5. 2011

Strhávání nehtů několika vězeňkyním ve věznici Gharčak

Ve věznici Kahrízak přišli v roce 2009 o život nejméně tři z protestujících proti výsledkům voleb.
Některé politické vězeňkyně z věznice Radžájí Šahr byly transportovány do věznice Gharčak ve Varámínu, do místa, jemuž se říká „druhý Kahrízak.“ Otec Šabnam Madadzáde říká, že několika vězeňkyním v této věznici vytráhavali nehty.
Šabnam Madádzáde, místopředsedkyně teheránské rady Organizace pro posílení jednoty (íránské organizace absolventů vysokých škol), která byla odsouzena k pěti letům vězení, byla 13. ordíbeheštu 1390 spolu s několika dalšími politickými vězeňkyněmi transportována z věznice RadžájíŠahr do varamínského Gharčaku. Po tomto transportu byla vydána zpráva o uzavření ženské sekce ve věznici Radžájí Šahr v Karadži a transportu vězeňkyň na blíže neurčená místa. Otec Šabnam Madadzáze o převozu své dcery říká: Minulý týden v den návštěv vězeňkyň se matka a sestra vydaly na návštěvu do věznice Gouhardašt. Řekli jim, že vězeňkyně jsou transportovány na jiné místo a ještě téhož dne byly převezeny do věznice Gharčak ve Varámínu.

Pan Madadzáde uvedl: Přes dvě stě osob umístili do několika sýpek v Gharčaku. Bez vody, elektřiny, umývárny a bez jakéhokoli hygienického zařízení. Jsou tam uvězněni lidé počínaje vrahy a násilníky až po politické vězně. Všichni pohromadě v jednom skladišti, bez koupelny, hygienického zařízení, čehokoli... Jednou denně chodí na toaletu a do umývárny, kde si musí mýt i nádobí.

Otec Šabnam Madadzáze hovoří o jediném telefonickém rozhovoru s dcerou z věznice Gharčak. Dnes (17 ordíbeheštu 1390) nám zavolala a říkala: Tatínku, vzali nás do Gharčaku. Říká, že tu slézají nehty a denně dávají jeden kousek chleba. Stojí s obuškem nad hlavami a říkají: tak to prostě je, musíte jíst, nebudete-li jíst, je to fuk. Dělají, co se jim zachce, zmlátí, zabijí, všechno jedno, slézání nehtů, mučení... Stojí tam s obušky a řekne-li nějaká vězeňkyně, že je nemocná, řeknou: „Co to je nemocná? Nemocná, to znamená smrt!“

Farzád Madádzáde, bratr Šabnam Madadzáde, je také uvězněn ve věznici Radžájí Šahr v Karadži. Otec obou těchto dvou politických vězňů o rozsudcích svých dětí říká: Soudní proces s Šabnam trval rok. Obhájcem obou dětí byl pan Avalijájí. Během roku je pětkrát předvedli k soudu, při pátém stání byl pro oba, Šabnam i pro jejího bratra Farzáda Madadzáde, vynesen rozsudek vězení na pět let, a oba byli ihned uvězněni v karadžské věznici RadžájíŠahr.

Transport nejméně deseti vězeňkyň z RadžájíŠahru do Gharčaku

Bratr Šabnam Madadzáde Farzád napsal v měsíci mehru 1389 v dopisu své sestře: Kdyby se zeptali na mé nejlepší a nejhorší vzpomínky, obě splývají v jeden okamžik, v okamžik, kdy jsem tě po měsících strávených v izolaci na děsivé samotce sekce 209 uviděl ve vyšetřovací místnosti. Když jsem se podíval do tvé tváře, která hořela pod tlakem fyzického i psychického mučení, celá má bytost se chtěla rozplakat štěstím, že tě vidím. V tvých zapadlých, ale zároveň planoucích očích, jsem spatřil tvého nezlomného ducha, který ve mně vzbuzoval naději a odhodlání.

Šabnam Madadzáde je dvacetitříletá studentka odsouzená k pěti letům vězení. Šabnam Madadzáde někdejší politická tajemnice islámské organizace vysokoškolských studentů pedagogiky v Teheránu, byla zatčena 1. esfandu 1387. Zpočátku byla ve věznici Evin, potom v karadžském RadžájíŠahru a nyní je v Gharčaku ve Varámínu. Zpravodajský web Kalame píše, že pokud politické vězeňkyně v Gharčaku protestují proti podmínkám ve věznici, zmlátí je bezpečnostní agenti obušky. Podle téže zprávy by do varámínského Gharčaku měli být brzy transportováni i vězni z Evinu.

Otec dvou politických vězňů Šabnam a Farzáda Madadzáde uvedl, že z věznice RadžájíŠahr v Karadži bylo do Gharčaku ve Varámínu transportováno nejméně deset politických vězňů a dodal, že vězeňští dozorci k tomu nepodali žádné vysvětlení: Všichni mlčí. Tito vězni byli původně ve věznici Evin. Po vynesení rozsudku byli „posláni do exilu“ do věznice RadžájíŠahr. Měsíc na to řekli: tyhle odsud převezeme. Jednou říkali, že do Kommu, jindy že do Karadže a nakonec jsme pochopili, že je odvezou do Gharčaku. Převezli tam 200 - 300 lidí a umístili je do několika hal. Ale do jakých hal! S prominutím do chlévů.

Otevřený dopis politických vězňů z Gharčaku.

V sobotu 17. ordíbeheštu 1390 politické vězeňkyně transportované do věznice Gharčak oslovily íránský národ a žádají, aby se jich všichni, jejichž svědomí nespí, zastali proti křivdám, které se jim dějí. Vypovídají o tom, že ve věznici jsou čtrnáctileté a patnáctileté děti. Věznice Gharčak ve Varámínu obsahuje sedm místností zařízených pro několik desítek osob. V každé místnosti je přitom drženo přes dvě stě vězeňkyň. Není tam sebemenší ventilační systém a panují tam žalostné hygienické podmínky, což způsobuje takový zápach, že u mnoha vězeňkyň to vyvolává silnou nevolnost.

V dopisu se dále píše o „týrání a mučení vězeňkyň.“ Největší laskavostí dozorců této věznice je dovolit vězeňkyním užívat dvakrát denně horkou vodu k pití čaje. Minulý týden po hození nádoby s vařící vodou po jedné z vězeňkyň bylo několik vězeňkyň vážně zraněno.

„Ptáme se, kde na světě kvůli rvačce s vařící vodou a jejím následkům slézají někomu nehty z rukou. Kde na světě posílají do ženského oddělení věznice bandy mužů s obušky, aby je mlátili. Kde na světě jsou v takových podmínkách drženy čtrnáctileté a patnáctileté děti.“

Političtí vězni z věznice Gharčak na závěr dopisu uvedli, že kvůli pokračování těchto podmínek přikročili k protestní hladovce.

Hosejn Kermání
Editace: Mostafá Malekán

Odkud vane vítr změn?

V neděli 17.4.2011 došlo v Íránu k jedné zdánlivě ne příliš důležité události. Ministr rozvědky, Hejdár Moslehí rezignoval. Jeho rezignaci prezident Ahmadínežád přijal, nebo si ji nějak vynutil, protože Moslehí mu už nějaký čas ležel v žaludku. Ale vzápětí to vše smetl ze stolu nejvyšší vůdce Chámeneí.

V Íránu platí, že ministry jmenuje i odvolává prezident, ale platí i nepsaný zákon, podle něhož ti klíčoví (vnitro, zahraničí, rozvědka a podobně) musí být odsouhlaseni Chámeneím. Je tento projev "svévůle" ze strany Ahmadínežáda dalším příznakem rozdrcení zdánlivě jednolité fronty íránské vlády?

Abychom si to ujasnili, zopakujeme si několik klíčových údajů o rozdělení moci a pozvolných změnách, které rozhýbaly pěšáky a střelce na íránské šachovnici. Předtím lidé (včetně médií) často nerozlišovali, kdo je za jednotlivé kroky vlády odpovědný. Ahmadínežád se stal vděčným cílem útoků i posměchu svými výroky a během svého prvního mandátu byl skutečně hlásnou troubou konzervativní skupiny kolem Chámeneího. A za nitky tahal pořád Chámeneí. Bylo to zjevné až do prezidentských voleb 2009, které natolik rozvířily a rozdělili společnost a vyžádaly si desítky obětí v povolebních demonstracích. Navzdory všeobecně rozšířenému přesvědčení, že byly volby zmanipulovány, Chámeneí potvrdil Ahmadínežáda i v druhém volebním období. To právě Mahmúd pravděpodobně potřeboval na uskutečnění svých plánů: během prvních čtyř let se obklopil věrnými spolupracovníky, většinou z řad různých technokratů, revolučních gardistů, případně vlastních příbuzných. V druhém volebním období se mu povedlo zredukovat podíl klerikální složky na klíčových postech na bezprecedentní minimum.

Kámenem úrazu, kde to mezi Ahmadínežádem a Chámeneím vážněji zajiskřilo, byla osoba jeho nejdůležitějšiho spolupracovníka. Touto osobou je Esfandiár Rahim-Mašáí. Tento během krátkého období několika dnů (17-24.července 2009) zastával post prvního viceprezidenta (dohromady je viceprezidentů dvanáct), ale byl nucen rezignovat na pokyn Chámeneího. Nyní je Ahmadínežádovým nejbližším poradcem a tito dva jsou spřízněni i rodinným svazkem: Mašáího dcera je manželkou Ahmadínežádova syna.

Na jedné straně Mašáí během svých projevů občas vytahuje reminiscence na slavnou předislámskou minulost Perské říše, což je mezi konzervativci tabu. Velebil například pozitivní poselství svátků Nového roku (norúz) a občas udeří na nacionalistickou notu, jako kdyby islám vůbec neexistoval. Jindy zas vyzdvihuje íránský šíitský výklad islámu jako jediný správný a určující pro celý islámský svět. Jindy zase řekl, že íránský národ je přítelem Izraelců a Američanů.

Jeho výroky a postoje si okamžitě vysloužily útoky ze strany konzervativních kleriků Ahmada Džannatího, Ahmada Chátamího (pozor, nejedná se o bývalého reformistického prezidenta Mohammada Chátamího ani žádného z jeho bratrů, shoda příjmení je náhodná) a nakonec i Mohammada Mesbáh-Jazdího, kterému se mezi lidmi přezdívá „krokodýl“ (temsáh). Proti Mašáímu rozpoutali očerňovací kampaň a nazvali ho podezřelým živlem s kdovíjakými úmysly, zahraničním agentem, příšlušníkem zakázané náboženské skupiny, atd.

Hned nás ale napadne, že tady něco nesedí. Jak může navenek tak věrný muslim, notorický kritik Izraele a Spojených států a popírač Holokaustu jako Ahmadínežád trpět takovéto výroky a chování od svého nejvěrnějšího poradce? Když se trochu pozorněji podíváme na Ahmadínežádovu kariéru, kromě několika bílých, nebo spíše temných míst v jeho minulosti a několika slavných absurdit („my v Íránu nemáme homosexuály“) zde najdeme i pár celkem zajímavých vybočení ze zaběhaných kolejí myšlení typického islámského konzervativce. V roce 2006, nedlouho po svém zvolení se pokusil prosadit, aby ženám byl konečně povolen vstup na fotbalové stadiony a rovněž řekl, že Írán má mnoho důležitějších problémů, než to, jak se ženy oblékají. Tyto snahy o „novoty“ byly samozřejmě převálcovány konzervativním klérem, který náročky nasadil ještě tvrdší kurz. Po svém druhém, kontroverzním zvolení v roce 2009 se snažil prosadit tři ženy do ministerských pozic, a to v zemi, kde žena nemůže zastávat post soudce, protože prý na to „nemá dost soudnosti“. Nakonec prosadil alespoň jednu, ministryni zdravotnictví, ale jinak ženy zastávají i jiné funkce. Proč se Ahmadínežád vůbec odchyluje od hlavního konzervativního proudu? Proč se snaží omezit vliv kleriků ve vládě? To je velice zajímavá otázka. Je možné, že celý jeho konzervativismus je jenom póza, kterou potřeboval k získání přízně a potvrzení druhého mandátu. Nebo snad pochopil, že vláda kléru zemi jenom brzdí a omezuje? Nebo je to z čirého pragmatismu, protože snad vycítil ducha změny, který se pomalu, ale jistě vkradl za posledních třicet let do myslí lidí a chce ji pouze využít ve svůj prospěch. Tou změnou je ztráta důvěry ve vládu fakíha, islámského duchovního, která, v případě íránské duše se nemusí vůbec snoubit se ztrátou víry v Boha.

Nakonec se možná staneme svědky zuřivého boje o moc mezi dále se drobícími frakcemi rozhaštěřených turbanů a tmavě zelených uniforem. Na počátku se od vlády odštěpilo křídlo reformistů. Byli tolerováni, ale dohromady ničeho nedosáhli, protože si ani nedokázali určit jasné cíle a pořád je svazovala jejich loajalita myšlence islámské republiky, jak ji definoval Chomejní. Práh tolerance překročili protesty po prezidentských volbách. Byli postupně napadáni, zdiskreditováni a jejich vůdci Músaví a Karrúbí nakonec umlčeni v šeru domácího vězení.

Z těch, kteří ze šarvátek vyšli vítězně, byla posílena jedna velice důležitá skupina, a tou jsou Revoluční gardy. A to vůbec není žádná sebranka idealistických pouličních militantů a revolucionářů. Je to vysoce organizovaná a dobře vyzbrojená složka, která má pod přímou kontrolou velkou část samotného státu včetně telekomunikací, těžkého průmyslu a nukleárního programu a je to vlastně speficický druh kapitalistické megakorporace. Podle dostupných údajů jsou gardy jedním z největších podniků v Íránu po státní ropní společnosti a snaha zahrnout Gardy do sankcí a zmrazit její aktiva v zahraničí má své opodstatnění. Původně byli Revoluční gardy věrné Chomejnímu a potažmo Chámeneímu, ale kdo může zaručit, že se vrámci tak silné a natož ozbrojené organizace nenajdou lidé, kterým je nějaký islámský idealismus ukradený a budou se pokoušet celý systém vlády změnit, samozřejmě ve svůj prospěch, třeba i násilným pučem, odstraněním klerikálních a teologických elementů a sekularizací celé mašinerie. Nemusí to být nutně sekularizace a demokratizace, jak by si to představovali lidé, co ty hlavy stejně pramálo zajímá, ale myslím si, že to odstranění náboženských představitelů ani nemusí být tak těžké, jak se na první pohled zdá. Různé náboženské autority a pseudoautority se snaží nějakým způsobem vyzdvihnout Chámeneího důležitost a vážnost. Otázkou je, nakolik úspěšně. Před několika týdny se objevil dokumentární film, který ztotožňuje Chámeneího s mýtickou figurou Seyeda Chorásáního, jenž má připravit cestu pro druhý příchod ztraceného imáma Mehdího, 12. šíitského imáma. Snímek vyvolal nemalé kontroverze i mezi klérem, jehož část ho považuje za herezi. Jenom pro pobavení, před několika dny Ajatoláh Mohammad Saídí, vedoucí pátečních modliteb v Qomu (svaté město jižně od Teheránu) řekl, že Chámeneí byl zázračným dítětem a poté co se narodil zvolal arabsky „Yá Alí!“ (vzývání šíítského vůdce Alího). No uznejte, může někdo brát tyto lidi vážně a nechat v jejich rukou správu celé země?

Nyní bude záležet už jenom na tom, kolik má Ahmadínežád přívrženců na všech úrovních, zda se jim podaří ho obhájit proti Chámeneímu, nebo ho stihne stejný osud, jako reformisty, jenž upadli v nemilost a byli umlčeni. Chámeneí se hned posnažil jakékoliv spory popřít. Určitě je i mezi konzervativci dost pragmatiků, kteří se budou snažit rozkolu a oslabení vlády zabránit, protože nad každým oslabeným a osamoceným lvem obvykle už lačně krouží hejno supů.

Co dělat se splašeným arabským koněm?

Představte si, že si pořídíte koně. Nejdříve ho musíte chytit a zkrotit. Poté pro vás tiše a bez odporu pracuje, tahá náklady, vozíte se na něm. Ale jednoho dne se najednou kůň postaví na zadní a shodí vás na zem. Ležíte na zemi, ještě pořád v šoku, a kolem běhá velké nebezpečné zvíře. Co udělá, nikdo neví. Může se za chvíli uklidnit. Může vám utéci a už ho nechytíte. Nebo vás může pokousat a udupat...

Ten kůň by mohl být metaforou pro Blízký východ a Severní Afriku. Ekonomicky přínosný a strategicky důležitý, ale i temperamentní a nevypočitatelný. A ten jezdec, to je západní svět.

Mnohé dnešní africké a blízkovýchodní státy jsou “chudými příbuznými” západního světa. Jejich hranice byly většinou vytyčeny nejdříve vzájemnými zápasy největších koloniálních mocností a v průběhu jejich konsolidace a osamostatnění někde na stolečku u čaje o páté, bez dostatečného vědomí a vlastně i reálného zájmu o skutečné etnické a náboženské složení obyvatel. Proto například Kurdové zůstali bez vlastního státu, rozděleni mezi Turecko, Irák, Sýrii a Persii (Írán). Západní velmoci se dodnes nemohou ubránit smíšeným pocitům a k těmto zemím a jejich obyvatelem přistupují jako ke svým adoptovaným dětem: často tam dosadili, nebo nechali nastoupit vládu, či diktátora výměnou za ekonomické výhody při využívání nerostného bohatství. Když ten diktátor začne až moc drtit své obyvatele, tak mu trochu pohrozí sankcemi, jako když rodiče pohrozí učiteli, aby to jejich dítko moc netrestal. V zásadě však raději nechají věci být, protože toho starého učitele již znají, vědí jak s ním jednat. Bojí se, co by přinesla změna, že by snad nový poručník mohl být i horší, než ten starý. Ale prvotní šok jim způsobí, když jejich dítko, pokládáno za nepříliš chytré, trochu zaostalé, trochu v zajetí různých předsudků a kulturních zátěží, najednou zvedne hlavu, utrhne se z řetězu a zatouží si samo zvolit své vůdce a způsob života.

A tak nyní Západ jenom stojí v němém úžasu a nemá ani tušení, jestli by těmto zemím měl pomoci najít si novou identitu, nebo jenom nečinně přihlížet, jak staří známí diktátoři jejich rebélii zlomí a utopí v krvi. Obávají se riskovat staré, víceméně fungující vztahy výměnou za nejistou naději nových přátelství nebo i nepřátelství. Pohlížejí na jejich snahy s nedůvěrou a tvrdě přemýšlejí, zda se do celé záležitosti zamíchat, uznat opoziční vládu a začít s ní jednat, případně ji i pomoci nějakou tou dodávkou zbraní.

Váhavost a nejistotu postoje Západu vyjádřuje rozpolcenost nad přístupem k Lýbii. Západní vůdci jenom těžce ukrývají dilema mezi proklamovanou povinností chránit civilisty před násilím a garantovat dodržování lidských práv a mezi obezřetností. Hrozí totiž, že si opětovně vyslouží nálepku nových kolonialistů, neoprávněně se vměšujících do interních záležitostí suverénních států, chování kritizované tradičně Čínou a částečně Ruskem. Ale tajně mohou všichni válčícím stranám prodávat zbraně, tomu přece nic nebrání.

Média i veřejné mínění oscilují od konspiračních teorií o vměšování a podněcování nepokojů zvenčí až po hrozby uchvácení vlády v mocenském vakuu islámisty. Lidem je asi přirozená tendence zjednodušovat a vidět vše v černobílém schématu. Je jednodušší hodit všechny do bezedného pytle islámismu. Jak kdyby bylo tak nepochopitelné a nepravděpodobné, že i Arabové, Íránci a další blízkovýchodní národy mohou toužit po svobodě, ekonomickém rozvoji, sebeurčení... míru. Problém je i v tom, že chybí věrohodné informace. Bez svobodných voleb nebo referenda nikdo nemůže s určitostí zjistit procento přívrženců a odpůrců Kaddáfího, Assada, Chámeneího a dalších. To otevírá volné pole dezinformaci z obou stran spektra. Odpůrci “západního vměšování”, kterým je v podstatě jedno, pokud diktátor vyvraždí pár měst, hlavně, že si to vyřídí sami mezi sebou, a přívrženci diktátora budou tvrdit, že v odboji má prsty CIA, Mossad a podobně. Přívrženci “západní pomoci a vývozu demokracie” budou schválně opomíjet jistá sociologická fakta a zkreslovat procento osvícených odpůrců režimu nebudou si uvědomovat, že v některých společnostech se transplantovaná demokracie nemusí vůbec ujmout, protože v nich chybí uvědomělá občanská společnost na dostatečném vývojovém stupni.

Diktatury, tedy alespoň jejich velká část, samy dosáhnou svého poločasu rozpadu. V momentu, když již nedokážou reagovat na změněnou situaci a neprojevují vůli řešit ekonomické a sociální problémy, korupci a klientelismus, svévoli úřadů... a vše chtějí umlčet jenom vystupňováním teroru. Když se o problémech nemluví, neznamená to, že neexistují. Postupem času se samy nevyřeší, naopak, prohloubí. Vše tiše doutná pod víčkem cenzury, ale když to bouchne, je to ohňostroj. Moment zlomu nastane, když se lidé najednou přestanou bát vyjít do ulic proti ostrým kulkám. Lidé riskují svůj život, jenom když je to v jejich existenciálním zájmu. Ekonomický úpadek země může celý proces podstatně urychlit, ale zde závisí jeho úspěch na procentu obyvatel, kteří ze stávajícího režimu nějakým způsobem profitují.

Každá lidská společnost přirozeným vývojem dospěje k vůli k sebeurčení a jisté formě svobody rozhodování. Možná to nebude hned demokracie podle západních představ, možná to bude konstituční monarchie, nebo nějaký vývjový mezistupeň od autoritativní vlády k pluralitě názorů. Nechme se překvapit. Média, internet a proud myšlenek nelze filtrovat dokonale a navždy. Pokrok nelze zastavit. Je jako tsunami, které se nezadržitelně valí a Západ se najednou vzbudí v jedno chladné ráno a zjistí, že v jistý moment může být najednou pozdě zkoušet naskočit na splašeného koně a již dávno nemá věci pod kontrolou, jak by si to možná přál.

Najednou Blízký východ už nebude potřebovat zásilku instantní demokracie na stříbrném podnosu. Dospěje k ní sám.

----

Kromě zkoušky ohněm západní politiky se tzv. „arabské revoluce“ v regionu stávají i jevištěm soupeření vlivu Saúdské Arábie a Íránu, což se projevuje v mediální podpoře Íránu vůči šíitským demonstrantům v Bahrajnu. Ten Írán považuje za svojí sféru vlivu, ve skutečnosti je to důležité nárazníkové pásmo vůči vlivu Saúdské Arábie a potažmo Spojených Států. Šíitské protesty byly zde umlčeny nasazením společných sil Saúdské Arábie a ostatních sunnitských států Perského zálivu. Írán hlasitě kritizoval porušování lidských práv při potlačení této revolty, zatím co bahrajnská sunnistská vláda a další sunnitské arabské země v regionu Írán obvinily z podněcování nepokojů a podvratné činnosti a vztahy se vyhrotily. Nyní Bahrajn hrozí vyhoštěním íránských diplomatů a uzavřením ambasády v Manáma.

Tento trend potvrzují i incidenty mezi Íránem a Kuvajtem. 29.března byli v Kuvajtu 3 lidé (dva Íránci a jeden Kuvajťan) obviněni ze špionáže pro Írán a odsouzeni k smrti. Další tři íránští diplomaté byli z Kuvajtu vyhnáni k 2. dubnu. Írán na odpověď rovněž dal 10 dnů kuvajtským diplomatům k opuštění země a zdá se, že se konfrontační rétorika jenom tak neutiší. Írán samozřejmě zamítl obvinění z vměšování se do záležitostí sousedů.

Státy v Perském zálivu nemají eminentní zájem vztahy s Íránem výrazně zhoršit, obávají se však rostoucího vlivu Íránu jako čert kříže. V Iráku po smrtelném nepříteli Saddámovi zasedla vláda, která Íránu vychází v ústřety až moc. V posledních dnech se jedná o vydání Íránců, kteří přežívají v internačním táboře v iráckém Ašrafu. Jsou to příslušníci sektoidní militantní organizace MEK (Mudžáhedíne Khalq), zarytí nepřátelé íránského režimu, a v Íránu by je čekal tvrdý soud a pravděpodobně poprava.

V případě pádu spojeneckého režimu Bašara Asada v Sýrii Írán riskuje ztrátu svého nejvěrnějšího a nejdůležitého spojence v regionu. Svůj výsostně relativistický postoj k „právu lidí na svobodu“ a „porušování lidských práv přojevuje íránská propaganda totálním mlčením o posledních tragických událostech a krvavém potlačení demonstrací.

V této prekérní situaci se Írán snaží rychle využít ve svůj prospěch i převrat v Egyptě. Vztahy mezi oběmi zeměmi byly pod bodem mrazu více než 30 let z několika důvodů. Jedním z nich byl shovívavý postoj Egypta k Izraeli a jeho účast na jednáních v Camp David (1978). Po revoluci 1979, kdy došlo k vyhnání íránského Šáha, byl to právě egyptský prezident Anwar As-Sadat, jež svého dlouholetého spojence a osobního přítele přichýlil a dovolil mu v Egyptě dožít posledních pár týdnů, než Mohammad-Rezá Pahlaví nakonec podlehl rakovině. Šáh je v Egyptě i pohřben. Během íránsko-irácké války (1980-88) Egypt podpořil Irák. Již beztak mrazivé vztahy byly ještě více pošramoceny veřejnou heroizací a oslavou atentátníka, který prezidenta Sadata nakonec zavraždil. Na počest Cháleda Al-Islambúlího v Teheránu dokonce nazvali jednu ulici. Kvůli všem těmto incidentům je pro Íránce dost těžké získat egyptské vízum. Pokud se Íránu podaří získat Egypt na svou stranu, mohlo by mu to otevřít nové možnosti v Severní Africe, i podle pokračování vývoje v Lýbii. A samozřejmě by to mohlo stížit situaci Izraele. V konečném důsledku by větší změny a nová strategická partnerství mohly výrazně pozměnit současnou rovnováhu sil v regionu. Pokud se Írán neoslabí zevnitř rozpory, které se pořád prohlubují. Ale to je na další kapitolu.