úterý, února 20, 2007

Kapitoly z dějin Íránu: Islámská revoluce III: výsledky

25. ledna tedy Šáh s nejbližší rodinou opustil zemi a odletěl do Egypta, jediné země, která mu poskytla azyl. O několik dnů později, 1. února 1979 Ruholláh Chomejní přiletěl speciálem Air France do Teheránu a vyhlásil zde provizorní vládu pod vedením Mehdího Bazargána. Uskutečnilo se "referendum", ve kterém měli všichni obyvatelé nad 16 let (i ženy) vyjádřit jejich vůli. Měli do uren vhodit zelené nebo červené kotoučky. Zelené znamenali hlas za islámskou republiku. Že "ZA" hlasovalo více než 98% svědčí o tom, jak byly tyto volby demokratické: urny byly střeženy ozbrojenými militanty a kdo byl náhodou "barvoslepý" a spletl si zelený kotouček s červeným, toho patřičně poučili nebo ho poslali na ideologickou výchovu do vězení.
Po příjezdu Chomejní vytvořil Revoluční Radu ve které byli zastoupeni samozřejmě hlavně duchovní, například sadistický "řezník" revoluce Sádek Chalchalí, který předsedal nejvyššímu náboženskému soudu a poslal na popravu pravděpodobně stovky lidí (někteří říkají tisíce a dá se to předpokládat, jeden případ hromadné ho "soudu" a popravy, které předsedal Chalchalí byl zdokumentován fotograficky zde). Kolik lidí bylo prostě zlynčováno na ulici nebo po raziích v domech ví jenom Bůh. Byli vyvražděni ministři a činitelé předchozích vlád, úředníci, vojáci atd.
Vězení ostatně nezůstala dlouho prázdná. Ironicky, mnozí političtí vězňové (hlavně marxisté), kteří byli propuštěni po odjezdu Šáha, byli po nástupu revoluční vlády popraveni. Vláda se tak pomalu ale jistě začala zbavovat svých odpůrců a konkurentů. Kdo nebyl zabit, utekl, ale to rovněž nezaručovalo bezpečí. Mnozí uprchlíci byli zabiti v zahraničí, hlavně ve Francii nebo Německu.
Revoluční vláda si ale hlavně žádala Šáhovu hlavu. Ten byl už v té době vážně nemocen a potuloval se s manželkou po azylech (Egypt, Bahamy, Panama, Mexiko). Na konci byl za dost zjevné nevůle americké vlády hospitalizován v New Yorku, kde ho měli operovat. Revolucionáři samozřejumě nechtěli uvěřit, že je skutečně nemocný a proto žádali jeho vydání do Íránu. Šáh se toho už nedožil, nedostatky v péči o jeho zdraví a špatně provedená operace jeho život zkrátily a proto se tento "problém" vyřešil sám. Ale jeho hospitalizace v USA posloužila jako dobrý důvod pro útok: 4. listopadu skupina ozbrojených studentů obsadila velvyslanectví USA a zajala všechny přítomné, se sjevným svolením Chomejního. Nejenom, že militanti hrubě porušili posvátný zákon diplomatické imunity, ale s těmito zajatci zacházeli nedůstojně. Byli po celou dobu (444 dní) spoutáni, se zavázanýma očima, v zatemněných místnostech, bylo jim vyhrožováno smrtí a mučením a byli ponižováni. Podle psychologů, kteří se tímto případem zabývali u zajatců vznikl tzv. Štokholmský syndrom. Po několika dnech věznitelé propustili ženy a Američany černé pleti ale ostatní zůstali v zajetí. Revolucionáři vyhlásili ambasádu USA za "hnízdo špionů" a "našli" v ní údajně přísně tajné dokumenty o připravovaném svrhnutí revoluce (nikdy nebyly pořádně zveřejněny). Obecně se rozpoutala druhá vlna lživé kampaně proti všem zločinům Šáhova režimu, astronomická čísla obětí a "mučedníků", ohavné techniky Savaku, pohádky o majetku Šáha, který vyvezl do zahraničí a podobně (většina Šáhova majetku zůstala stejně v Íránu). Propaganda zavrhla a přepsala celé předislámské dějiny země, tisk a publikace byly podrobeny tvrdé cenzuře a kontrole informací. Vláda se snažila celou společnost zradikalizovat. I děti ve škole uzavíraly hodiny pokřiky "Smrt Americe, smrt Izraeli"(předtím ještě i Sovjetskému Svazu).
Prezident Carter asi konečně pochopil, co se v Íránu dějě, a že naděje, které vkládal do islámské revoluce asi nebyly nejmoudřejší. Ale stejně nevěděl co má dělat. Pak Američané vypracovali skutečně "geniální" plán. Poslali snad 5 vrtulníků a nákladních letadel do Íránu s cílem osvobodit zajatce. Do této operace bylo zasvěceno i několik desítek íránských důstojníků. Operace ale ztroskotala, vrtulníky se na poušti nejdříve dostali do prachového oblaku, tzv habúbu, a pak další vrtulníky byly vyřazeny poté co se při odletu z pouště srazily. Uhořelo asi 5 nebo 6 členů posádky a zbytek se dal na rychlý úprk, tak rychlý a zmatený, že ve stroji, který měl poruchu nechali veškerou přísně tajnou dokumentaci o operaci, kde byl celý jmenný seznam Íránců, který o operaci věděli a napomáhali. Tyto dokumenty se dostaly do rukou revolucionářů a samozřejmě odstartovali vlnu represí proti účastníkům spiknutí. V armádě i letectví byly uskutečněny další masivní čistky.
Ohledně života a kultury se v Íránu strhla svévole revolučních jednotek, byla založena náboženská policie, tzv. Komité. Pečovala o dodržování islámu v každé sféře života. Byly zavřeny univerzity na 2 roky, kvůli čistce mezi profesory a přepisování učebnic. Byla zavřena kina, bary, noční podniky, herny. Byla zakázána veškerá hudba, tanec, alkohol, hazardní a společenské hry, jako prastaré perské šachy. Bylo zakázáno organizovat večírky i v soukromých domech. Podnikaly se razie i po udáních příliš horlivých sousedů. Veškeré zakázané věci byly zhabány a účastníci večírků dostali rány bičem. Ženy i dívky už od 6 let se musely zahalit, jestli jejich zahalení a oděv obecně neodpovídal představám islámistů, nebo používaly make-up, byly verbálně a často i fyzicky napadeny, kyselinou, žiletkami... byly vytvořeny i skupiny strážkyň revoluce, žen v čádorech, tzv. "černé vrány". Páry se nemohly ukazovat na ulici, jestli nebyli manželé atd. Minimální věk dívek na svatbu Chomejní snížil na pouhých 9 let. Ale mnohé výdobytky Šáhova režimu se udržely a celkově mají ženy mnohem větší práva než třeba v Saúdské Arábii.

Válka Írán - Irák

Oslabení armády využil Saddám Husajn. Po několika potyčkách na hranicích (Saddám se snažil vyvolat neklid v jižní provincii Chúzestánu, kde je nejvíce ropy a arabská většina obyvatel).
22. září 1980 Saddám napadl Írán a postoupil několik desítek kilometrů do vnitrozemí. Počítal s tím, že se k němu připojí Arabové z jihu a že invaze oslabí relativně mladou íránskou vládu. Ale nestalo se to. Přepočítal se. Zapoměl počítat s povahou Peršanů. Protože je to národ, jež přežil invazi Alexandra Makedonského, Římanů, Arabů, Turků, Mongolů a Rusů a když byla jejich země ohrožená, semkli se a rychle zreorganizovali domobranu. Iráčané dobyli několik měst u hranic ale pak se museli zastavit, pozemní invaze je z dlouhodobého hlediska neudržitelná. Začali proto bombardovat města na severu, včetně Teheránu. Mohli si to dovolit, protože většina íránských pilotů seděla ve vězení. Poté co ale vláda viděla, že je potřebuje, pustila je na svobodu pod podmínkou, že půjdou bojovat. Válka se nyní obrátila proti Iráku. Íránci je zahnali zpátky za hranice. Poté Irák nabídl mír (asi po 6 letech války) ale íránská vláda ho odmítla. Chtěla se Iráku pomstít a získat na jeho úkor nějaká území hlavně na šíitském jihu, kde jsou největší šíitské svatyně Nadžaf a Karbala). A tak prakticky zákopová válka pokračovala úplně zbytečně ještě další dva roky. Irák ve válce nasadil i chemické zbraně (které nakoupil od USA). Írán zase nasadil své lidské zdroje: tisíce mladých kluků z chudých rodin byly zverbovány od 9 let věku na příslib přímé vstupenky do ráje po mučednické smrti. Dostali malé plastové klíčky korejské výroby (jestli si dobře pamatuju), které jim měly odemknout brány do ráje a byli posláni aby vlastními těly vyčistili irácká minová pole...
Mezitím doma i v zahraničí probíhaly čistky mezi politickými nepřáteli, co kritizovali režim. V 80. letech byli popraveny další stovky a snad tisíce lidí po rychlém procesu i bez něj.
Válka skončila 20. srpna 1988. Předpokládá se, že zanechala asi milion obětí a další tisíce zraněných a invalidů.

Po těchto zkušenostech z revoluce a z války je možné předpokládat, že případný útok zvenku (doufám, že k němu nikdy nedojde) by zmobilizoval Peršany. I kdyby tato vláda padla s velkou pravděpodobností by se většina Íránců postavila na odpor eventuelní okupaci. Íránci milují svou zemi a chtějí si vládnout sami.

Žádné komentáře:

Okomentovat