úterý, října 26, 2010

Noční intermezzo

Bohužel nemužu usnout, protože vedle své běžné nespavosti ještě nyní trpím i tím, čemu se v hantýrce říká "jet lag": porucha biorytmu zpusobená přeletem většího počtu časových pásem po dvou nocích v letadle z Los Angeles. Bohužel se mi porouchal počítač, a bohužel nemám na nový, proto ho zkusím nahradit tímto šikovným mobilním zařízením, které má jenom ten háček, že neumí psát kroužek na u, ale snad mi to prominete. Tak, než se na tom moje stará hlava naučí psát, povyprávím vám něco hezkého o Tehrangelesu, tak totiž Íránci Los Angelesu říkají. Po samotném Íránu v Kalifornii žije nejpočetnější íránská menšina na světě. A tato menšina žije celkem zvláštním životem. Žijí zde emigranti z doby před i po íránské revoluci, starší etablovaní zpěváci i začinající popové hvězdičky, kteří se zde snaží dostat na výsluní produkováním písniček pochybné umělecké kvality, psaných jako přes kopírák s videoklipy plnými nádherných polonahých tančících produktů plastické chirurgie ženského pohlaví (jé, ono to umí kroužek na u!). Tyto produkty se také masově vysílají soukromými televizními kanály do Íránu, kde mezi mládeží mají určitý nepopíratelný úspěch. Kromě popu se zde občas konají politické debaty, nicméně často velice podobné zmiňovaným videoklipům, jen bez té muziky. Ale většina místních Íránců se věnuje úplně jiným věcem. Penězům a businessu a zvelebováním svých vil v Beverly Hills, protože perská komunita nežije v žádných slumech a ghettech na předměstích. Podle statistik, které nelžou, patří Peršané mezi nejůspěšnější imigrantskou komunitu v USA: nejvíce je mezi nima lidí s akademickým vzděláním, podnikatelů, lékařů (i plastických chirurgů, těch je vážně hodně, protože Peršané jsou posedlí tím jak vypadají). Nicméně i tam se najdou výjimky. Na hlavní ulici perské čtvrti, Westwood boulevard, seděla starší paní, zjevně bezdomovkyně, se šátkem na hlavě a poslouchala perské rádio. Ti nejbohatší tam ale stejně asi nikdy nezavítají.. Světoznámého návrháře Bijana Pakzada, tvůrce značky pánského oblečení a parfémů Bijan se mi povedlo zahlédnout přes výlohu jeho butiku na Rodeo Drive, když výhrůžně klepal na skupinku Japonců, kteří si se zjevným pobavením prohlíželi a fotili jeho žlutočerné Bugatti zaparkované u krajnice. Tím, že mě móda nějak extra nezajímá, raději těch pár dolarů, co mi zbylo, investuju do knížek a jídla, protože se mi konečně po měsících hladovení dostalo požehnání zvaného "kabáb kůbide"(tak tam ten kroužek být nemá). Je to na rožni opečené mleté maso (hjehněčí nebo hovězí) s rýží basmati okořeněnou šafránem, podává se s grilovaným rajčetem a cibulí a kořením Somagh (zas nevím, jak je to česky). A k tomu jogurtový nápoj důgh s mátou. Doufám, že se mi povede sem přilepit fotku, zatím nevím jak se to dělá. No, vygoogujte si to, ale nedoporučuju hladovým osobám, já už při pomyšlení na něj omdlévám... Konečně se mi povedlo najít restauraci s poetickým jménem "Šeherezáda" a cítit se tak trochu jako doma. Jenom vedle mě seděl prapodivný pár Peršameričanů, kteří si možná mysleli, že neumím anglicky, anebo jenom tak, sami pro sebe pravidelně v blocích střídali perfektní perštinu a perfektní angličtinu. Nebylo to proto, že by jeden z nucj mluvil hůř nkterým z jazyků. Znělo to vážně divně. Tak se vrátím k těm knížkám. V Los Angeles je několik knihkupectví, kde jsou k dostání knihy jak přímo z Íránu, tak vydávané v perštině v zahraničí, nebo o Íránu v angličtině. Do vaší pozornosti doporučuji knihu Roberta Baera, která vyšla i v češtině, Jak naložit s ďáblem. Je tam více-méně zhuštěno to, co bylo řečeno i na mém blogu, i když si nemyslím, že ode mě kopíroval ;-) v knihkupectví mi celkem pomohli, ale byla to pomoc ve stylu pokladní v Kauflandu: "Máme tašky za korunu, za pět a za osm, tak si vyberte a nashle." celkově mám na Íránce z LA svůj názor. Íránci v Íránu se ještě nestačili naučit snobským způsobům.