středa, dubna 27, 2011

Odkud vane vítr změn?

V neděli 17.4.2011 došlo v Íránu k jedné zdánlivě ne příliš důležité události. Ministr rozvědky, Hejdár Moslehí rezignoval. Jeho rezignaci prezident Ahmadínežád přijal, nebo si ji nějak vynutil, protože Moslehí mu už nějaký čas ležel v žaludku. Ale vzápětí to vše smetl ze stolu nejvyšší vůdce Chámeneí.

V Íránu platí, že ministry jmenuje i odvolává prezident, ale platí i nepsaný zákon, podle něhož ti klíčoví (vnitro, zahraničí, rozvědka a podobně) musí být odsouhlaseni Chámeneím. Je tento projev "svévůle" ze strany Ahmadínežáda dalším příznakem rozdrcení zdánlivě jednolité fronty íránské vlády?

Abychom si to ujasnili, zopakujeme si několik klíčových údajů o rozdělení moci a pozvolných změnách, které rozhýbaly pěšáky a střelce na íránské šachovnici. Předtím lidé (včetně médií) často nerozlišovali, kdo je za jednotlivé kroky vlády odpovědný. Ahmadínežád se stal vděčným cílem útoků i posměchu svými výroky a během svého prvního mandátu byl skutečně hlásnou troubou konzervativní skupiny kolem Chámeneího. A za nitky tahal pořád Chámeneí. Bylo to zjevné až do prezidentských voleb 2009, které natolik rozvířily a rozdělili společnost a vyžádaly si desítky obětí v povolebních demonstracích. Navzdory všeobecně rozšířenému přesvědčení, že byly volby zmanipulovány, Chámeneí potvrdil Ahmadínežáda i v druhém volebním období. To právě Mahmúd pravděpodobně potřeboval na uskutečnění svých plánů: během prvních čtyř let se obklopil věrnými spolupracovníky, většinou z řad různých technokratů, revolučních gardistů, případně vlastních příbuzných. V druhém volebním období se mu povedlo zredukovat podíl klerikální složky na klíčových postech na bezprecedentní minimum.

Kámenem úrazu, kde to mezi Ahmadínežádem a Chámeneím vážněji zajiskřilo, byla osoba jeho nejdůležitějšiho spolupracovníka. Touto osobou je Esfandiár Rahim-Mašáí. Tento během krátkého období několika dnů (17-24.července 2009) zastával post prvního viceprezidenta (dohromady je viceprezidentů dvanáct), ale byl nucen rezignovat na pokyn Chámeneího. Nyní je Ahmadínežádovým nejbližším poradcem a tito dva jsou spřízněni i rodinným svazkem: Mašáího dcera je manželkou Ahmadínežádova syna.

Na jedné straně Mašáí během svých projevů občas vytahuje reminiscence na slavnou předislámskou minulost Perské říše, což je mezi konzervativci tabu. Velebil například pozitivní poselství svátků Nového roku (norúz) a občas udeří na nacionalistickou notu, jako kdyby islám vůbec neexistoval. Jindy zas vyzdvihuje íránský šíitský výklad islámu jako jediný správný a určující pro celý islámský svět. Jindy zase řekl, že íránský národ je přítelem Izraelců a Američanů.

Jeho výroky a postoje si okamžitě vysloužily útoky ze strany konzervativních kleriků Ahmada Džannatího, Ahmada Chátamího (pozor, nejedná se o bývalého reformistického prezidenta Mohammada Chátamího ani žádného z jeho bratrů, shoda příjmení je náhodná) a nakonec i Mohammada Mesbáh-Jazdího, kterému se mezi lidmi přezdívá „krokodýl“ (temsáh). Proti Mašáímu rozpoutali očerňovací kampaň a nazvali ho podezřelým živlem s kdovíjakými úmysly, zahraničním agentem, příšlušníkem zakázané náboženské skupiny, atd.

Hned nás ale napadne, že tady něco nesedí. Jak může navenek tak věrný muslim, notorický kritik Izraele a Spojených států a popírač Holokaustu jako Ahmadínežád trpět takovéto výroky a chování od svého nejvěrnějšího poradce? Když se trochu pozorněji podíváme na Ahmadínežádovu kariéru, kromě několika bílých, nebo spíše temných míst v jeho minulosti a několika slavných absurdit („my v Íránu nemáme homosexuály“) zde najdeme i pár celkem zajímavých vybočení ze zaběhaných kolejí myšlení typického islámského konzervativce. V roce 2006, nedlouho po svém zvolení se pokusil prosadit, aby ženám byl konečně povolen vstup na fotbalové stadiony a rovněž řekl, že Írán má mnoho důležitějších problémů, než to, jak se ženy oblékají. Tyto snahy o „novoty“ byly samozřejmě převálcovány konzervativním klérem, který náročky nasadil ještě tvrdší kurz. Po svém druhém, kontroverzním zvolení v roce 2009 se snažil prosadit tři ženy do ministerských pozic, a to v zemi, kde žena nemůže zastávat post soudce, protože prý na to „nemá dost soudnosti“. Nakonec prosadil alespoň jednu, ministryni zdravotnictví, ale jinak ženy zastávají i jiné funkce. Proč se Ahmadínežád vůbec odchyluje od hlavního konzervativního proudu? Proč se snaží omezit vliv kleriků ve vládě? To je velice zajímavá otázka. Je možné, že celý jeho konzervativismus je jenom póza, kterou potřeboval k získání přízně a potvrzení druhého mandátu. Nebo snad pochopil, že vláda kléru zemi jenom brzdí a omezuje? Nebo je to z čirého pragmatismu, protože snad vycítil ducha změny, který se pomalu, ale jistě vkradl za posledních třicet let do myslí lidí a chce ji pouze využít ve svůj prospěch. Tou změnou je ztráta důvěry ve vládu fakíha, islámského duchovního, která, v případě íránské duše se nemusí vůbec snoubit se ztrátou víry v Boha.

Nakonec se možná staneme svědky zuřivého boje o moc mezi dále se drobícími frakcemi rozhaštěřených turbanů a tmavě zelených uniforem. Na počátku se od vlády odštěpilo křídlo reformistů. Byli tolerováni, ale dohromady ničeho nedosáhli, protože si ani nedokázali určit jasné cíle a pořád je svazovala jejich loajalita myšlence islámské republiky, jak ji definoval Chomejní. Práh tolerance překročili protesty po prezidentských volbách. Byli postupně napadáni, zdiskreditováni a jejich vůdci Músaví a Karrúbí nakonec umlčeni v šeru domácího vězení.

Z těch, kteří ze šarvátek vyšli vítězně, byla posílena jedna velice důležitá skupina, a tou jsou Revoluční gardy. A to vůbec není žádná sebranka idealistických pouličních militantů a revolucionářů. Je to vysoce organizovaná a dobře vyzbrojená složka, která má pod přímou kontrolou velkou část samotného státu včetně telekomunikací, těžkého průmyslu a nukleárního programu a je to vlastně speficický druh kapitalistické megakorporace. Podle dostupných údajů jsou gardy jedním z největších podniků v Íránu po státní ropní společnosti a snaha zahrnout Gardy do sankcí a zmrazit její aktiva v zahraničí má své opodstatnění. Původně byli Revoluční gardy věrné Chomejnímu a potažmo Chámeneímu, ale kdo může zaručit, že se vrámci tak silné a natož ozbrojené organizace nenajdou lidé, kterým je nějaký islámský idealismus ukradený a budou se pokoušet celý systém vlády změnit, samozřejmě ve svůj prospěch, třeba i násilným pučem, odstraněním klerikálních a teologických elementů a sekularizací celé mašinerie. Nemusí to být nutně sekularizace a demokratizace, jak by si to představovali lidé, co ty hlavy stejně pramálo zajímá, ale myslím si, že to odstranění náboženských představitelů ani nemusí být tak těžké, jak se na první pohled zdá. Různé náboženské autority a pseudoautority se snaží nějakým způsobem vyzdvihnout Chámeneího důležitost a vážnost. Otázkou je, nakolik úspěšně. Před několika týdny se objevil dokumentární film, který ztotožňuje Chámeneího s mýtickou figurou Seyeda Chorásáního, jenž má připravit cestu pro druhý příchod ztraceného imáma Mehdího, 12. šíitského imáma. Snímek vyvolal nemalé kontroverze i mezi klérem, jehož část ho považuje za herezi. Jenom pro pobavení, před několika dny Ajatoláh Mohammad Saídí, vedoucí pátečních modliteb v Qomu (svaté město jižně od Teheránu) řekl, že Chámeneí byl zázračným dítětem a poté co se narodil zvolal arabsky „Yá Alí!“ (vzývání šíítského vůdce Alího). No uznejte, může někdo brát tyto lidi vážně a nechat v jejich rukou správu celé země?

Nyní bude záležet už jenom na tom, kolik má Ahmadínežád přívrženců na všech úrovních, zda se jim podaří ho obhájit proti Chámeneímu, nebo ho stihne stejný osud, jako reformisty, jenž upadli v nemilost a byli umlčeni. Chámeneí se hned posnažil jakékoliv spory popřít. Určitě je i mezi konzervativci dost pragmatiků, kteří se budou snažit rozkolu a oslabení vlády zabránit, protože nad každým oslabeným a osamoceným lvem obvykle už lačně krouží hejno supů.

pondělí, dubna 25, 2011

Co dělat se splašeným arabským koněm?

Představte si, že si pořídíte koně. Nejdříve ho musíte chytit a zkrotit. Poté pro vás tiše a bez odporu pracuje, tahá náklady, vozíte se na něm. Ale jednoho dne se najednou kůň postaví na zadní a shodí vás na zem. Ležíte na zemi, ještě pořád v šoku, a kolem běhá velké nebezpečné zvíře. Co udělá, nikdo neví. Může se za chvíli uklidnit. Může vám utéci a už ho nechytíte. Nebo vás může pokousat a udupat...

Ten kůň by mohl být metaforou pro Blízký východ a Severní Afriku. Ekonomicky přínosný a strategicky důležitý, ale i temperamentní a nevypočitatelný. A ten jezdec, to je západní svět.

Mnohé dnešní africké a blízkovýchodní státy jsou “chudými příbuznými” západního světa. Jejich hranice byly většinou vytyčeny nejdříve vzájemnými zápasy největších koloniálních mocností a v průběhu jejich konsolidace a osamostatnění někde na stolečku u čaje o páté, bez dostatečného vědomí a vlastně i reálného zájmu o skutečné etnické a náboženské složení obyvatel. Proto například Kurdové zůstali bez vlastního státu, rozděleni mezi Turecko, Irák, Sýrii a Persii (Írán). Západní velmoci se dodnes nemohou ubránit smíšeným pocitům a k těmto zemím a jejich obyvatelem přistupují jako ke svým adoptovaným dětem: často tam dosadili, nebo nechali nastoupit vládu, či diktátora výměnou za ekonomické výhody při využívání nerostného bohatství. Když ten diktátor začne až moc drtit své obyvatele, tak mu trochu pohrozí sankcemi, jako když rodiče pohrozí učiteli, aby to jejich dítko moc netrestal. V zásadě však raději nechají věci být, protože toho starého učitele již znají, vědí jak s ním jednat. Bojí se, co by přinesla změna, že by snad nový poručník mohl být i horší, než ten starý. Ale prvotní šok jim způsobí, když jejich dítko, pokládáno za nepříliš chytré, trochu zaostalé, trochu v zajetí různých předsudků a kulturních zátěží, najednou zvedne hlavu, utrhne se z řetězu a zatouží si samo zvolit své vůdce a způsob života.

A tak nyní Západ jenom stojí v němém úžasu a nemá ani tušení, jestli by těmto zemím měl pomoci najít si novou identitu, nebo jenom nečinně přihlížet, jak staří známí diktátoři jejich rebélii zlomí a utopí v krvi. Obávají se riskovat staré, víceméně fungující vztahy výměnou za nejistou naději nových přátelství nebo i nepřátelství. Pohlížejí na jejich snahy s nedůvěrou a tvrdě přemýšlejí, zda se do celé záležitosti zamíchat, uznat opoziční vládu a začít s ní jednat, případně ji i pomoci nějakou tou dodávkou zbraní.

Váhavost a nejistotu postoje Západu vyjádřuje rozpolcenost nad přístupem k Lýbii. Západní vůdci jenom těžce ukrývají dilema mezi proklamovanou povinností chránit civilisty před násilím a garantovat dodržování lidských práv a mezi obezřetností. Hrozí totiž, že si opětovně vyslouží nálepku nových kolonialistů, neoprávněně se vměšujících do interních záležitostí suverénních států, chování kritizované tradičně Čínou a částečně Ruskem. Ale tajně mohou všichni válčícím stranám prodávat zbraně, tomu přece nic nebrání.

Média i veřejné mínění oscilují od konspiračních teorií o vměšování a podněcování nepokojů zvenčí až po hrozby uchvácení vlády v mocenském vakuu islámisty. Lidem je asi přirozená tendence zjednodušovat a vidět vše v černobílém schématu. Je jednodušší hodit všechny do bezedného pytle islámismu. Jak kdyby bylo tak nepochopitelné a nepravděpodobné, že i Arabové, Íránci a další blízkovýchodní národy mohou toužit po svobodě, ekonomickém rozvoji, sebeurčení... míru. Problém je i v tom, že chybí věrohodné informace. Bez svobodných voleb nebo referenda nikdo nemůže s určitostí zjistit procento přívrženců a odpůrců Kaddáfího, Assada, Chámeneího a dalších. To otevírá volné pole dezinformaci z obou stran spektra. Odpůrci “západního vměšování”, kterým je v podstatě jedno, pokud diktátor vyvraždí pár měst, hlavně, že si to vyřídí sami mezi sebou, a přívrženci diktátora budou tvrdit, že v odboji má prsty CIA, Mossad a podobně. Přívrženci “západní pomoci a vývozu demokracie” budou schválně opomíjet jistá sociologická fakta a zkreslovat procento osvícených odpůrců režimu nebudou si uvědomovat, že v některých společnostech se transplantovaná demokracie nemusí vůbec ujmout, protože v nich chybí uvědomělá občanská společnost na dostatečném vývojovém stupni.


Diktatury, tedy alespoň jejich velká část, samy dosáhnou svého poločasu rozpadu. V momentu, když již nedokážou reagovat na změněnou situaci a neprojevují vůli řešit ekonomické a sociální problémy, korupci a klientelismus, svévoli úřadů... a vše chtějí umlčet jenom vystupňováním teroru. Když se o problémech nemluví, neznamená to, že neexistují. Postupem času se samy nevyřeší, naopak, prohloubí. Vše tiše doutná pod víčkem cenzury, ale když to bouchne, je to ohňostroj. Moment zlomu nastane, když se lidé najednou přestanou bát vyjít do ulic proti ostrým kulkám. Lidé riskují svůj život, jenom když je to v jejich existenciálním zájmu. Ekonomický úpadek země může celý proces podstatně urychlit, ale zde závisí jeho úspěch na procentu obyvatel, kteří ze stávajícího režimu nějakým způsobem profitují.

Každá lidská společnost přirozeným vývojem dospěje k vůli k sebeurčení a jisté formě svobody rozhodování. Možná to nebude hned demokracie podle západních představ, možná to bude konstituční monarchie, nebo nějaký vývjový mezistupeň od autoritativní vlády k pluralitě názorů. Nechme se překvapit. Média, internet a proud myšlenek nelze filtrovat dokonale a navždy. Pokrok nelze zastavit. Je jako tsunami, které se nezadržitelně valí a Západ se najednou vzbudí v jedno chladné ráno a zjistí, že v jistý moment může být najednou pozdě zkoušet naskočit na splašeného koně a již dávno nemá věci pod kontrolou, jak by si to možná přál.

Najednou Blízký východ už nebude potřebovat zásilku instantní demokracie na stříbrném podnosu. Dospěje k ní sám.


----

Kromě zkoušky ohněm západní politiky se tzv. „arabské revoluce“ v regionu stávají i jevištěm soupeření vlivu Saúdské Arábie a Íránu, což se projevuje v mediální podpoře Íránu vůči šíitským demonstrantům v Bahrajnu. Ten Írán považuje za svojí sféru vlivu, ve skutečnosti je to důležité nárazníkové pásmo vůči vlivu Saúdské Arábie a potažmo Spojených Států. Šíitské protesty byly zde umlčeny nasazením společných sil Saúdské Arábie a ostatních sunnitských států Perského zálivu. Írán hlasitě kritizoval porušování lidských práv při potlačení této revolty, zatím co bahrajnská sunnistská vláda a další sunnitské arabské země v regionu Írán obvinily z podněcování nepokojů a podvratné činnosti a vztahy se vyhrotily. Nyní Bahrajn hrozí vyhoštěním íránských diplomatů a uzavřením ambasády v Manáma.

Tento trend potvrzují i incidenty mezi Íránem a Kuvajtem. 29.března byli v Kuvajtu 3 lidé (dva Íránci a jeden Kuvajťan) obviněni ze špionáže pro Írán a odsouzeni k smrti. Další tři íránští diplomaté byli z Kuvajtu vyhnáni k 2. dubnu. Írán na odpověď rovněž dal 10 dnů kuvajtským diplomatům k opuštění země a zdá se, že se konfrontační rétorika jenom tak neutiší. Írán samozřejmě zamítl obvinění z vměšování se do záležitostí sousedů.

Státy v Perském zálivu nemají eminentní zájem vztahy s Íránem výrazně zhoršit, obávají se však rostoucího vlivu Íránu jako čert kříže. V Iráku po smrtelném nepříteli Saddámovi zasedla vláda, která Íránu vychází v ústřety až moc. V posledních dnech se jedná o vydání Íránců, kteří přežívají v internačním táboře v iráckém Ašrafu. Jsou to příslušníci sektoidní militantní organizace MEK (Mudžáhedíne Khalq), zarytí nepřátelé íránského režimu, a v Íránu by je čekal tvrdý soud a pravděpodobně poprava.

V případě pádu spojeneckého režimu Bašara Asada v Sýrii Írán riskuje ztrátu svého nejvěrnějšího a nejdůležitého spojence v regionu. Svůj výsostně relativistický postoj k „právu lidí na svobodu“ a „porušování lidských práv přojevuje íránská propaganda totálním mlčením o posledních tragických událostech a krvavém potlačení demonstrací.

V této prekérní situaci se Írán snaží rychle využít ve svůj prospěch i převrat v Egyptě. Vztahy mezi oběmi zeměmi byly pod bodem mrazu více než 30 let z několika důvodů. Jedním z nich byl shovívavý postoj Egypta k Izraeli a jeho účast na jednáních v Camp David (1978). Po revoluci 1979, kdy došlo k vyhnání íránského Šáha, byl to právě egyptský prezident Anwar As-Sadat, jež svého dlouholetého spojence a osobního přítele přichýlil a dovolil mu v Egyptě dožít posledních pár týdnů, než Mohammad-Rezá Pahlaví nakonec podlehl rakovině. Šáh je v Egyptě i pohřben. Během íránsko-irácké války (1980-88) Egypt podpořil Irák. Již beztak mrazivé vztahy byly ještě více pošramoceny veřejnou heroizací a oslavou atentátníka, který prezidenta Sadata nakonec zavraždil. Na počest Cháleda Al-Islambúlího v Teheránu dokonce nazvali jednu ulici. Kvůli všem těmto incidentům je pro Íránce dost těžké získat egyptské vízum. Pokud se Íránu podaří získat Egypt na svou stranu, mohlo by mu to otevřít nové možnosti v Severní Africe, i podle pokračování vývoje v Lýbii. A samozřejmě by to mohlo stížit situaci Izraele. V konečném důsledku by větší změny a nová strategická partnerství mohly výrazně pozměnit současnou rovnováhu sil v regionu. Pokud se Írán neoslabí zevnitř rozpory, které se pořád prohlubují. Ale to je na další kapitolu.

Další konference o bezpečnosti v Evropě, tentokrát Brno

Pro studenty, co studují tak nepodstatnou věc, jako jsou mezinárodní vztahy a bezpečnost, a lidi, co nevědí, co s volným časem (a proto třeba navštěvují tyto stránky) doporučuji:

Ve čtvrtek 12. května 2011 se uskuteční bezpečnostní konference „Jaká bezpečnost pro Evropu v měnícím se světě“. Konference se koná v rámci předsednictví Maďarska v Radě EU a veletrhu IDET 2011 pod záštitou primátora města Brna Romana Onderky.

Místo konání: Sněmovní sál Nové radnice, Dominikánské náměstí 1, Brno.

Program konference najdete zde.

Účast potvrďte do pátku 6. května 2011 na e-mail sbp@fsv.cuni.cz.