neděle, února 20, 2011

Výtah z dnešních událostí, 20.2.2011


V Íránu se opět demonstrovalo. Bohužel v zemi nejsou oficiální zpravodajové, proto veškeré zprávy vycházejí z výpovědí očitých svědků. Údajně byl zabit jeden člověk u náměstí Hafte Tír (důsledek střelby ostrými náboji). Zatím to nebylo potvrzeno. Dům Mír Hoseina Músavího byl údajně odříznut od světa železnou zdí. Podle lidí bylo v ulicích více demonstrantů než v pondělí 14.2., ale i počty bezpečnostních složek byly velice vysoké. Podle svědků jejich příslušníci byli nyní téměř všichni maskováni, co v létě 2009 nebylo běžné.
Šíráz, Isfahán, Mašhad, Tabríz, Máhábád, Rašt, Mariván a několik dalších.
Internet byl velice pomalý a telefonní spojení bylo rovněž rušeno.
Nové heslo demonstrantů bylo "Seyed Alí zemři, aby ses mohl setkat s Bin Alím (zesnulým tuniským prezidentem)". V noci na dnes lidé znovu křičeli "Allahu akbar" ze střech.

Byla zadržena i dcera bývalého prezidenta Hášemí Rafsandžáního, Faíze Hášemí, ale byla v krátké době propuštěna.

Zaměstnanci rafinerie v Abadánu, kteří údajně šest měsíců nedostali své mzdy, údajně vyhlásili stávku. Pokud budou stávky pokračovat, hlavně v ropním průmyslu, dokáže to vládu položit na kolena, stejně jak se tomu stalo v roku 1979. Rafinerie měla projít velkou rekonstrukcí a rozšířením výroby (protože produkce nestačí pokrýt domácí spotřebu), ale projekt ještě pořád nebyl dokončen.

Další (v pořadí již čtvrtý) diplomat podal demisi. Ahmad Malekí, konzul v italském Miláně, který 24 let pracoval v diplomatických službách, podal demisi na protest proti násilí páchaném na demonstrantech proti režimu.

Skupina důležitých šíitských kleriků z měst Qomm a Nadžaf (v Iráku) vydala prohlášení, ve kterém vyzývá Revoluční Gardy a Basídž, aby se přidali k lidem. Odsoudili násilí a označili Chámeneího jako jeho původce, rovněž spochybnili jeho náboženskou autoritu z důvodu lží a násilí.

Íránský konzulát ve Frankfurtu se stal terčem útoku kameny.

Film "Rozvod Nádera a Simín" íránského režiséra Asghara Farhadího získal zlatého medvěda na 61. ročníku berlínského filmového festivalu, jak za nejlepší film, tak i za nejlepšího herce a herečku. Festival se celý nesl v duchu vzpomínky na íránského režiséra Džafara Panáhího, který je ve vězení. Organizátoři festivalu na jeho počest nechali jednu prázdnou židli v porotě.

Videa zde: tohleto je konkrétně ze Šírázu:







zásahové jednotky na motocyklech:



Demonstrace hlásí i jiné země: v Lýbii se počet obětí blíží dvoum stovkám, poté co Kaddáfího bezpečnostní složky údajně zaútočily proti demonstrantům střelbou z vrtulníků. Kaddáfí se rovněž poučil a proti svým lidem nasadil nájemné žoldáky z Čadu. I zde, v Lýbii muslimští duchovní odsoudili násilí a vyhlásili ho za "harám", tedy proti islámu.
V Maroku lidé protestovali a chtějí novou ústavu.
V Bahrajnu protesty šíitské menšiny proti sunnitské menšinové vládě pokračují.
V Tunisku se znovu rozhořely demonstrace proti dočasné vládě. Bývalý prezident Bin Alí, který utekl do Saúdské Arábie, v pátek 18.2.2011 zemřel.
V Jemenu se střetla skupina provládních demonstrantů s těmi protivládními.
V Alžírsku se rovněž demonstrovalo.

Zde je velice pěkné rezumé událostí v arabských zemích (v angličtině), v češtině zde.

pátek, února 18, 2011

"Den nenávisti"

Dnes (pátek 18.2.2011) se v Teheránu sešly tisíce přívrženců vlády a volali po popravě opozičních vůdců Músavího a Karrúbího. Demonstraci nazvali "den nenávisti". Lidé kromě obligátních portrétů Chámeneího a Chomejního nesli i portrét zabitého studenta Sán´e Žáleho, který byl prohlášen za mučedníka režimu, kterého zabili "monáfeghín", přívrženci fantomatického hnutí Modžáhedíne Chalq, o kterém zde byla několikrát řeč. Lidé nesli předtištěné tabulky s různými hesly, hlavně "Karúbí a Músaví musí být popraveni", loutky a v photoshopu upravené fotografie s oprátkami na krku a podobně. Pro ilustraci dodávám fotografie. Nicméně když si srovnáte množství lidí s demonstracemi v létě 2009, na dvanáctimilionové hlavní město to zas není až tak moc. Pro ilustraci přikládám mapu Teheránu: místo kde se sešli příznivci režimu je to menší náměstí vpravo, Meydáne Engheláb (náměstí Revoluce). To větší náměstí vlevo je Meydáne Ázádí, které opoziční demonstranti nejenom úplně zaplnili, ale davy byli všude od tohoto náměstí až po to druhé náměstí, co je široký bulvár dlouhý kolem 5 kilometrů. Jen pro ilustraci, pokud znáte Prahu, představte si demonstraci od metra Želivského (Olšanské hřbitovy), po celé Vinohradské až po Václavské náměstí, až po metro Můstek, končící obřím náměstím, tipuju tak 3-4x větším, než je Karlovo náměstí.




Pro popravu lídrů opozice se vyslovil i Džannatí, který vedl páteční modlitby, které jsou v Íránu tradičně ukazatelem politických trendů a názorů režimu.

Výkřiky po fyzické likvidaci opozičních vůdců i jejích přívrženců je ale dost vážným varováním před eventualitou občanské války. Nic není vyloučeno. Bohužel, nenávist je velká na obou stranách.

Podle webstránky "Kalame", která je blízká Músavího hnutí, oba lídři tzv. "zeleného hnutí" jsou již několik dnů drženi pod policejním dohledem ve svých domovech bez možnosti telefonické nebo internetové komunikace a bez možnosti přijímat návštěvy. Jejich osobní ochranka byla nahrazena vládními složkami v maskách, které monitorují lidi pohybující se v okolí. Nemohli se ani účastnit pondělní protivládní demonstrace.
Lidé se ale nedali odradit a svolali další demonstraci na neděli (20.2). V Kurdistánu na protest proti zabití zmíněného studenta lidé plánují stávky.

Kromě těchto zpráv by vám ještě neměla uniknout jedna. Dvě íránské válečné lodě žádaly o povolení veplout do Středozemního moře přes Suezský průplav.

čtvrtek, února 17, 2011

"Bože, dej abych umřel vestoje, jsem unaven tímto životem v ponížení."

Tuto větu napsal na svou stránku na Facebooku Mohammad Mochtarí, dvaadvacetiletý student. Pár dnů poté byl zastřelen vládními bezpečnostními složkami, v pondělí 14.února 2011 v Teheránu.

Byl zabit během protivládní demonstrace, první po téměř roce, kdy tak zvané "zelené hnutí" jenom doutnalo pod povrchem a probudily ho poslední události v Tunisku a Egyptě, kdy se lidem podařilo vyhnat diktátory.

Další obětí střelby a násilí proti demonstrantům byl Sán´e Žále, pocházející z kurdské sunnitské menšiny z města Páve v provincii Kermánšáh. Bylo mu 26 a byl rovněž studentem. Studoval divadelní vědu v Teheránu.

Jejich jména, fotografie a informace o jejich smrti se rozšířily mezi lidmi, jako se předtím stalo s dalšími oběťmi, jako byla Nedá Agha Soltán, Kiánúš Ásá, Sohráb Erábí a desítky dalších (téměř úplný seznam zde). Vláda ale vymyslela trik, kterým chce zamezit vzniku kultu mučedníků hnutí za svobodu. Oficiální média zveřejnily zprávu, že byli oba zabiti teroristickou organizací MEK (Modžáhedín-e Chalq), která je již nyní pouze spíše strašákem, fantomem s krvavou minulostí, než skutečnou hrozbou pro režim. Nicméně vláda se jejich jménem moc ráda ohání. O Žálem bylo prohlášeno, že byl členem islámistické milice Basídž, co bylo jeho rodinou dementováno v nevládních médiích a v rozhovoru, který jeho bratr poskytl perskému vysílání Hlasu Ameriky. Jeho rodině bylo vyhrožováno, nebylo jim dovoleno mluvit se zahraničními médii, Sáne´ho bratr byl po tomto rozhovoru zadržen. Jeho rodině dokonce nebylo ani dovoleno se zúčastnit oficiálního pohřbu a pietní akce na počest jejich dítěte, který vláda zorganizovala na teheránské univerzitě.

Tak velice se vláda děsí kultu mučedníků.

Právě kult mučedníků, tak nesmírně důležitý v íránské kultuře, napomohl vítězství Íránské revoluce v roce 1979.

úterý, února 15, 2011

Konec posledního faraona. Proč musel Mubarak odejít.

Je sobota ráno, 12. února 2011 a já vyrážím do bledého ranního světla. Již nemrzne, a téměř jarní vzduch mi příjemně sviští ve vlasech. Mám domluvenou schůzku s Mustafou. Zase jdu pozdě, jako vždy. Už mě vyhlíží před vchodem jednoho z nejznámějších pražských nákupních středisek. Je to pohledný sedmadvacetiletý mladík s milým, trochu nesmělým úsměvem.
Sedáme si do prázdné kavárny. V sobotu ráno ještě moc nakupujících není. Všude kolem jsou dekorace v egyptském stylu... možná si tím můj kamarád léčí nostalgii po své vlasti. Po zdech se vinou pruhy hieroglyfů a z kouta nás enigmatickým pohledem pozoruje pozlacená socha staroegyptského božství s hlavou šakala.
Mluvíme anglicky, protože jeho angličtina je tisíckrát lepší, než moje arabština. Objednává si presso s mlékem a kolu, já si dávám svou ranní dávku caffè latte.

- Proč vlastně chceš se mnou udělat rozhovor?
- Hlavně ze zvědavosti. Zajímá mě tvůj názor. A chci napsat něco i o Egyptě. Miluju psaní. Snad se tím jednou budu živit.
- To je zajímavé. Nevěděl jsem, že píšeš. Můj strýc byl známým spisovatelem. Jmenoval se Nejib Kilani. Byl 10 let ve vězení, vzal si novinářku, která mu hodně pomohla. Když jsem byl dítě, byl to můj velký vzor. Také jsem psal povídky a krátké přiběhy, ale moc peněz mi to nepřineslo (smích). Ještě pořád píšu, občas v práci jenom zhrábnu kus papíru a něco naškrábu… tak ptej se, co tě zajímá?
- Těší tě to, co se v Egyptě právě stalo?
- No... z jedné strany mě to těší, z druhé strany ne. Egypt bude potřebovat ještě nějaký čas, než se z něj stane lepší místo pro život. Například Sinajský polostrov je nebezpečný. Podívej se jak se Egypt vyvíjel za posledních sto let: Egypt je bohatou zemí, má Rudé i Středozemní moře, má muzea, má pracovní sílu 60 milionů mladých lidí mezi 18 a 40 lety.
- Proč lidé tedy začali protestovat proti Mubarakovi?
- Protože to byl diktátor, byl sobecký, udělal hodně chyb. Staral se jenom o lidi, kteří mají peníze. Běžní lidé mají hodně potíží, ale jeho to nezajímalo. 40% lidí žije pod hranicí chudoby ale Mubarak má 70 miliard dolarů. Odkud je vzal?
- Takže je nespokojenost lidí způsobena hlavně ekonomickými důvody? Kdy celá tato protestní akce začala? Připravovala se už delší čas, nebo byla úplně spontánní?
- Vše se začalo 6. dubna loňského roku (2010) v Alexandrii, kde policie zabila jednoho mladíka jménem Cháled Saíd. Svědkové říkají, že se to stalo v kavárně. Seděl v kavárně, když přišli policajti a chtěli ho legitimovat, prohledat mu kapsy, nebo něco podobného. Pohádali se, začali se rvát, přišlo hodně policajtů a přímo před lidmi ho ubili k smrti. Měl rozdrcené kosti v obličeji. Navíc v nemocnici nechtěli do dokladů zaznamenat skutečný důvod jeho úmrtí, chtěli napsat, že se předávkoval, nebo nějakou podobnou lež. Poté se objevil Wael Ghonim, ten manažer Googlu, který žije v Dubaji. Je to velmi bohatý, ale i velmi chytrý člověk. Pracoval jako poradce pro egyptské ministerstvo financí, bylo mu něco přes dvacet a již byl známým odborníkem. Takže Wael začal psát na Facebook a organizovat rozhněvané lidi do skupin. Rozhodnutí o tom, co se má udělat, se přijímala pomocí hlasování. Ten návrh, který dostal nejvíce hlasů od lidí, se poté zrealizoval.
- To je zajímavé! A co se dělo poté?
- Dva dny poté, co se Wael vrátil do Egypta, byl zatčen a strávil ve vězení asi 13 dnů. Vyslýchali ho, jestli nepracuje pro nějakou cizí tajnou službu, třeba pro Mossad, ale nic na něj nenašli.
- Jak události v Tunisku ovlivnily průběh egyptského povstání? Urychlily je?
- Velice, myslím si, že z 50% dodaly celé věci potřebnou hnací sílu. Mubarakův systém byl ale mnohem pevnější, než ten Tuniský, a Egypt je mnohem větší země a strategicky důležitější.
- Co si Egypťané myslí o roli Spojených států v Egyptě?
- Spojené státy podporovaly Mubaraka a Egypt je tradičně jejich spojencem v regionu, a také je spojencem Izraele. Bývalý prezident Anwar as-Sadát podepsal strategickou mírovou smlouvu s Izraelem. Ale Egypťané si nepřejí, aby Spojené státy rozhodovaly o tom, co se v zemi bude dít.
- Zmínil jsi Izrael, jak se na něj dívají Egypťané?
- Asi víš, že mezi Egyptem a Izraelem byla válka. Téměř z každé rodiny někdo v té válce zemřel, sice to my mladí již tak nepociťujeme, ale naši rodiče a prarodiče, všichni někoho ztratili, nebo znali někoho, kdo zemřel. Samozřejmě se zajímáme o osud Palestinců, ale Egypťané nechtějí válku s Izraelem. Žádný normální člověk nechce válku. Chceme ekonomický růst a lepší život. Mnozí měli rádi Mubaraka, protože dokázal udržet mír, jeho zahraniční politika byla dobrá, uměl účinně se všemi komunikovat. Byl to vlastně velmi chytrý člověk, studoval ve Spojených státech a Američané předpověděli, že se jednou stane egyptským prezidentem. Lidé ho začali nenávidět jenom asi před deseti lety, kdy začal rozprodávat státní podniky soukromníkům, například dopravní společnosti, autobusovou a železniční společnost. Zaměstnancům se mzdy nezvedly, ale cena cestovného vzrostla o 150%. Během těchto privatizací za Mubarakovy administrace probíhaly i různé spekulace a hojné úplatky. Například, řekněme, cena železniční společnosti byla třeba 100 milionů, on ji prodal za 50 milionů a kupující mu dal nějakou provizi. Kvůli tomuto mafiánskému chování lidé začali Mubaraka nenávidět.
- Jak tedy lidé zareagovali, když Mubarak odevzdal svou moc Omaru Sulejmanovi?
- Nepřijali ho, donutili ho odstoupit a odevzdat moc armádě. Sulejman je pravou rukou Mubaraka, nic by se tím nezměnilo.
- Takže nyní vládne v zemi armáda? Jaký k ní mají lidé vztah?
- Lidé jí důvěřují. Je složena z běžných občanů, lidé k ní mají dobrý vztah, ne jako k policii. Policie je zkorumpovaná. Řeknu ti příklad: potřebuješ řidičský průkaz. Abys ho získal, musíš nejdříve nějak zjistit, komu dát peníze, aby je doručil kompetentnímu důstojníkovi. Musí to být někdo, komu tento důstojník důvěřuje, protože nemůžeš jenom tak přijít k důstojníkovi policie a vytáhnout peníze. Když mi bylo 24, založil jsem si firmu. Pronajímal jsem auta. Začal jsem úplně od nuly. Věděl jsem, že několik známých vlastní auto, které nepotřebuje. Tak jsem s těma lidma podepsal smlouvu, platil jsem jim měsíčně provizi a jejich auta jsem dál pronajímal. Někteří si vzali auto i na leasing. Splátky jsem platil já, a tím, že provize za pronájem byla vyšší, ti lidé měli i nějaké ty peníze navíc. Po splacení jim pak to auto zůstalo. Můj podnik začal prosperovat. Začal jsem se dvěma autama, za rok jsem jich měl deset a na konci třináct. Jednoho dne přišli policajti a našli nějaký úplně hloupý důvod, proč nemůžu provozovat firmu z té kanceláře a musel jsem ji zavřít. Když byla měsíc zavřena, musel jsem skončit, protože veškeré peníze, co jsem nastrádal, jsem musel dát majitelům aut za pronájem jejich vozů. Nemohl jsem to utáhnout déle.
- To byl moc zajímavý nápad. To je tedy škoda. Policajti jenom tak přišli a donutili tě všechno zavřít? Možná chtěli úplatek.. nebo je poslal někdo, komu jsi konkuroval.... to je smutné.
- Vidíš, i kvůli takovýmto věcem lidé emigrují. Chtěl jsem být úspěšný, pomalu, vlastní prací, postupně. Nešlo to. Před několika lety se v Rudém moři potopila loď, vracející se ze Saudské Arábie (*mluví o katastrofě lodi As-Salam Boccaccio 98, která se potopila 3.února 2006). Byla vysloužilá, ve špatném technickém stavu, nesplňovala bezpečnostní předpisy. Zemřely stovky lidí. Běžně by její majitel byl potrestán, ale člověk, který ji vlastnil, je velmi bohatý, je členem skupiny kolem vlády, má hodně hotelů v Šarm aš-Šajchu. Osvobodili ho. Všechny tyto věci lidi postupně popudí.
- Objevily se zprávy, že v Egyptě došlo k loupežím a přepadením, a někteří dopadeni měli u sebe policejní průkazky. Byla účelem snaha zdiskreditovat demonstranty jako bandu lupičů a násilníků, nebo něco jiného?
- Bylo to za účelem vyvolání strachu mezi lidmi, vláda chtěla, aby se lidé báli o své rodiny a majetky, a aby se vrátili domů je ochraňovat. Vláda schválně otevřela věznici, kde byli vězněni nebezpeční zločinci a dala jim volnou ruku. Navíc ministerstvo vnitra dalo policii dva dny nařízené dovolené. Poslala je domů, včetně dopravní policie.
- To je divné. A proč? Chtěla vyvolat chaos?
- Ano. Chtěla donutit lidi opustit ulice a vrátit se domů. Ale lidé to pochopili a převzali jejich roli.
- Převzali jejich roli? Myslíš roli policie? Jak se jim to povedlo?
- Zorganizovali se přes internet, přes Facebook. Rozdělili si role, kdo bude střežit banky, kdo bude řídit dopravu, kdo bude dbát o čistotu ulic, kdo bude ochraňovat muzea a památky.
- To je úžasné!
- Ano. Lidé se sjednotili. Klíčem byla komunikace. Vláda to pochopila a na tři dny vypla internet. Lidé se začali organizovat přes telefony. Vláda vypla telefony. Lidem zbylo už jenom se domlouvat osobně, ale nezastavilo je to.
- To je jasné... pak už nemohli zhola nic...
- Lidé drželi spolu, všichni pracovali pro jednu společnou myšlenku. Mezi demonstranty bylo i hodně dívek, ale nikoho ani nenapadlo je nějak obtěžovat, víš jak to myslím. Myšlení lidí bylo propojeno, všichni měli společný cíl.
- Co si myslíš, která skupina by mohla nyní zvítězit ve volbách? Komu lidé důvěřují?
- Politika je jako dort, nyní se všichni budou prát, aby si z něj urvali největší kus. Existuje spousta skupin, které se nyní budou ucházet o přízeň lidí. Neví se, kdo to bude.
- Co si myslíš o Muhammadu El-Baradejovi?
- O Baradejovi si hodně lidí myslí, že zemi dost dobře nezná, že žil celý život v zahraničí, ale právě to může pomoci. Když člověk žije v nějaké zemi, sice ji zná, ale některé věci třeba nevidí, vidí je jenom člověk, který se dívá s odstupem, zvenku. Je to jako když nosíš každý den stejnou košili, cítíš se v ní dobře, znáš ji, ale nevidíš, jak v ní vypadáš zvenku. Možná jeho pohled a jeho mezinárodní prestiž může přinést něco pozitivního.
- Jak to je s Muslimským bratrstvem? Má mezi lidmi velkou podporu?
- Podle mě lidé o nich zbytečně napovídali hodně špatného. Jsou to normální lidé, nejsou to žádní teroristé. Nicméně podle mě je lidé nebudou volit, nebo jen ve velmi omezené míře. První čtyři dny se muslimské skupiny vůbec nezúčastnily protestů, nebyli to oni, kdo začali s demonstracemi. Byli to hlavně mladí lidé kolem 18, 20, 25 let, a hodně jich zemřelo. Vezmi si, že nyní již téměř každý má doma internet, i v malých vesnicích. Můžou si přečíst o tom, jaký je život ve světě, jaké jsou zákony třeba v Německu, ve Švédsku. Lidé mají informace.
- Jak je na tom Egypt se školstvím? Umí všichni lidé číst a psát?
- Z generací lidí od šedesátých let jsou již všichni gramotní. Mezi těmi staršími se najdou lidé, kteří neumí číst a psát. Mladá generace z osmdesátých let je již všeobecně vzdělaná. Kolem 50% mých spolužáků ze střední školy šlo studovat dál na vysokou školu. Já jsem vystudoval práva, ale po škole jsem se tomu již nevěnoval. Úroveň výuky není moc dobrá. Je jenom teoretická, úplně nám chybí praxe, hlavně v technických oborech. Je to jako, když ti někdo dopodrobna popíše, jak používat Iphone: zmáčkneš tohle a pak tohle, ale ty jsi nikdy Iphone nedržel v ruce (smích).
- Co lidé vlastně očekávají od nové vlády?
- Hlavně ekonomický růst. Egypt má dobré klima pro zemědělství, pěstování zeleniny, ovoce. Egypt má památky a muzea. Egypt má Suezský průplav, jenom denní výdělek z plavby se počítá na zlaté cihly. Za sedmnáct dnů jsme ztratili 15 miliard dolarů z turismu. Například existuje dohoda, podle které Egypt dodává plyn do Izraele za cenu o 75% nižší, než je jeho tržní cena. I proto Izraelci nechtěli, aby Mubarak odešel. Izraelci se toho báli, protože i oni potřebují mír, jsou to normální lidé jako my, dobří a špatní, jako všude jinde. Existuje spousta smíšených manželství našich lidí s Izraelci.
- Ano, Izraelci ho podporovali do poslední chvíle.
- Mubarak udržoval velice dobré vztahy s Izraelem, s Američany, se všemi bývalými prezidenty, Clintonem, Bushem mladším i starším. Mubarak rovněž nechtěl utéct jako tuniský prezident Bin Alí. Chtěl se připravit, co bude dělat poté, až odejde... tento převrat byl překvapením pro mnoho lidí. Osobně si myslím, že by byla škoda, kdyby odešel takhle, zatracen a nenáviděn. Lidé potřebují silné osobnosti jako byl on, ale byl odstraněn, protože se začal ubírat špatným směrem. Kdyby Mubarak byl od základu špatný, nevydržel by při moci 30 let. Můj otec i dědeček ho měli rádi. Dal postavit v Egyptě hodně věcí, byl to voják.
- Kterého z předchozích prezidentů mají lidé nejraději? Anwara Sadata? Nebo Gamála Abd an-Násira?
- Násira. Lidé ho měli rádi. Byl to obyčejný člověk, také to byl voják, ale hlavně přerozdělil bohatství mezi lidi. Například jeden muž měl 1000 parcel zemědělské půdy a na každém těžce pracoval nějaký člověk, jenom za jídlo, nebo malou odměnu. Násir tomu bohatému člověku nechal třeba deset parcel a zbytek rozdělil těm lidem, kteří na nich pracovali. Představ si, že pracuješ v této kavárně a najednou je kavárna tvoje (smích). Začal budovat infrastruktury, silnice, elektrickou síť, průmysl. Také získal Suezský průplav od Britů. Jenom čistě příjmy z plavebních poplatků Egyptu úplně stačí k blahobytu. Egypt se může stát bohatou a prosperující zemí. Doufám, že se to splní. Lidé jsou šťastní, že se zbavili diktátora, ale nikdo neví, co bude dál. Lidé chtěli jenom aby Mubarak odešel, ale nemají zatím žádný plán pro budoucnost. Nadávali na finanční těžkosti a nezaměstnanost, ale možná bude všechno ze začátku ještě těžší.

Mustafa se pořád téměř neviditelně usmíval a popíjel kolu. Vypadal vyrovnaně, nebyl v něm ten vzrušený entuziazmus idealistických revolucionářů. Ale náš rozhovor mi dodal optimismus a víru v sílu lidí.

pondělí, února 14, 2011

Bouřlivý Valentýn v Íránu

14.2.2011. Dnes je sice svátek zamilovaných, ale v Íránu zas po měsících lidé vyšli do ulic. Mnozí si mysleli, že je odpor v Íránu zlomen a lidé již nebudou mít odvahu protestovat. Zdá se, že tuniský a egyptský příklad byl dost silný na to, aby vzbudil plamen vzdoru. Již máme k dispozici videozáznamy protestného zhromáždění v Teheránu a dalších větších městech Íránu. Jsou nové a aktuální, protože nové heslo, které lidé křičeli, bylo "Mubarak, Ben Alí, nyní přišel i čas Seyeda Alího" (Chámeneího). Navzdory tomu, že vůdci opozice Músaví a Karrúbí byli zadrženi v domácím vězení a nemohli se účastnit protestů, lidé vyšli do ulic a skandovali již známá hesla "Smrt diktátorovi". Pro ilustraci je zde několik videozáznamů:

Lidé pálí Chámeneího plakát:


Reportáž CNN:


V tomto videu lidé skandují: "Ne Gaza, ne Libanon, Tunisko, Egypt a Írán", co je narážkou na finanční pomoc íránské vládyHamásu a Hizbaláhu.


Zdá se, že demonstrantů byly tisíce. Pro ilustraci přikládám oficiální fotografii z provládní demonstrace minulý pátek 11. února 2011, při příležitosti oslav výročí íránské revoluce. Fotografie pod ní je z léta 2009.

Dnes byl údajně zabit (zastřelen) jeden člověk, jiné zdroje se zmiňují o tří obětech.

Přihodila se ještě jedna věc: Írán navštívil turecký prezident Abdullah Gül a kromě obvyklých diplomatických vágních frází, řekl s neobvyklou upřímností: "my vsichni (myslel politiky) musíme naslouchat tomu, co chtějí lidé. Pokud tomu nepřikládáme žádný význam, lid si sám musí vynutit, co chce.

Myslím, že to bylo dost jasné varování.
Je pozitivní, že se v Íránu zase něco začalo dít, ale myslím, že Írán bude jednou z posledních zemí, kde vláda padne. Pokud se toho tedy dožiju.

sobota, února 12, 2011

Konec jednoho snu

11. února je výročím Íránské revoluce. Rovněž shodou okolností 11. února 2011 rezignoval egyptský prezident Hosní Mubarak, už druhý v pořadí po tuniském Bin Alím. A vypadá, že nebude poslední hlavou, která padne, pozorovatelé se již horečnatě hádají, kdo bude další. V sobotu 12. února se plánuje protest i v Alžírsku, 14. v Íránu. Lidé se pohli v Jemenu i v Jordánsku.

Události posledních týdnů ale neznamenají jenom blížící se konec aspoň části diktatur v regionu, ale i konec jednoho velkého, utopického snu: snu Islámské republiky Írán o vývozu islámské revoluce do regionu.


Nová islámská vláda v Íránu po revoluci 1979 převzala zemi ve velmi dobrém stavu. Měla již vybudovanou infrastrukturu a průmysl a byla důležitou regionální velmocí z hlediska ekonomického i vojenského. Neustávající príliv petrodolarů s často uměle vypumpovanými cenami dal Íránu jedinečnou možnost: navzdory osmileté válce s Irákem íránská vláda stihla vybudovat síť svých "poboček" ve většine muslimských zemí regionu, jako jsou Hizballáh v Libanonu, nebo SCIRI v Iráku (Nejvyšší rada pro islámskou revoluci v Iráku). Úkolem těchto organizací byly ideologické i ozbrojené útoky proti USA, západním hodnotám a myšlekám, jako je sekularismus, a proti Izraeli. Tyto organizace se snažily zdiskreditovat místní vládce jako neschopné loutky a prisluhovače Západu (což často nemusí být daleko od pravdy) a pokoušely se lidem nabídnout alternativu v nastolení islámské vlády. Írán se se svou agresivní rétorikou proti USA a Izraeli, snahou o vybudování jaderných kapacit a neustálým dokazováním "nezávislého" technického pokroku snažil přilákat muslimské země pod svá ochranná křídla. Vůbec nevadilo, že kromě Libanonu a Iráku šlo o převážně sunnitské země. Boj proti Izraeli a Velkému Satanovi měl postačit ke sjednocení všech muslimů proti společnému nepříteli.
Na začátku se mu i dařilo. Ahmadínežád byl v muslimských zemích nesmírně populární kvůli své konfrontační rétorice vůči USA a Izraeli.

Když se skácel trůn tuniského prezidenta a Egypťané odmítli postavit pyramidu Mubarakovi, Chámeneí i Ahmadínežád hned přispěchali s jejich velkolepou tezí, že jsou tyto revoluce inspirovány Íránskou revolucí z roku 1979, že je to boj Tunisanů a Egypťanů za "svobodu", proti útlaku Západu.

Ale spíše tomu věří jenom oni. Nebo zoufale chtějí věřit.

Během nejbouřlivějších dnů v Egyptě byly v Íránu zablokovány nebo rušeny hlavní zahraniční zpravodajské servery typu BBC které zprostředkovávaly zprávy a záběry z nepokojů v Tunisku a Egyptě...

Když to podle režimu byly "islámské revoluce" typu té íránské z roku 1979, proč se je režim tak bál ukazovat?

Už na první pohled je zřejmé, že je role islamistů v těchto revolucích spíše okrajová. Jsou to revoluce všelidové. Je jasné, že se podobají íránské revoluci v její začátcích, kdy proti šáhovi vedle sebe stály rozdílné frakce, dělníci, inteligence, komunisté i islamisté, kteří si nakonec revoluci uzurpovali pro sebe.

Před několika dny představitelé "zeleného" reformního hnutí požádaly o povolení demonstrovat v pondělí 25. bahmána (14. února) na vyjádření solidarity s Tunisany a Egypťany. Samozřejmě oficiální povolení nikdy nedostanou. Navzdory tomu se výzvy nešíří jenom po Facebooku, lidé je píšou na zdi, na autobusy a na bankovky, což je v Íránu velice oblíbený způsob předávání informací, rozdávají letáky a lepí nálepky a plakáty na zdi ve všech větších městech.
Pokud lidé najdou odvahu vyjít do ulic, je pravděpodobné, že bude demonstrace opět tvrdě potlačena.

Hlavně, že Chámeneí hlásá "právo Egypťanů a Tunisanů na svobodu".

Chámeneí a oficiální propaganda tvrdí, že blízkovýchodní a severoafrické země touží po islámistické vládě. Tvrdí to i lidé, kteří přeceňují podporu extrémistických hnutí v těchto zemích.

Nic z toho tomu zatím nenasvědčuje. Dokonce i samo Muslimské bratrstvo se proti Chámeneího výroku ohradilo.

Všichni ti Tunisané a Egypťané totiž v létě roku 2009 mohli vidět na vlastní oči, jakou "svobodu" islámský režim nabízí. Zdiskreditoval se sám, nikoho k tomu nepotřeboval: střílením do lidí, mučením a znásilňováním zatčených. Pokud se nyní Tunisané a Egypťané inspirovali Íránem, bylo to spíše zelenou revolucí, ne tou islámskou. Nyní zbývá jenom doufat, že lidé neztratí zdravý rozum, aby se nenechali ovládnout islámisty, a současná americká vláda bude dostatečně slabá a zmatená na to, aby tam rychle dosadila nějakou svou loutku, nějakého nového diktátora typu Mubaraka, ve smyslu "je jedno, co dělá, hlavně, že je to náš kamarád".

Doba, kdy mohla násilím zvítězit islámistická frakce je zjevně pryč. Za třicet let se toho i na Blízkém východě hodně změnilo. Pokrok nelze zastavit, už nežijeme ani v době pyramid, ani v době krvelačných nájezdníků mávajících kolem sebe šavlemi. Egypťané i Tunisané vědí, že musí zachovat přátelství se zbytkem světa. Komu by jinak ukazovali své pyramidy a pláže?

A co Írán? Asi se bude muset probudit do studené reality.
Tak se zdá, že byla celá ta jeho práce a investice do vývozu islámské revoluce vcelku zbytečná.