V Íránu platí, že ministry jmenuje i odvolává prezident, ale platí i nepsaný zákon, podle něhož ti klíčoví (vnitro, zahraničí, rozvědka a podobně) musí být odsouhlaseni Chámeneím. Je tento projev "svévůle" ze strany Ahmadínežáda dalším příznakem rozdrcení zdánlivě jednolité fronty íránské vlády?
Abychom si to ujasnili, zopakujeme si několik klíčových údajů o rozdělení moci a pozvolných změnách, které rozhýbaly pěšáky a střelce na íránské šachovnici. Předtím lidé (včetně médií) často nerozlišovali, kdo je za jednotlivé kroky vlády odpovědný. Ahmadínežád se stal vděčným cílem útoků i posměchu svými výroky a během svého prvního mandátu byl skutečně hlásnou troubou konzervativní skupiny kolem Chámeneího. A za nitky tahal pořád Chámeneí. Bylo to zjevné až do prezidentských voleb 2009, které natolik rozvířily a rozdělili společnost a vyžádaly si desítky obětí v povolebních demonstracích. Navzdory všeobecně rozšířenému přesvědčení, že byly volby zmanipulovány, Chámeneí potvrdil Ahmadínežáda i v druhém volebním období. To právě Mahmúd pravděpodobně potřeboval na uskutečnění svých plánů: během prvních čtyř let se obklopil věrnými spolupracovníky, většinou z řad různých technokratů, revolučních gardistů, případně vlastních příbuzných. V druhém volebním období se mu povedlo zredukovat podíl klerikální složky na klíčových postech na bezprecedentní minimum.
Kámenem úrazu, kde to mezi Ahmadínežádem a Chámeneím vážněji zajiskřilo, byla osoba jeho nejdůležitějšiho spolupracovníka. Touto osobou je Esfandiár Rahim-Mašáí. Tento během krátkého období několika dnů (17-24.července 2009) zastával post prvního viceprezidenta (dohromady je viceprezidentů dvanáct), ale byl nucen rezignovat na pokyn Chámeneího. Nyní je Ahmadínežádovým nejbližším poradcem a tito dva jsou spřízněni i rodinným svazkem: Mašáího dcera je manželkou Ahmadínežádova syna.
Na jedné straně Mašáí během svých projevů občas vytahuje reminiscence na slavnou předislámskou minulost Perské říše, což je mezi konzervativci tabu. Velebil například pozitivní poselství svátků Nového roku (norúz) a občas udeří na nacionalistickou notu, jako kdyby islám vůbec neexistoval. Jindy zas vyzdvihuje íránský šíitský výklad islámu jako jediný správný a určující pro celý islámský svět. Jindy zase řekl, že íránský národ je přítelem Izraelců a Američanů.
Jeho výroky a postoje si okamžitě vysloužily útoky ze strany konzervativních kleriků Ahmada Džannatího, Ahmada Chátamího (pozor, nejedná se o bývalého reformistického prezidenta Mohammada Chátamího ani žádného z jeho bratrů, shoda příjmení je náhodná) a nakonec i Mohammada Mesbáh-Jazdího, kterému se mezi lidmi přezdívá „krokodýl“ (temsáh). Proti Mašáímu rozpoutali očerňovací kampaň a nazvali ho podezřelým živlem s kdovíjakými úmysly, zahraničním agentem, příšlušníkem zakázané náboženské skupiny, atd.
Hned nás ale napadne, že tady něco nesedí. Jak může navenek tak věrný muslim, notorický kritik Izraele a Spojených států a popírač Holokaustu jako Ahmadínežád trpět takovéto výroky a chování od svého nejvěrnějšího poradce? Když se trochu pozorněji podíváme na Ahmadínežádovu kariéru, kromě několika bílých, nebo spíše temných míst v jeho minulosti a několika slavných absurdit („my v Íránu nemáme homosexuály“) zde najdeme i pár celkem zajímavých vybočení ze zaběhaných kolejí myšlení typického islámského konzervativce. V roce 2006, nedlouho po svém zvolení se pokusil prosadit, aby ženám byl konečně povolen vstup na fotbalové stadiony a rovněž řekl, že Írán má mnoho důležitějších problémů, než to, jak se ženy oblékají. Tyto snahy o „novoty“ byly samozřejmě převálcovány konzervativním klérem, který náročky nasadil ještě tvrdší kurz. Po svém druhém, kontroverzním zvolení v roce 2009 se snažil prosadit tři ženy do ministerských pozic, a to v zemi, kde žena nemůže zastávat post soudce, protože prý na to „nemá dost soudnosti“. Nakonec prosadil alespoň jednu, ministryni zdravotnictví, ale jinak ženy zastávají i jiné funkce. Proč se Ahmadínežád vůbec odchyluje od hlavního konzervativního proudu? Proč se snaží omezit vliv kleriků ve vládě? To je velice zajímavá otázka. Je možné, že celý jeho konzervativismus je jenom póza, kterou potřeboval k získání přízně a potvrzení druhého mandátu. Nebo snad pochopil, že vláda kléru zemi jenom brzdí a omezuje? Nebo je to z čirého pragmatismu, protože snad vycítil ducha změny, který se pomalu, ale jistě vkradl za posledních třicet let do myslí lidí a chce ji pouze využít ve svůj prospěch. Tou změnou je ztráta důvěry ve vládu fakíha, islámského duchovního, která, v případě íránské duše se nemusí vůbec snoubit se ztrátou víry v Boha.
Nakonec se možná staneme svědky zuřivého boje o moc mezi dále se drobícími frakcemi rozhaštěřených turbanů a tmavě zelených uniforem. Na počátku se od vlády odštěpilo křídlo reformistů. Byli tolerováni, ale dohromady ničeho nedosáhli, protože si ani nedokázali určit jasné cíle a pořád je svazovala jejich loajalita myšlence islámské republiky, jak ji definoval Chomejní. Práh tolerance překročili protesty po prezidentských volbách. Byli postupně napadáni, zdiskreditováni a jejich vůdci Músaví a Karrúbí nakonec umlčeni v šeru domácího vězení.
Z těch, kteří ze šarvátek vyšli vítězně, byla posílena jedna velice důležitá skupina, a tou jsou Revoluční gardy. A to vůbec není žádná sebranka idealistických pouličních militantů a revolucionářů. Je to vysoce organizovaná a dobře vyzbrojená složka, která má pod přímou kontrolou velkou část samotného státu včetně telekomunikací, těžkého průmyslu a nukleárního programu a je to vlastně speficický druh kapitalistické megakorporace. Podle dostupných údajů jsou gardy jedním z největších podniků v Íránu po státní ropní společnosti a snaha zahrnout Gardy do sankcí a zmrazit její aktiva v zahraničí má své opodstatnění. Původně byli Revoluční gardy věrné Chomejnímu a potažmo Chámeneímu, ale kdo může zaručit, že se vrámci tak silné a natož ozbrojené organizace nenajdou lidé, kterým je nějaký islámský idealismus ukradený a budou se pokoušet celý systém vlády změnit, samozřejmě ve svůj prospěch, třeba i násilným pučem, odstraněním klerikálních a teologických elementů a sekularizací celé mašinerie. Nemusí to být nutně sekularizace a demokratizace, jak by si to představovali lidé, co ty hlavy stejně pramálo zajímá, ale myslím si, že to odstranění náboženských představitelů ani nemusí být tak těžké, jak se na první pohled zdá. Různé náboženské autority a pseudoautority se snaží nějakým způsobem vyzdvihnout Chámeneího důležitost a vážnost. Otázkou je, nakolik úspěšně. Před několika týdny se objevil dokumentární film, který ztotožňuje Chámeneího s mýtickou figurou Seyeda Chorásáního, jenž má připravit cestu pro druhý příchod ztraceného imáma Mehdího, 12. šíitského imáma. Snímek vyvolal nemalé kontroverze i mezi klérem, jehož část ho považuje za herezi. Jenom pro pobavení, před několika dny Ajatoláh Mohammad Saídí, vedoucí pátečních modliteb v Qomu (svaté město jižně od Teheránu) řekl, že Chámeneí byl zázračným dítětem a poté co se narodil zvolal arabsky „Yá Alí!“ (vzývání šíítského vůdce Alího). No uznejte, může někdo brát tyto lidi vážně a nechat v jejich rukou správu celé země?
Nyní bude záležet už jenom na tom, kolik má Ahmadínežád přívrženců na všech úrovních, zda se jim podaří ho obhájit proti Chámeneímu, nebo ho stihne stejný osud, jako reformisty, jenž upadli v nemilost a byli umlčeni. Chámeneí se hned posnažil jakékoliv spory popřít. Určitě je i mezi konzervativci dost pragmatiků, kteří se budou snažit rozkolu a oslabení vlády zabránit, protože nad každým oslabeným a osamoceným lvem obvykle už lačně krouží hejno supů.
Žádné komentáře:
Okomentovat