Azadeh Moaveni, Teherán, Time Magazine:
Když Behnáz Mohsenianová, 29, začala chodit do kurzu angličtiny na Institutu Najdad v Teheráně na jaře, 15 mužů a žen v jejím kurzu studovalo gramatiku ve smíšených skupinách. Poslední měsíc jazykový institut oddělil mužské a ženské studenty do oddělených tříd a kurzy se konaly v jiné dny v týdnu. Zanedlouho poté zaměstnankyně začaly přicházet do práce oděté do dlouhých černých čádorů, na žádost vládou spravovaného institutu. Teď se plánuje přesunout kurzy pro ženy do oddělené budovy, aby byla zcela vyloučena možnost nežádoucího míchání. Hned poté, třetina její spolužáků odešla z kurzu studovat angličtinu jinde, ve smíšených třídách, nebo studium zanechala. "Připadá mi to, jak kdyby nám byla okleštěna naše práva," říká. "Jak kdybychom nebyli schopni se chovat jako normální lidé, a bylo nutné nás pořád usměrňovat."
Za poslední měsíce, různá odvětví íránské vlády usilovně pracovala na omezení společenských svobod, znovuzavedení oddělení pohlaví v některých veřejných akademických institucích, a zavedení represivních islámských nařízení, která byla ignorována od konce 90. let. Protože íránský správní systém je složen z ministerstev s překrývajícími se právomocemi a paralelní bezpečnostní orgány můžou konat na základě vlastní iniciativy, je těžké říct, jestli tahleta spřísnění vycházení z vládních nařízení, nebo snaživosti individuí nasazených radikální vládou, kteří se cítí povzbuzeni islámským konzervativismem prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda.
Omezení samotná nejsou ničím novým. Byla ponurou realitou v této zemi před r. 1997, kdy byl zvolen liberalizátor Mohammad Chátamí. Rozdíl je ve sporadickém a nenásilném uplatňování starých nařízení. Místo vyhlašování nových zákazů nebo vysílání morální policie do ulic Teheránu aby obtěžovala a zatýkala mladé lidi — klasické surové způsoby, které podněcovaly hodně hněvu a nespokojenosti — systém uplatňuje lstivější metody, které se snaží aby se samotní Íránci stali prosazovateli, namísto uniformovaných agentů státu.
Tento pomalý postup směrem k talibanismu je tak nenápadný, že mě překvapil až před týdnem, při návštěvě salonu krásy. Obvykle zdobily jeho zdi zarámované fotografie nevěst, ale když jsem dorazila, našla jsem jenom prázdné zdi, kromě reklamy na lak na nehty s protiplísňovým efektem. Úředníci navštívili salon před dvěma týdny, vyhlásili, že obrázky nezahalených žen jsou ilegální a žádali jejich odstranění. V Íránu ale ženská kadeřnictví stejně nejsou přístupná pro muže, takže to dává málo smyslu, proč by fotografie učesaných žen měly být zakázány v místnosti plné žen, které čekají na úpravu účesu.
Samozřejmě, ze všech možných způsobů, jak duchovní můžou utlačovat ženy a omezovat jejich práva, tenhleten není tak znepokojující. Co je znepokojující je posun v zaměření. Pod Chátamího vládou stát zanedbal většinu nejrepresivnějších předpisů, hlavně ty, které byly určeny na omezení přístupu žen na veřejné prostranství a jejich odrazování od účasti na občanském životě. Zpívání žen, například, zakázáno po dlouhá léta po revoluci bylo povoleno pro skupinová představení. Ale ten typ mentality, která se snaží odstranit obrázky žen chce také kontrolovat a omezit jejich místo žen ve veřejném životě. Na nedávném koncertě ve městě Sari, členky jediného íránského mimovládního orchestru byly požádány aby hrály spoza černého závěsu. A dokonce na další koncert na severozápadě Íránu nebyly vůbec pozvány.
Samozřejmě bylo možné zaregistrovat i jiné alarmující znaky. Ale až do dne mé návštěvy kadeřnictví jsem ignorovala jakýkoliv náznak návratu k mravům 7. století a radši jsem si užívala poslední týdny zapírání než mi vládou nařízenou burku doručí až domů. Před měsícem jsme si vyšly s kamarádkama na kávu do kavárny oblíbené mezi mladýma lidma. Když si jedna z nich chtěla zapálit cigaretu, byla informována rozpačitým majitelem, že kouření je teď ilegální pro ženy v kavárnách. Teď polovina žen, které znám, už nechodí do kaváren. Vynalézavý způsob, jak zadusit rušný teheránský kavárenský život bez jediné razie.
Ten samý týden jsem se ukázala v tělocvičně ve standardní uniformě mladé íránské ženy z města: šátek, krátký kabát a džíny. Recepční mi řekla, že úřady je také navštívili; jestli se ženské majitelky nezačnou oblékat konzervativněji, tělocvična bude zavřena. A zas, oficální upozornění bylo doručeno tiše přes prostředníka v civilu, bez násilného incidentu a bylo možná i efektivnější kvůli skryté hrozbě: jestli se nebudeš oblékat jak chceme my, odebereme ti povolení k provozu. Současně si úřady vzali na mušku butiky s těmi oblíbenými krátkými kabátky, známými jako "manto" a varovali majitele obchodů aby je neprodávali. Ještě je možné vidět ženy na ulici v těchto módních svrchnících, ale dva týdny poté stálo hodně námahy najít je v obchodech. Cílem je natolik ztížit život prodejcům, aby přestali vůbec prodávat hříšné hadry.
Takže kdo je za těmito novými omezeními, a proč teď, když se režim ubírá cestou kolize se Západem kvůli jeho jadernímu programu? Když prezident Ahmadínežád nastoupil do úřadu před rokem, všichni nervózně sledovali, jestli islámská dogmata ovlyvní jeho domácí politiku. Na velkou radost všech se nic nezměnilo; pašovaný alkohol byl pořád k dostání , západní filmy a hudba byly prodávány všude, ženy nosily jenom symbolické šátky a přiléhavé kalhoty, a páry se držely za ruce na ulici. V tom čase bývalí činitelé a zahraniční analytikové vysvětlovali tuto překvapivou mírnost jako vítězství Ahmadínežádovy obezřetnosti: tím, že se nepletl do osobního života Íránců si vybudoval podporu u všech vrstev pro nukleární program země.
Někteří pozorovatelé říkají, že sám Ahmadínežád nenařídil tento zátah, ale odráží náboženský extrémismus úředníků, které vyjmenoval do národní a regionální správy. Ostatní říkají, že radikálové v celém aparátu, ne nutně vyjmenováni prezidentem, byli povzbuzeni úspěchem Hizballáhu v Libanonu; pokládají činy této milice za větší vítězství politického islámu a potvrzení jejich radikální mentality. Tito radikálové kritizovali Ahmadínežádovu administraci, že je Hizballahi (nábožensky extrémistická) jenom navenek, ale ne v praxi. "Prezident ukázal, že se nesnaží o sociální nebo kulturní tlak na lidi," říká Amir Mohebbian, prominentní konzervativní analytik. "Ale když se nálada stupňuje, někteří úředníci začnou uplatňovat jejich vlastní požadavky."
Co je jasné, že omezení se každým dnem stupňují. Minulý týden nákladní auta plně naložená zkonfiskovanými satelitními talíři prohrměla přes mou čtvrť v Teheránu. Policie systematicky prohledávala obytné části po městě vyhledávajíce ilegální antény, ale na rozdíl minulých let bez uvalování pokut. Jestli jsou tato opatření dočasnou horlivostí nebo budou přetrvávat, to se ještě uvidí. Až doteď se vláda zdá nedotčena výrazným nedostatkem veřejného zanícení pro její islámské zájmy. V den příměří mezi Libanonem a Izraelem režim oslavoval úspěch Hizballáhu jak kdyby to bylo íránské vojenské vítězství. Kromě toho že udělali nejdelší vítězný kebab na světě (víc než 21 stop dlouhý), režim vyzval Íránce přes státem kontrolovaná média aby vylezli na střechy v určenou hodinu a křičeli "Allahu Akbar," "Bůh je veliký." Tradice vypůjčena z prvních dnů Islámské Revoluce, předtím vytáhla Íránce na ulici v davech a město se ozývalo jejich voláním. Teď jenom málo lidí tomu věnovalo pozornost a téměř celý Teherán zůstal tichý.
Žádné komentáře:
Okomentovat