pátek, června 23, 2006

Malá exkurze do džungle íránské opozice

Íránská opozice na první pohled vyvolává dojem jednoho velkého chaosu nejrůznějších frakcí, kterých jediným společným jmenovatelem je odstranění stávajícího režimu, ale až na výjimky bez konkrétních představ přijatelných pro většinu Íránců po odstranění mulláhů. Tenhleten dojem je bohužel správný. Jsou to až desítky roztříštěných skupinek i individuí, politicky se pohybujících od marxismu, po konstituční monarchisty a geograficky roztroušeni od Íránu přes Los Angeles a jiná města USA a Kanady, v menší míře v Evropě. Jenom z těch největších je skupina přívrženců nejstaršího syna Šáha, Rézy, který žije v Marylandu, USA, nebo kontroverzní skupina Národní rada pro odboj v Íránu kolem Massouda Rajaviho a jeho manželky Maryam ve Francii s ozbrojeným křídlem MEK (Mudžahedín-e-Khalq), které je zapsáno na seznam teroristických skupin za bombové útoky a atentáty na činitele Teheránské vlády v zahraničí. Teď mnozí lobují i u Američanů za vymazání hnutí ze seznamu, Amerika ale zatím oficiálně zastává mínění, že nemůže podpořit teroristy, neexistují dobří a špatní teroristé a nepřítel mého nepřítele není mým přítelem. Velká skupina těchto bojovníků byla odzbrojena a je soustředěna pod ochranou UN ve městě Ašráf v Iráku. O dalších skupinách obecně jenom tolik: většina je prodemokraticky orientována a podpořuje svobodné rozhodnutí Íránců na základě referenda o formě budoucí vlády a velká většina prosazuje koncepci sekulární vlády, t.j. oddělení náboženství od státu. Cílem některých skupin je v podstatě svržení vlády a její nahrazení jejími vlastními členy, co je vlastně jenom puč a další diktatura a je nepřijatelným cílem. Proto si mnohé skupiny nedovedly vybojovat důvěru širokých vrstev. K dobru Šáhova syna přispívá skutečnost, že on je teoreticky legitimním pokračovatelem předrevolučního režimu z hlediska mezinárodní diplomacie, je to osobnost s jistým charismatem a má dosti širokou podporu v Íránu. Vyjádřil se také, že nebude trvat násilím na trůnu, jenom jestli ho o to íránský lid požádá. V poslední době zintenzivnil svou činnost, podává rozhovory do médií, komentuje situaci a vyzývá obyvatele k stávce. Vyslovil se, že od července a srpna začne intenzivně pracovat na vytvoření širšího hnutí za změnu režimu, která bude vycházet zevnitř Íránu s podporou už existujících hnutí se značným potenciálem: různá hnutí studentů, žen a pracujících (odbory). Velice známá je organizace teheránských řidičů autobusů, jejíž vůdce Osanlou je už měsíce vězněn a mučen.
Snad nejzajímavější osobností, která se v poslední době ozvala a prosazuje změnu režimu je Hossein Khomeini (Chomejní). Ano, nemýlím se v příjmení, je to vnuk Ruholláha Chomejního, toho, kdo to celé způsobil! Žeby se styděl a chtěl napravit zločiny svého děda?
Mnohdy se mezi opozici počítají i tzv. "reformisté" neboli "umírnění". Nedávno bylo výročí zvolení "reformisty" Chátámího (říká se mu 2 Chordád 1376, 23. květen 1997). Chátámí byl zvolen skutečnou vůlí lidí, kteří věřili, že je schopen provést alespoň některé změny. Byl zvolen i opakovaně, takže reformisté měli 8 let na to, aby něco dokázali. Ale nepovedlo se jim splnit očekávání lidu, protože to tzv. "reformní hnutí" si vůbec nedává za cíl podstatnější změny v ústavě, politickém zřízení a rozdělení moci v Islámské republice. Vychází a je přímo propojeno se stávajícím systémem. Je to pořád vláda islámského kléru (velayat-e faqi) rozdíl je jenom v tom, jestli vládne umírněnější, nebo radikálnější klér. Chátámímu se alespoň povedlo alespoň sčásti otevřít Írán světu, podnikl několik cest do Evropy, kde udělal dojem vzdělance, poopravil a přibarvil do růžova veřejné míněni o Íránu. Je pravda, že se osobní život lidí do jisté míry uvolnil spod přísného dohledu mravnostní policie ale stíhání, věznění, mučení a tajné popravování politických vězňů pokračovalo dál. I velké studentské povstání v r. 1999 proběhlo za Chátámího vlády. Právě deziluze a stráta důvěry v reformistické hnutí, rekordně nízká účast ve volbách (kolem 20% nebo jenom o něco více) jejich manipulace a populistická propaganda společně s prosazením vůle vládních kruhů přinesly vítězství ultraradikálního Ahmadínežáda. Mnozí si pamatují ještě tento Írán, před létem loňského roku 2005, a diví se jak je možné, že se tam teď děje to, co se děje. Zapomeňtě na Írán před rokem 2005. Zkuste se vžít do toho jak asi mohl vypadat Írán těsně po revoluci v r. 1979. Hromadné likvidace politické opozice, násilné potlačení jakéhokoliv odporu, nastolení těch nejpřísnějších zákonů a cenzury s cílem kontrolovat informovanost lidí a jejich mínění, sílící tajná policie (je jich několik různých, jedna nestačí), podpora a rozšiřování ultraradikálních paramilitárních sebranek jako Basiž nebo Ansar-e Hezbollah, nebo posledně Estešhadiyun, spřísnění mravnostních zákonů a trestů za jejich porušení. V Íránské politice, jak domácí tak mezinárodní, nastal zlom a diametrální obrat o 180 stupňů v rétorice. Některé věci Chátámí neříkal hlasitě, jenom si je myslel. Teď Ahmadínežád říká přesně to co si myslí vládnoucí ultraradikální křídlo a náboženská sekta Hojatieh (Hodžatie, šíitská sekta s velice znepokojivou apokalyptickou ideologií), tedy on, nejvyšší vůdce Chameneí a někteří další ajatolláhové, jako Mesbah Yazdi, duchovní vůdce prezidenta. Kromě toho postupně ale jistě odsouvají na okraj reformná hnutí a strany a jejich osobnosti. Největším soustem bude asi Rafsandžání (exprezident, reformista). Na podzim se budou konat volby do "rady expertů", té, která vyjmenovává nejvyššího vůdce a kandidáty do voleb. Vládnoucí kruhy se snaží ho odradit od kandidatury. Vypadá to tak, že se snaží prosadit Yazdiho, který pravděpodobně aspiruje na post nejvyššího vůdce... pokračování snad příště...

Žádné komentáře:

Okomentovat