sobota, února 12, 2011

Konec jednoho snu

11. února je výročím Íránské revoluce. Rovněž shodou okolností 11. února 2011 rezignoval egyptský prezident Hosní Mubarak, už druhý v pořadí po tuniském Bin Alím. A vypadá, že nebude poslední hlavou, která padne, pozorovatelé se již horečnatě hádají, kdo bude další. V sobotu 12. února se plánuje protest i v Alžírsku, 14. v Íránu. Lidé se pohli v Jemenu i v Jordánsku.

Události posledních týdnů ale neznamenají jenom blížící se konec aspoň části diktatur v regionu, ale i konec jednoho velkého, utopického snu: snu Islámské republiky Írán o vývozu islámské revoluce do regionu.


Nová islámská vláda v Íránu po revoluci 1979 převzala zemi ve velmi dobrém stavu. Měla již vybudovanou infrastrukturu a průmysl a byla důležitou regionální velmocí z hlediska ekonomického i vojenského. Neustávající príliv petrodolarů s často uměle vypumpovanými cenami dal Íránu jedinečnou možnost: navzdory osmileté válce s Irákem íránská vláda stihla vybudovat síť svých "poboček" ve většine muslimských zemí regionu, jako jsou Hizballáh v Libanonu, nebo SCIRI v Iráku (Nejvyšší rada pro islámskou revoluci v Iráku). Úkolem těchto organizací byly ideologické i ozbrojené útoky proti USA, západním hodnotám a myšlekám, jako je sekularismus, a proti Izraeli. Tyto organizace se snažily zdiskreditovat místní vládce jako neschopné loutky a prisluhovače Západu (což často nemusí být daleko od pravdy) a pokoušely se lidem nabídnout alternativu v nastolení islámské vlády. Írán se se svou agresivní rétorikou proti USA a Izraeli, snahou o vybudování jaderných kapacit a neustálým dokazováním "nezávislého" technického pokroku snažil přilákat muslimské země pod svá ochranná křídla. Vůbec nevadilo, že kromě Libanonu a Iráku šlo o převážně sunnitské země. Boj proti Izraeli a Velkému Satanovi měl postačit ke sjednocení všech muslimů proti společnému nepříteli.
Na začátku se mu i dařilo. Ahmadínežád byl v muslimských zemích nesmírně populární kvůli své konfrontační rétorice vůči USA a Izraeli.

Když se skácel trůn tuniského prezidenta a Egypťané odmítli postavit pyramidu Mubarakovi, Chámeneí i Ahmadínežád hned přispěchali s jejich velkolepou tezí, že jsou tyto revoluce inspirovány Íránskou revolucí z roku 1979, že je to boj Tunisanů a Egypťanů za "svobodu", proti útlaku Západu.

Ale spíše tomu věří jenom oni. Nebo zoufale chtějí věřit.

Během nejbouřlivějších dnů v Egyptě byly v Íránu zablokovány nebo rušeny hlavní zahraniční zpravodajské servery typu BBC které zprostředkovávaly zprávy a záběry z nepokojů v Tunisku a Egyptě...

Když to podle režimu byly "islámské revoluce" typu té íránské z roku 1979, proč se je režim tak bál ukazovat?

Už na první pohled je zřejmé, že je role islamistů v těchto revolucích spíše okrajová. Jsou to revoluce všelidové. Je jasné, že se podobají íránské revoluci v její začátcích, kdy proti šáhovi vedle sebe stály rozdílné frakce, dělníci, inteligence, komunisté i islamisté, kteří si nakonec revoluci uzurpovali pro sebe.

Před několika dny představitelé "zeleného" reformního hnutí požádaly o povolení demonstrovat v pondělí 25. bahmána (14. února) na vyjádření solidarity s Tunisany a Egypťany. Samozřejmě oficiální povolení nikdy nedostanou. Navzdory tomu se výzvy nešíří jenom po Facebooku, lidé je píšou na zdi, na autobusy a na bankovky, což je v Íránu velice oblíbený způsob předávání informací, rozdávají letáky a lepí nálepky a plakáty na zdi ve všech větších městech.
Pokud lidé najdou odvahu vyjít do ulic, je pravděpodobné, že bude demonstrace opět tvrdě potlačena.

Hlavně, že Chámeneí hlásá "právo Egypťanů a Tunisanů na svobodu".

Chámeneí a oficiální propaganda tvrdí, že blízkovýchodní a severoafrické země touží po islámistické vládě. Tvrdí to i lidé, kteří přeceňují podporu extrémistických hnutí v těchto zemích.

Nic z toho tomu zatím nenasvědčuje. Dokonce i samo Muslimské bratrstvo se proti Chámeneího výroku ohradilo.

Všichni ti Tunisané a Egypťané totiž v létě roku 2009 mohli vidět na vlastní oči, jakou "svobodu" islámský režim nabízí. Zdiskreditoval se sám, nikoho k tomu nepotřeboval: střílením do lidí, mučením a znásilňováním zatčených. Pokud se nyní Tunisané a Egypťané inspirovali Íránem, bylo to spíše zelenou revolucí, ne tou islámskou. Nyní zbývá jenom doufat, že lidé neztratí zdravý rozum, aby se nenechali ovládnout islámisty, a současná americká vláda bude dostatečně slabá a zmatená na to, aby tam rychle dosadila nějakou svou loutku, nějakého nového diktátora typu Mubaraka, ve smyslu "je jedno, co dělá, hlavně, že je to náš kamarád".

Doba, kdy mohla násilím zvítězit islámistická frakce je zjevně pryč. Za třicet let se toho i na Blízkém východě hodně změnilo. Pokrok nelze zastavit, už nežijeme ani v době pyramid, ani v době krvelačných nájezdníků mávajících kolem sebe šavlemi. Egypťané i Tunisané vědí, že musí zachovat přátelství se zbytkem světa. Komu by jinak ukazovali své pyramidy a pláže?

A co Írán? Asi se bude muset probudit do studené reality.
Tak se zdá, že byla celá ta jeho práce a investice do vývozu islámské revoluce vcelku zbytečná.

Žádné komentáře:

Okomentovat