Malá teoretická exkurze do íránského vězení.

Tento dva mladí muži jsou zatím poslední případy zatčených lidí, kteří byli umučeni nebo zemřeli na následky neošetřených zranění v íránských vězeních. K dalším patří Kianúš Ásá nebo Mohammad Kámrání a jejich seznam bohužel nekončí. Ve vězeních se pořád nachází stovky veřejně známých i běžných lidí a o dalších desítkách rodiny neví ani to, jestli ještě vůbec žijí.
24 letý student univerzity v Ghazvinu v zeleném tričku se jmenoval Amir Džavádífar (předtím jméno chybně uváděno jako Džavádí Langerúdí) a byl zatčen 9. července. Zemřel na následky zranění a dalšího bití ve vězení. Druhým byl Mohsen Rúholáminí, syn poradce volební kampaně jednoho z prezidentských kandidátů Mohsena Rezáího. Byl zatčen ve stejný den jako Amir blízkosti domova a po jeho zatčení bylo rodině slíbeno, že se mu nic nestane, i s ohledem na funkci jeho otce. Nicméně ani to chlapce neochránilo a případ dosvědčil fakt, že "bezpečnostní složky" si dělají co chtějí a nezastaví se ani před fyzickou likvidací veřejně známých i neznámých osob.
Je důležité, že se tyto případy dostávají na veřejnost a tato fakta mají několik významů. Nejsem sice právník, ale tyto věci si každý může vydedukovat sám.
- obětmi nejsou jenom "náhodně" umlácení nebo zastřeleni během "výtržností", z jejichž smrti lze vinit kohokoliv (podle fantazie médií a jednotlivců: od "teroristů", "gangstrů", "provokatérů" až po CIA, Mossad, a nevím koho ještě), prostě mrtvé ve vězení nelze považovat za "nešťastnou náhodu" a "politováníhodnou doprovodnou událost" nepokojů
- eliminace těchto lidí byla cílená a vědomá a rozhodování o jejich životě a smrti nebylo otázkou chvilky nebo náhody - i v případě úmrtí vězňů na následky zranění na "bezpečnostních složkách" lpí vina z nedbalosti a neposkytnutí pomoci lidem, jejichž život mohl být zachován
- zatčení v Íránu nemají absolutně žádnou právní ochranu a ochranu své osoby vůči zneužití pravomoci věznitelů
- o obvinění a trestu zatčených nerozhodují právoplatné soudy (jestli íránské soudy vůbec lze tak nazvat) a jsou vystaveni prakticky jakýmkoliv druhům špatného zacházení, ve nevyhovujících podmínkách a bez adekvátní lékařské péče v případě zranění a nemoci - ten kapitalistický výdobytek prohnilého bezbožného Západu zvaný "presumpce neviny" bohem osvícené soudnictví islámské republiky Írán asi nezná.
- úmrtí vězňů, kteří byli před zatčením v bezchybném zdravotním stavu a explicitní známky mučení na jejich ostatcích (chybící nehty, polámané kosti prstů a dlaní a jiné zlomeniny a zranění, která si nemohli způsobit sami, vybité zuby, známky sexuálního násilí, nedostatečný přísun potravy, vody, známky vyčerpání z důvodu zamezení spánku, infekce a zanícení neošetřených zranění) ukazují nehumánní způsob nakládání s lidskými bytostmi a je úplně jedno, jestli se něčím provinili nebo ne
- nelidské chování i vůči rodinným příslušníkům, dezinformace, lži, vydírání, zamezení nebo minimalizace kontaktu s rodinami, často rodiny ani nemají zprávy o zatčení a přesném umístění osoby a dostanou domů už jenom ostatky - v případě smrti osoby vláda vydává přísný zákaz zveřejnění a konání tradičních šíitských smutečných obřadů (ve 3., 7. a 40. den po smrti blízkého se podle tradice rodina a všichni známí a přátelé schází u hrobu), plus požadování finančních obnosů za vydání těla - mrtvý ztrácí i právo na úctu po smrti
- mučení a fyzická eliminace vězňů, které lze v podstatě nazvat popravami bez soudu nebo chcete-li vraždami, se dějí přímo ve vládních vězeních a vláda nedělá v podstatě nic pro to, aby se situace zlepšila, nebo alespoň situaci nějak kontrolovala, nebo v náznaku tyto případy vyšetřovala, co může znamenat to, že buď vláda nemá nad nima kontrolu, nebo jim dává volnou ruku a souhlasí s jejich postupem - "bezpečnostní složky" tedy konají s vědomím absolutní beztrestnosti.

Už mě asi dostihla senilita, nepamatuji si, jestli píšu článek o ráji na zemi ve státě, kde vládne zástupce milosrdného a odpouštějícího boha nebo o praktikách kalábrijské mafie.