Írán, země statečných žen - demonstrace 8.března

Jen před několika dny byl v zemích Evropy a celého světa krásný svátek žen. Bylo vidět rozesmáté holčiny a ženy s kyticemi růží nebo jiných květů běhat po ulici, jejich partneři jim kupovali dárky a všichni se společně těšili.

Teherán, Írán, 8. březen. Stovky žen se rozhodly vyjít do ulic na hodinový mírový pochod. I když měl začít jenom ve 4, davy se začly sbírat už ve 3 v parku Laleh a Dánešdžú v Teheránu, poblíž Teheránské univerzity. Studentky pricházely už s připravenými transparenty s hesly "rovnost je naším přirozeným právem", "období otroctví se musí skončit", "násilí páchané na ženách musí skončit", "chceme spravedlnost, chceme mír". Očití svědkové potvrdili, že s růstem davu rostlo i množství bezpečnostních agentů v civilu a v uniformách a snažili se dav rozehnat. Ve 4:07 místního času bezpečnostní složky zasáhly se svou obvyklou brutalitou a zaútočily na ženy a ostatní demonstranty obušky, elektrickými holemi a kábly. Několik lidí bylo zatčeno, hlavně těch, kteří fotografovali nebo filmovali manifestaci fotoaparáty nebo mobilními telefony.
(Fotografie a další informace v angličtině na http://www.wfafi.org/protest2.htm)

Je smutné, že někde na světe narodit se jako žena znamená automaticky přijít o některá přirozená práva... narodit se v Íránu a žít tam jako žena po islámské revoluci z r. 1979 znamená vypořádat a smířit se s mnohými absurdními omezeními. Nemluvím jenom o striktních předpisech o oblečení a zahalení hlavy. Koho by třeba napadlo, že žena v Íránu je podle práva jenom polovičním člověkem? Její svědectví u soudu má jenom poloviční váhu, v dědickém konání dědí jenom polovinu toho, co její bratři, jestli dojde k jejímu usmrcení, její rodina dostane jenom poloviční odškodné, nemůže vykonávat některá povolání (třeba soudkyně) a ke všem úřadním úkonem potřebuje povolení od otce nebo manžela. Teoreticky nemůže bez jeho povolení ani opustit dům. Kromě toho může být provdaná proti své vůli ve velmi raném věku. Podle Šaríje už ve věku 8 let a 9 měsíců, obvykle se čeká "alespoň" do dovršení 13. roku věku. Manžel může požádat o rozvod kdykoliv a i bez toho aby o tom ženu vůbec upovědomil a právo na výchovu dětí je automaticky přisouzeno muži. I kvůli nuceným sňatkům často s obrovskými věkovými rozdíly (manželovi je i 50 a více let), kvůli domácímu násilí nebo drogové závislosti manžela děvčata utíkají z domu a bohužel končí na ulici jako prostitutky. Prostituce je v Íránu trestána smrtí, přesto je podle odhadů v Íránu kolem 3 milionů prostitutek, bezdomovkyň a tulaček, které jsou denně vystaveny hladu a nebezpečí, že je znásilní nebo chytne policie (jenom jedním z nejohavnějších případů je smrt šestnáctileté dívenky Atefeh, oběšené kvůli pouhému podezření z prostituce!). Na veřejnost jenom pomalu pronikají alarmující zprávy o pašování a prodeji žen a dětí do krajin v okolí Perského zálivu. Kvůli těžké situaci na trhu práce a ekonomické závislosti žen končí na ulici i vdovy, rozvedené ženy a ženy politických vězňů, o které se nemá kdo postarat. V Íránu je velmi vysoký počet sebevražd (podle oficiálních údajů WHO je na 3. místě na světě ale z důvodu absence přesných údajů se předpokládá, že může mít i celosvětové prvenství). Zajímavé je ale, že až 65-75% sebevrahů jsou ženy, přičemž ve světě je to obráceně (25-35% žen a 65-75% mužů). Často se vyskytují tragické případy, kdy si žena vybere smrt sebeupálením na protest vůči násilí na ní páchaném. Cizoložství a obecně sexuální styky ženy s mužem, který není jejím manželem jsou potrestány mrskáním (svobodné ženy, trest platí i pro muže) nebo smrtí ukamenováním nebo oběšením (vdané ženy). Bezbranost žen vůči násilí je nejlépe dokazováno faktem, že jestli žena v sebeobraně zabije útočníka, je odsouzena k trestu smrti za vraždu. Znásilněná žena musí předvést 4 mužské muslimské očité svědky jejího znásilnění. Jestli se jí to nepovede, je potrestána znásilněná žena za cizoložství. Ženy uvězněny z politický důvodů, kvůli "protiislámskému chování" jsou vystaveny ještě brutálnějšímu násilí. Jsou opakovaně znásilňovány a mučeny. Jenom vrcholkem ledovce je smrt Zahry Kazemi, kanadsko-íránské fotografky. Na jejím těle byly nalezeny stopy mučení a opakovaného sexuálního násilí.
Nejvíce však pociťují apartheid v praktickém každodením životě: nemůžou na ulici s přítelem, jesti nejsou už manželé (tedy neměly by, jestli jsou mladí zatčeni na společné oslavě i v soukromém domě, můžou být potrestaní mrskáním), nemůžou se účastnit fotbalových zápasů, nemohou tančit a zpívat, (milovaným zpěvačkám populární hudby, jako třeba Googoosh, bylo zakázáno zpívat, jejich desky jsou ilegální a většina z nich emigrovala).
Od dubna 1998 je i zdravotnická péče přísně rozdělena, co se odrazilo na zhoršení zdravotního stavu žen z důvodu nepřítomnosti dostatečně zkušeného ženského zdravotnického personálu.
Snad jediným pozitivem je, že kvůli této segregaci je nutné připustit ženy k vysokoškolskému vzdělání, co se pozitivně odrazilo na jejich vzdělání, nyní navštěvuje vysoké školy více dívek než chlapců (kolem 60-70%) ale i přesto je zaměstnanost žen nízká. Zaměstnaných je jenom 11-14 %, jestli nepočítáme ženy v domácnosti. Ve venkovských oblastech i 50-60% dívek opouští školy už na základním stupni nebo nedokončí střední školu, protože se ve brzy provdají.
Čl. 21 íránské ústavy říká: "vláda musí zabezpečit dodržování práv a svobod všech občanů, mužů i žen ve všech ohledech, v souladu s islámským právem..." to v praxi znamená, že interpretace těchto práv a svobod je plně v rukou islámského kléru. A ten si je vysvětluje skutečně po svém...

fotografie z http://web.tiscali.it/iranian. Odvaha policejních složek: 5 mužů na jednu neozbrojenou ženu.