Amir Taheri, Wall Street Journal, 9.5.2007:
![[Iranians demonstrating against poor working conditions clash with a security official, May 1, 2007.]](http://online.wsj.com/public/resources/images/ED-AF800_taheri_20070508180715.jpg) |
| Nespokojení Íránci se střetávají s pořádkovými silami. 1. máj, Teherán |
Za posledních pět týdnů oddíly islámské morálky prezičdenta Mahmúda Ahmadínežáda Islamic Moral Brigades se střetávaly se skupinami mladých Íránců na ulicích Teheránu a jiných větších měst během vládního zátahu proti "nezdrženlivému oblečeni". Zátah mnozí Íránci vidí jako krok směrem k ještě dusivější společenské atmosféře v zemi, která je zasažena krizí. Oba, Ahmadínežád i jeho mentor, "Nejvyšší vůdce" Ajatolláh Alí Chameneí, říkají, že způsob, jak se mladí Íránci oblékají je nejbezprostřednějším nebezpečím pro islámistickou dystopii.
Televizní záběry mladých mužů a žen, kteří se perou s morální policií by mohla vést některé na Západě k myšlence, že opozice vůči chomejnistickému režimu vychází hlavně z řad městského obyvatelstva a středních vrstev, a týká se jenom větších společenských svobod. To je ale jenom část příběhu. Zatím co společenské otázky otravují život v Islámské republice, jsou to hlavně ekonomické problémy, které nejvíce sužují Ahmadínežádovo úřadování.
1. května desetitisíce rozzlobených dělníků, kteří vytvořili ilegální organizaci, která je zaštiťuje, zatli pěsti proti Prezidentovi Ahmadínežádovi při příležitosti Mezinárodního svátku práce v Teheránu a v tuctu hlavních měst provincí. Pochodujíce po ulicích hlavního města, dělníci nesli rakev zabalenou v černém plátně s nápisem "Práva dělníků". Křičeli "Ne otrocké práci! Ano svobodě a důstojnosti!"
Ahmadínežád založil svou kampaň v r. 2005 na slibu "přinést petrodolary země na stůl každé rodiny." Po volbách byla jeho pozice posílena dramatickým vzrůstem cen ropy, co mu přineslo více než 100 milionů dolarů denně do státní pokladny. Ale navzdory tomu, všechny oficielní statistiky ukazují, že s inflací, která se pohybuje kolem 18% a nezaměstnanost šplhající se na 30%, průměrný íránec se má hůř než před třemi lety. Během předchozí administrace prezidenta Mohammada Chátamího, Islámská republika vykazovala národní ekonomický růst kolem 4%. U národa, který potřebuje vytvořit milion pracovních míst aby se vypořádal s demografickou explozí, tato úroveň vzrůstu určitě nestačila k vybudování nějakého Eldoráda v dohledné době. Ale stačilo to, aby to zabránilo krachu ekonomiky. Za úřadování prezidenta Ahmadínežáda, ale míra nárůst spadla na asi 3% -- a to navzdory rostoucím příjmům z prodeje ropy.
Protože stát kontroluje příjmy z ropy, které přicházejí v amerických dolarech, má velký zájem na oslabování domácí měny. (Mohl dostat víc rialů za stejný obnos v dolarech na domácím trhu.) Ahmadínežád zkoušel využít této příležitosti tím, že dal vytisknout bezprecedentní množství rialů. Ekonomové v Teheránu mluví o "přívalu bezcenných rialů" které Ahmadínežád použil k financování svých extravagantních slibů vykořenit chudobu. Výsledkem je velký odliv kapitálu, hlavně do bank v Dubaji, Malajsii a Rakousku. Ajatolláh Mahmúd Šahrúdí, šéf islámské justice, říká, že kolem 300 miliard dolarů opustilo zemi od doby Ahmadínežádova nástupu
Podle Abbása Abdího, teheránského badatele a věrného kritika režimu, Írán podstupuje nejhorší ekonomickou krizi od konce 70. let. Její vliv je viditelný v stagnaci cen nemovitostí-- co se stalo poprvé od r. 1997, i v nejlepších čtvrtích Teheránu. Tištění peněz a investice do projektů bez budoucnosti nejsou jedinými příčinami krize. Celá ekonomická filosofie prezidenta Ahmadínežáda se zdá být postavěna, aby více uškodila, než aby pomohla.
Prezidentovo oblíbené slovo je "chodkafá'í" nebo "soběstačnost." K hrůze většiny Íránců, hlavně milionů, kteří jsou spojeni s bazary, kteří považují obchod za nejušlechtilejší činnost, Ahmadínežád pořád trvá na tom, že jediný způsob, kterým si Írán uchová svou "Islámskou čistotu" je snížení jeho závislosti na zahraničním obchodu.
"Cokoliv se dá vyprodukovat, měli bychom to udělat sami," opakuje prezident. "i když to, co vyrobíme není až tak dobré a je dražší." Jeho logika to vysvětluje asi takto: globální ekonomický systém je židovsko-křižácké spiknutí, které má za cí udržet muslimské národy v pozici slabosti a závislosti. Proto, muslimové by se měli raději spolehnout na vlastní zdroje, i kdyby to mělo znamenat nižší životní úroveň.
Jedním z prezidentových prvních kroků bylo zmražení šestiletých vyjednávání, jejichž cílem bylo pomoci, aby se Islámská republika stala členem WTO (Světové obchodní organizace; v jeho knize WTO je jenom další "židovsko-křižácký" vynález aby potvrdil podradné postavení muslimských hospodářství. Zase s odvoláním se na "chodkafá'í" Ahmadínežád rozhodl přitvrdit pozici režimu ohledně jaderné otázky, i kdyby to mělo znamenat sankce OSN a válku s USA. Íránský prezident říká, že 7 zemí, které jsou nyní schopné vyrábět jaderné palivo chtějí založit globální kartel aby kontrolovali světový trh s obohaceným uranem, poté co lidstvo vyčerpá fosilní paliva a bude závislé na jaderné energii.
Přesvědčen o tom, že islám směřuje k "střetu civilizací" proti "nevěřícím" -- vedeným USA, samozřejmě -- Ahmadínežád je odhodlaný zachovat vše, co považuje za "nezávislost" islámské republiky. Jedním z jeho oblíbených témat je, že když si muslim má vybrat mezi svobodou a nezávislostí, tak dobrý muslim si vybere to druhé.
Chodkafá'í má katastrofické důsledky na mnohé sektory íránského průmyslu. Prezident nemá šanci snížit, a už vůbec zastavit dovoz zboží masové spotřeby (včetně témeř poloviny potravin celého národa), který je kontrolován mocnými mulláhy a veliteli Revolučních Gard, a proto spřísnil dovozní podmínky pro řadu surovin a náhradních dílů, které jsou nevyhnutné pro továrny po celé zemi. Tato politika témeř zabila kdysi bující textilní průmysl, čím zlikvidoval desítky tisíc pracovních míst. Rovněž to postihlo stovky malých a středních firem, které v některých případech nemohly vyplatit své zaměstnance za celé měsíce.
Ahmadínežád rovněž použil chodkafá'í jako výmluvu aby zmrazil několik dohod, které měly zabránit zřícení stárnoucích a polozpustlých ropních polí a ložisek plynu. Vetoval i zahraničnou spoluprácí při budování ropních rafinérií, čímž přinutil Islámskou Republiku k importování více než 40% rafinovaných ropních produktů, které se spotřebují v Íránu. Vyhlídky dalších tahanic s OSN, a možný vojenský střet s USA rovněž poškodil íránskou ekonomiku za posledních šest měsíců.
Jeden z důsledků prezidentovy divné politiky je řada stávek, které pokračují v Teheránu a asi ve 20 hlavních městech od loňského podzimu. Loni jedna velká stávka pracujících v hromadné dopravě v Teheránu paralyzovala patnáctimilionové město na několik dnů. I v této chvíli stávkují desetitisíce pracujících v odvětvích tak různých jako spracování plynu, papíru a novinového papíru, automobilovém, a dolování mědi.
Prezident Ahmadínežád je ale odhodlán zavést v íránské ekonomice něco, co vypadá jako severokorejský model ekonomiky. Už rozpustil Svaz íránských zaměstnavatelů (SKI) jako kapitalistickou kliku a plánuje jej nahradit orgánem určeným vládou. Rovněž tlačí na schválení nového zákonníku práce v Madžlisu (parlament) aby nahradil ten existující, který byl vytvořen s pomocí Mezinárodní organizace práce (ILO - International Labor Organization) v 60. letech (ještě za Šáha) a doplněného v r. 1991.
Navrhovaný text ruší většinu práv které si vydobyli pracující po celém světě jako důsledek desetiletí sociálního boje a politické reformy. Ahmadínežád věří, že odborové organizace západního stylu a svazy zaměstnavatelů nemají žádné místo v správné islámské společnosti, kde stát, který zastupuje vůli Alláhovu, může udržet "společenství věřících" bez třídního boje, typického trápení "nevěřících" společností.
Dalším krokem Prezidenta Ahmadínežáda bude asi větší privatizace, která zasáhne více než 40 veřejných korporací po celé zemi. Slíbil, že pomůže zaměstnancům odkoupit 10% akcí. Zbytek půjde bohatým mulláhům a velitelům Revolučních Gards a jejich obchodním partnerům, s pomocí nízko úročených úvěrů ze státem vlastněných bank. Ale až se tento privatizační plán vypracuje, Islámská republika bude už možná v tak hluboké ekonomické krizi, že nikdo -- ani hrabiví mulláhové ani skorumpovaní Revoluční Gardisté -- nebude chtít do ní investovat ani jediný půjčený rial.
Ahmadínežád slíbil, že přinese petrodolary na stůl každé rodiny, a dokáže, že Chomejnistická revoluce může nabídnout prosperitu současně se sledováním mesianistické zahraničné politiky. Později tento měsíc ale prezident Ahmadínežád zavede schéma benzínu na příděl, první z řady spřísňovacích opatření, které přijala jeho administrace.
Návrh přidělování povolí každému íránskému řidiči dva galony benzínu na den za dotovanou cenu 40 centů dolaru. Opatření určitě vytvoří černý trh, ze kterého vytěží vlivní businessmulláhové a jejich spojenci v Revolučních Gardách (IRGC).
Příděly se staly nutnými, protože Islámská Republika, čtvrtý největší světový vývozce surové ropy, utratí téměř polovinu příjmů z prodeje ropy na dovoz více než 40% rafinovaných ropních produktů na vlastní spotřebu.
Jak se Írán dostal do této situace?
Všechno začalo, když nebohý Ajatolláh Chomejní vyhlásil na začátku revoluce, že jediné co bylo důležité byl islám a ne ekonomika. V známé hlášce odmítl znepokojení jeho prvního ministerského předsedy, Mehdího Bazargána, o ekonomice - řekl, že "Ekonomie je pro osly!"
Věci se dál skomplikovaly když Muhammad-Alí Radžájí, učitel, který se stal ministerským předsedou a poté prezidentem v r. 1981, zavedl koncepci "chod-kafájí" nebo "soběstačnosti". Radžájí byl vyhozen do vzduchu ale jeho ideologické dědictví zůstalo. Dnes, Ahmadínežád se staví do role "druhého Radžájí".
Radžájí věřil, že jestli Írán nebyl schopen něco postavit sám, je lepší čekat do doby, než to zvládne sám později. A to se týkalo i rafinerií ropy. Tím, že většina íránských techniků a inženýrů uteklo před chomejnistickou revolucí v letech 1980 a 1981, bylo málo Íránců, kteří věděli, jak postavit rafinerie. Proto předrevoluční plány k postavení 25 nových rafinerií ropy mezi 1980 a 2000 musely být opuštěné. Chomejnističtí vůdcové by nedovolili "nevěřícím" přijet a postavit rafinerie. (je zajímavé, že ruský podíl na stavbě atomových elektráren nevadí)
Jeden z Radžájího nástupců ve funkci prezidenta Islámské republiky, Ali-Akbar Hašemí Rafsandžání zkoušel změnit tento ideologický postoj v 90.letech. On sám je businessman a říká se, že je nejbohatší osobou Íránu, Rafsandžání oživil předrevoluční plány k postavení rafinerií. Ale neuspěl, protože vládnoucí klika se bála přivézt desetitisíce "nevěřících" techniků, jejichž přítomnost by mohla podminovat islámistické ambice režimu.
Odstraněním části dotací na benzín je jenom prvním krokem směrem k širší politice snížení deficitu vládního rozpočtu, který nyní dosahuje rekordní výše.
Islámská Republika dováží téměř polovinu potravin, které skonzumuje a dovedla zabránit hladomorům jenom jejich dotovanými cenami. Kdyby dotace ustaly, například cena chleba by se zdvojnásobila. Většina Íránců ještě může používat cukr protože stát zaplatí třetinu skutečné ceny za jeho dovoz.
Navzdory masivnímu růstu cen ropy za poslední dva roky, Ahmadínežádova administrace se asi brzy bude muset vypořádat s finančními problémy. To je částečně proto, že prezident masivně zvýšil rozpočty armádě a bezpečnostním službán. Jednoznačně se snaží nasměrovat zemi na válečný stav, president vyřadil řadu dlouhodobých rozvojových projektů. Rovněž zvýšil výdavky na přítomnost Islámské Republiky na místech, které považuje za scény konfliktu s USA, konkrétně Afghánistán, Irák a Libanon. Strach z etnických revolt v několika provincích, včetně Sistánu a Balučistánu, a Kurdistánu taky přinutil administraci bezprecedentně zvýšit výdavky na vybudování bezpečnosti.
Ahmadínežád věří, že USA jsou velmocí v koncích, která se bude muset stáhnout z Blízkého Východu pod tlakem její domácích politických tahanic. Ale stejně by USA mohly zkusit ještě jednou zamíchat karty na Blízkém Východě a napadnout Islámskou Republiku. Ahmadínežád věří, že jestli takový útok, jestli vůbec nastane, bude omezen na letecké nálety během několika dnů. To by mohlo USA pod vedením prezidenta G.W.Bushe zakamuflovat jejich stažení se z Blízkého Východu jako vojenské potrestání Islámské republiky.
Na základě této analýzy, Ahmadínežád věří, že ekonomické těžkosti, včetně rychlého růstu inflace a masové nezaměstnanosti v několika sektorech by byly opomenuty, kdyby se mu povedlo ukázat, že se postavil americkému "Velkému Satanovi" a tento střet by přežil.
Ale existuje i jiný scénář.
USA nepotřebují napadnout Islámskou republiku a pak ji nechat ještě dožívat. Konec konců, jak řekl Machiavelli před stoletími, byla by to nejhloupější věc. Nepřítel by se neměl nechávat zraněný. Buď se musí zabít nebo změnit na přítele.
Islámská republika byla vždy ve výhodě, když šlo o nízkoúrovňovou válku. A je to proto, že žádný z jeho regionálních nebo jiných protivníků doteď nemělo chuť hrát s ní tu samou hru. Islámská republika vždy zkoušela běžet maraton zatím co její nepřítelé se unavili sprintem.
Poprvé vůbec, Islámská republika možná brzy uvidí, že alespoň někteří z její nepřítel jsou připraveni zaplatit jí v její vlastní měně, čili vést pomalou nízkoúrovňovou válku. RB OSN přijak už dvě rezoluce proti Islámské republice. Třetí rezoluce se rýsuje koncem měsíce, kdy vyprší ultimátum určeno RB na zastavení obohacování uranu.
Ahmadínežádova vysoce riziková strategie možná brzy donutí Islámskou Republiku bojovat na dvou frontách: uvnitř země proti pořád nespokojenějším obyvatelům a venku proti koalici rozhodnutých nepřátel, kteří se nespokojí s omezeným ohňostrojem, který si Ahmadínežád představuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat