Několik lahůdek pro vaše domácí kino

Na této stránce můžete zhlédnout online několik filmů v perštině s anglickými titulky. Film "My Tehran for Sale" (Můj Teherán na prodej) je film, kvůli němuž herečku Marzie Vafámehr chtěli odsoudit k trestu jeden rok vězení a 90 ran bičem, protože se ve filmu objevila bez šátku s vyholenou hlavou. Nakonec si odseděla pouze tři měsíce. Další film je "Nobody Knows about the Persian Cats" (Nikdo neslyšel o perských kočkách) o neveselém osudu íránské undergroundové hudební skupiny. Další je "The Night Bus" (Noční autobus), komorné drama o několika nepřátelských vojákách z války mezi Íránem a Irákem. Můžete vidět i film "There be Dragons" (Zde jsou draci), koprodukční film z období španělské občanské války ve které vystupuje krásná a velice talentovaná íránská herečka Golšifte Farahání. Varuju vás, jsou krásné, ale bohužel dost depresivní.

Několik fotografií z Íránu

Milí přátelé, zde, na Flickru (doufám, že odkaz funguje) můžete vidět pár mých fotek z Íránu, jsou hlavně z Isfahánu, Šírázu a Persepole. Uznávám, že asi nejsou moc reprezentativní a to z několika důvodů. Jsou to spíše fotky soustředěné na architekturu a umění, je jich tam zatím málo z důvodu kapacitního omezení, takže budu muset asi něco pak mazat a přidávat, aby tam bylo trochu ze všeho. Rovněž tato místa vypadají tak nějak opuštěně. Je to z toho důvodu, že byly foceny mimo hlavní turistickou sezonu, takže ta hromada lidí, která se tam obvykle hemží, již poslušně sedí v práci nebo ve škole. Z pochopitelných důvodů vynechám osobní fotky a musím vybírat to, co je podle mne nejzajímavější, ale třeba se mnou nemusíte souhlasit. Nevadí, zkusím to pak updateovat, aby to nebylo vše na jedno brdo.

Průzkum veřejného mínění

Milí přátelé, pokud čtete noviny, nebo Vás aspoň trochu zajímají zprávy, možná jste zaslechli, že se zase mluví o možnosti napadení Íránu z důvodu pokroku v jaderném programu, skutečné i fiktivní podpory terorismu, nedodržování lidských práv, nevyslovené, ale patrně důležité je i ovládnutí ropních a jiných nerostných zdrojů a z dalších skutečných, nebo smyšlených důvodů. Rovněž se Chámeneí snaží těsně před volbami změnit politický systém z prezidentského (s prezidentem jako jedním z posledních aspoň pro forma volených činitelů) na parlamentní, kde prezidenta nebude potřeba a Chámeneí premiéra kdykoliv vymění. Reformistickým stranám stejně ani nebylo umožněno v parlamentních volbách kandidovat. Všechny tyto zprávy mne zneklidňují, bohužel nezbývá než čekat, jak se situace vyvine. Je možné, že to je jenom další snaha o zastrašení.
Jak jste si možná všimli, na stránce přibyla anketa, kde můžete vyjádřit svůj názor na celou problematiku. Doufám, že moje práce za celý ten čas měla alespoň nějaký smysl. Třeba nemusíte se mnou ve všem souhlasit, ale aspoň Vám situace nepřipadá tak černobílá, jako mnoha lidem z obou extremních názorových skupin (myslím ty, co by nejraději všechny země Blízkého východu vybombardovali versus ty, kteří slepě fandí jakémukoliv režimu, stačí, aby byl protiamerický). Pořád budu tvrdit, že skutečnými oběťmi celé situace jsou běžní Íránci, sevření mezi dvěma mlýnskými kameny, doma drceni režimem, v zahraničí pokládáni za teroristy a nyní ohrožováni válkou. Bohužel, jakkoliv jsou milí a hodní, nejsou dokonalí a je to trochu i jejich chyba, že se nedokáží sjednotit, pořád se jenom hádají, jak to řekl jeden kamarád: "dokážeme se sjednotit a bojovat za tak druhořadé věci, jako je zachování názvu Perského zálivu (proti názvu Arabský záliv), nebo se hodiny dokážeme hádat, kterou vlajku má Írán používat, ale když jde o boj za změnu režimu, všichni se rozhádají a tito nechtějí spolupracovat s tamtěma a všichni kromě naší strany jsou zrádci." Cesta je trnitá, ne všem se po ní chce kráčet v první linii a čekají že se svezou na něčích zádech. A hlavně, asi ještě nejsou všichni připraveni na nutnost uznání plurality názorů všech lidí, kteří íránskou společnost tvoří a a priori vylučují jisté skupiny ještě dříve, než by vůbec došlo na lámání chleba a možnosti vůbec vytvořit nějakou novou vládu. Jak říká vtipné perské přísloví: nejdřív vykopej studnu, pak ukradni věž (minaret, zvonici). PS: Na fotce je můj milý Teherán. Nedovedu si představit, že by tam měly padat bomby...

Gesto, které vás může stát kariéru a pěkně bolet.

Mnozí Íránci jsou veselí a velcí šprýmaři, ale nyní se jim to vůbec nevyplatilo. Dva hráči fotbalového týmu Persepolis pozapomněli, že se nachází před televizními kamerami a na nabitém stadionu. Sice na stadionu nebyly žádné dámy, které by mohlo gesto pohoršit, neboť je ženám účast na zápasech zapovězena, gesto však neušlo zrakům bigotní mravnostní policie a kleriků. Při oslavě gólu Mohammad Nosratí chytil za hýždě Šejse Rezáího a poté to Rezáí opakoval na jiném hráči.
Inkriminované gesto můžete v celé jeho kráse zhlédnout zde:





Bohužel je jakýkoliv projev "intimity" mezi muži v Íránu, jakkoliv běžný a míněný jako žert, považován za projev homosexuality, jež je trestána smrtí, nebo řešena nucenou operativní změnou pohlaví jednoho z mužů na ženu. Nezdá se mi, že by kterýkoliv z hráčů byl homosexuálem, ono je to i v podstatě jedno, nicméně však nyní fotbalistům za takový "obrovský" prohřešek hrozí doživotní distanc a veřejné bičování.
Zpráva v češtině zde.

Irán zasahuje proti „zakázanej“ bitke s vodnými pištoľami.

Je strašným a neprominutelným hříchem hrát si s vodou...

Děkuji jedné milé čtenářce za překlad.

http://www.euronews.net/2011/08/07/iran-cracks-down-on-forbidden-water-pistol-fights/

Predstavitelia moci v severnom Iráne zatkli 17 mladých žien a mužov, ktorí sa zúčastnili

v prímorskom parku boja s vodnými pištoľami. Pravdepodobne budú čeliť obvineniu

z verejného páchania „haram“ t.j. zakázané správanie, po tom ako sa vzájomne striekali

vodou v meste Bandar Abbas. Podľa správ tlačovej agentúry sa vodnej bitky zúčastnilo

niekoľko stoviek mladých ľudí. Zatknutí boli zadržaní po tom, ako sa fotky udalosti objavili

na sociálnych web stránkach a prenikli aj do hlavných médií. Riaditeľ Iránskej morálnej

polície generál Ahmad Rouzbahani varoval, že polícia „bude tvrdo zasahovať“ proti

podobnému chovaniu.

Inkriminované fotky se dají vygooglovat zde.

Lásky íránský aneb sexuální výchova podle Chomejního

Konečně se opět vracím k článku, který mi leží v hlavě a v počítači už několik měsíců, a který pojednává o tématu pro čtenáře určitě minimálně stejně zajímavém, jako pro mne. Občas je nutné na chvíli zapomenout na politické vězně a Ahmadínežádovy ponožky a věnovat se i příjemnějším věcem a proto se pokusím o krátkou psycho-sociologicko-sexuologickou analýzu Íránců a Íránek. Jsou to nakonec také úplně normální lidé z masa a kostí, které drží pohromadě křehká, ale často velice vášnivá duše a kteří se musí přebít úplně stejným peklem dospívání, jenom to možná z některých úhlů pohledu mají trochu těžší.

Íránci, nebo alespoň jejich velká část věří v lásku. Já v ni sice již pěkných pár let nevěřím, ale kdoví. V ufony taky nevěřím, přesto stovky lidí přísahají, že je viděli. Takže, Íránci věří v lásku. Nemyslím lásku k bližnímu, myslím takovou tu romantickou lásku, kdy si dva lidé jeden druhého vyberou z důvodu vzájemné náklonnosti. Možná že to, co zde říkám, některým připadá divné, ale ne ve všech kulturách je koncepce romantické lásky tak běžná a samozřejmá jako v těch tak zvaných „západních“ kulturách. Vždyť i v Evropě ještě před několika desetiletími rozhodovali rodiče, s kým děti uzavřou manželství, buď z důvodu zachování dědictví, nebo zvelebení majetku. V některých zemích je tomu tak dodnes. Írán je zemí, kde i navzdory přísným pravidlům kvete milostná poezie, zpívají se písně o lásce, často… velmi často nešťastné a procento manželství uzavřených po předchozí domluvě rodičů je pořád menší.

Nicméně, raději se od tohoto těžce definovatelného a prchavého hnutí mysli přesuňme k jeho fyzickému naplnění.

Dětství a dospívání je obdobím poznávání zákonitostí světa a života, ale i obdobím velkých tělesných změn, kdy děti přestávají být dětmi. Samozřejmě mladá generace je již informovanější. Díky internetu a různým multimediálním zařízením již mládež ví o tématu hodně, ale ještě pořád musí překonávat specifický druh překážek a zápasit se strachem pramenícím z nedostatku informací a pověr. Rodiče dětem automaticky nevysvětlují otázky sexuality, často je to pořád tabu i v pokrokových a vzdělaných rodinách. Ani ve škole odpovědi na své otázky nenajdou. Již od útlého věku dívky a chlapci navštěvují oddělené třídy a holčičkám se na hlavy navleče šátek, i když ještě vůbec nechápou, k čemu vlastně je a proč je má zakrývat.
Sice chlapci vidí své sestry a sestřenice a jiné členky rodiny, ale seznámit se s cizí dívkou nemusí být vůbec jednoduché. A odkud se vůbec mají naučit s nima mluvit a jednat? Ono to také není vůbec jednoduché pochopit, že druhé pohlaví nepochází z jiné planety.
Proto není divu, že na středních školách není výjimkou výskyt tzv. náhražkové homosexuality, kdy jedinec, který by byl v normálním prostředí heterosexuální, přistoupí na homosexuální vztah z důvodu absence kontaktu s druhým pohlavím (podobně, jak se to občas může stát ve věznicích, nebo jiných místech kde je segregace pohlaví).
Mladí lidé se pak s příslušníky druhého pohlaví seznamují hlavně na univerzitách, kde nyní studuje velké procento dívek, přes rodinu, známé a kamarády, nebo náhodně, na ulici, v parku. V posledních letech se velice rozmohly sociální sítě jako je facebook, cloob (perská obdoba facebooku), nebo skype a yahoo messenger, které nabízejí možnost použití webkamery. Náhodná seznámení musí proběhnout bleskově, aby si toho nikdo nevšimnul. Spočívají ve výměně pohledů, následuje pár slov a obligátní dotaz ze strany mladíka „šomáre midin khanom?“ co znamená, jestli mu slečna laskavě poskytne své telefonní číslo. V Íránu nejsou hospody nebo diskotéky a zájmové, nebo sportovní aktivity jsou provozovány odděleně, snad kromě lyžování a vysokohorské turistiky (policajtům se nechce škrábat do výšek, proto jsou v Íránu velice populární čajovny v lesích). Když už se mladí seznámí, tak se setkávají krátce, nemají možnost skutečně spolu žít a trávit více času, aby se lépe poznali. I když rodiny souhlasí s jejich vztahem, musí se zasnoubit a rychle vzít, aby mohli začít spolu žít. Bez papíru to nejde. A až poté často zjistí, že se třeba k sobě vůbec nehodí, protože jeden z nich rád chodí do divadla a do kurzu malování, zatím co ten druhý je závislý na počítačových hrách a fotbalu.

Dospívající v tomto zmateném období poznávají i tajemství vlastního těla, ale i v Íránu existují staré známé pověry, kterými se děti strašily a odrazovali od masturbace: hrozby oslepnutím, vypadáním vlasů, beďary, nebo šílenstvím. Jak je toto téma tabuizované a opředené legendami, ale zároveň pro lidi zajímavé dokazuje i velký ohlas, který mělo půlhodinové rozhlasové vysílání rádia Farda na toto téma (radio Farda je stanice Rádia Svobodná Evropa vysílající z Prahy do Íránu v perském jazyce). V programu, který se prioritně věnuje mladým lidem, promluvili lékař i znalec náboženských tradicí a naštěstí žádný výzkum katastrofické následky sebeuspokojování nepotvrdil.

Dokonalou ilustrací je upřímné přiznání jednoho mého kamaráda, kterému je nyní kolem třiceti: "Když mi bylo tak 10-11 let, myslel jsem si, že žena otěhotní jenom od toho, když se jí muž trochu více dotýká… chápeš, jako že ji obejme a tak. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se musí i něco někam strkat." Mladí lidé si nedostatek informací kompenzují internetem a pornofilmy, kterým se v Íránu říká „filme super". Jsou samozřejmě oficiálně zakázané, ale není vůbec problém je sehnat a nyní kolují na všech těch iphonech a chytrých zařízeních, kterými jsou mnozí Íránci posedlí. Předpokládám, že většina čtenářů už nějaký ten pornofilm viděla, nicméně pro informaci těch, kteří ještě to štěstí neměli, myslím na ty, kde se sexuální přiblížení muže a ženy omezuje téměř na holý pohlavní akt, zasazený do triviálního příběhu a výkony herců jsou téměř bez projevů duševní náklonnosti, protože se třeba vůbec nemusí znát. Tento druh „samostudia“ má ale několik stránek: lidé už vědí, jak se "to" dělá, ale na druhou stranu si íránské ženy často stěžují.
Prý si muži po shlédnutí tohoto druhu instruktážních filmů často myslí, že ke spokojenosti ženy stačí jenom více méně napodobit ty pohyby a výkony, co vidí v pornofilmech a nechápou smysl líbání, mazlení, předehry, erotických masáží a podobných "zbytečností". Nicméně se obávám, že to není jenom případ íránských mužů. Na druhou stranu jsou tyto filmy západního původu, proto se v Íránu mezi některými lidmi rozšířil názor o totální sexuální svobodě a promiskuitě západních společností, který vládní propaganda vydatně podporuje. Proto si občas mladíci z Íránu a islámských zemí představují Evropu nebo Ameriku jako ráj plný polonahých smyslných slečen, které jsou kdykoliv k dispozici. Bohužel důsledkem těchto omezení, tabuizace a dezinformací je to, že mnozí mladíci hned za hranicemi své země jako první turistickou atrakci vyhledají místní noční klub. Nicméně je zajímavé připomenout, že i islámský ráj se často popisuje jako místo, kde na každého muže čeká 72 slečen, jenom s tím rozdílem, že tyto budou panny.

Když se ale íránský mladík nebo dívka dostanou přes první zkušenosti, může nastat nekontrolovatelná řetězová reakce. Je to jako pozorovat otroky vypuštěné z klece, kteří si chtějí užívat svobody a zakázaného ovoce plnými doušky a neváhají zajít do extrémů. V Íránu existuje jeden zajímavý fenomén. Domácí večírky. Místa, kde se lidé můžou cítit více-méně svobodní, hlavně když je organizují mladí lidé bez dozoru rodičů. Najde se tam i alkohol z černého trhu a všechny možné druhy drog, vždyť Afghánistán je za rohem. Ale ne vždy si tam lidé jenom povídají, popíjejí a tančí. Někdy si hostitel cíleně pozve skupinu kamarádů, dívek a chlapců, kteří se navzájem neznají a možná se již nikdy neuvidí.. po nějakém čase se pak v párech na půl hodinky vytratí do některé z ložnic. Chtějí si přece jen trochu užít a zapomenout na běžný šedý život tvořený černými čádory, policií, cenzurou, přísnými pohledy duchovních, půstem a truchlením za mučedníky. Často se provozuje anální sex, který nepoškodí panenství, ale nyní to je již na ústupu kvůli vysoké úrovni íránské plastické chirurgie.. kdyby náhodou dívka potřebovala smazat stopy vášně ze svého těla, není nic jednoduššího. Rekonstrukce panenské blány je jedním z nejžádanějších výkonů hned po operaci nosu a ňader.
Dobře, to jsou věci, které se dějí i v jiných zemích, různé private swingers party a podobné akce probíhají také za zavřenými dveřmi a nikdo se nad tím moc nepozastavuje. Ale v Íránu je to protizákonné. Existuje totiž velký korpus zákonů, které kontrolují právě sexualitu lidí. Ženatí/vdané s svobodní se posuzují rozdílně. Svobodní můžou být odsouzeni k bičování. Před několika lety ještě policie podnikala razie na domácí večírky, kde lidé nemuseli dělat nic špatného, jenom byli prostě chlapci a dívky pohromadě a poslouchali zakázanou hudbu. Všichni bývali předvedeni na policii i s jejich rodiči, kteří je museli „vykoupit“ penězi, v horším případě byli zbičováni.

Případ pornoskandálu známé televizní herečky Zahry Amir Ebrahimi ukázal hned několik věcí. Domácí video vyvolalo pozdvižení mezi lidmi ani ne tak kvůli jeho obsahu (explicitním scénám), ale spíše kvůli motivu jeho zveřejnění. Bývalý milenec herečky video údajně zveřejnil, aby se jí pomstil. Rovněž lidé byli zvědaví, jestli to je skutečně ona, nebo jenom žena jí podobná. Nicméně, video mělo tak širokou publicitu a distribuci na černém trhu, že ho viděli téměř všichni. Reakce byly velice různé, ale nakonec spíše méně lidí ji zatratilo jenom kvůli tomu, že si s někým užívala (pokud to je tedy skutečně ona). Její kariéra ve vládní televizi ale nadobro skončila a hrozil ji soud.

Pokud je viník ženatý, ale spíše pokud je žena vdaná, čeká ji mnohem krutější trest. Ilustrací je medializovaný případ Sakíne Aštiání, ženy odsouzené k smrti jak za podíl na vraždě jejího manžela, tak za mimomanželský styk s jeho vrahem. Ponechme nyní stranou motiv vraždy. Podle íránských zákonů může rodina zavražděného vrahovi prominout, dotyčný může být pouze odsouzen do vazby, nebo k zaplacení peněžní náhrady za nebožtíka. Pokud mu neprominou, bude popraven (většinou oběšením). Ale trest za cizoložství nelze prominout, to už by muselo jít o velice komplikovaný případ, muselo by se dokázat, že došlo ke znásilnění a podobně. Takže pokud si to domyslíme do důsledků, cizoložství je podle toho prakticky těžší zločin, než vražda a trest za něj je mnohem krutější, než za vraždu. Proti jejímu rozsudku protestovali mnozí lidé v Íránu, nejenom v zahraničí .. kamenování považuje drtivá část Íránců za otřesný a barbarský přežitek, a několik let během Chátamího mandátu se oficiálně neprovozovalo. A hlavně, tak ukrutný trest za těch pár hodin pomíjivé rozkoše? Pohleďte.... tedy pohleďme si všichni do svědomí, kdo nikdy ani myšlenkou nepodvedl svého partnera... ten ať hodí kamenem.

Všechny tyto společenské tlaky si Íránci vybíjeji vtipy. Nejoblíbenější vtipy mají proto buď politickou nebo erotickou náplň a jsou pořádně neslušné. Například o mužích z města Rašt se říká, že jsou lhostejní k úletům jejich žen, nebo o těch z města Ghazvin se říká, že mají rádi spíše pozadí mužů a mladých chlapců. To je práve další z íránských paradoxů: Homosexualita je v Íránu trestána smrtí. Možná si pár lidí bude pamatovat slavný výrok prezidenta Ahmadínežáda na Columbia University z roku 2007, kde řekl, že "My v Íránu nemáme homosexuály, jako ve vaší zemi." Tento výrok byl v perských překladech z transkriptu vymazán. Homosexualita je absolutní tabu. Navzdory tomu striktní oddělování pohlaví indukované homosexualitě právě napomáhá. Nikdo se nepozastaví na tom, pokud dva chlapci nebo dívky jsou pořád spolu, můžou se volně ukazovat na ulici, nemusí se bát, jenom nikdo nesmí ani tušit, že je jejich vztah poněkud hlubší. Paradoxem je, že oproti tomu změna pohlaví je v Íránu úplně legální a dokonce ji plně hradí pojišťovna. Vše to vychází z názoru Ajatolláha Chomejního, který řekl, že „pokud příroda někde udělala chybu, máme právo jí pomoci a napravit ji“. Když tak o tom přemýšlím, asi by v Íránu mohla více získat žena, která by se dala přeoperovat na muže. Musím se schválně zeptat nějakého právníka, jestli člověk změnou pohlaví automaticky jako muž získá ta práva, která jsou ženě odepírána, například dvojnásobný podíl dědictví, nebo jestli bude jejich výpověď u soudu najednou rovnocenna s výpovědí muže. Asi ne. Spíše mu hrozí, že bude vyděděn a . Je to jenom bolestné polořešení otázky homosexuality.


Prodejní láska je v Íránu rovněž trestána smrtí, ale i na to existuje lék. Je jím instituce tzv. dočasného manželství, „sighe“, co není nic jiného než legalizovaná prostituce. Je to vztah mezi mužem a ženou na základě písemné smlouvy, ve které se určí trvání vztahu – od půl hodiny do 99 let a finanční obnos, který žena za plnění svých „manželských povinností“ dostane. Může být jenom symbolický u lidí, kteří smlouvu podepisují jenom aby mohli konečně bydlet spolu, nebo může zabezpečit ženě živobytí na několik let. Je to často jediná možnost pro vdovy a rozvedené ženy bez příjmu. Klasické mnohoženství je v Íránu zákonem povoleno, ale na rozdíl od jiných islámských zemí je to již spíše rarita a ve společnosti vzbuzuje posměch. Ale "sighe" je tiše tolerováno, protože si každý chce užívat, jenom o tom nikdo nesmí vědět.
Posledním tématem, kterého se dotknu je pedofilie. Podle zákonů, které vycházejí - jak jinak - ze života Mohamedova, jsou dívky považovány za zralé pro manželství již ve věku kolem deseti let, chlapci kolem dvanácti. Otřesná praktika dětských nevěst se v Íránu ještě objevuje v zaostalých a ekonomicky slabších oblastech, kde se může stát, že otec dá za ženu svou dceru například svému věřiteli. Většina Íránek se nyní již vdává v dospělém věku kolem 16 - 30. O zneužívání chlapců moc konkrétních zpráv nemám, ale myslím, že postačí pro ilustraci přiložená fotografie. Islámští duchovní se mohou ženit, proto možná u nich neexistuje tlak celibátu, ale o jejich morální úrovni Íránci nemají žádné iluze. V sousedním Afghánistánu existuje stará tradice "bačebází", která spočívá právě ve vztahu starších mužů k mladým chlapcům.

Znásilnění je sice podle íránských zákonů zločin, ale pokud použiju biblické podobenství, dřív projde velbloud uchem jehly, než je vůbec možné násilníkovi jeho zločin dokázat. Podle původních islámských zákonů k dokázání cizoložství, ale i znásilnění je nutno přivést čtyři mužské svědky. Tak zkuste sehnat čtyři muže, kteří nečinně přihlížejí znásilnění a pak ještě přijdou svědčit. Všechno je nakonec většinou vina ženy, která si nedostatečně zavázala šátek a byla příliš svůdná.

Tak sme dospěli na konec tohoto stručného pojednání o lásce tělesné v Persii. Jakkoliv se člověk pokouší dívat na věci s lehkostí a humorem, pořád se prokope jenom ke spletitým a hlubokým kořenům všech paradoxů a excesů: k pokrytectví pramenícímu z tmářských náboženských nařízení. Svazují křídla mladým lidem, otravují život již od útlého dětství a způsobují hluboký rozkol v myšlení a chování navenek. Nedovolují jim se plně rozvinout a přežít život tak, jak by si ho představovali oni, ne podle diktátu jakýchsi starců v turbanech a nesrozumitelných arabských textů, které jim už nic neříkají. Možná někteří budou namítat, že je Írán tradicionalistickou a zaostalou zemí, protože to tak chce většina místních lidí. Doufám, že je váš názor podložen i něčím jiným, než Ahmadínežádovými žvásty a knížkou "Bez dcery neodejdu". Pokud nevěříte, běžte se tam klidně podívat s otevřenýma očima a myslí a pak mi poreferujte. Budu se těšit.

Šťastný nový perský rok 1389

Tak, další perský rok je za náma, a tento byl dost pohnutý... ten nový začne 20.3.2010, v sobotu v 18:32 odpoledne a doufám, že se ponese v dobrém.
Norooz, tedy nou a rúz "nový den" je prastará, zoroastriánská tradice, kterou se islámistům nepovedlo vyhubit.
Je doprovázená symbolickými úkony a rituály, které mají náboženský nebo tradiční význam v íránské, v minulosti převážně agrární společnosti. Norúz předcházelo například vysázení semínek, ze kterých vyrůstají klíčky. Používá se čočka, přenice nebo ječmen. Provádí se rovněž důkladný úklid domácnosti (cháne tekání), kdy se praly koberce, vyhazovaly se staré věci, nakupovalo se nové oblečení a celkově se oslavoval příchod jara a nové síly v přírodě a v lidech. Mělo to i význam z hlediska čistoty a vyhánění zlých sil z obydlí, ale i přivolávání duchů předků.

V den nového roku se připravuje tzv. sofreye haft sinn, tedy svátečný stůl, na kterém nesmí chybět sedm věcí, které začínají na písmeno S (sinn).
1. sabze, tedy zelené výhonky, které symbolizují znovuzrození.
2. samanu je druh sladkého pudinku z obilí
3. sib znamená jablko a symbolizuje zdraví a krásu
4. sendžed je sladký vysušený plod, říké se mu i čínská datle, nebo cicimek datlový jujube ale nevím jak se to česky přesně jmenuje a symbolizuje lásku.
5. sír, česnek, symbolizuje lék, léčivo.
6. somágh je cihlově až tmavě červený prášek z umletých plodových palic vyššího keře škumpy koželužské (Rhus coriaria), a symbolizuje barvu východu slunce a vítězství dobra nad zlem.
7. serke, neboli ocet, symbolizuje věk a trpělivost.
(občas se objevují další, viz článek dále)

Ze zoroastriánských dob pochází i Chvadža Pirúz. V zoroastriánských dobách to byl nejúspěšnější člověk, pirúz znamená vítěz, který na období nového roku nahrazoval starostu města a staral se, aby nikomu nic nechybělo a aby bylo všude veselo. Po vpádu Arabů se zkomolil na Hádží Firúz a symbolizuje ho postava podobná klaunovi se začerněným obličejem. Jeho posláním je rozveselovat lidi a před novým rokem se konají průvody hádžího Firúza s hudebníky v ulicích.

Poslední středeční večer je Čaháršanbe súrí, tedy červená středa, kdy se zakládají ohně a lidé kolem tancují a přeskakují je. Říká se "sorchiye to az man, zardiye man az to", co znamená "dej mi svou červeň a vezmi si ode mě moji žlutost", kde žlutost znamená zimní bledost a od ohně se čerpá červeň, tedy energie a zdraví. Popel se poté zahrabává v polích a znamená také odehnání zlých sil.

Další tradicí je ghášok zaní (znamená to bouchání lžící), lidé, hlavně děti navštěvují domy sousedů v maskách s kovovou mísou a lžící, před domem bouchají lžící na mísu a sousedé jim do mísy dají dárky. Musí ale být úplně zticha a nepoznáni.

Další je fál gúš, tedy naslouchání věštbě. Neprovdané mladé ženy a dívky se schovávají v temných uličkách a poslouchají rozhovory kolemjdoucích. První věta, kterou zaslechnou, pokud je pozitivní, věští jim, že se do roka provdají.

Túpe morvárí bylo velké dělo na teheránské citadele, pokryté perlami. Vytahovalo se na čaháršanbe surí a kolem něj chodily neprovdané ženy v naději, že jim to přinese ženicha.

Gere gúšáí je další tradicí. Ti, kdo měli nevyřešený a těžký problém prosili prvního kolemjdoucího, který jim zkřížil cestu, aby jim pomohl rozvázat uzel na košili. Pokud tak učinil, měli naději, že se jejich problém do roka vyřeší.

Píšváze norúz byl dalším zvykem. Do nové hliněné nádoby na vodu se dávalo několik malých mincí, kus uhlí, semena routy (rostlina a kus kamenné soli. Nádoba se vynesla na střechu a její obsah se vysypal na ulici. U toho se říkalo, při plnění nádoby: "mé bolesti a strasti do nádoby" a poté když se vysypala, "mé bolesti a strasti na ulici". Mělo to rovněž funkci zbavení se zlých sil.

Ve čtvrtek večer před Novým rokem se jí hojná večeře, kdy se podává kuře s rýží. Mělo to vyprosit podobně hojný pokrm alespoň jednou týdně po celý příští rok.

Před příchodem nového roku se do rohu hlavní místnosti domu na ubrus dávaly symbolické předměty:
- Svíčky, podle počtu dětí v rodině. Svíčky musely samy dohořet, nesměly se sfouknout, jinak to přinášelo neštěstí. Znamenaly dobro a teplo do rodiny.
- svatá kniha, podle náboženství v rodině, korán, bible, tora nebo avesta.
- haft sinn, tedy sedm věcí začínajících na písmeno sinn, jak už bylo vyjmenováno - sib (jablko), koření somágh, sír (česnek), pudink samanú, sendžed, sohan (sladkost vyráběna z medu a oříšků, siyáhdáne (sezamová semínka), serke (ocet), sangak (chléb pečený na kameni) - z těchto se vybíralo sedm. Mohly se nahradit ještě dalšími - sonbol (květ hyacintu), spand (routa), sepestán (to je další rostlina), samovar, nebo sabze, tedy zelené klíčky. Ještě se k tomu přidává "sekke", tedy mince, většinou nové a lesklé, symbol prosperity, a zlatá rybka v akváriu.
Sedm sinn v předislámských dobách mohlo být i sedm šín, šír (mléko), šekar (cukr), šahd (nektar), šarbat (sirup), šáne (hřeben), šaráb (víno) a šám´ (svíčka).
Ještě se tam umisťovalo zrcadlo, občas s natvrdo uvařeným vejcem na něm, nebo barvená vejce všude kolem a mísa vody, ve které plaval pomeranč a růžové lupeny.

Saate tahvíl je hodina, kdy se starý rok přehoupne do nového. Členové rodiny se smiřovali a zapomínali na staré hádky a rozepře. Poté se rodiny vzájemně navštěvovaly. První osoba, která vkročila do domu měla symbolizovat štěstí nebo neštěstí, které rodinu potká. I to bylo důležité, kde se člověk nacházel během této hodiny, protože to znamenalo, že tam ten člověk během roku bude trávit hodně času, proto se lidé vyhýbali úřadům, školám a bazaru... (já budu asi bohužel v práci :-) .

Sizde bedar. Oslavy nového roku trvají v Íránu do 13. dne nového měsíce. Tento den lidé opouštějí města a jdou na piknik do přírody. Při této příležitosti se sabze, zelené klíčky, házely do tekoucí vody, nebo se vysázely do přírody. Neprovdané dívky zelená stébla vázaly a říkaly si "sále digar, cháneye šóhar, bače dar baghal" tedy "příští rok ať jsem v domě manžela s dítětem v náručí"...

Blíží se svátek mučedníků

Za pár dnů začne měsíc muharram, který je měsícem smutku a truchlení nad zabitými, hlavně imámem Hoseinem, synem prvního imáma Alího, a jednoho z nejdůležitějších imámů šíitského islámu. Vzhledem k tomu, že se opozice snaží využít veškeré oficiální svátky islámské republiky, i muharram a ašúrá (10. den tohoto měsíce) asi uvidí další protesty. Přiložené video nahoře je přípravou na ně a vybízí lidi, aby nezapoměli na nejnovější mučedníky (jejich fotografie jsou zakomponovány v symbolice). Tyto svátky (hlavně v Iráku) provází celkem hrozné sebemučení a sebezraňování mužů, kteří se bičují a řežou nožem do hlavy a podobně, aby procítili bolest a martýrium a pykali za hříchy a aby vyjádřili lásku imámovi. V Íránu se většinou mrskají řetězy do rytmu bubnů a skandování Ya Hossein. U toho můžou provádět něco na způsob tance nebo koordinovaného pohybu do kruhu nebo v průvodu. Podobná tradice ve středověké Evropě byli Flagelanti, kteří se veřejně mrskali. Dodnes něco myšlenkově podobného, jenom už ne krvavého dělají křesťané na jihu Evropy (například v jižní Itálii), kteří o Velikonocích nosí na křížové cestě i padesátikilogramové kříže a pouta, aby se připodobnili Ježíši na křížové cestě. Ve videu rovněž máte možnost zaslechnout ty typické šíitské litánie, rytmické až hypnotické zpěvy a bubnování.
Jinak pro doplnění, i když je to původně náboženský svátek, je oblíbený i mezi mládeží z prozaického důvodu: předtím to byla jedna z mála příležitostí, kdy se chlapci a dívky mohli seznamovat.

Slavný "TIME magazine", tedy jeho editoři, nepovažovali za důležité zařadit íránské demonstranty do sedmičky finalistů o titul "osobnosti roku". Navzdory tomu, že na jejich stránce byla možnost "hlasovat", byla tam poznámka o tom, že editoři si vyhrazují právo nesouhlasit. Tak k čemu vůbec bylo to hlasování...? Nepřipomíná vám to něco? ... My jsme hlasovali, oni ale rozhodli jinak. Co třeba letošní volby v Íránu? ... no jo, no jo, je to jenom blbá anketa, ale jde o princip. Příště rozhodněte sami a nemrhejte naším časem na nějaké hlasování.

Kromě toho, Írán asi bude soudit za špionáž ty tři Američany, kteří se nějakým nedopatřením dostali do Íránu z Iráku. Sice nevěřím, že to jsou špioni, dva mladí kluci a jedna holka... vypadají celkem neškodně, ale stejně, pokud nejsou z armády, co dělali vůbec v Iráku? Dva z nich jsou novináři a třetí má irácký původ, nicméně nemyslím, že to byl obecně dobrý nápad s bezpečnostní situací, která tam ještě pořád je, plus protiamerické nálady.. mohli skončit i hůř. I když irácký Kurdistán je relativně bezpečný. No, uvidíme, co z toho bude. Šaškárna určitě.

I dnes studenti protestovali na univerzitách a křičeli: "ten kdo podváděl (ve volbách), ten roztrhal obrazy (Chomeiního)"... myslí tím 2 věci: 1 - kampaň proti opozici je vykonstruovaná, 2 - podvod ve volbách byl prvopočátečním vyjádřením neúcty vůči principům revoluce (nevím jestli to dovedu správně popsat: druhý pokus: roztrhnutí fotografie je projev neúcty k revoluci a k Ch., ale i podvod ve volbách je stejný projev neúcty k Ch. a k revoluci a jejím, alespoň proklamovaným, principům, a toto zneuctění bylo vykonáno jako první... někteří lidé si samožřejmě uvědomují, že celá revoluce byla lež, ale nelze to ještě říkat otevřeně :-). Videa zde.

Videodokument o životě v Íránu

Na youtube je volně k dispozici zajímavý několikadílný dokument v angličtině, natočený na začátku měsíce.
1. díl, 2. díl, 3.díl, 4. díl, 5.díl, 6.díl.

Íránské volby...

Jeden chlápek vešel do restaurace a sedl si ke stolu. Číšník mu přinesl jídelníček a ptá se, co si host dá.
- Dám si hovězí roštěnku... co k tomu máte jako přílohu?
- Máme hranolky, opečené brambory, americké brambory, francouzské brambory, vařené brambory, bramborové lupínky, bramboráčky, sedlácké brambory na paprice a cibulí, bramborovou kaši...
- Všechno samý brambory? Nic jiného nemáte?
- Promiňte pane, ale žijeme přece v Bramborově. Zde máme samozřejmě jenom brambory!
- Ale mě už brambory nechutnají, jsou pro mě těžce stravitelné a moje žena má na ně alergii.
- Mluvte tišeji prosím! Jen aby vás nezaslechl můj šéf! To by vás odsuď hnal! A co, možná by vás rovnou udal, a hned u Nejvyšší Rady Pěstitelů brambor, za to, že podrýváte naše národní zájmy!!! Jste vy vůbec členem Svazu Pěstitelů Brambor? Hele, člověče, a nejste vy náhodou pěstitel rýže? Nebo božechraň pojídač knedlíků??? Přece dobře víte, že se nás pěstitelé rýže spolu s knedlíkáři snaží zničit! Že nám chtějí zabránit ve vývozu našeho nejdokonalejšího druhu brambor do okolních zemí, posílaji na naše pole záškodníky, kteří podrývají naši bramborovou kulturu, nasazují k nám brouky a nemoci, otravují naši půdu!

- Ale to vůbec není pravda... odkuď to máte člověče?

- Vždyť to říká náš pan prezident! Celý svět je proti nám a proti našemu úžasnému hnojivu. Konečně jsme vyvinuli to úžasné hnojivo, které podpoří růst našich brambor! Naši nepřátelé ze Spojenectví Rýžových Polí říkají, že je nebezpečné, že bylo vyvinuto ke zničení rýžových polí, a hlavně proti Knedlíkovému Království. Ale my s nima nic nemáme, nejsme jejich nepřátelé, to oni nás chtějí zničit!

- Tak proč prezident tak brojí proti knedlíkářům? A proč investuje naše peníze do válek proti nim? Je jasné, že si tak ty nepřátele uděláme sami. Teď námi všichni opovrhují.

- Za to všechno stejně můžou ti knedlíkáři s těmi pěstitely rýže.
- A jedl jste vy vůbec v životě rýži? Je tak lehká, zdravá, dá se rovněž připravit na zpoustu způsobů. Dá se jíst téměř se vším. A ani ty knedlíky nejsou vůbec špatné. A hlavně: člověk by měl mít alespoň právo si vybrat, co bude jíst, ne? Co mám dělat, když mi ty zpropadený brambory nechutnají?
- Mlčte, člověče, nebo nás oba dostanete do obtíží. Dejte si třeba náš výborný bramborový salát. Je plný zeleniny a je skvěle dochucen domácí majonézou!
- No dobře, tak mi tedy přineste ten salát... v něm alespoň nejsou tak strašně cítit ty brambory!

Promiňte mi tuto malou satirickou alegorii na íránské volby. Již v pátek, t.j. zítra (12.6.) se v Íránu bude vybírat příloha k roštěnce. Podle mého názoru tyto volby přesněji ukážou smýšlení íránské populace. Očekávám, že účast bude dost vysoká, protože mnoho voličů půjde k volbám, jenom aby si vybrali ten salát, tedy to menší zlo, ať už to je kdokoliv. Uvidíme, jestli se jim povede Ahmadínežáda přehlasovat. Ahmadínežádovi se pořád podařilo udržet jistý počet příznivců, díky svým lžím, kupování hlasů a kampani založené na útocích na protikandidáty, například obvinil manželku Mír Hosseina Musávího, že získala vysokoškolský diplom jenom díky známostem (jinak pokud vím, ani Ahmadínežádův diplom není tak úplně "košer", ale ono to je vždy nějak podle pravidla "zloděj křičí chyťte zloděje"). Podle rivalů se mu v médiích dostává více prostoru, to ale nedovedu posoudit. Nemám čas a nervy sledovat íránskou televizi. Jinak se kandidáti poprvé v dějinách setkali v televizní "tolkšou"... vždyť to znáte, hádky a urážky v přímém přenosu. Ať si to Íránci také užijí.
Samozřejmě lze očekávat pokusy o manipulaci, jak už několik věcí ukázalo (zablokovaný facebook, který byl využíván k propagaci opozičních kandidátů, není žádnou novinkou, blokování internetu a mobilní sítě je osvědčené již z minulosti). Obecně je zbytečné vůbec mluvit o manipulaci. První manipulace se děje během výběru kandidátů Radou dohlížitelů. Přes toto síto se dostane jenom zlomek těch, kteří se přihlásili. Formálně bylo dovoleno hlásit se i ženám, Rada dohližitelů ale do samotných voleb nepustila ani jednu z kolem 40 uchazeček... pročpak? Uchazeč musí být šíitský muslim, tedy nikoliv sunnitský muslim, křesťan, zoroastrián, nebo žid (jiná vyznání Írán stejně neuznává). A má být věrný Islámské Republice. Takže na základě této formulky kdokoliv, kdo měl s režimem jakékoliv potyčky, je automaticky vyřazen. V islámu je samozřejmě žena podřízená muži, proto je naivné věřit, že by RD podpořila kandidaturu ženy, která by měla stát nad muži. Kdoví, možná se bojí, že by nakonec byla emancipovanou íránskou ženskou populací vážně zvolena.
Spíše se dočkáme toho, že skrytý 12. imám Mehdi vyleze ze své studny, kde se schovává minimálně 1100 let, než že by se v Íránu stala prezidentkou žena. I Pákistán s nebohou Binazír je na tom lépe.

Tak co si dáte? Hranolky, kaši, bramboráčky, nebo ten salát?

Třetí část cestopisu o Íránu

Po dlouhé době Vám přináším třetí díl cestopisu o Íránu. Ta moje kamarádka se nějak rozepsala a poslala mi hned dva díly. Zde je tedy pokračování:

Sviatok utrpenia.

Ramadán. Mesiac odriekania. Od jedného známeho som dostala vysvetlenie, že je to preto, aby si i bohatí uvedomili, ako žijú chudobní. Niektorí ho dodržiavajú z úprimných náboženských pohnútok, niektorí iba z donútenia okolnosťami. Niektorí si to len vyskúšajú na pár dní a potom to vzdajú, pretože im je zle. Asi je na mieste vysvetliť dôvod. Podľa islamu by počas Ramadánu, od východu slnka po jeho západ človeku nemalo vojsť cez ústa nič, teda by nemal jesť, piť, fajčiť a zdržať sa i sexuálneho styku. Nemusí pôst dodržiavať, ak má zdravotné problémy, v Iráne je ale nutné ho dodržiavať hlavne na verejnosti a v práci. Akási kolektívna zbožnosť... Reštaurácie sú zavreté do šiestej večer a preto kto nemôže ostať doma, musí buď hladovať, alebo musí jesť a piť tak, aby ho pri tom nikto nevidel, napríklad sa zavrieť na záchod alebo do kancelárie. Ak niekoho polícia uvidí na ulici jesť, piť, alebo fajčiť môže ho potrestať za urážku náboženstva bičovaním alebo väzením.

Ľudia teda často vstávajú skoro ráno, ale VEĽMI skoro ráno, teda o tretej alebo štvrtej a výdatne sa najedia a napijú, skôr než odídu do práce, alebo si zase ľahnú spať. Potom čakajú až do večera, kým zase môžu jesť. Dá sa to využiť ako príjemné stretnutie s priateľmi pri spoločnej večeri, kedy sa všetci vyhladovaní pustia do jedla. Občas si dajú ešte aj druhú večeru v noci o jednej. Alebo nejdú vôbec spať a najedia sa o piatej ráno a potom idú spať s plným žalúdkom. Asi nemusím zvlášť vysvetľovať, aké to má "blahodárne" účinky na metabolizmus a zdravie všeobecne. Popoludní, keď sa Dariushovi priatelia zase zišli u nás, nepočúvali sme nič iné len: „Je mi zle!“, „Bolí ma hlava“, „Bolí ma žalúdok“. Keď nemuseli do práce, ostali doma aby mohli normálne jesť a piť. Ja som sa snažila pár dní vydržať zo solidarity...nerada jem sama. Ale najťažšie pre moje telo nebolo nejesť ale vydržať nepiť vodu, pričom po celom Teheráne sú fontánky s veľmi kvalitnou pitnou vodou. Výsledkom boli ukrutné bolesti hlavy, žalúdka, závraty a príznaky dehydratácie.

Tuším bol štvrtok večer. Keďže v piatok je v Iráne sviatok a nemusí sa vstávať, prišli pre nás dvaja Dariushovi kamaráti. Vybrali sme sa do zábavného parku. Áno, aj v Iráne existujú zábavné parky, ale aj tie sú tu tak trochu... iné. Tento sa nachádzal v Parku Basídž, nazvanom pravdepodobne po militantnej islamistickej mládežníckej organizácii. Park bol takmer prázdny. Zase asi tým, že bol Ramadán. Medzi kolotočmi, strelnicami a stánkami s občerstvením sa potulovalo niekoľko rodiniek a hlúčikov mládeže. Po niekoľkých minútach váhania sme sa rozhodli nasadnúť na húsenkovú dráhu. Dariush sa zdráhal.

- Choďte bezo mňa. Ja tu na vás počkám. Mám slabé srdce... vieš, že pred nejakým časom tu niekto zomrel?

- Zomrel? Ako sa to stalo?, - zaujímalo ma.

- Myslím, že dostal infarkt... alebo vypadol?

- Nie. Skočil. - opravil ho kamarát.

- Aha...

To sa mi zase nasadalo príjemne...

Nakoniec sme Dariusha prehovorili. Nasadli sme všetci štyria do jedného vagónika. V kútiku duše som dúfala, že bezpečnostné predpisy pre tieto zariadenia platia aj v Iráne. Vagón sa rozbehol a vystúpal až na samotný vrchol konštrukcie a potom sa s nami nekontrolovane spustil do dvadsaťmetrovej hĺbky za ohlušujúceho revu mojich troch spolujazdcov. Kričali ako malé deti. Mne to zas nepripadalo až také strašidelné. Potom sme ešte nasadli na kolotoč, ktorý nás prevrátil úplne dole hlavou... vypadli nám z vreciek všetky mince a mobily a peňaženky sme si pevne držali. Šatku som si predvídavo zaviazala na uzol ešte pred nástupom. Chlapci kričali a boli šťastní keď sme sa zase ocitli na zemi a mohli si zapáliť cigaretu. Aj tú som ja ako žena musela fajčiť tak nejak nenápadne. Ženy síce v Iráne nemajú fajčenie zakázané, ale je nepísaným pravidlom, že ženy na ulici nefajčia... vraj „je to škaredé“. Potom sme sa previezli na šlapadle v umelom jazierku. Okolo nás plávali husi, kačice a červené rybky. Najskôr sme boli sami ale postupne sa pridali ďalšie šlapadlá... pozitívnou zmenou bolo, že asi po hodine sa z amplióna prestala ozývať tá pochmúrna náboženská hudba a ozvali sa inštrumentálne verzie niektorých známych melódií z filmov, zo západných filmov, podotýkam, a bez spevu, a perzský pop. V tých dňoch sa v televízii, rozhlase, mešitách i na verejných miestach často púšťala náboženská hudba. Nazývam to hudbou, ale bola to skôr litánia a veľmi monotónne skandovanie, vzdychy a náreky. Spieva sa o osudoch šíítských imámov... bolo ich 12 a všetkých zavraždili, okrem toho posledného, ten proste zmizol... a niektorí veria, že sa schováva niekde v studni a že sa v budúcnosti zase objaví. Tá hudba vzbudzuje veľmi zvláštne pocity... verím, že niektorí sa z nej môžu dostať až do akéhosi tranzu.

Potom sme sa vybrali do úplného centra mesta. Námestie Bahárestán. Nachádzajú sa tam hlavne vládne budovy, takmer všetky v areáli za vysokým plotom. Zaparkovali sme auto v bočnej uličke pred budovou, ktorá vyzerala ako kasáreň. Na fasáde viselo pár čiernych transparentov s bielym, červeným alebo zeleným ozdobným písmom. Sú to spomienky a modlitby za mŕtvych. Sú dosť časté po celej krajine. Pôsobia sviatočným a pochmúrnym dojmom. Sú viac menej všade. Po istom časi si na ne človek zvykne a už ich až tak nevníma. Aj takmer všetky ulice a uličky sú pomenované po desaťtisícoch „mučeníkov“, ulica mučeníka Beheštího, ulička mučedníka Rezáího, a tak ďalej.. a naraz sa človeku zdá, že celý Irán je jeden veľký cintorín.

Zaparkovali sme a ďalej sme sa vybrali pešky. Najprv sme prešli okolo mešity, ktorá patrí do vládneho areálu. Chcela som si ju vyfotografovať, ale prítomní vojaci nás hneď napomenuli. Tak sme s dlhým nosom odklusali smerom k starému parlamentu. Videla som ho teda aspoň spoza plota. Klasická budova, ktorá je zaujímavá použitím niektorých starobylých perzských dekoratívnych prvkov na fasáde, hlavne hlavice stĺpov v podobe býkov a bájnych vtákov. Zaujímavý bol i nový parlament - Madžles. Zvonku vyzerá ako vysoká špicatá trojhranná pyramída.

- Vidíš aký má zvláštny tvar?, - vysvetľuje Dariush. - To je preto, aby ho nebolo dobre vidieť z lietadla. Priamo z parlamentu vedie chodba do stanice metra, ktorá je pod ním, takže keby sa čokoľvek dialo, môžu hneď utiecť.

Neskôr som sa dívala na satelitné mapy Teheránu na googli. Skutočne budova z výšky vyzerá zvláštne, ale je natoľko charakteristická, že sa medzi ostatnými budovami pozná na prvý pohľad, takže maskovanie určite nebolo prvotným úmyslom. Má táto konštrukcia lepšie odolávať bombardovaniu? Nechcelo sa mi riešiť práve túto otázku. Môj pohľad upútalo niečo iné. Prešli sme na samotné námestie Bahárestán. Uprostred je veľký bazén alebo fontána so sochou jedného štátnika zo starších dôb (Modarres) a za ňou bol postavený ohromný tmavozelený vojenský stan, alebo skôr celý stanový labyrint. Vošli sme dnu. Chodby boli koncipované ako výstava, alebo múzeum vojny Iránu s Irakom. Boli tam vystavené veľké fotografie z bojov a exponáty ako plynové masky, zbrane, miny, časti výstroja a podobne. Z ampliónov zneli modlidby za mŕtvych, rôzne príhovory a dramatická hudba. Bol práve deň spomienky na padlých. Tá vojna bola jeden veľký masaker. Irak použil proti Iránu plyn a chemické zbrane, ktoré mal – ako inak – od USA. A mínové polia sa čistili dobrovoľníkmi. Verbovali deti už od 10 či 12 rokov. Malí iránski chlapci asi v tom veku sa prepletali medzi stanmi a zvedavo si obzerali figuríny vojakov v zbroji v rôznych pózach. Len tak mimochodom sa mi vybavila jedna z posledných fotografií Hitlera, tá na ktorej zveruje obranu Berlína a Ríše deťom z Hitlerjugendu.

Za stanmi ma čakalo prekvapenie. Uprostred námestia bola zaparkovaná vojenská technika, tank, akýsi obrnený transportér a veľké nákladné autá, ktoré mali na korbe raketomety. Rakety boli na svojom mieste na autách. Jedna obzvlášť veľká raketa sa vypínala priamo do neba. Bola vysoká asi 5 metrov, možno aj viac. Nebol to príjemný pohľad. Pohľad na tanky parkujáce v centre meste je pre mňa vždy veľmi zvláštny.

Ešte sme sa prešli po námestí a pomaly sme sa vrátili domov. Chlapci mi kúpili pár suvenírov: železnú vojenskú placku s motlitbou a prívesok z farebného polodrahokamu s citátmi z Koránu.

Šli sme sa najesť.

Keď sme skončili, boli už dve hodiny ráno. Ulice boli takmer pusté a my sme prechádzali celým mestom smerom na juh, až sme sa dostali na diaľnicu do mesta Qom. To je niečo ako šíitský Vatikán, sú tam náboženské semináre. Tu prebieha výchova nových duchovných a tu sa odohrávajú aj náboženské diskusie medzi jednotlivými myšlienkovými smermi v šíitskom výklade islamu. Šíitský islam nie je ani zďaleka tak monolitický, ako sa zdá, a duchovní, ktorí sú vo vláde, nepredstavujú jediný možný výklad. Práve medzi obyčajnými Iráncami majú väčšiu popularitu duchovní, ktorí nie sú vo vláde. Niektorí sa snažia myslieť pokrokovo a dostávajú sa do opozície s oficiálnymi myšlienkovými trendmi.

Ale o tom som nechcela hovoriť.

Pozorujem dvojjazyčné diaľničné smerové tabule, perzsko-anglické: Qom - Beheshte Zahra - Holy Shrine - Imam Khomeini Airport. Pochopila som, kam ideme.

Behešte Zahrá. Cintorín. Znamená to Zahrin raj. Zahra bola matka, manželka alebo dcéra niektorého z 12 imámov, už si to presne nepamätám.

- Kde je? Ešte sme ďaleko?

Sedeli sme v aute a pomaly prechádzali okolo zaparkovaných áut a skupiniek ľudí, ktorí z nich vystúpili. Snažili sme sa nájsť nejaké miesto na parkovanie. Až potom som si uvedomila, že sme na mieste. Všade okolo diaľnice boli hroby a hrobky. Bola síce tma ale niektoré sa dali rozoznať. Na okraji cesty parkovali stovky áut a skupinky ľudí sa presúvali smerom k jednému bodu, odkiaľ sa ozýval spev a modlitby. Na niektorých miestach rozdávali zdarma čaj a sladké pečivo.

Hroby padlých majú viac foriem. Na veľkom priestranstve, kde sa zhromažďovali ľudia, boli hroby neznámych vojakov. Boli všetky rovnaké, jednoduché dosky zasadené do betónu pod pravidelnými radami vysokých tmavozelených cyprusov. Na každej horela sviečka. Ľudia si priniesli koberce a sadli si priamo medzi hroby alebo priamo na ne. Niektorí mali so sebou aj samovar a jedlo. Tieto "pikniky" na cintorínoch sú symbolickou hostinou živých s mŕtvymi. Ale prišli sa sem hlavne modliť. Sedeli, zakrývali si hlavu Koránom a odriekali modlitby. Medzi ženami prevládali tie oblečené v čadoroch. Z amplióna sa ozýval ten charakteristický náboženský spev. Niekomu by mohol pripomenúť pašijové hry. Jeden mužský hlas spieval alebo odriekaval plačlivým hlasom príbehy zo života Alího a ostatných šíitských Imámov mučeníkov. V istej časti sa modlitba zmenila v istý druh monotónneho rytmického skandovania. Vyvolávalo to skutočne zvláštnu hypnotickú atmosféru.

Po konci modlitieb sme sa šli prejsť k jednému zvláštnemu hrobu. Bol to hrob mladého chlapca, ktorý padol vo vojne. Vraj z hrobu vyviera prameň voňavej ružovej vody. Okolo hrobu bol hlúčik zvedavcov. Skutočne tam niečo jemne voňalo... ale ja na zázraky neverím.

- Toto je snáď jediný cintorín na svete, uprostred ktorého prechádza diaľnica, – komentuje Dariush, – Je obrovský. Sú tu pochované všetky obete vojny s Irakom z Teheránu. Takéto cintoríny sú v každome meste. Mladí si veľmi ctia pamiatku padlých. Táto generácia, za všetko, čo má, môže ďakovať iba týmto tu.

Trochu som sa pousmiala. Aký veľký mi pripadá rozdiel medzi tými ktorí šli dobrovoľne na istú smrť a dnešnou mládežou, ktorá sa bojí aj na húsenkovej dráhe... Od konca vojny neprešlo ešte ani dvadsať rokov... šla by dnešná mládež do vojny rovnako odhodlane ...?

Druhá část cestopisu o Íránu

Ako vyzerá mesiac v Iráne: 2. Môj dom môj hrad.

Ráno. Moje prvé ráno v Iráne.

Budí ma úžasná vôňa kávy a omelety s rajčatami a zvláštny špľachot vody. Dariush už vstal a deň sa začal. Pomaly otvorím oči, vyleziem z postele, teda vlastne matrace na zemi. Konečne vidím izbu. Nie je veľká, ani zariadenie nie je najluxusnejšie, ale celý byt vyzerá útulne. Bývajú tu dve sestry, Dariushova rodina. Naproti kuchyni je veľký sklenený stôl a 4 stoličky a v druhom kúte je gauč a kreslá. Dominantou izby je ale domáce kino s obrovským televízorom a DVD prehrávačom. Niet divu, je to jeden z mála zdrojov zábavy v tejto krajine.

Domy sú v Iráne dosť podobné. Majú väčšinou 1 až viac spální, kúpeľňu a jednu väčšiu spoločenskú miestnosť spojenú s kuchyňou, dalo by sa to nazvať obývacou miestnosťou, ktorá občas slúži na spanie, pre hostí alebo početnejšie rodiny. Jeden roh alebo polovica izby je vlastne kuchyňa, oddelená pultom a prahom. A odtiaľto práve doliehal ten nevysvetliteľný špľachot. Iránske kuchyne majú uprostred podlahy kanál a všetky skrinky, chladnička, práčka a ostatné spotrebiče sú na vyšších nôžkach, takže sa podlaha kuchyne dá pohodlne, rýchlo a dočista "vypláchnuť" niekoľkými hrncami vody. Veľmi praktické riešenie. A voda nenatečie na koberce v zbytku izby. V kúpeľni je často turecký záchod so sprchou (teda človek sa môže po svojej potrebe umyť) a niekedy aj ten európsky.

Celkovo sa čistota, upravenosť, elegancia a technické vybavenie domov v Iráne približuje, až vyrovnáva európskemu štandardu. Celková úroveň je určite lepšia než v Turecku, ktoré by niektorí politici radi videli v EU. Iba na ten záchod je trochu ťažké si zvyknúť...

Keď sme sa neskôr prechádzali vonku, Dariush mi vysvetľoval, ako to v Iráne, teha hlavne v Teheráne, chodí. Je dosť ťažké nájsť byty na podnájom, hlavne v niektorých štvrtiach. Počas Ahmadínežádovej administrácie sa situácia ešte zhoršila, ceny bytov i nájmy sa zdvojnásobili. Keď si niekto chce prenajať byt, musí najprv zložiť kauciu, ktorá sa mi zdala byť obrovská nielen na iránske pomery, ale i na naše. Pohybuje sa okolo 7 000 eur. Inak sa nájmy pohybujú okolo 400-600 eur a viac, pričom minimálna mzda je okolo 250-300 eur, ak sa dobre pamätám. V štvrti, kde sme prebývali, práve stavali nové domy. Mali oceľovú konštrukciu a zvonku boli veľmi vkusne zdobené farebným mramorom a kameňom. Povinné antiseismické prvky v konštrukcii zaviedli iba pred rokom (teda okolo 2006)! Keď si predstavím, aké strašné boli následky zemetrasenia v Báme v roku 2003 a že Irán je vo všeobecnosti dejiskom častých zemetrasení, dosť pochybujem o bezpečnosti tých dosť otáznych jadrových pracovísk a budúcich elektrární.

Aj byt, v ktorom bývame, bol postavený narýchlo, iba pred niekoľkými rokmi a už nefunguje klimatizácia, sú problémy aj s kanalizáciou.

Okná sú vo všeobecnosti zaujímavé. Sklo v okeniciach je nepriehľadné, je buď ozdobené reliéfnymi motívmi, alebo polepené fóliami... proti pohľadom zvedavcov, ale i náboženskej polície. Domov, jediné miesto, kde Iránec môže byť sám sebou, môže si obliecť tričko a kraťasy, alebo môže behať i v spodkoch, ak mu to členovia rodiny tolerujú. Jedine tu si Iránka môže vziať akékoľvek šaty, alebo sukňu a vystavovať na obdiv vlasy, nohy alebo ramená. Doma môže Iránec jesť aj počas Ramadánu, môže sa stretávať so svojou láskou (teda najlepšie, ak nikto nie je doma), môže piť alkohol, ktorý si zohnal z čierneho trhu, počúvať zakázanú hudbu a pozerať filmy, Domov je pre Iráncov niečo medzi bezpečným prístavom, kde sa skrývajú nelegálne veci a istým druhom väzenia.. uvedomila som si, že bez prikrývky hlavy teoreticky ani nemôžem vykuknúť z okna, alebo vyvesiť prádlo na balkóne a aj keby som chcela len vyniesť smeti, musím si vziať kabát a šatku alebo čador. Niekomu to môže pripadať ako maličkosť, ale keď takto máte žiť a rozmýšľať každý deň, už to maličkosť nie je.

Usadili sme sa teda k raňajkám a ako prílohu k omelete sme si zapli televízor. V tomto byte nemajú satelit (ktorý je síce zakázaný, ale majú ho takmer všetci, skrytý niekde na streche pod starým obrusom), takže sme začali prepínať 5 oficiálnych iránskych kanálov. Na každom z 5 kanálov rečnil iný mulláh, alebo áchund, ako im hovoria Peržania.

- Aha, to je asi tým, že je Ramadán, - skonštatovali sme jednohlasne.

Ramadán. Je to asi najhorší čas na výlet do Iránu. Ale my sme mali hlad a tak sme rýchlo vypli mulláhov, pustili sme si nejakú ľahkú americkú komédiu na DVD s perzskými titulkami a dali sme sa s chuťou do výbornej omelety.

(Ramadán, pokračovanie nabudúce.)

Noroozetan mobarak!

ŠŤASTNÝ NOVÝ PERSKÝ ROK 2567 (1387).

Írán zůstane navždy hrdý na svou historii a slavnou předislámskou minulost.
Mulláhové se můžou snažit kolik chtějí, Írán nezapomíná!

Ať navždy žije Írán, země Kýra Velkého!

زنده باد ایران زنده باد آزادی
مرگ بر استبداد اسلامی

Ledviny na prodej

Video v angličtině o několika lidech, kteří se uchýlili k prodeji své ledviny v naději, že peníze, které dostanou, změní jejich život k lepšímu.
Nevím proč to nejde vložit, zde je link.

Z Íránu emigrovalo 40 Židů. Do Izraele.

Do Izraele přiletěla čtyřicetičlenná skupina Židů z Íránu. Emigrovali přes třetí zemi, protože s íránským pasem je zakázáno cestovat do Izraele. V roce 2007 do Izraele z Íránu přijelo dohromady asi 200 osob. Před islámskou revolucí v r. 1979 žilo v Íránu asi 100 000 Židů. Dnes jich tam žije asi 25 0000, co je pořád největší komunita Židů na Blízkém východě kromě Izraele. Židé jsou chráněni íránskou ústavou a mají náboženskou svobodu, ale například nemůžou zastávat některé úřady. V parlamentu je povinně 1 židovský poslanec. Ale v běžném životě to může vypadat dost rozdílně... protiizraelská propaganda vlády M. Ahmadínežáda zapouští kořeny mezi radikálnějšími islámisty, kteří k Židům mají negativní postoj a občas je obtěžují kvůli politice Izraele. Někteří méně vzdělaní Íránci věří propagandě podle které Židé ve středověku provozovali různé krvavé rituály (viz. "protokoly sionských mudrců") a islámisté věří, že islám je poslední a nejdokonalejší náboženství, proto nechápou, proč se všichni Židé a křesťané tvrdohlavě drží svého náboženství a nekonvertují všichni na islám. Rovněž nemají kompletní informace o holokaustu, takže jejich znalosti můžou být i dost zavádějící a neúplné. Proto může občas dojít i k dost nepříjemným ideologickým roztržkám. I když jistá část Židů v Íránu hodlá dál zůstat, jiní raději emigrují.

První díl vyprávění "Aký je mesiac v Iráne"

Představení filmu Persepolis bylo prý vyprodáno, ale byla to předpremiéra, takže se bude uvádět normálně v kinech (premiéra 29.11.2007). Moc mě to těší. Alespoň dalších pár desítek lidí bude vědět něco víc o Íránu než jenom že leží někde v Asii, jeho jméno se hodně plete s Irákem a hlavní město je snad Teherán. Animovaný film je i přístupný žánr pro širší publikum než učené politické memoáry a do jeden a půl hodiny se dají vtěsnat ta nejdůležitější fakta. Já se na něj nevydržím dívat bez krabičky cigaret a prášků na nervy. Znám desítky lidí s podobným osudem jako Marjan, i těch, kteří skončili mnohem hůř. Lidé bez identity, bez rodiny, bez skutečného domova, kteří se do Íránu už nikdy nemůžou vrátit dokud je tam ten režim, a v jejich nové vlasti se na ně pořád dívají s nedůvěrou a pohrdáním jako na teroristy nebo zaostalé divochy a zavírají je do lágrů.

Chci Vám všem říci jenom jednu věc: Nikdy nezapomeňte být šťastni a vděčni Bohu nebo osudu za to, že zde se revoluce ´89 povedla a žijete ve svobodné zemi, jejíž vláda se Vás nesnaží umlčet nebo zabít, a s Vaším pasem můžete cestovat nebo zůstat žít téměř kdekoliv a nebudou Vás považovat za teroristy a nebezpečné fanatiky.

Važte si toho. Miliony jiných lidí to štěstí nemají.

----
Nyní připojuji první díl slíbeného povídání o pobytu v Íránu z pera mé kamarádky. Doufám, že Vám nebude vadit, že je ve slovenštině. Překlad do češtiny by mu asi ubral z půvabu a originality.

Welcome to Iran.

Som takmer pred všetkými cestami nervózna... ale cesta do Iránu je predsa len trochu iná. Do Iránu sa nechodí vyvaľovať sa k moru, ani za zábavou v nočných kluboch, ani na nákupy, aj keď tam majú skutočne nádherné a lacné veci, je to predsa len trochu ďaleko. Ak niekto nie je archeológ, nadšenec pre perzskú poéziu, alebo zástupca niektorej z ropných spoločností, v podstate neexistuje žiadny objektívne "turistický" dôvod, prečo by sa tam ľudia mali húfne hrnúť. Na víza sa čaká niekedy celé týždne, a každý sa musí prispôsobiť pravidlám, ktoré v niektorých ročných obdobiach môžu slabšie povahy privádzať do šialenstva. Ale hlavne je táto krajina skrytá za nepriestupnou bariérou predsudkov prameniacich z neznalosti skutočných pomerov, a práve predsudky ľudí ľakajú a odrádzajú od cesty do týchto končín. Preto tu nie sú dezorientované húfy chodiacich fotoaparátov a atmosféra miesta je skutočnejšia, keď sa nie veľmi cudzo vyzerajúci cudzinec (čo je môj prípad) zamieša do davu Iráncov a započúva sa do tlkotu ich srdca. Práve preto je to úchvatná a krásna krajina, pretože tu človek, pokiaľ má oči a myseľ otvorené, začne premýšľať o veciach, o ktorých v Európe nie je nútený premýšľať.
Dôvodov mojej návštevy bolo viacej a dohromady som v Iráne strávila približne mesiac a pol... a som za tieto okolnosti vďačná, pretože to určite nebol stratený čas.


Priamy let Viedeň - Teherán rakúskych aerolínií bol príjemný a pohodlný. A drahý. 20 000 slovenských korún sa z vrecka predsa len nepúšťa ľahko. Nervozita ma chytila už pred nástupom do tohoto okrídleného valca, snažila som sa ju rozohnať pozorovaním okolia. Na kovových stoličkách letiskovej haly sedeli po väčšine Iránci a Iránky. Naproti mne dve sestry a ich mamka si pozerali fotografie na digitálnom fotoaparáte. Vyzerali akoby práve vyskočili z francúzskeho módneho časopisu. Veľmi elegantné a upravené. Mnohé Iránky sú skutočne krásne, aj keď občas je ťažké rozoznať či sa práve nepozeráme na majstrovské dielo niektorého z teheránskych plastických chirurgov. V Iráne je bežné na ulici zahliadnuť dievča ale aj chlapca so zalepeným nosom.
Naľavo odo mňa sedel pár, mohli mať okolo 30 rokov, možno trochu viac. Veľmi nežne sa objímali a držali za ruku. Muži v oblekoch s kufríkmi a elegantné ženy si krátia chvíľu vypisovaním esemesiek. Niektorí sú zabratí do rozhovorov a šušťania časopisov. Konečne počujem perzštinu. Už mi chýbala.
Jedna skutočnosť ale nemôže uniknúť ani najľahostajnejšiemu pozorovateľovi: žiadne šatky a čádory už vôbec nie. Z desiatich možno jedna alebo dve Iránky mali šatku, aj to obvykle ženy vyššieho veku. šatky tých ostatných si užívali posledné chvíle odpočinku pred službou v kabelkách alebo odpočívali na pleciach ich nositeliek a tvárili sa, že sú šál.
Konečne začali púšťať do lietadla. Usadili sme sa. Vedľa mňa sedeli dvaja iránci vo veku okolo 30 a 45 rokov. Keď zistili, že nie som Iránka ale hovorím perzsky, s veľkou radosťou sa pustili do rozhovoru a hneď sa začali na všetko vypytovať. Sú z Isfahánu a majú firmu, ktorá sa zaoberá obchodom s oceľou. Práve sa vracali z okružnej cesty po niektorých európskych mestách. Ten starší z nich mi hrdo ukazoval fotografie z parížskeho Louvru, kde skončila veľká časť originálov archeologických pamiatok z Persepole a Pasargád. Medzitým si pospevoval s Enriqe Iglesiasom a Bee Gees, ktorí mu hrali na plné pecky do erárnych slúchadiel rakúskych aerolínií.
- Predtým Irán bol veselou krajinou. Vidíš, títo králi už pred dvetisíc rokmi, vedeli ako osláviť život a baviť sa. Už z tejto doby pochádzajú naše novoročné sviatky.
- Viem, Norooz.
- Áno, presne, Norooz. Potom prišiel Islam a my môžeme už len plakať. Všetky islamské sviatky sú smutné, nemôžeme sa smiať, tancovať... musíme plakať. Preto ľudia nemajú radi túto vládu.... prikázali nám plakať... "When the rythm starts to play, dance with me, make me sway... like the crazy ocean rocks the shore, hold me close, sway me more!" ... - radšej pokračoval v pospevovaní slávneho hitu. Asi nechcel kaziť náladu.
Na videu nám pustili komédiu Prázdniny Mr.Beana. Našťastie to zachránilo situáciu, pomohlo mi uvoľniť sa a prežiť cestu príjemnejším spôsobom.
Film skončil a my pomaly klesáme. Bohužiaľ sedím pri uličke, takže z vysvieteného veľkomesta neuvidím nič. Pristávame. Tak som tu. Na iránskej pôde.
Než sa stretnem s prvým iránskym policajtom pri východe z lietadla, môj šál sa ocitol na mojej hlave. Najprv sa zatváril trochu prekvapene, chvíľu sa vzpieral, ale potom si na svoju novú úlohu zvykol.
Letisko Mehr Abad. Práve na tomto mieste sa človek nemôže ubrániť pocitu, že sa ocitol pár dní po islamskej revolúcii. Letisko dal postaviť šáh Mohammad Reza Pahlaví a práve z tohoto miesta i odletel do exilu z ktorého sa už nikdy nevrátil.
- Toto letisko postavil šáh. Táto vláda pre nás nič nepostavila, - konštatuje s istou horkosťou inak usmievavý spolucestujúci.
Ľudoprázdne a trochu ošumelé koridory letiska na mňa pôsobia stiesňujúco. Ktovie, možno je to len kvôli skorej rannej hodine príletu (3 hodiny ráno) alebo kvôli mihajúcim sa tmavozeleným uniformám, alebo snáď kvôli tým dvom párom očí, ktoré sa na mňa dívajú. Zo steny. Pekne z výšky, aby ma videli, kamkoľvek sa pohnem a čokoľvek urobím. Chomejní a Chameneí, našťastie uväznení v ráme, obvykle ten prvý 5 centimetrov vyššie než ten druhý. Sú všade. Na stenách v úradoch, na obrovských billboardoch a samozrejme aj z bankoviek sa mračí Chomejní.
Ten človek sa snáď nikdy v živote neusmial.
Nejak podvedome si naprávam šatku ktorá neustále padá dozadu.
Moji spolucestujúci mi ešte nechávajú telefónne čísla, keby som sa náhodou ocitla v Isfaháne. Pomáhajú mi dostať sa cez kontroly a nájsť svoj kufor. Iba jedno razítko do pasu od zdvorilej úradníčky v čádore. Vládne úradníčky musia nosiť čador alebo aspoň čiernu "kuklu", to je šatka vytvorená zo zošitej látky, ktorá drží na hlave lepšie. Colníci ma ani nenútili otvoriť kufor, čo je veľmi príjemné. Pred niekoľkými rokmi to bolo nemysliteľné. Dostávam sa cez magickú stenu. Cez sklo vľavo už na mňa zbesilo máva a kričí môj bláznivý hostiteľ, môj rovesník, hovorme mu napríklad Dariush. Rýchlo sa dostáva cez vchod až ku mne, zmocňuje sa kufra a už nás pohltila tma na parkovisku. Dariush ju využije, aby ma mohol srdečne objať a vystískať. Jeho správanie ma trochu vyvedie z miery, ale u neho je to normálne. Je to profesionálny provokatér. Vždy ho bavilo robiť zakázané veci.
Uberáme sa k autu. Zhlboka vdychujem teheránsky vzduch. V noci nie je taký znečistený. Je príjemne. Povieva čerstvý vánok. Nebo je jasné. Hviezdy nevidieť, len mesiac. Je spln. Pár taxíkov lenivo štartuje a opúšťa parkovisko.
Pri aute nás čakali jeho priatelia, ktorí nás odviezli.

Teherán.
Teherán v noci. Sú takmer 4 hodiny ráno a my sa vezieme po širokých bulvároch a uliciach, ktoré sú v túto hodinu prázdne. Auto má športovú úpravu a z výkonných reproduktorov hraje najnovšia iránska pop music, ktorá len ťažko prekričí hluk motora. Dariush sa ma vypytuje na podrobnosti cesty a strháva mi šatku.
- Ale neblázni, neboj sa, tu to nepotrebuješ.
Cítim sa voľnejšia ale predsa len nesvoja. Našťastie nikoho nestretávame.
Dostávame sa do novej, ešte rozostavanej štvrti. Doma samozrejme všetci spia. Naše "postele" sú rozložené v obývačke na koberci. Sú to pohodlné skladacie matrace a teplé deky.
Premáha ma únava a tak zvedavosť nechávam na ďalší deň.
Práve som sa ocitla v Iráne. Ešte si to neuvedomujem.

Tak, ještě jsem naživu :-)

Tak jsem zase tady, pro ty, které mi dál píší a sledují dění v Íránu a přináším další, alespoň virtuální "dávku" silného íránského čaje. Tentokrát to bude všechno o ženách.
Zde je velice zajímavý a smutný film o prostituci v Íránu v angličtině (má 5 dílů). Zde je stejný film v němčině. Další zajímavý krátký dokument (anglické titulky) o životě řidičky autobusu MHD v Teheránu a o reakcích mužů a žen, kteří se v tom autobusu vezou.
Smutná tragedie (anglicky) se stala ve městě Hamedánu, kde policie na 48 hodin zadržela mladou 27 letou doktorku Zahru B., pravděpodobně za to, že se večer procházela v parku se svým snoubencem, čemu se říká "mravnostní zločin". Ale když si pro ni přijeli její rodiče a bratr, kteří žijí v Teheránu, čekala je tam jenom zpráva, že večer v 9 spáchala sebevraždu oběšením v cele. Už to je velice zvláštní. Proč by mladá doktorka páchala sebevraždu, když měla být propuštěna? Další zvláštností bylo, že policie nepovolila pitvu a nařídila urychlený pohřeb. Proč to všechno, když to byla sebevražda? Nebo to přece jenom nebyla sebevražda? Její bratr sebevraždu vyloučil, protože svou sestru znal a kromě toho tvrdí, že s ní mluvil v 9:30 večer, to jest půl hodiny po její údajné smrti a její nálada byla pozitivní. Lidé ve městě se domnívají, že mladá žena nespáchala sebevraždu jenom tak z vlastného přesvědčení. Je pravděpodobné, že ji k tomu někdo dopomohl... není možné vyloučit ani to, že byla skupinově znásilněna a poté oběšena. Bohužel se to ve věznicích stává. Je možné i to, že mladá žena chtěla policajty pohnat před soud... pravdu se asi nikdo nedoví. Její jméno, Zahra, připomíná jinou Zahru, Zahru Kazemí, kanadsko-íranskou novinářku, která byla umučena ve vězení za to, že fotografovala rodinné příslušníky politických vězňů před věznicí Evin v Teheránu. Je mi velice špatně, když slyším o podobných incidentech... proto snad chápete, proč se mi nechce ty zprávy číst a překládat a rozebírat... je to vyčerpávající, pořád se musím jenom opakovat, další lidi ve vězení, pár poprav, ekonomická krize a tak, v podstatě nic extrémně nového, a hlavně v těchto měsících nemám ani čas a přiznám se ani chuť psát, proto budu postupně upravovat a uveřejňovat cestovatelský deníček jedné mé kamarádky a spolupracovnice, která byla v Íránu tak asi před měsícem a napsala mi dost zajímavé a velice čerstvé informace.

Taliban v praxi

Tohleto je islám v praxi... podle Zahry Suizi z ministerstva školství Íránské islámské republiky "ti, kdo opouštějí islámský kodex odívání, se stávají zvířaty." Proto je nutno tato "zvířata" asi vybít... čekám protesty aktivistů za práva zvířat za humánní utracení.
Na perských stránkách jsou rozhořčená vyprávění o tom, jak policisté kopali a bili dívky, které se nechtěly nechat zatknout nebo je násilím cpali do aut. Naštěstí se kolemjdoucí (muži a ženy) žen zastali a v několika případech zadrželi policisty, a tak mohly dívky v potrhaných šatech uprchnout.
Rovněž lidi, co měli sebou psa, i když neexistuje oficielní zákon, který zakazuje vlastnictví psů, lidé jsou kvůli tomu opruzovaní a mladí muži jsou stíháni za krátká trika, divoké účesy nebo i dlouhé vlasy. Vlasy jim ostříhají, veřejně a hned na místě zadržení.
Toto násilí se děje vrámci "kampaně za zvýšení veřejné bezpečnosti a obrany islámských hodnot", mezi Íránci známé jako každoroční zátah na šátky. Zdá se ale, že letošní neskončí za týden nebo dva, jako ty v minulých letech. Už trvá více než měsíc a nezdá se, že polevuje. Připomíná to první měsíce po chomejnistické revoluci v 1979, kdy byly zákroky islámských horlivců a horlivkyň ještě barbarštější - používali žiletky a kyselinu.

Ženy jsou zatýkány policií jenom za ten "zločin", že nenosí správně umístěný šátek, mají kratší kalhoty nebo kabát nebo otevřené boty. Ženy jsou nutností zahalovat se degradovány na sexuální objekty, ale pro muže je to rovněž degradující. Islámská morálka říká, že pohled muže na nezahalenou část ženského těla ho změní na zvíře, které se neovládne a ženu znásilní (a bude to samozřejmě její vina).

Íránská ekonomická krize

Přináším několik analýz o současné situaci v Íránu, které ukazují, že na svržení režimu pravděpodobně nebude nutný zásah zvenčí, v co i doufám... režim se pěkně rozkládá sám a s jistou dávkou sebevražedných tendencí dělá všechno pro to, aby ho lidé ještě více nenáviděli (viz obtěžování mladých lidí za oblečení a vlasy, umlčování politických aktivistů a nespokojených stávkujících - zde a zde jsou fotografie a videa žen, které jsou bity a zkrvaveny po srážkách s policií... další odkazy v angličtině na těchto stránkách) Velice podobná situace byla před revolucí v 1979... i tu odstartovaly stávky, potlačování svobody, nezdravý růst cen ropy a ekonomická regrese, která po tom následovala. Podle zpráv od přátel z Íránu je tam situace horší - propouštění zaměstnanců, zvyšovaní cen, nyní je 1 dolar už kolem 10 000 rialů, před rokem to bylo kolem 8000 - 8500, i banky mají problémy, protože západní banky s nima nechtějí spolupracovat...

Amir Taheri, Wall Street Journal, 9.5.2007:

Nespokojení Íránci se střetávají s pořádkovými silami. 1. máj, Teherán

Za posledních pět týdnů oddíly islámské morálky prezičdenta Mahmúda Ahmadínežáda Islamic Moral Brigades se střetávaly se skupinami mladých Íránců na ulicích Teheránu a jiných větších měst během vládního zátahu proti "nezdrženlivému oblečeni". Zátah mnozí Íránci vidí jako krok směrem k ještě dusivější společenské atmosféře v zemi, která je zasažena krizí. Oba, Ahmadínežád i jeho mentor, "Nejvyšší vůdce" Ajatolláh Alí Chameneí, říkají, že způsob, jak se mladí Íránci oblékají je nejbezprostřednějším nebezpečím pro islámistickou dystopii.

Televizní záběry mladých mužů a žen, kteří se perou s morální policií by mohla vést některé na Západě k myšlence, že opozice vůči chomejnistickému režimu vychází hlavně z řad městského obyvatelstva a středních vrstev, a týká se jenom větších společenských svobod. To je ale jenom část příběhu. Zatím co společenské otázky otravují život v Islámské republice, jsou to hlavně ekonomické problémy, které nejvíce sužují Ahmadínežádovo úřadování.

1. května desetitisíce rozzlobených dělníků, kteří vytvořili ilegální organizaci, která je zaštiťuje, zatli pěsti proti Prezidentovi Ahmadínežádovi při příležitosti Mezinárodního svátku práce v Teheránu a v tuctu hlavních měst provincí. Pochodujíce po ulicích hlavního města, dělníci nesli rakev zabalenou v černém plátně s nápisem "Práva dělníků". Křičeli "Ne otrocké práci! Ano svobodě a důstojnosti!"

Ahmadínežád založil svou kampaň v r. 2005 na slibu "přinést petrodolary země na stůl každé rodiny." Po volbách byla jeho pozice posílena dramatickým vzrůstem cen ropy, co mu přineslo více než 100 milionů dolarů denně do státní pokladny. Ale navzdory tomu, všechny oficielní statistiky ukazují, že s inflací, která se pohybuje kolem 18% a nezaměstnanost šplhající se na 30%, průměrný íránec se má hůř než před třemi lety. Během předchozí administrace prezidenta Mohammada Chátamího, Islámská republika vykazovala národní ekonomický růst kolem 4%. U národa, který potřebuje vytvořit milion pracovních míst aby se vypořádal s demografickou explozí, tato úroveň vzrůstu určitě nestačila k vybudování nějakého Eldoráda v dohledné době. Ale stačilo to, aby to zabránilo krachu ekonomiky. Za úřadování prezidenta Ahmadínežáda, ale míra nárůst spadla na asi 3% -- a to navzdory rostoucím příjmům z prodeje ropy.

Protože stát kontroluje příjmy z ropy, které přicházejí v amerických dolarech, má velký zájem na oslabování domácí měny. (Mohl dostat víc rialů za stejný obnos v dolarech na domácím trhu.) Ahmadínežád zkoušel využít této příležitosti tím, že dal vytisknout bezprecedentní množství rialů. Ekonomové v Teheránu mluví o "přívalu bezcenných rialů" které Ahmadínežád použil k financování svých extravagantních slibů vykořenit chudobu. Výsledkem je velký odliv kapitálu, hlavně do bank v Dubaji, Malajsii a Rakousku. Ajatolláh Mahmúd Šahrúdí, šéf islámské justice, říká, že kolem 300 miliard dolarů opustilo zemi od doby Ahmadínežádova nástupu

Podle Abbása Abdího, teheránského badatele a věrného kritika režimu, Írán podstupuje nejhorší ekonomickou krizi od konce 70. let. Její vliv je viditelný v stagnaci cen nemovitostí-- co se stalo poprvé od r. 1997, i v nejlepších čtvrtích Teheránu. Tištění peněz a investice do projektů bez budoucnosti nejsou jedinými příčinami krize. Celá ekonomická filosofie prezidenta Ahmadínežáda se zdá být postavěna, aby více uškodila, než aby pomohla.

Prezidentovo oblíbené slovo je "chodkafá'í" nebo "soběstačnost." K hrůze většiny Íránců, hlavně milionů, kteří jsou spojeni s bazary, kteří považují obchod za nejušlechtilejší činnost, Ahmadínežád pořád trvá na tom, že jediný způsob, kterým si Írán uchová svou "Islámskou čistotu" je snížení jeho závislosti na zahraničním obchodu.

"Cokoliv se dá vyprodukovat, měli bychom to udělat sami," opakuje prezident. "i když to, co vyrobíme není až tak dobré a je dražší." Jeho logika to vysvětluje asi takto: globální ekonomický systém je židovsko-křižácké spiknutí, které má za cí udržet muslimské národy v pozici slabosti a závislosti. Proto, muslimové by se měli raději spolehnout na vlastní zdroje, i kdyby to mělo znamenat nižší životní úroveň.

Jedním z prezidentových prvních kroků bylo zmražení šestiletých vyjednávání, jejichž cílem bylo pomoci, aby se Islámská republika stala členem WTO (Světové obchodní organizace; v jeho knize WTO je jenom další "židovsko-křižácký" vynález aby potvrdil podradné postavení muslimských hospodářství. Zase s odvoláním se na "chodkafá'í" Ahmadínežád rozhodl přitvrdit pozici režimu ohledně jaderné otázky, i kdyby to mělo znamenat sankce OSN a válku s USA. Íránský prezident říká, že 7 zemí, které jsou nyní schopné vyrábět jaderné palivo chtějí založit globální kartel aby kontrolovali světový trh s obohaceným uranem, poté co lidstvo vyčerpá fosilní paliva a bude závislé na jaderné energii.

Přesvědčen o tom, že islám směřuje k "střetu civilizací" proti "nevěřícím" -- vedeným USA, samozřejmě -- Ahmadínežád je odhodlaný zachovat vše, co považuje za "nezávislost" islámské republiky. Jedním z jeho oblíbených témat je, že když si muslim má vybrat mezi svobodou a nezávislostí, tak dobrý muslim si vybere to druhé.

Chodkafá'í má katastrofické důsledky na mnohé sektory íránského průmyslu. Prezident nemá šanci snížit, a už vůbec zastavit dovoz zboží masové spotřeby (včetně témeř poloviny potravin celého národa), který je kontrolován mocnými mulláhy a veliteli Revolučních Gard, a proto spřísnil dovozní podmínky pro řadu surovin a náhradních dílů, které jsou nevyhnutné pro továrny po celé zemi. Tato politika témeř zabila kdysi bující textilní průmysl, čím zlikvidoval desítky tisíc pracovních míst. Rovněž to postihlo stovky malých a středních firem, které v některých případech nemohly vyplatit své zaměstnance za celé měsíce.

Ahmadínežád rovněž použil chodkafá'í jako výmluvu aby zmrazil několik dohod, které měly zabránit zřícení stárnoucích a polozpustlých ropních polí a ložisek plynu. Vetoval i zahraničnou spoluprácí při budování ropních rafinérií, čímž přinutil Islámskou Republiku k importování více než 40% rafinovaných ropních produktů, které se spotřebují v Íránu. Vyhlídky dalších tahanic s OSN, a možný vojenský střet s USA rovněž poškodil íránskou ekonomiku za posledních šest měsíců.

Jeden z důsledků prezidentovy divné politiky je řada stávek, které pokračují v Teheránu a asi ve 20 hlavních městech od loňského podzimu. Loni jedna velká stávka pracujících v hromadné dopravě v Teheránu paralyzovala patnáctimilionové město na několik dnů. I v této chvíli stávkují desetitisíce pracujících v odvětvích tak různých jako spracování plynu, papíru a novinového papíru, automobilovém, a dolování mědi.

Prezident Ahmadínežád je ale odhodlán zavést v íránské ekonomice něco, co vypadá jako severokorejský model ekonomiky. Už rozpustil Svaz íránských zaměstnavatelů (SKI) jako kapitalistickou kliku a plánuje jej nahradit orgánem určeným vládou. Rovněž tlačí na schválení nového zákonníku práce v Madžlisu (parlament) aby nahradil ten existující, který byl vytvořen s pomocí Mezinárodní organizace práce (ILO - International Labor Organization) v 60. letech (ještě za Šáha) a doplněného v r. 1991.

Navrhovaný text ruší většinu práv které si vydobyli pracující po celém světě jako důsledek desetiletí sociálního boje a politické reformy. Ahmadínežád věří, že odborové organizace západního stylu a svazy zaměstnavatelů nemají žádné místo v správné islámské společnosti, kde stát, který zastupuje vůli Alláhovu, může udržet "společenství věřících" bez třídního boje, typického trápení "nevěřících" společností.

Dalším krokem Prezidenta Ahmadínežáda bude asi větší privatizace, která zasáhne více než 40 veřejných korporací po celé zemi. Slíbil, že pomůže zaměstnancům odkoupit 10% akcí. Zbytek půjde bohatým mulláhům a velitelům Revolučních Gards a jejich obchodním partnerům, s pomocí nízko úročených úvěrů ze státem vlastněných bank. Ale až se tento privatizační plán vypracuje, Islámská republika bude už možná v tak hluboké ekonomické krizi, že nikdo -- ani hrabiví mulláhové ani skorumpovaní Revoluční Gardisté -- nebude chtít do ní investovat ani jediný půjčený rial.

Asharq Alawsat, 11.5.2007
Ahmadínežád slíbil, že přinese petrodolary na stůl každé rodiny, a dokáže, že Chomejnistická revoluce může nabídnout prosperitu současně se sledováním mesianistické zahraničné politiky. Později tento měsíc ale prezident Ahmadínežád zavede schéma benzínu na příděl, první z řady spřísňovacích opatření, které přijala jeho administrace.

Návrh přidělování povolí každému íránskému řidiči dva galony benzínu na den za dotovanou cenu 40 centů dolaru. Opatření určitě vytvoří černý trh, ze kterého vytěží vlivní businessmulláhové a jejich spojenci v Revolučních Gardách (IRGC).

Příděly se staly nutnými, protože Islámská Republika, čtvrtý největší světový vývozce surové ropy, utratí téměř polovinu příjmů z prodeje ropy na dovoz více než 40% rafinovaných ropních produktů na vlastní spotřebu.

Jak se Írán dostal do této situace?

Všechno začalo, když nebohý Ajatolláh Chomejní vyhlásil na začátku revoluce, že jediné co bylo důležité byl islám a ne ekonomika. V známé hlášce odmítl znepokojení jeho prvního ministerského předsedy, Mehdího Bazargána, o ekonomice - řekl, že "Ekonomie je pro osly!"

Věci se dál skomplikovaly když Muhammad-Alí Radžájí, učitel, který se stal ministerským předsedou a poté prezidentem v r. 1981, zavedl koncepci "chod-kafájí" nebo "soběstačnosti". Radžájí byl vyhozen do vzduchu ale jeho ideologické dědictví zůstalo. Dnes, Ahmadínežád se staví do role "druhého Radžájí".

Radžájí věřil, že jestli Írán nebyl schopen něco postavit sám, je lepší čekat do doby, než to zvládne sám později. A to se týkalo i rafinerií ropy. Tím, že většina íránských techniků a inženýrů uteklo před chomejnistickou revolucí v letech 1980 a 1981, bylo málo Íránců, kteří věděli, jak postavit rafinerie. Proto předrevoluční plány k postavení 25 nových rafinerií ropy mezi 1980 a 2000 musely být opuštěné. Chomejnističtí vůdcové by nedovolili "nevěřícím" přijet a postavit rafinerie. (je zajímavé, že ruský podíl na stavbě atomových elektráren nevadí)

Jeden z Radžájího nástupců ve funkci prezidenta Islámské republiky, Ali-Akbar Hašemí Rafsandžání zkoušel změnit tento ideologický postoj v 90.letech. On sám je businessman a říká se, že je nejbohatší osobou Íránu, Rafsandžání oživil předrevoluční plány k postavení rafinerií. Ale neuspěl, protože vládnoucí klika se bála přivézt desetitisíce "nevěřících" techniků, jejichž přítomnost by mohla podminovat islámistické ambice režimu.

Odstraněním části dotací na benzín je jenom prvním krokem směrem k širší politice snížení deficitu vládního rozpočtu, který nyní dosahuje rekordní výše.

Islámská Republika dováží téměř polovinu potravin, které skonzumuje a dovedla zabránit hladomorům jenom jejich dotovanými cenami. Kdyby dotace ustaly, například cena chleba by se zdvojnásobila. Většina Íránců ještě může používat cukr protože stát zaplatí třetinu skutečné ceny za jeho dovoz.

Navzdory masivnímu růstu cen ropy za poslední dva roky, Ahmadínežádova administrace se asi brzy bude muset vypořádat s finančními problémy. To je částečně proto, že prezident masivně zvýšil rozpočty armádě a bezpečnostním službán. Jednoznačně se snaží nasměrovat zemi na válečný stav, president vyřadil řadu dlouhodobých rozvojových projektů. Rovněž zvýšil výdavky na přítomnost Islámské Republiky na místech, které považuje za scény konfliktu s USA, konkrétně Afghánistán, Irák a Libanon. Strach z etnických revolt v několika provincích, včetně Sistánu a Balučistánu, a Kurdistánu taky přinutil administraci bezprecedentně zvýšit výdavky na vybudování bezpečnosti.

Ahmadínežád věří, že USA jsou velmocí v koncích, která se bude muset stáhnout z Blízkého Východu pod tlakem její domácích politických tahanic. Ale stejně by USA mohly zkusit ještě jednou zamíchat karty na Blízkém Východě a napadnout Islámskou Republiku. Ahmadínežád věří, že jestli takový útok, jestli vůbec nastane, bude omezen na letecké nálety během několika dnů. To by mohlo USA pod vedením prezidenta G.W.Bushe zakamuflovat jejich stažení se z Blízkého Východu jako vojenské potrestání Islámské republiky.

Na základě této analýzy, Ahmadínežád věří, že ekonomické těžkosti, včetně rychlého růstu inflace a masové nezaměstnanosti v několika sektorech by byly opomenuty, kdyby se mu povedlo ukázat, že se postavil americkému "Velkému Satanovi" a tento střet by přežil.

Ale existuje i jiný scénář.

USA nepotřebují napadnout Islámskou republiku a pak ji nechat ještě dožívat. Konec konců, jak řekl Machiavelli před stoletími, byla by to nejhloupější věc. Nepřítel by se neměl nechávat zraněný. Buď se musí zabít nebo změnit na přítele.

Islámská republika byla vždy ve výhodě, když šlo o nízkoúrovňovou válku. A je to proto, že žádný z jeho regionálních nebo jiných protivníků doteď nemělo chuť hrát s ní tu samou hru. Islámská republika vždy zkoušela běžet maraton zatím co její nepřítelé se unavili sprintem.

Poprvé vůbec, Islámská republika možná brzy uvidí, že alespoň někteří z její nepřítel jsou připraveni zaplatit jí v její vlastní měně, čili vést pomalou nízkoúrovňovou válku. RB OSN přijak už dvě rezoluce proti Islámské republice. Třetí rezoluce se rýsuje koncem měsíce, kdy vyprší ultimátum určeno RB na zastavení obohacování uranu.

Ahmadínežádova vysoce riziková strategie možná brzy donutí Islámskou Republiku bojovat na dvou frontách: uvnitř země proti pořád nespokojenějším obyvatelům a venku proti koalici rozhodnutých nepřátel, kteří se nespokojí s omezeným ohňostrojem, který si Ahmadínežád představuje.