Demonstrace na podporu politických vězňů v Íránu

Pro ty, kdo jsou v sobotu v Praze a nemají co dělat, na Václavském náměstí se uskuteční demonstrace k vyjádření solidarity s politickými vězni v Íránu, kteří vyhlásili protestní hladovku. Je to tuto sobotu 25.6.2011 na Václavském náměstí pod koněm, od 17 do 19 hodin. Demonstrace se uskutečňuje na podporu prominentních politických vězňů v Íránu, kteří zahájili protestní hladovku po tragické smrti Hále Sahabí na pohřbu jejího otce a na památku Hody Sábera, který během své hladovky podlehl srdečním komplikacím.

Kdo máte facebook podrobné informace jsou zde: http://www.facebook.com/event.php?eid=183082081750000 . Jako vizuální symbol, mějte na sobě něco bílého a něco zeleného.

Dnešní zprávy

Podle BBC dnes v nemocnici zemřel Hodá Sáber, novinář vězněn od roku 2009. Vyhlásil protestní hladovku po smrti aktivistky Hále Sahabí v důsledku fyzického útoku na pohřbu jejího otce Ezzatolláha Sahabího. Byl převezen z věznice Evin do Modarresovy nemocnice poté co u něj vystoupily potíže se srdcem v důsledku hladovky.

Podle zpráv svědků (nyní je čtvrt na pět v Evropě, v Teheránu je 18:45) se množství lidí pomalu zvětšuje na hlavní třídě Valí-ye Asr za mohutné přítomnosti tisíců příslušníků bezpečnostních složek na motorkách...

16:40 evropského času: první zprávy o srážkách mezi demonstranty a bezpečnos

tními složkami (na bulváru Valí-ye Asr a náměstí Vanak)

Tato fotografie sice není datovaná, ale ukazuje "výstroj a výzbroj" íránské policie. Maskovaný řezník.

Video break

Před několika dny bylo zveřejněno videosvědectví jedné dvaadvacetileté dívky, která byla zadržena během demonstrací po volbách 2009 a byla ve vězení opakovaně znásilněna a mučena. Titulky v angličtině.



Pro zajímavost připojuji reportáž (v angličtině) o demonstraci proti násilí v Íránu, které se uskutečnilo před íránskou ambasádou před dvěma lety.

Druhé výročí prezidentských voleb

12.6.2011 je již druhé výročí posledních prezidentských voleb v Íránu, po kterých následovaly rozsáhlé nepokoje. Vyžádaly si desítky obětí, zastřelených a umlácených na ulici, nebo i záměrně zabitých pod koly vozidel bezpečnostních složek. Nálady lidí rozbouřily ještě více zprávy o smrti několika lidí zadržených během nepokojů v detenčních zařízeních na následky mučení a nevyhovujících hygienických podmínek.

Volby, ve kterých byl podruhé zvolen Ahmadínežád, byly s velikou pravděpodobností zmanipulované, ale dokazování této teorie nyní není důležité. Důležité je to, že tyto volby byly vnímány jako zmanipulované. Dalším důležitým faktem je, že tato událost vytáhla do ulic lidi v masovém měřítku, zatím co dosavadní hnutí (mám na mysli jakékoliv protestní hnutí během celého třicetiletého trvání islámské republiky), např. hnutí studentů v r.1999, hnutí žen, dělníků, etnických skupin a pod. byla vesměs omezena na tu skupinu a nezískala si masovou podporu větších vrstev obyvatel. Íránská vláda se hnutí lekla, poněvadž v něm spatřila smrtelné nebezpečí pro svou holou existenci a začala podnikat různé kroky proti vzmáhání se tohoto hnutí. Hlavně se ho snažila zdiskreditovat, jako hnutí řízené a podněcované zvenčí a boj vyvrcholil uvězněním hlavních představitelů Músavího a Karrúbího a jejich manželek. Snažila se hnutí i připravit o jeho mučedníky hlásáním nepravdivých informací o jejich identitě a smrti. Rekordních čísel dosahuje počet popravených, i když jsou mnozí oficiálně popraveni za obvinění typu "pašování a přechovávání omamných látek", "ozbrojená loupež", ale i "ohrožování národní bezpečnosti", co je dost vágní obvinění a vejde se do toho vše možné. Do vězení se dostalo ještě větší množství studentů, novinářů, aktivistů za lidská práva a intelektuálů, jako i světoznámý filmový režisér Džafar Panáhí.

Nicméně nepřítelem režimu a hlavně vlády nejvyššího vůdce již není jenom "zelené hnutí". Už ani vztahy mezi Ahmadínežádem a Chámeneím nejsou jako bývaly.

Dost se polemizuje o vlivu tzv. "Arabského jara" na atmosféru v Íránu, je nesporné, že dění v severoafrických a blízkovýchodních zemích zdánlivě vyhaslému hnutí dodalo nový dech.

Na zítra se plánuje tichá protestní vzpomínka v centru Teheránu. Podle zpráv se ze střech v severních a západních čtvrtích ozývá typické noční volání "Bůh je veliký"...

Promítání íránského filmu a beseda

V pondělí 13.6. večer v 19 hodin v Malostranské Besedě v Praze se uskuteční promítání filmu íránské režisérky Torang Abedian, "Not an Illusion" a beseda v angličtině s novinářem Omidem Nikfarjamem. Více informací o akci zde http://www.boell.cz/downloads/hbs-pozvanka-Not-an-illusion-en(1).pdf . Pozor, je nutno se zaregistrovat a poslat maila do 10.6.2011 na adresu info@cz.boell.org .

Dopis zesnulého Ezzatolláha Sahabího

Zde přikládám otevřený dopis zesnulého Ezzatolláha Sahabího, intelektuála, aktivisty za náboženskou reformní stranu, na jehož pohřbu byla zabita jeho vlastní dcera Hále Sahabí. Za překlad děkuji T.M.

http://www.rahesabz.net/story/13465/

Ve jménu Božím,

kam mám ukrýt bolest těch dívek a chlapců??

Je pro mne tak těžké na konci života vyrovnat se s utrpením, které v těchto devíti měsících dolehlo na naši zemi a na její děti. Síla tohoto národa taje v rukou neschopné vlády rychle jako led, s tím, co je pácháno v našich ulicích a věznicích na dětech toužících po pravdě, na dětech z vody a prachu této země. Doslýcháme se o dalších zdrcujících ranách tohoto zraněného těla. Kde vykřičet tu strašnou bolest? Jak se jí zbavit?

Každou chvíli slýchám, že některé vězněné dívky, mezi nimi Badar-os-Sádat Mofídí, Hengáme Šahídí a Šívá Nazar Áharí, jsou znovu a znovu vyslýchány, uráženy a ponižovány tak, aby je zlomili, aby v jejich podvědomí vytvořili peklo, k němuž budou mít hrůzu se vracet. Zacházení s nimi jde tak daleko, že některé z těchto žen prosí Boha, aby je vzal z tohoto světa.

Už v minulosti různé oficiální komise, které věznice navštívily, opakovaně podávaly zprávy o tom, že někteří vězni si stěžují na hrubé a sprosté urážky a nadávky ještě více než na bití a rány.

V posledních měsících opakovaně slýchám, že i jiné mé děti, jako Ahmad Zejdábádí, Mansúr Osanlú a Masúd Bástání, kteří jsou bez nejmenších pochyb vězni svědomí a politickými vězni, jsou navzdory všem pravidlům etiky i zákona, podle něhož mají být vězni děleni podle druhu a míry provinění, posíláni do vyhnanství do věznic pro narkomany a nejtěžší zločince, (kteří jsou ovšem sami oběťmi takové společnosti a takových pravidel). Jakým tlakům a nesnázím musí čelit, někdy v ohrožení života, fyzického i psychického zdraví.

Sám jsem okusil atmosféru vyšetřování a věznic před revolucí i po ní, po té revoluci, na níž jsem se sám podílel. Je to bolestné, když musím přiznat, že to, jak neeticky se dnes zachází s vězni, jak jsou ohrožovány jejich životy i zdraví ve vyhnanství, mezi lidmi odsouzenými za vraždy a zabíjení, mezi odsouzenými k trestu smrti, to, jak jsou ženy vystavovány sprostým nadávkám a některé z nich donucovány k tomu, aby učinily ostudná doznání, se možná za minulého režimu odehrávalo zřídka, nebo to vůbec nemá obdoby.

Nevím, co se stalo s našimi vládci, že pro udržení pomíjivé moci tohoto světa odhodili jakékoli morální a náboženské zábrany a jsou ochotni použít jakýchkoli prostředků k udržení se u moci. Nezapomněl jsem, jak jsme před revolucí kritizovali ty druhé, že „účel nesvětí prostředky“.

Jako nábožensky založený člověk považuji morálku za páteř a princip víry, i náš Prorok byl vyvýšen pro svou morální dokonalost. Stydím se, že žiji v době, kdy jsou ve jménu Boha a víry dívky a chlapci, ženy i muži této země kvůli své pravdivosti a touze po spravedlnosti vystavováni nejstrašnějšímu fyzickému i psychickému násilí, kdy jsou vůči ženám užívána ta nejvulgárnější slova a vynucována jejich lživá doznání.

Lež, která je v naší národní a náboženské kultuře nejhorším proviněním, se dnes proměňuje v nejběžnější zvyk, muži z vlády se bez uzardění předhánějí v lhaní, dnem i nocí opakují absurdní báchorky z domova i zahraničí a drtí myslící lidi naší země. Lidi, kteří už na tyhle lži neskočí. (I v Kommu náboženské autority lidí odvracejí tvář od prolhaných politiků.) Ale naneštěstí ve věznicích chtějí donutit vězněné ženy a muže lhát, jinak jdou buď do vyhnanství, nebo jsou pod dvojnásobným tlakem.

Bože, komu se mohu svěřit s touhle bolestí?

Věřím a doufám, že najde-li se mezi odpovědnými politiky a členy justice jedno slyšící ucho, jeden bohabojný člověk, uslyší můj pláč a změní podmínky vězňů, jejichž jména jsem zmínil, i jiných, které neznám, kteří jsou však vystaveni stejným podmínkám, že zbaví jejich utrápené rodiny zdrcující úzkosti.

Bože, byl jsi svědkem, že revoluce slibovala našim lidem spravedlivý režim jako za Alího, režim, v němž se přísná spravedlnost nevyhýbala ani Alího nejbližším, a milosrdenství a štědrost ani nejvzdálenějším i nepřátelům.

Naše vláda přitom ve jménu Alího víry přechází každou zkaženost, politické a ekonomické zločiny, vraždy i loupeže, jichž se dopouštějí někteří z jejích lidí v bankách, firmách, na trhu nebo v univerzitní čtvrti, ve věznici Evin, v Kahrízaku, i tvrdé zacházení a nátlak, užívání všech druhů násilí proti nevinným ženám a mužům se zavázanýma rukama a zavázanýma očima, kteří své cíle, touhy a sliby zasvětili téže revoluci.

Velký Bože, ty který měníš lidská srdce i mysl, změň náš úděl, anebo mne nech odejít z tohoto světa.

Ezatolláh Sahábí

21. farvardinu 1389 (10. dubna 2010)

Hále Sahabí, aktivistka za práva žen, dnes ráno tragicky zemřela

Musím vám přinést špatnou zprávu, dnes ráno tragickým způsobem zemřela Hále Sahabí, dlouholetá aktivistka za práva žen. Podle svědků zemřela po fyzickém útoku bezpečnostních složek na pohřbu jejího otce (oba na fotografii), Ezzatolláha Sahabího, významného opozičního vůdce, jenž zemřel včera v nemocnici. Bezpečnostní složky se snažily narušit pohřeb, jak je to jejich dobrým zvykem a když Hále protestovala, údajně ji brutálně zbili. Zemřela krátce poté na zlyhání srdce.

Celý článek zde níže, za překlad velice děkuji T.M.

http://www.rahesabz.net/story/37795/

1. června 2011

Háleh Sahábí, dcera zesnulého Ezatolláha Sahábího, byla zabita bezpečnostními agenty při pohřbu svého otce. Ahmad Montazerí žádá, aby to rychle vyšetřily bezpečnostní orgány.

Pro Džaras poskytl rozhovor Ahmad Montazerí.

Háleh Sahábí zemřela po smutečním obřadu rozloučení se svým otcem (Ing. Ezatolláhem Sahábím). Podle konstrukcí státních médií, které popírají její napadení a bití policejními agenty, mělo jít o srdeční zástavu z prodělaného šoku. Ahmad Montazerí poskytl rozhovor zpravodajství Džaras, v němž popsal okolnosti této události a agresivitu agentů a příslušníků tajné policie.

Několik agentů se snažilo vyrvat velký obraz Ezatolláha Sahábího, který jeho dcera držela v rukou. Protože se tomu bránila, vrazil jí jeden z agentů prudce loktem do boku a obraz srazil na zem. Potom ji ihned za doprovodu jednoho lékaře převezli do nemocnice, kde zemřela.

Ahmad Montazerí řekl, že pohřbu se účastnila skupina velmi hrubých bezpečnostních agentů a tajných policistů, kteří slovně i fyzicky napadali účastníky pohřbu bez ohledu na truchlící rodinu.

Při obřadu ukládání rakve dělali rámus, smáli se a uráželi příbuzné zesnulého.

Velitel tajné policie agenty pobízel k urážkám a mlácení lidí.

Podle Montazerího se agenti i příslušníci tajné policie od samého počátku obřadu snažili vyvolávat zmatek a násilí. Nikdo z přítomných lidí na jejich urážky nereagoval, což je přivádělo k tím větší zuřivosti.

Syn zesnulého Ajatolláha Montazerího vyzval orgány islámské republiky, aby tento incident vyšetřili. Agenti a příslušníci tajné policie měli mnoho kamer a pořizovali si záznamy každého smutečního hosta i každé scény. Z jejich vlastních záznamů je tak možno zjistit, kdo zabil Háleh Sahábí. Nebude-li to rychle vyšetřeno, zůstane vina za tuto tragédii na celém systému islámské republiky. Pokud to vyšetřeno bude, bude prokázáno, kdo za zabití Háleh nese vinu.

Ahmad Montazerí dále řekl, že při obřadu bylo zatčeno nejméně dvanáct lidí, o jejichž dalším osudu a stavu nejsou žádné zprávy. Zatkli mnohem více lidí, ale některé z nich po převozu na vzdálená místa propustili.

Ahmad Montazerí zmínil, že Azatolláh Sahábí byl jedním z lidí, který zasvětil svůj život vytváření systému a byl požehnáním pro mnoho významných lidí. A řekl, že s člověkem a s takovými lidmi, díky nimž jsou dnešní mocní u moci, nelze takhle zacházet.

Zprávy o podmínkách v íránských věznicích

http://www.dw-world.de/dw/article/0,,6521530,00.html (Deutsche Welle 8.5.2011, Za překlad děkuji T.M.)

* Írán 7. 5. 2011

Strhávání nehtů několika vězeňkyním ve věznici Gharčak

Ve věznici Kahrízak přišli v roce 2009 o život nejméně tři z protestujících proti výsledkům voleb.
Některé politické vězeňkyně z věznice Radžájí Šahr byly transportovány do věznice Gharčak ve Varámínu, do místa, jemuž se říká „druhý Kahrízak.“ Otec Šabnam Madadzáde říká, že několika vězeňkyním v této věznici vytráhavali nehty.
Šabnam Madádzáde, místopředsedkyně teheránské rady Organizace pro posílení jednoty (íránské organizace absolventů vysokých škol), která byla odsouzena k pěti letům vězení, byla 13. ordíbeheštu 1390 spolu s několika dalšími politickými vězeňkyněmi transportována z věznice RadžájíŠahr do varamínského Gharčaku. Po tomto transportu byla vydána zpráva o uzavření ženské sekce ve věznici Radžájí Šahr v Karadži a transportu vězeňkyň na blíže neurčená místa. Otec Šabnam Madadzáze o převozu své dcery říká: Minulý týden v den návštěv vězeňkyň se matka a sestra vydaly na návštěvu do věznice Gouhardašt. Řekli jim, že vězeňkyně jsou transportovány na jiné místo a ještě téhož dne byly převezeny do věznice Gharčak ve Varámínu.

Pan Madadzáde uvedl: Přes dvě stě osob umístili do několika sýpek v Gharčaku. Bez vody, elektřiny, umývárny a bez jakéhokoli hygienického zařízení. Jsou tam uvězněni lidé počínaje vrahy a násilníky až po politické vězně. Všichni pohromadě v jednom skladišti, bez koupelny, hygienického zařízení, čehokoli... Jednou denně chodí na toaletu a do umývárny, kde si musí mýt i nádobí.

Otec Šabnam Madadzáze hovoří o jediném telefonickém rozhovoru s dcerou z věznice Gharčak. Dnes (17 ordíbeheštu 1390) nám zavolala a říkala: Tatínku, vzali nás do Gharčaku. Říká, že tu slézají nehty a denně dávají jeden kousek chleba. Stojí s obuškem nad hlavami a říkají: tak to prostě je, musíte jíst, nebudete-li jíst, je to fuk. Dělají, co se jim zachce, zmlátí, zabijí, všechno jedno, slézání nehtů, mučení... Stojí tam s obušky a řekne-li nějaká vězeňkyně, že je nemocná, řeknou: „Co to je nemocná? Nemocná, to znamená smrt!“

Farzád Madádzáde, bratr Šabnam Madadzáde, je také uvězněn ve věznici Radžájí Šahr v Karadži. Otec obou těchto dvou politických vězňů o rozsudcích svých dětí říká: Soudní proces s Šabnam trval rok. Obhájcem obou dětí byl pan Avalijájí. Během roku je pětkrát předvedli k soudu, při pátém stání byl pro oba, Šabnam i pro jejího bratra Farzáda Madadzáde, vynesen rozsudek vězení na pět let, a oba byli ihned uvězněni v karadžské věznici RadžájíŠahr.

Transport nejméně deseti vězeňkyň z RadžájíŠahru do Gharčaku

Bratr Šabnam Madadzáde Farzád napsal v měsíci mehru 1389 v dopisu své sestře: Kdyby se zeptali na mé nejlepší a nejhorší vzpomínky, obě splývají v jeden okamžik, v okamžik, kdy jsem tě po měsících strávených v izolaci na děsivé samotce sekce 209 uviděl ve vyšetřovací místnosti. Když jsem se podíval do tvé tváře, která hořela pod tlakem fyzického i psychického mučení, celá má bytost se chtěla rozplakat štěstím, že tě vidím. V tvých zapadlých, ale zároveň planoucích očích, jsem spatřil tvého nezlomného ducha, který ve mně vzbuzoval naději a odhodlání.

Šabnam Madadzáde je dvacetitříletá studentka odsouzená k pěti letům vězení. Šabnam Madadzáde někdejší politická tajemnice islámské organizace vysokoškolských studentů pedagogiky v Teheránu, byla zatčena 1. esfandu 1387. Zpočátku byla ve věznici Evin, potom v karadžském RadžájíŠahru a nyní je v Gharčaku ve Varámínu. Zpravodajský web Kalame píše, že pokud politické vězeňkyně v Gharčaku protestují proti podmínkám ve věznici, zmlátí je bezpečnostní agenti obušky. Podle téže zprávy by do varámínského Gharčaku měli být brzy transportováni i vězni z Evinu.

Otec dvou politických vězňů Šabnam a Farzáda Madadzáde uvedl, že z věznice RadžájíŠahr v Karadži bylo do Gharčaku ve Varámínu transportováno nejméně deset politických vězňů a dodal, že vězeňští dozorci k tomu nepodali žádné vysvětlení: Všichni mlčí. Tito vězni byli původně ve věznici Evin. Po vynesení rozsudku byli „posláni do exilu“ do věznice RadžájíŠahr. Měsíc na to řekli: tyhle odsud převezeme. Jednou říkali, že do Kommu, jindy že do Karadže a nakonec jsme pochopili, že je odvezou do Gharčaku. Převezli tam 200 - 300 lidí a umístili je do několika hal. Ale do jakých hal! S prominutím do chlévů.

Otevřený dopis politických vězňů z Gharčaku.

V sobotu 17. ordíbeheštu 1390 politické vězeňkyně transportované do věznice Gharčak oslovily íránský národ a žádají, aby se jich všichni, jejichž svědomí nespí, zastali proti křivdám, které se jim dějí. Vypovídají o tom, že ve věznici jsou čtrnáctileté a patnáctileté děti. Věznice Gharčak ve Varámínu obsahuje sedm místností zařízených pro několik desítek osob. V každé místnosti je přitom drženo přes dvě stě vězeňkyň. Není tam sebemenší ventilační systém a panují tam žalostné hygienické podmínky, což způsobuje takový zápach, že u mnoha vězeňkyň to vyvolává silnou nevolnost.

V dopisu se dále píše o „týrání a mučení vězeňkyň.“ Největší laskavostí dozorců této věznice je dovolit vězeňkyním užívat dvakrát denně horkou vodu k pití čaje. Minulý týden po hození nádoby s vařící vodou po jedné z vězeňkyň bylo několik vězeňkyň vážně zraněno.

„Ptáme se, kde na světě kvůli rvačce s vařící vodou a jejím následkům slézají někomu nehty z rukou. Kde na světě posílají do ženského oddělení věznice bandy mužů s obušky, aby je mlátili. Kde na světě jsou v takových podmínkách drženy čtrnáctileté a patnáctileté děti.“

Političtí vězni z věznice Gharčak na závěr dopisu uvedli, že kvůli pokračování těchto podmínek přikročili k protestní hladovce.

Hosejn Kermání
Editace: Mostafá Malekán

Odkud vane vítr změn?

V neděli 17.4.2011 došlo v Íránu k jedné zdánlivě ne příliš důležité události. Ministr rozvědky, Hejdár Moslehí rezignoval. Jeho rezignaci prezident Ahmadínežád přijal, nebo si ji nějak vynutil, protože Moslehí mu už nějaký čas ležel v žaludku. Ale vzápětí to vše smetl ze stolu nejvyšší vůdce Chámeneí.

V Íránu platí, že ministry jmenuje i odvolává prezident, ale platí i nepsaný zákon, podle něhož ti klíčoví (vnitro, zahraničí, rozvědka a podobně) musí být odsouhlaseni Chámeneím. Je tento projev "svévůle" ze strany Ahmadínežáda dalším příznakem rozdrcení zdánlivě jednolité fronty íránské vlády?

Abychom si to ujasnili, zopakujeme si několik klíčových údajů o rozdělení moci a pozvolných změnách, které rozhýbaly pěšáky a střelce na íránské šachovnici. Předtím lidé (včetně médií) často nerozlišovali, kdo je za jednotlivé kroky vlády odpovědný. Ahmadínežád se stal vděčným cílem útoků i posměchu svými výroky a během svého prvního mandátu byl skutečně hlásnou troubou konzervativní skupiny kolem Chámeneího. A za nitky tahal pořád Chámeneí. Bylo to zjevné až do prezidentských voleb 2009, které natolik rozvířily a rozdělili společnost a vyžádaly si desítky obětí v povolebních demonstracích. Navzdory všeobecně rozšířenému přesvědčení, že byly volby zmanipulovány, Chámeneí potvrdil Ahmadínežáda i v druhém volebním období. To právě Mahmúd pravděpodobně potřeboval na uskutečnění svých plánů: během prvních čtyř let se obklopil věrnými spolupracovníky, většinou z řad různých technokratů, revolučních gardistů, případně vlastních příbuzných. V druhém volebním období se mu povedlo zredukovat podíl klerikální složky na klíčových postech na bezprecedentní minimum.

Kámenem úrazu, kde to mezi Ahmadínežádem a Chámeneím vážněji zajiskřilo, byla osoba jeho nejdůležitějšiho spolupracovníka. Touto osobou je Esfandiár Rahim-Mašáí. Tento během krátkého období několika dnů (17-24.července 2009) zastával post prvního viceprezidenta (dohromady je viceprezidentů dvanáct), ale byl nucen rezignovat na pokyn Chámeneího. Nyní je Ahmadínežádovým nejbližším poradcem a tito dva jsou spřízněni i rodinným svazkem: Mašáího dcera je manželkou Ahmadínežádova syna.

Na jedné straně Mašáí během svých projevů občas vytahuje reminiscence na slavnou předislámskou minulost Perské říše, což je mezi konzervativci tabu. Velebil například pozitivní poselství svátků Nového roku (norúz) a občas udeří na nacionalistickou notu, jako kdyby islám vůbec neexistoval. Jindy zas vyzdvihuje íránský šíitský výklad islámu jako jediný správný a určující pro celý islámský svět. Jindy zase řekl, že íránský národ je přítelem Izraelců a Američanů.

Jeho výroky a postoje si okamžitě vysloužily útoky ze strany konzervativních kleriků Ahmada Džannatího, Ahmada Chátamího (pozor, nejedná se o bývalého reformistického prezidenta Mohammada Chátamího ani žádného z jeho bratrů, shoda příjmení je náhodná) a nakonec i Mohammada Mesbáh-Jazdího, kterému se mezi lidmi přezdívá „krokodýl“ (temsáh). Proti Mašáímu rozpoutali očerňovací kampaň a nazvali ho podezřelým živlem s kdovíjakými úmysly, zahraničním agentem, příšlušníkem zakázané náboženské skupiny, atd.

Hned nás ale napadne, že tady něco nesedí. Jak může navenek tak věrný muslim, notorický kritik Izraele a Spojených států a popírač Holokaustu jako Ahmadínežád trpět takovéto výroky a chování od svého nejvěrnějšího poradce? Když se trochu pozorněji podíváme na Ahmadínežádovu kariéru, kromě několika bílých, nebo spíše temných míst v jeho minulosti a několika slavných absurdit („my v Íránu nemáme homosexuály“) zde najdeme i pár celkem zajímavých vybočení ze zaběhaných kolejí myšlení typického islámského konzervativce. V roce 2006, nedlouho po svém zvolení se pokusil prosadit, aby ženám byl konečně povolen vstup na fotbalové stadiony a rovněž řekl, že Írán má mnoho důležitějších problémů, než to, jak se ženy oblékají. Tyto snahy o „novoty“ byly samozřejmě převálcovány konzervativním klérem, který náročky nasadil ještě tvrdší kurz. Po svém druhém, kontroverzním zvolení v roce 2009 se snažil prosadit tři ženy do ministerských pozic, a to v zemi, kde žena nemůže zastávat post soudce, protože prý na to „nemá dost soudnosti“. Nakonec prosadil alespoň jednu, ministryni zdravotnictví, ale jinak ženy zastávají i jiné funkce. Proč se Ahmadínežád vůbec odchyluje od hlavního konzervativního proudu? Proč se snaží omezit vliv kleriků ve vládě? To je velice zajímavá otázka. Je možné, že celý jeho konzervativismus je jenom póza, kterou potřeboval k získání přízně a potvrzení druhého mandátu. Nebo snad pochopil, že vláda kléru zemi jenom brzdí a omezuje? Nebo je to z čirého pragmatismu, protože snad vycítil ducha změny, který se pomalu, ale jistě vkradl za posledních třicet let do myslí lidí a chce ji pouze využít ve svůj prospěch. Tou změnou je ztráta důvěry ve vládu fakíha, islámského duchovního, která, v případě íránské duše se nemusí vůbec snoubit se ztrátou víry v Boha.

Nakonec se možná staneme svědky zuřivého boje o moc mezi dále se drobícími frakcemi rozhaštěřených turbanů a tmavě zelených uniforem. Na počátku se od vlády odštěpilo křídlo reformistů. Byli tolerováni, ale dohromady ničeho nedosáhli, protože si ani nedokázali určit jasné cíle a pořád je svazovala jejich loajalita myšlence islámské republiky, jak ji definoval Chomejní. Práh tolerance překročili protesty po prezidentských volbách. Byli postupně napadáni, zdiskreditováni a jejich vůdci Músaví a Karrúbí nakonec umlčeni v šeru domácího vězení.

Z těch, kteří ze šarvátek vyšli vítězně, byla posílena jedna velice důležitá skupina, a tou jsou Revoluční gardy. A to vůbec není žádná sebranka idealistických pouličních militantů a revolucionářů. Je to vysoce organizovaná a dobře vyzbrojená složka, která má pod přímou kontrolou velkou část samotného státu včetně telekomunikací, těžkého průmyslu a nukleárního programu a je to vlastně speficický druh kapitalistické megakorporace. Podle dostupných údajů jsou gardy jedním z největších podniků v Íránu po státní ropní společnosti a snaha zahrnout Gardy do sankcí a zmrazit její aktiva v zahraničí má své opodstatnění. Původně byli Revoluční gardy věrné Chomejnímu a potažmo Chámeneímu, ale kdo může zaručit, že se vrámci tak silné a natož ozbrojené organizace nenajdou lidé, kterým je nějaký islámský idealismus ukradený a budou se pokoušet celý systém vlády změnit, samozřejmě ve svůj prospěch, třeba i násilným pučem, odstraněním klerikálních a teologických elementů a sekularizací celé mašinerie. Nemusí to být nutně sekularizace a demokratizace, jak by si to představovali lidé, co ty hlavy stejně pramálo zajímá, ale myslím si, že to odstranění náboženských představitelů ani nemusí být tak těžké, jak se na první pohled zdá. Různé náboženské autority a pseudoautority se snaží nějakým způsobem vyzdvihnout Chámeneího důležitost a vážnost. Otázkou je, nakolik úspěšně. Před několika týdny se objevil dokumentární film, který ztotožňuje Chámeneího s mýtickou figurou Seyeda Chorásáního, jenž má připravit cestu pro druhý příchod ztraceného imáma Mehdího, 12. šíitského imáma. Snímek vyvolal nemalé kontroverze i mezi klérem, jehož část ho považuje za herezi. Jenom pro pobavení, před několika dny Ajatoláh Mohammad Saídí, vedoucí pátečních modliteb v Qomu (svaté město jižně od Teheránu) řekl, že Chámeneí byl zázračným dítětem a poté co se narodil zvolal arabsky „Yá Alí!“ (vzývání šíítského vůdce Alího). No uznejte, může někdo brát tyto lidi vážně a nechat v jejich rukou správu celé země?

Nyní bude záležet už jenom na tom, kolik má Ahmadínežád přívrženců na všech úrovních, zda se jim podaří ho obhájit proti Chámeneímu, nebo ho stihne stejný osud, jako reformisty, jenž upadli v nemilost a byli umlčeni. Chámeneí se hned posnažil jakékoliv spory popřít. Určitě je i mezi konzervativci dost pragmatiků, kteří se budou snažit rozkolu a oslabení vlády zabránit, protože nad každým oslabeným a osamoceným lvem obvykle už lačně krouží hejno supů.

Co dělat se splašeným arabským koněm?

Představte si, že si pořídíte koně. Nejdříve ho musíte chytit a zkrotit. Poté pro vás tiše a bez odporu pracuje, tahá náklady, vozíte se na něm. Ale jednoho dne se najednou kůň postaví na zadní a shodí vás na zem. Ležíte na zemi, ještě pořád v šoku, a kolem běhá velké nebezpečné zvíře. Co udělá, nikdo neví. Může se za chvíli uklidnit. Může vám utéci a už ho nechytíte. Nebo vás může pokousat a udupat...

Ten kůň by mohl být metaforou pro Blízký východ a Severní Afriku. Ekonomicky přínosný a strategicky důležitý, ale i temperamentní a nevypočitatelný. A ten jezdec, to je západní svět.

Mnohé dnešní africké a blízkovýchodní státy jsou “chudými příbuznými” západního světa. Jejich hranice byly většinou vytyčeny nejdříve vzájemnými zápasy největších koloniálních mocností a v průběhu jejich konsolidace a osamostatnění někde na stolečku u čaje o páté, bez dostatečného vědomí a vlastně i reálného zájmu o skutečné etnické a náboženské složení obyvatel. Proto například Kurdové zůstali bez vlastního státu, rozděleni mezi Turecko, Irák, Sýrii a Persii (Írán). Západní velmoci se dodnes nemohou ubránit smíšeným pocitům a k těmto zemím a jejich obyvatelem přistupují jako ke svým adoptovaným dětem: často tam dosadili, nebo nechali nastoupit vládu, či diktátora výměnou za ekonomické výhody při využívání nerostného bohatství. Když ten diktátor začne až moc drtit své obyvatele, tak mu trochu pohrozí sankcemi, jako když rodiče pohrozí učiteli, aby to jejich dítko moc netrestal. V zásadě však raději nechají věci být, protože toho starého učitele již znají, vědí jak s ním jednat. Bojí se, co by přinesla změna, že by snad nový poručník mohl být i horší, než ten starý. Ale prvotní šok jim způsobí, když jejich dítko, pokládáno za nepříliš chytré, trochu zaostalé, trochu v zajetí různých předsudků a kulturních zátěží, najednou zvedne hlavu, utrhne se z řetězu a zatouží si samo zvolit své vůdce a způsob života.

A tak nyní Západ jenom stojí v němém úžasu a nemá ani tušení, jestli by těmto zemím měl pomoci najít si novou identitu, nebo jenom nečinně přihlížet, jak staří známí diktátoři jejich rebélii zlomí a utopí v krvi. Obávají se riskovat staré, víceméně fungující vztahy výměnou za nejistou naději nových přátelství nebo i nepřátelství. Pohlížejí na jejich snahy s nedůvěrou a tvrdě přemýšlejí, zda se do celé záležitosti zamíchat, uznat opoziční vládu a začít s ní jednat, případně ji i pomoci nějakou tou dodávkou zbraní.

Váhavost a nejistotu postoje Západu vyjádřuje rozpolcenost nad přístupem k Lýbii. Západní vůdci jenom těžce ukrývají dilema mezi proklamovanou povinností chránit civilisty před násilím a garantovat dodržování lidských práv a mezi obezřetností. Hrozí totiž, že si opětovně vyslouží nálepku nových kolonialistů, neoprávněně se vměšujících do interních záležitostí suverénních států, chování kritizované tradičně Čínou a částečně Ruskem. Ale tajně mohou všichni válčícím stranám prodávat zbraně, tomu přece nic nebrání.

Média i veřejné mínění oscilují od konspiračních teorií o vměšování a podněcování nepokojů zvenčí až po hrozby uchvácení vlády v mocenském vakuu islámisty. Lidem je asi přirozená tendence zjednodušovat a vidět vše v černobílém schématu. Je jednodušší hodit všechny do bezedného pytle islámismu. Jak kdyby bylo tak nepochopitelné a nepravděpodobné, že i Arabové, Íránci a další blízkovýchodní národy mohou toužit po svobodě, ekonomickém rozvoji, sebeurčení... míru. Problém je i v tom, že chybí věrohodné informace. Bez svobodných voleb nebo referenda nikdo nemůže s určitostí zjistit procento přívrženců a odpůrců Kaddáfího, Assada, Chámeneího a dalších. To otevírá volné pole dezinformaci z obou stran spektra. Odpůrci “západního vměšování”, kterým je v podstatě jedno, pokud diktátor vyvraždí pár měst, hlavně, že si to vyřídí sami mezi sebou, a přívrženci diktátora budou tvrdit, že v odboji má prsty CIA, Mossad a podobně. Přívrženci “západní pomoci a vývozu demokracie” budou schválně opomíjet jistá sociologická fakta a zkreslovat procento osvícených odpůrců režimu nebudou si uvědomovat, že v některých společnostech se transplantovaná demokracie nemusí vůbec ujmout, protože v nich chybí uvědomělá občanská společnost na dostatečném vývojovém stupni.

Diktatury, tedy alespoň jejich velká část, samy dosáhnou svého poločasu rozpadu. V momentu, když již nedokážou reagovat na změněnou situaci a neprojevují vůli řešit ekonomické a sociální problémy, korupci a klientelismus, svévoli úřadů... a vše chtějí umlčet jenom vystupňováním teroru. Když se o problémech nemluví, neznamená to, že neexistují. Postupem času se samy nevyřeší, naopak, prohloubí. Vše tiše doutná pod víčkem cenzury, ale když to bouchne, je to ohňostroj. Moment zlomu nastane, když se lidé najednou přestanou bát vyjít do ulic proti ostrým kulkám. Lidé riskují svůj život, jenom když je to v jejich existenciálním zájmu. Ekonomický úpadek země může celý proces podstatně urychlit, ale zde závisí jeho úspěch na procentu obyvatel, kteří ze stávajícího režimu nějakým způsobem profitují.

Každá lidská společnost přirozeným vývojem dospěje k vůli k sebeurčení a jisté formě svobody rozhodování. Možná to nebude hned demokracie podle západních představ, možná to bude konstituční monarchie, nebo nějaký vývjový mezistupeň od autoritativní vlády k pluralitě názorů. Nechme se překvapit. Média, internet a proud myšlenek nelze filtrovat dokonale a navždy. Pokrok nelze zastavit. Je jako tsunami, které se nezadržitelně valí a Západ se najednou vzbudí v jedno chladné ráno a zjistí, že v jistý moment může být najednou pozdě zkoušet naskočit na splašeného koně a již dávno nemá věci pod kontrolou, jak by si to možná přál.

Najednou Blízký východ už nebude potřebovat zásilku instantní demokracie na stříbrném podnosu. Dospěje k ní sám.

----

Kromě zkoušky ohněm západní politiky se tzv. „arabské revoluce“ v regionu stávají i jevištěm soupeření vlivu Saúdské Arábie a Íránu, což se projevuje v mediální podpoře Íránu vůči šíitským demonstrantům v Bahrajnu. Ten Írán považuje za svojí sféru vlivu, ve skutečnosti je to důležité nárazníkové pásmo vůči vlivu Saúdské Arábie a potažmo Spojených Států. Šíitské protesty byly zde umlčeny nasazením společných sil Saúdské Arábie a ostatních sunnitských států Perského zálivu. Írán hlasitě kritizoval porušování lidských práv při potlačení této revolty, zatím co bahrajnská sunnistská vláda a další sunnitské arabské země v regionu Írán obvinily z podněcování nepokojů a podvratné činnosti a vztahy se vyhrotily. Nyní Bahrajn hrozí vyhoštěním íránských diplomatů a uzavřením ambasády v Manáma.

Tento trend potvrzují i incidenty mezi Íránem a Kuvajtem. 29.března byli v Kuvajtu 3 lidé (dva Íránci a jeden Kuvajťan) obviněni ze špionáže pro Írán a odsouzeni k smrti. Další tři íránští diplomaté byli z Kuvajtu vyhnáni k 2. dubnu. Írán na odpověď rovněž dal 10 dnů kuvajtským diplomatům k opuštění země a zdá se, že se konfrontační rétorika jenom tak neutiší. Írán samozřejmě zamítl obvinění z vměšování se do záležitostí sousedů.

Státy v Perském zálivu nemají eminentní zájem vztahy s Íránem výrazně zhoršit, obávají se však rostoucího vlivu Íránu jako čert kříže. V Iráku po smrtelném nepříteli Saddámovi zasedla vláda, která Íránu vychází v ústřety až moc. V posledních dnech se jedná o vydání Íránců, kteří přežívají v internačním táboře v iráckém Ašrafu. Jsou to příslušníci sektoidní militantní organizace MEK (Mudžáhedíne Khalq), zarytí nepřátelé íránského režimu, a v Íránu by je čekal tvrdý soud a pravděpodobně poprava.

V případě pádu spojeneckého režimu Bašara Asada v Sýrii Írán riskuje ztrátu svého nejvěrnějšího a nejdůležitého spojence v regionu. Svůj výsostně relativistický postoj k „právu lidí na svobodu“ a „porušování lidských práv přojevuje íránská propaganda totálním mlčením o posledních tragických událostech a krvavém potlačení demonstrací.

V této prekérní situaci se Írán snaží rychle využít ve svůj prospěch i převrat v Egyptě. Vztahy mezi oběmi zeměmi byly pod bodem mrazu více než 30 let z několika důvodů. Jedním z nich byl shovívavý postoj Egypta k Izraeli a jeho účast na jednáních v Camp David (1978). Po revoluci 1979, kdy došlo k vyhnání íránského Šáha, byl to právě egyptský prezident Anwar As-Sadat, jež svého dlouholetého spojence a osobního přítele přichýlil a dovolil mu v Egyptě dožít posledních pár týdnů, než Mohammad-Rezá Pahlaví nakonec podlehl rakovině. Šáh je v Egyptě i pohřben. Během íránsko-irácké války (1980-88) Egypt podpořil Irák. Již beztak mrazivé vztahy byly ještě více pošramoceny veřejnou heroizací a oslavou atentátníka, který prezidenta Sadata nakonec zavraždil. Na počest Cháleda Al-Islambúlího v Teheránu dokonce nazvali jednu ulici. Kvůli všem těmto incidentům je pro Íránce dost těžké získat egyptské vízum. Pokud se Íránu podaří získat Egypt na svou stranu, mohlo by mu to otevřít nové možnosti v Severní Africe, i podle pokračování vývoje v Lýbii. A samozřejmě by to mohlo stížit situaci Izraele. V konečném důsledku by větší změny a nová strategická partnerství mohly výrazně pozměnit současnou rovnováhu sil v regionu. Pokud se Írán neoslabí zevnitř rozpory, které se pořád prohlubují. Ale to je na další kapitolu.

Další konference o bezpečnosti v Evropě, tentokrát Brno

Pro studenty, co studují tak nepodstatnou věc, jako jsou mezinárodní vztahy a bezpečnost, a lidi, co nevědí, co s volným časem (a proto třeba navštěvují tyto stránky) doporučuji:

Ve čtvrtek 12. května 2011 se uskuteční bezpečnostní konference „Jaká bezpečnost pro Evropu v měnícím se světě“. Konference se koná v rámci předsednictví Maďarska v Radě EU a veletrhu IDET 2011 pod záštitou primátora města Brna Romana Onderky.

Místo konání: Sněmovní sál Nové radnice, Dominikánské náměstí 1, Brno.

Program konference najdete zde.

Účast potvrďte do pátku 6. května 2011 na e-mail sbp@fsv.cuni.cz.

Konference o Íránu 18.4.2011 v Praze

Jestli vás problematika Íránu zajímá hlouběji a budete v Praze 18.4. můžete se účastnit mezinárodní konference o Íránu pořádané Metropolitní Univerzitou, na téma "Írán - demokratizace, občanská společnost a lidská práva" kde promluví řada expertů z ČR i zahraničí. Bližší informace najdete zde.

Šťastný nový perský rok

Krátce po půlnoci v noci z neděle 20.3.2011 na pondělí 21.3.2011 začne nový perský rok 1390, podle achaimenovského kalendáře 2570. Dnes se rodiny sejdou u slavnostné večeře a připraví stůl se sedmi tradičními symboly jara, štěstí, blahobytu a zdraví. Tento svátek je ještě predislámský a pochází ještě ze společného indoevropského kulturního dědictví, stejně jako evropské pohanské Velikonoce s barevnými vejci a pálením symbolu zimy a podobnými tradicemi, které s křesťanstvím nemají nic společného, navzdory tomu se v některých oblastech zachovaly téměř dodnes.
Doufám tedy, že tento rok začne šťastně a přinese krásné jaro a více svobody pro všechny.

Pozvánka na filmy v rámci festivalu Jeden Svět 2011

I v roce 2011 se koná již známý festival Jeden Svět a i letos se na program dostaly dva filmy s tematikou Íránu:
Salam Rugby - více info zde - film o všemožných překážkách, které íránský režim připravil pro ženy, které by chtěly naplnit svou touhu po sportu.
Věznice Írán - více info zde - snímek o událostech v létě 2009 po prezidentských volbách následovaných brutálně potlačenými protesty.

Afghánistánu se věnují filmy Afghánští tanečníci, Camp Victory Afghánistán, Manželka za padesát ovcí, Skejtistán a Tři dary. O Iráku mluví film Baghdádská filmová škola a o traumatu amerických vojáků film Holka z plakátu.
Kromě toho je na programu celá škála zajímavých snímků. Celou nabídku najdete zde.

Chámeneí: příběh padělaného vůdce

Překlad vynikajícího článku Mahmúda Delcháste:

Všichni víme, že současný íránský režim systematicky používá politických kliček, aby pokračoval ve své monopolizaci moci. Ale jak moc jsou známé vlastní politické machinace reformistů a za jakou cenu jsou skryty před zraky veřejnosti? Za velkou cenu, pokud vezmeme v úvahu současnou snahu zeleného hnutí oddělit se od všemocné autority nejvyššího vůdce ajatolláha Chámeneího. Co kdyby se více mezi lidmi rozšířilo například to, že se Chámeneí stal ve skutečnosti vůdcem nikoli prostřednictvím zákonných prostředků, ale prostřednictvím padělaného dopisu, psaného údajně předchozím vůdcem Chomejním, těsně před jeho smrtí? Podle íránské ústavy, nejvyšším vůdcem země musí být ajatolláh, mardža. Chámeneí nebyl dokonce ani ajatolláh. Před revolucí si vydělával na živobytí prostřednictvím kázání (rúze chání), co může vykonávat dokonce i nejméně vzdělané duchovenstvo.


Chámeneí se nikdy neměl stát vůdcem. Grand-Ajatolláh Montazerí byl už zvolen nástupcem Chomejního Radou expertů, která byla za volbu zodpovědná. Ale dříve, než mohl převzít funkci, byl sesazen pro jeho roli v odhalení skandálu "Irangate", který vedl k popravě jeho zetě, a zveřejnil informace o masakru politických vězňů v roce 1988. Odstranění jediného kandidáta se statusem ajatolláha vytvořilo mocenské vakuum, které muselo být vyplněno okamžitě. Rada expertů narychlo vytvořila různé scénáře pro volbu příštího vůdce (rada původně tří, a pak pěti lidí), ale žádný z nich nebyl přijatelný. Náhle Rafsandžání překvapil Radu předložením dopisu od Chomejního, ve kterém uvedl, že příští vůdce nemusí být velkým ajatolláhem.

Tento dopis odstranil hlavní překážku v Rafsandžáního cestě k uskutečnění jeho plánu stát se nejmocnějším mužem Íránu. Jeho cílem bylo, aby schválily Chámeneího, kterého on považoval za člověka slabé povahy, za nejvyššího vůdce. Potom, po odstranění funkce premiéra by začlenil její pravomoc do pravomoci prezidenta a celkově rozšířil vliv této funkce, která již byla podřízena pouze moci Chámeneího. Fungovalo to. Po dvou dopisech od Chomejního na podporu Chámeneího ho Rada expertů zvolila za nejvyššího vůdce.

Ale překvapivé objevení se tohoto dopisu z ničeho nic vyvolalo podezření u někdejšího prezidenta, Abolhassana Banisadra. Ten poskytl dvoum soudním grafologům několik dopisů Chomejního, dopisy od Chomejního syna, které dostal během svého prezidentství, a údajný Chomejního dopis. Odborníci dospěli k závěru, že dopis, který přečetl Rafsandžání v Radě expertů byl napsán někým téměř o 30 let mladším než Chomejní, a pravděpodobně byl napsán jeho synem. Grand Ajatolláh Montazerí také uvedl ve svých memoárech, že Ahmad Chomejní často falšoval rukopis svého otce.

Na základě těchto zjištění, Le Monde otiskl článek (29/6/1989), který argumentoval, že Chámeneí se stal vůdcem prostřednictvím padělaného dopisu od Chomejního. Íránské velvyslanectví ve Francii vehementně protestovalo proti tomuto prohlášení a v odezvě Le Monde vyzval velvyslanectví, aby předložil nějaký pádný protidůkaz. Velvyslanectví nikdy nepřijalo tuto výzvu.

Tato informace je k dispozici již více než dvacet let. Proč tedy byla uváděna něbo zmiňovaná tak zřídka, pokud vůbec, natož proč Íránci nebyli informování o tak nesmírně důležitém faktu? Vysvětlení je třeba hledat v povaze reformního hnutí na jeho nejvyšší úrovni, což je přesně tam, kde můžeme identifikovat Achillovu patu zelené hnutí. Mnozí z jeho lídrů vědí, že pokud předloží tyto informace veřejnosti, nebudou schopni ospravedlnit jejich přijetí Chámeneího autority. Mají tedy společný zájem s vládnoucí mafií zabránit, aby se tato informace zveřejnila.

Výsledkem je rostoucí frustrace hnutí na masové úrovni, která byl částečně zodpovědná za jeho drastické zpomalení, před jeho znovuoživením v důsledku revolucí v Tunisku a Egyptě. Poté, co jsme byli svědky tolika krveprolití a masového zatýkání, mnozí lidé nejsou ochotni riskovat zatčení, mučení nebo popravu výměnou za naději, že budou uskutečněny jen menší změny v sociálním systému, zatímco nejvyšší vůdce Chameneí a politické struktury by zůstaly nedotčeny. Slogany v nedávných demonstracích, v němž mládež požaduje, aby Chámeneí následoval osud Bin Alího a Mubáraka v Tunisku a Egyptě, pouze ukazují na rostoucí propast mezi řadovými členy hnutí a jeho vedením, která se zavázalo pouze k reformě .

Hnutí doposud trpí krizí identity pro některé z pochopitelných důvodů. Za prvé, navzdory jejich strádání a nedávnému zatčení symbolických vůdců zeleného hnutí, Músavího a Karrúbího, jsou stále ještě sami uvězněni v rámci politických vymožeností. Za druhé, před explozí revolucí v arabských zemích, mládež v Íránu podlehla strachu ze "spáchání" další revoluce, a tedy strachu, co by se stalo, kdyby se režim zhroutil (strach, který jim byl vštěpen reformistickými intelektuály). A konečně, v důsledku cenzury, hnutí se zatím nepodařilo identifikovat demokratickou a nezávislou politickou alternativu, která zpochybňuje režim v jeho celistvosti. Pokud se tyto věci nezmění, bude upadající a roztříštěný systém nadále způsobovat těžkosti v životě Íránců a udržovat zemi na pokraji vnitřní i zahraničněpolitické krize.