Představte si, že si pořídíte koně. Nejdříve ho musíte chytit a zkrotit. Poté pro vás tiše a bez odporu pracuje, tahá náklady, vozíte se na něm. Ale jednoho dne se najednou kůň postaví na zadní a shodí vás na zem. Ležíte na zemi, ještě pořád v šoku, a kolem běhá velké nebezpečné zvíře. Co udělá, nikdo neví. Může se za chvíli uklidnit. Může vám utéci a už ho nechytíte. Nebo vás může pokousat a udupat... Ten kůň by mohl být metaforou pro Blízký východ a Severní Afriku. Ekonomicky přínosný a strategicky důležitý, ale i temperamentní a nevypočitatelný. A ten jezdec, to je západní svět.
Mnohé dnešní africké a blízkovýchodní státy jsou “chudými příbuznými” západního světa. Jejich hranice byly většinou vytyčeny nejdříve vzájemnými zápasy největších koloniálních mocností a v průběhu jejich konsolidace a osamostatnění někde na stolečku u čaje o páté, bez dostatečného vědomí a vlastně i reálného zájmu o skutečné etnické a náboženské složení obyvatel. Proto například Kurdové zůstali bez vlastního státu, rozděleni mezi Turecko, Irák, Sýrii a Persii (Írán). Západní velmoci se dodnes nemohou ubránit smíšeným pocitům a k těmto zemím a jejich obyvatelem přistupují jako ke svým adoptovaným dětem: často tam dosadili, nebo nechali nastoupit vládu, či diktátora výměnou za ekonomické výhody při využívání nerostného bohatství. Když ten diktátor začne až moc drtit své obyvatele, tak mu trochu pohrozí sankcemi, jako když rodiče pohrozí učiteli, aby to jejich dítko moc netrestal. V zásadě však raději nechají věci být, protože toho starého učitele již znají, vědí jak s ním jednat. Bojí se, co by přinesla změna, že by snad nový poručník mohl být i horší, než ten starý. Ale prvotní šok jim způsobí, když jejich dítko, pokládáno za nepříliš chytré, trochu zaostalé, trochu v zajetí různých předsudků a kulturních zátěží, najednou zvedne hlavu, utrhne se z řetězu a zatouží si samo zvolit své vůdce a způsob života.
A tak nyní Západ jenom stojí v němém úžasu a nemá ani tušení, jestli by těmto zemím měl pomoci najít si novou identitu, nebo jenom nečinně přihlížet, jak staří známí diktátoři jejich rebélii zlomí a utopí v krvi. Obávají se riskovat staré, víceméně fungující vztahy výměnou za nejistou naději nových přátelství nebo i nepřátelství. Pohlížejí na jejich snahy s nedůvěrou a tvrdě přemýšlejí, zda se do celé záležitosti zamíchat, uznat opoziční vládu a začít s ní jednat, případně ji i pomoci nějakou tou dodávkou zbraní.
Váhavost a nejistotu postoje Západu vyjádřuje rozpolcenost nad přístupem k Lýbii. Západní vůdci jenom těžce ukrývají dilema mezi proklamovanou povinností chránit civilisty před násilím a garantovat dodržování lidských práv a mezi obezřetností. Hrozí totiž, že si opětovně vyslouží nálepku nových kolonialistů, neoprávněně se vměšujících do interních záležitostí suverénních států, chování kritizované tradičně Čínou a částečně Ruskem. Ale tajně mohou všichni válčícím stranám prodávat zbraně, tomu přece nic nebrání.
Média i veřejné mínění oscilují od konspiračních teorií o vměšování a podněcování nepokojů zvenčí až po hrozby uchvácení vlády v mocenském vakuu islámisty. Lidem je asi přirozená tendence zjednodušovat a vidět vše v černobílém schématu. Je jednodušší hodit všechny do bezedného pytle islámismu. Jak kdyby bylo tak nepochopitelné a nepravděpodobné, že i Arabové, Íránci a další blízkovýchodní národy mohou toužit po svobodě, ekonomickém rozvoji, sebeurčení... míru. Problém je i v tom, že chybí věrohodné informace. Bez svobodných voleb nebo referenda nikdo nemůže s určitostí zjistit procento přívrženců a odpůrců Kaddáfího, Assada, Chámeneího a dalších. To otevírá volné pole dezinformaci z obou stran spektra. Odpůrci “západního vměšování”, kterým je v podstatě jedno, pokud diktátor vyvraždí pár měst, hlavně, že si to vyřídí sami mezi sebou, a přívrženci diktátora budou tvrdit, že v odboji má prsty CIA, Mossad a podobně. Přívrženci “západní pomoci a vývozu demokracie” budou schválně opomíjet jistá sociologická fakta a zkreslovat procento osvícených odpůrců režimu nebudou si uvědomovat, že v některých společnostech se transplantovaná demokracie nemusí vůbec ujmout, protože v nich chybí uvědomělá občanská společnost na dostatečném vývojovém stupni.
Diktatury, tedy alespoň jejich velká část, samy dosáhnou svého poločasu rozpadu. V momentu, když již nedokážou reagovat na změněnou situaci a neprojevují vůli řešit ekonomické a sociální problémy, korupci a klientelismus, svévoli úřadů... a vše chtějí umlčet jenom vystupňováním teroru. Když se o problémech nemluví, neznamená to, že neexistují. Postupem času se samy nevyřeší, naopak, prohloubí. Vše tiše doutná pod víčkem cenzury, ale když to bouchne, je to ohňostroj. Moment zlomu nastane, když se lidé najednou přestanou bát vyjít do ulic proti ostrým kulkám. Lidé riskují svůj život, jenom když je to v jejich existenciálním zájmu. Ekonomický úpadek země může celý proces podstatně urychlit, ale zde závisí jeho úspěch na procentu obyvatel, kteří ze stávajícího režimu nějakým způsobem profitují.
Každá lidská společnost přirozeným vývojem dospěje k vůli k sebeurčení a jisté formě svobody rozhodování. Možná to nebude hned demokracie podle západních představ, možná to bude konstituční monarchie, nebo nějaký vývjový mezistupeň od autoritativní vlády k pluralitě názorů. Nechme se překvapit. Média, internet a proud myšlenek nelze filtrovat dokonale a navždy. Pokrok nelze zastavit. Je jako tsunami, které se nezadržitelně valí a Západ se najednou vzbudí v jedno chladné ráno a zjistí, že v jistý moment může být najednou pozdě zkoušet naskočit na splašeného koně a již dávno nemá věci pod kontrolou, jak by si to možná přál.
Najednou Blízký východ už nebude potřebovat zásilku instantní demokracie na stříbrném podnosu. Dospěje k ní sám.
Kromě zkoušky ohněm západní politiky se tzv. „arabské revoluce“ v regionu stávají i jevištěm soupeření vlivu Saúdské Arábie a Íránu, což se projevuje v mediální podpoře Íránu vůči šíitským demonstrantům v Bahrajnu. Ten Írán považuje za svojí sféru vlivu, ve skutečnosti je to důležité nárazníkové pásmo vůči vlivu Saúdské Arábie a potažmo Spojených Států. Šíitské protesty byly zde umlčeny nasazením společných sil Saúdské Arábie a ostatních sunnitských států Perského zálivu. Írán hlasitě kritizoval porušování lidských práv při potlačení této revolty, zatím co bahrajnská sunnistská vláda a další sunnitské arabské země v regionu Írán obvinily z podněcování nepokojů a podvratné činnosti a vztahy se vyhrotily. Nyní Bahrajn hrozí vyhoštěním íránských diplomatů a uzavřením ambasády v Manáma.
Tento trend potvrzují i incidenty mezi Íránem a Kuvajtem. 29.března byli v Kuvajtu 3 lidé (dva Íránci a jeden Kuvajťan) obviněni ze špionáže pro Írán a odsouzeni k smrti. Další tři íránští diplomaté byli z Kuvajtu vyhnáni k 2. dubnu. Írán na odpověď rovněž dal 10 dnů kuvajtským diplomatům k opuštění země a zdá se, že se konfrontační rétorika jenom tak neutiší. Írán samozřejmě zamítl obvinění z vměšování se do záležitostí sousedů.
Státy v Perském zálivu nemají eminentní zájem vztahy s Íránem výrazně zhoršit, obávají se však rostoucího vlivu Íránu jako čert kříže. V Iráku po smrtelném nepříteli Saddámovi zasedla vláda, která Íránu vychází v ústřety až moc. V posledních dnech se jedná o vydání Íránců, kteří přežívají v internačním táboře v iráckém Ašrafu. Jsou to příslušníci sektoidní militantní organizace MEK (Mudžáhedíne Khalq), zarytí nepřátelé íránského režimu, a v Íránu by je čekal tvrdý soud a pravděpodobně poprava.
V případě pádu spojeneckého režimu Bašara Asada v Sýrii Írán riskuje ztrátu svého nejvěrnějšího a nejdůležitého spojence v regionu. Svůj výsostně relativistický postoj k „právu lidí na svobodu“ a „porušování lidských práv přojevuje íránská propaganda totálním mlčením o posledních tragických událostech a krvavém potlačení demonstrací.
V této prekérní situaci se Írán snaží rychle využít ve svůj prospěch i převrat v Egyptě. Vztahy mezi oběmi zeměmi byly pod bodem mrazu více než 30 let z několika důvodů. Jedním z nich byl shovívavý postoj Egypta k Izraeli a jeho účast na jednáních v Camp David (1978). Po revoluci 1979, kdy došlo k vyhnání íránského Šáha, byl to právě egyptský prezident Anwar As-Sadat, jež svého dlouholetého spojence a osobního přítele přichýlil a dovolil mu v Egyptě dožít posledních pár týdnů, než Mohammad-Rezá Pahlaví nakonec podlehl rakovině. Šáh je v Egyptě i pohřben. Během íránsko-irácké války (1980-88) Egypt podpořil Irák. Již beztak mrazivé vztahy byly ještě více pošramoceny veřejnou heroizací a oslavou atentátníka, který prezidenta Sadata nakonec zavraždil. Na počest Cháleda Al-Islambúlího v Teheránu dokonce nazvali jednu ulici. Kvůli všem těmto incidentům je pro Íránce dost těžké získat egyptské vízum. Pokud se Íránu podaří získat Egypt na svou stranu, mohlo by mu to otevřít nové možnosti v Severní Africe, i podle pokračování vývoje v Lýbii. A samozřejmě by to mohlo stížit situaci Izraele. V konečném důsledku by větší změny a nová strategická partnerství mohly výrazně pozměnit současnou rovnováhu sil v regionu. Pokud se Írán neoslabí zevnitř rozpory, které se pořád prohlubují. Ale to je na další kapitolu.
Žádné komentáře:
Okomentovat