Odkud vane vítr změn?

V neděli 17.4.2011 došlo v Íránu k jedné zdánlivě ne příliš důležité události. Ministr rozvědky, Hejdár Moslehí rezignoval. Jeho rezignaci prezident Ahmadínežád přijal, nebo si ji nějak vynutil, protože Moslehí mu už nějaký čas ležel v žaludku. Ale vzápětí to vše smetl ze stolu nejvyšší vůdce Chámeneí.

V Íránu platí, že ministry jmenuje i odvolává prezident, ale platí i nepsaný zákon, podle něhož ti klíčoví (vnitro, zahraničí, rozvědka a podobně) musí být odsouhlaseni Chámeneím. Je tento projev "svévůle" ze strany Ahmadínežáda dalším příznakem rozdrcení zdánlivě jednolité fronty íránské vlády?

Abychom si to ujasnili, zopakujeme si několik klíčových údajů o rozdělení moci a pozvolných změnách, které rozhýbaly pěšáky a střelce na íránské šachovnici. Předtím lidé (včetně médií) často nerozlišovali, kdo je za jednotlivé kroky vlády odpovědný. Ahmadínežád se stal vděčným cílem útoků i posměchu svými výroky a během svého prvního mandátu byl skutečně hlásnou troubou konzervativní skupiny kolem Chámeneího. A za nitky tahal pořád Chámeneí. Bylo to zjevné až do prezidentských voleb 2009, které natolik rozvířily a rozdělili společnost a vyžádaly si desítky obětí v povolebních demonstracích. Navzdory všeobecně rozšířenému přesvědčení, že byly volby zmanipulovány, Chámeneí potvrdil Ahmadínežáda i v druhém volebním období. To právě Mahmúd pravděpodobně potřeboval na uskutečnění svých plánů: během prvních čtyř let se obklopil věrnými spolupracovníky, většinou z řad různých technokratů, revolučních gardistů, případně vlastních příbuzných. V druhém volebním období se mu povedlo zredukovat podíl klerikální složky na klíčových postech na bezprecedentní minimum.

Kámenem úrazu, kde to mezi Ahmadínežádem a Chámeneím vážněji zajiskřilo, byla osoba jeho nejdůležitějšiho spolupracovníka. Touto osobou je Esfandiár Rahim-Mašáí. Tento během krátkého období několika dnů (17-24.července 2009) zastával post prvního viceprezidenta (dohromady je viceprezidentů dvanáct), ale byl nucen rezignovat na pokyn Chámeneího. Nyní je Ahmadínežádovým nejbližším poradcem a tito dva jsou spřízněni i rodinným svazkem: Mašáího dcera je manželkou Ahmadínežádova syna.

Na jedné straně Mašáí během svých projevů občas vytahuje reminiscence na slavnou předislámskou minulost Perské říše, což je mezi konzervativci tabu. Velebil například pozitivní poselství svátků Nového roku (norúz) a občas udeří na nacionalistickou notu, jako kdyby islám vůbec neexistoval. Jindy zas vyzdvihuje íránský šíitský výklad islámu jako jediný správný a určující pro celý islámský svět. Jindy zase řekl, že íránský národ je přítelem Izraelců a Američanů.

Jeho výroky a postoje si okamžitě vysloužily útoky ze strany konzervativních kleriků Ahmada Džannatího, Ahmada Chátamího (pozor, nejedná se o bývalého reformistického prezidenta Mohammada Chátamího ani žádného z jeho bratrů, shoda příjmení je náhodná) a nakonec i Mohammada Mesbáh-Jazdího, kterému se mezi lidmi přezdívá „krokodýl“ (temsáh). Proti Mašáímu rozpoutali očerňovací kampaň a nazvali ho podezřelým živlem s kdovíjakými úmysly, zahraničním agentem, příšlušníkem zakázané náboženské skupiny, atd.

Hned nás ale napadne, že tady něco nesedí. Jak může navenek tak věrný muslim, notorický kritik Izraele a Spojených států a popírač Holokaustu jako Ahmadínežád trpět takovéto výroky a chování od svého nejvěrnějšího poradce? Když se trochu pozorněji podíváme na Ahmadínežádovu kariéru, kromě několika bílých, nebo spíše temných míst v jeho minulosti a několika slavných absurdit („my v Íránu nemáme homosexuály“) zde najdeme i pár celkem zajímavých vybočení ze zaběhaných kolejí myšlení typického islámského konzervativce. V roce 2006, nedlouho po svém zvolení se pokusil prosadit, aby ženám byl konečně povolen vstup na fotbalové stadiony a rovněž řekl, že Írán má mnoho důležitějších problémů, než to, jak se ženy oblékají. Tyto snahy o „novoty“ byly samozřejmě převálcovány konzervativním klérem, který náročky nasadil ještě tvrdší kurz. Po svém druhém, kontroverzním zvolení v roce 2009 se snažil prosadit tři ženy do ministerských pozic, a to v zemi, kde žena nemůže zastávat post soudce, protože prý na to „nemá dost soudnosti“. Nakonec prosadil alespoň jednu, ministryni zdravotnictví, ale jinak ženy zastávají i jiné funkce. Proč se Ahmadínežád vůbec odchyluje od hlavního konzervativního proudu? Proč se snaží omezit vliv kleriků ve vládě? To je velice zajímavá otázka. Je možné, že celý jeho konzervativismus je jenom póza, kterou potřeboval k získání přízně a potvrzení druhého mandátu. Nebo snad pochopil, že vláda kléru zemi jenom brzdí a omezuje? Nebo je to z čirého pragmatismu, protože snad vycítil ducha změny, který se pomalu, ale jistě vkradl za posledních třicet let do myslí lidí a chce ji pouze využít ve svůj prospěch. Tou změnou je ztráta důvěry ve vládu fakíha, islámského duchovního, která, v případě íránské duše se nemusí vůbec snoubit se ztrátou víry v Boha.

Nakonec se možná staneme svědky zuřivého boje o moc mezi dále se drobícími frakcemi rozhaštěřených turbanů a tmavě zelených uniforem. Na počátku se od vlády odštěpilo křídlo reformistů. Byli tolerováni, ale dohromady ničeho nedosáhli, protože si ani nedokázali určit jasné cíle a pořád je svazovala jejich loajalita myšlence islámské republiky, jak ji definoval Chomejní. Práh tolerance překročili protesty po prezidentských volbách. Byli postupně napadáni, zdiskreditováni a jejich vůdci Músaví a Karrúbí nakonec umlčeni v šeru domácího vězení.

Z těch, kteří ze šarvátek vyšli vítězně, byla posílena jedna velice důležitá skupina, a tou jsou Revoluční gardy. A to vůbec není žádná sebranka idealistických pouličních militantů a revolucionářů. Je to vysoce organizovaná a dobře vyzbrojená složka, která má pod přímou kontrolou velkou část samotného státu včetně telekomunikací, těžkého průmyslu a nukleárního programu a je to vlastně speficický druh kapitalistické megakorporace. Podle dostupných údajů jsou gardy jedním z největších podniků v Íránu po státní ropní společnosti a snaha zahrnout Gardy do sankcí a zmrazit její aktiva v zahraničí má své opodstatnění. Původně byli Revoluční gardy věrné Chomejnímu a potažmo Chámeneímu, ale kdo může zaručit, že se vrámci tak silné a natož ozbrojené organizace nenajdou lidé, kterým je nějaký islámský idealismus ukradený a budou se pokoušet celý systém vlády změnit, samozřejmě ve svůj prospěch, třeba i násilným pučem, odstraněním klerikálních a teologických elementů a sekularizací celé mašinerie. Nemusí to být nutně sekularizace a demokratizace, jak by si to představovali lidé, co ty hlavy stejně pramálo zajímá, ale myslím si, že to odstranění náboženských představitelů ani nemusí být tak těžké, jak se na první pohled zdá. Různé náboženské autority a pseudoautority se snaží nějakým způsobem vyzdvihnout Chámeneího důležitost a vážnost. Otázkou je, nakolik úspěšně. Před několika týdny se objevil dokumentární film, který ztotožňuje Chámeneího s mýtickou figurou Seyeda Chorásáního, jenž má připravit cestu pro druhý příchod ztraceného imáma Mehdího, 12. šíitského imáma. Snímek vyvolal nemalé kontroverze i mezi klérem, jehož část ho považuje za herezi. Jenom pro pobavení, před několika dny Ajatoláh Mohammad Saídí, vedoucí pátečních modliteb v Qomu (svaté město jižně od Teheránu) řekl, že Chámeneí byl zázračným dítětem a poté co se narodil zvolal arabsky „Yá Alí!“ (vzývání šíítského vůdce Alího). No uznejte, může někdo brát tyto lidi vážně a nechat v jejich rukou správu celé země?

Nyní bude záležet už jenom na tom, kolik má Ahmadínežád přívrženců na všech úrovních, zda se jim podaří ho obhájit proti Chámeneímu, nebo ho stihne stejný osud, jako reformisty, jenž upadli v nemilost a byli umlčeni. Chámeneí se hned posnažil jakékoliv spory popřít. Určitě je i mezi konzervativci dost pragmatiků, kteří se budou snažit rozkolu a oslabení vlády zabránit, protože nad každým oslabeným a osamoceným lvem obvykle už lačně krouží hejno supů.

Co dělat se splašeným arabským koněm?

Představte si, že si pořídíte koně. Nejdříve ho musíte chytit a zkrotit. Poté pro vás tiše a bez odporu pracuje, tahá náklady, vozíte se na něm. Ale jednoho dne se najednou kůň postaví na zadní a shodí vás na zem. Ležíte na zemi, ještě pořád v šoku, a kolem běhá velké nebezpečné zvíře. Co udělá, nikdo neví. Může se za chvíli uklidnit. Může vám utéci a už ho nechytíte. Nebo vás může pokousat a udupat...

Ten kůň by mohl být metaforou pro Blízký východ a Severní Afriku. Ekonomicky přínosný a strategicky důležitý, ale i temperamentní a nevypočitatelný. A ten jezdec, to je západní svět.

Mnohé dnešní africké a blízkovýchodní státy jsou “chudými příbuznými” západního světa. Jejich hranice byly většinou vytyčeny nejdříve vzájemnými zápasy největších koloniálních mocností a v průběhu jejich konsolidace a osamostatnění někde na stolečku u čaje o páté, bez dostatečného vědomí a vlastně i reálného zájmu o skutečné etnické a náboženské složení obyvatel. Proto například Kurdové zůstali bez vlastního státu, rozděleni mezi Turecko, Irák, Sýrii a Persii (Írán). Západní velmoci se dodnes nemohou ubránit smíšeným pocitům a k těmto zemím a jejich obyvatelem přistupují jako ke svým adoptovaným dětem: často tam dosadili, nebo nechali nastoupit vládu, či diktátora výměnou za ekonomické výhody při využívání nerostného bohatství. Když ten diktátor začne až moc drtit své obyvatele, tak mu trochu pohrozí sankcemi, jako když rodiče pohrozí učiteli, aby to jejich dítko moc netrestal. V zásadě však raději nechají věci být, protože toho starého učitele již znají, vědí jak s ním jednat. Bojí se, co by přinesla změna, že by snad nový poručník mohl být i horší, než ten starý. Ale prvotní šok jim způsobí, když jejich dítko, pokládáno za nepříliš chytré, trochu zaostalé, trochu v zajetí různých předsudků a kulturních zátěží, najednou zvedne hlavu, utrhne se z řetězu a zatouží si samo zvolit své vůdce a způsob života.

A tak nyní Západ jenom stojí v němém úžasu a nemá ani tušení, jestli by těmto zemím měl pomoci najít si novou identitu, nebo jenom nečinně přihlížet, jak staří známí diktátoři jejich rebélii zlomí a utopí v krvi. Obávají se riskovat staré, víceméně fungující vztahy výměnou za nejistou naději nových přátelství nebo i nepřátelství. Pohlížejí na jejich snahy s nedůvěrou a tvrdě přemýšlejí, zda se do celé záležitosti zamíchat, uznat opoziční vládu a začít s ní jednat, případně ji i pomoci nějakou tou dodávkou zbraní.

Váhavost a nejistotu postoje Západu vyjádřuje rozpolcenost nad přístupem k Lýbii. Západní vůdci jenom těžce ukrývají dilema mezi proklamovanou povinností chránit civilisty před násilím a garantovat dodržování lidských práv a mezi obezřetností. Hrozí totiž, že si opětovně vyslouží nálepku nových kolonialistů, neoprávněně se vměšujících do interních záležitostí suverénních států, chování kritizované tradičně Čínou a částečně Ruskem. Ale tajně mohou všichni válčícím stranám prodávat zbraně, tomu přece nic nebrání.

Média i veřejné mínění oscilují od konspiračních teorií o vměšování a podněcování nepokojů zvenčí až po hrozby uchvácení vlády v mocenském vakuu islámisty. Lidem je asi přirozená tendence zjednodušovat a vidět vše v černobílém schématu. Je jednodušší hodit všechny do bezedného pytle islámismu. Jak kdyby bylo tak nepochopitelné a nepravděpodobné, že i Arabové, Íránci a další blízkovýchodní národy mohou toužit po svobodě, ekonomickém rozvoji, sebeurčení... míru. Problém je i v tom, že chybí věrohodné informace. Bez svobodných voleb nebo referenda nikdo nemůže s určitostí zjistit procento přívrženců a odpůrců Kaddáfího, Assada, Chámeneího a dalších. To otevírá volné pole dezinformaci z obou stran spektra. Odpůrci “západního vměšování”, kterým je v podstatě jedno, pokud diktátor vyvraždí pár měst, hlavně, že si to vyřídí sami mezi sebou, a přívrženci diktátora budou tvrdit, že v odboji má prsty CIA, Mossad a podobně. Přívrženci “západní pomoci a vývozu demokracie” budou schválně opomíjet jistá sociologická fakta a zkreslovat procento osvícených odpůrců režimu nebudou si uvědomovat, že v některých společnostech se transplantovaná demokracie nemusí vůbec ujmout, protože v nich chybí uvědomělá občanská společnost na dostatečném vývojovém stupni.

Diktatury, tedy alespoň jejich velká část, samy dosáhnou svého poločasu rozpadu. V momentu, když již nedokážou reagovat na změněnou situaci a neprojevují vůli řešit ekonomické a sociální problémy, korupci a klientelismus, svévoli úřadů... a vše chtějí umlčet jenom vystupňováním teroru. Když se o problémech nemluví, neznamená to, že neexistují. Postupem času se samy nevyřeší, naopak, prohloubí. Vše tiše doutná pod víčkem cenzury, ale když to bouchne, je to ohňostroj. Moment zlomu nastane, když se lidé najednou přestanou bát vyjít do ulic proti ostrým kulkám. Lidé riskují svůj život, jenom když je to v jejich existenciálním zájmu. Ekonomický úpadek země může celý proces podstatně urychlit, ale zde závisí jeho úspěch na procentu obyvatel, kteří ze stávajícího režimu nějakým způsobem profitují.

Každá lidská společnost přirozeným vývojem dospěje k vůli k sebeurčení a jisté formě svobody rozhodování. Možná to nebude hned demokracie podle západních představ, možná to bude konstituční monarchie, nebo nějaký vývjový mezistupeň od autoritativní vlády k pluralitě názorů. Nechme se překvapit. Média, internet a proud myšlenek nelze filtrovat dokonale a navždy. Pokrok nelze zastavit. Je jako tsunami, které se nezadržitelně valí a Západ se najednou vzbudí v jedno chladné ráno a zjistí, že v jistý moment může být najednou pozdě zkoušet naskočit na splašeného koně a již dávno nemá věci pod kontrolou, jak by si to možná přál.

Najednou Blízký východ už nebude potřebovat zásilku instantní demokracie na stříbrném podnosu. Dospěje k ní sám.

----

Kromě zkoušky ohněm západní politiky se tzv. „arabské revoluce“ v regionu stávají i jevištěm soupeření vlivu Saúdské Arábie a Íránu, což se projevuje v mediální podpoře Íránu vůči šíitským demonstrantům v Bahrajnu. Ten Írán považuje za svojí sféru vlivu, ve skutečnosti je to důležité nárazníkové pásmo vůči vlivu Saúdské Arábie a potažmo Spojených Států. Šíitské protesty byly zde umlčeny nasazením společných sil Saúdské Arábie a ostatních sunnitských států Perského zálivu. Írán hlasitě kritizoval porušování lidských práv při potlačení této revolty, zatím co bahrajnská sunnistská vláda a další sunnitské arabské země v regionu Írán obvinily z podněcování nepokojů a podvratné činnosti a vztahy se vyhrotily. Nyní Bahrajn hrozí vyhoštěním íránských diplomatů a uzavřením ambasády v Manáma.

Tento trend potvrzují i incidenty mezi Íránem a Kuvajtem. 29.března byli v Kuvajtu 3 lidé (dva Íránci a jeden Kuvajťan) obviněni ze špionáže pro Írán a odsouzeni k smrti. Další tři íránští diplomaté byli z Kuvajtu vyhnáni k 2. dubnu. Írán na odpověď rovněž dal 10 dnů kuvajtským diplomatům k opuštění země a zdá se, že se konfrontační rétorika jenom tak neutiší. Írán samozřejmě zamítl obvinění z vměšování se do záležitostí sousedů.

Státy v Perském zálivu nemají eminentní zájem vztahy s Íránem výrazně zhoršit, obávají se však rostoucího vlivu Íránu jako čert kříže. V Iráku po smrtelném nepříteli Saddámovi zasedla vláda, která Íránu vychází v ústřety až moc. V posledních dnech se jedná o vydání Íránců, kteří přežívají v internačním táboře v iráckém Ašrafu. Jsou to příslušníci sektoidní militantní organizace MEK (Mudžáhedíne Khalq), zarytí nepřátelé íránského režimu, a v Íránu by je čekal tvrdý soud a pravděpodobně poprava.

V případě pádu spojeneckého režimu Bašara Asada v Sýrii Írán riskuje ztrátu svého nejvěrnějšího a nejdůležitého spojence v regionu. Svůj výsostně relativistický postoj k „právu lidí na svobodu“ a „porušování lidských práv přojevuje íránská propaganda totálním mlčením o posledních tragických událostech a krvavém potlačení demonstrací.

V této prekérní situaci se Írán snaží rychle využít ve svůj prospěch i převrat v Egyptě. Vztahy mezi oběmi zeměmi byly pod bodem mrazu více než 30 let z několika důvodů. Jedním z nich byl shovívavý postoj Egypta k Izraeli a jeho účast na jednáních v Camp David (1978). Po revoluci 1979, kdy došlo k vyhnání íránského Šáha, byl to právě egyptský prezident Anwar As-Sadat, jež svého dlouholetého spojence a osobního přítele přichýlil a dovolil mu v Egyptě dožít posledních pár týdnů, než Mohammad-Rezá Pahlaví nakonec podlehl rakovině. Šáh je v Egyptě i pohřben. Během íránsko-irácké války (1980-88) Egypt podpořil Irák. Již beztak mrazivé vztahy byly ještě více pošramoceny veřejnou heroizací a oslavou atentátníka, který prezidenta Sadata nakonec zavraždil. Na počest Cháleda Al-Islambúlího v Teheránu dokonce nazvali jednu ulici. Kvůli všem těmto incidentům je pro Íránce dost těžké získat egyptské vízum. Pokud se Íránu podaří získat Egypt na svou stranu, mohlo by mu to otevřít nové možnosti v Severní Africe, i podle pokračování vývoje v Lýbii. A samozřejmě by to mohlo stížit situaci Izraele. V konečném důsledku by větší změny a nová strategická partnerství mohly výrazně pozměnit současnou rovnováhu sil v regionu. Pokud se Írán neoslabí zevnitř rozpory, které se pořád prohlubují. Ale to je na další kapitolu.

Jak silně zazáří tuniská pochodeň? Proč Tunisko, ale ne Írán?

17.prosince 2010 se v Tuniském městě Sidi Búzíd upálil prodavač zeleniny Muhammad Buazízí. V jeho činu se zrcadlilo totální zoufalství poté, co přišel o zdroj obživy své rodiny, když mu úřady zabavily jeho mobilní stánek se zeleninou. Příběh je poněkud zamotaný, ale prvotním důvodem byl zjevně jeho neúspěšný boj s korupcí a arogancí úřadů, vysoká nezaměstnanost a ekonomický úpadek země. Pokud s nadsázkou nazveme tohoto mladíka tuniským Janem Palachem, jeho čin zažehnul oheň, který se možná rozšíří dál. Evropští výletníci a cestovní kanceláre trnou, aby neprišli o oblíbenou letní destinaci, ale mnozí obyvatelé Blízkého východu a severní Afriky v ní vidí jiskřičku naděje pro další země s diktátorskými režimy v regionu: Egypt, Lýbie, Alžírsko, snad Súdán, který očekává výsledky referenda o rozdělení, a nakonec Sýrie a Írán.

Již několik dnů po Buazízím jeho čin následovali čtyři lidé z Egypta, pět z Alžírska a jeden z Mauretánie. Jeden Egypťan a jeden Alžířan svým zraněním podlehli. Ne všichni zašli až tak daleko, ale posbírali odvahu a vyšli do ulic protestovat proti nešvarům jejich země. Alžířané protestovali proti zvýšení cen mléka, cukru a mouky, ale režim prezidenta Abdulazíza Butefliky není natolik represivní, aby vyvolal širší odpor veřejnosti.

Nilské vody pod korábem stárnoucího prezidenta Husního Mubaraka se rovněž rozhýbali a země je na tom ekonomicky ještě hůř, než Tunisko. Dalším vhodným kandidátem pro politický důchod by byl Muammar Kaddáfí s jeho zelenou knížkou. Ten dění v Tunisku samozřejmě odsoudil, protože měl moc dobré vztahy s bývalým prezidentem. Nicméně i z Lýbie přes oponu cenzury pronikly zprávy o protestech, hlavně kvůli špatné situaci v oblasti bydlení a velkých zpožděních ve výstavbě nových bytů pro mladé lidi. I v Jordánsku 16. ledna asi 3000 lidí protestovalo před parlamentem kvůli vysokým cenám potravin, žádali odstoupení premiéra Samira Rifáího, ale neodvážili se napadnout královskou rodinu.

Sice až tak dobře neznám poměry v Tunisku, nicméně se pokusím o srovnání a pokusím se nastínit několik důležitých faktorů, které ovlivnily dění v zemích a výsledek revolt, té tuniské, která právě probíhá, a té íránské po volbách v létě r. 2009.

Tunisko je menší severoafrickou zemí s 10 miliony obyvatel, většinou sunnitských muslimů, z hlediska etnického to jsou arabizovaní Berbeři. Většina příjmů země pochází z turistického ruchu. Írán je jednou z klíčových zemí Perského zálivu, z hlediska nerostných surovin i vojenského potenciálu. Je to země se 70 miliony obyvatel šíítského vyznání a etnicky jsou to většinou Peršané, Ázerové a další etnické minority. Důležitý je i vysoký počet mladých vzdělaných lidí, kteří mají přístup k internetu a jsou schopni nezávisle informovat o situaci pomocí sociálních sítí a uveřejnění autentických videozáznamů z demonstrací.

KORUPCE, SVÉVOLE ÚŘADŮ, CENZURA, NÁSILÍ, CHUDOBA

Na začátku všech revolt a revolucí musí stát nespokojenost občanů se situací v zemi. V Tunisku to byla nezaměstnanost, korupce, mafiánský klientelismus rodin ex-prezidenta Zine el-Abidina Ben Alího a jeho ženy Leily, kteří kontrolovali v zemi vše, hlavně to, co vynášelo nějaké peníze. A rovněž nesvoboda, cenzura, věznění lidí. Situace v Íránu je velice podobná.

Mnozí přichází s konspiračními teoriemi, podle kterých jsou revolty podněcované zvenčí. Tyto teorie jsou početnější, když se mluví o Íránu kvůli jeho oficielně protiamerickému postoji. Dobře, připouštím, nelze vyloučit. Nicméně, aby obyvatelé vystoupili proti režimům, které neváhají pálit ostrou municí, situace musí být tak vážná, že podstoupí smrtelné nebezpečí a vyjdou do ulic i s holýma rukama proti samopalům.

Je velmi zajímavé sledovat, jak podobný je scénár a reakce všech diktátorů, jejichž seismograf zaznamenal silnejší otresy pod základy jejich trůnu.

Prvním krokem je vždy hledání vnejšího neprítele a bagatelizace demonstrující skupiny. Absolutní vládci totiž nikdy nepřiznají, že lid může být nespokojený jenom tak sám od sebe. Vzpoury prece vždy musí podněcovat neviditelný nepřátel zvenčí, nějaká podlá velmoc, která chce zasahovat do vnitřních záležitostí státu a zničit ten malý ráj na zemi. Lidé přece musí být štastní jenom z pocitu, že jim vládne práve onen vyvolený vůdce X.

Samovládce vydá rozkaz tvrdě proti lidem zakročit a když se o demonstrantech vyjádřuje, nešetrí různými nelichotivými slovy jako je "lůza, extrémisté, zrádcové, provokatéři, rváči, pobudové atd." Mezi demonstranty mezitím padají první oběti na životech, policejní násilí se stupňuje a lid je pořád hlasitější. Mohou se vyskytnout případy rabování, útoky na policejní stanice, věznice, vládní budovy a infrastruktury podobného typu.

Vladař se vyděsí a zkouší si lid ješte udobřit a uklidnit. Následují ústupky, skutečné, nebo zdánlivé. Vetšinou si vybere nějakého obětního beránka mezi ministry, označí ho za zodpovědného za vzniklou situaci a odvolá ho. Slíbí snížení cen vybraných komodit, vypsání nových voleb, nebo prošetření situace, proti které občané protestují (například zpochybňované výsledky voleb). Většinou rovněž dá pokyn ke snížení intenzity násilí vydáním zákazu použití ostré munice a podobně. Na druhou stranu pohrozí občanům represemi v případě, že se masy neuklidní. Většinou zavede bezpečnostní opatření a vyhlásí zákaz zhromážďování a vycházení.

Neuspěje-li politikou cukru a biče, zůstávají mu už jenom dvě alternativy: nastolit vládu absolutního teroru, nebo uprchnout jako krysa z potápějící se lode.

V Íránu před rokem a půl proběhla ta první alternativa. V Tunisku ta druhá.

Proč se v Tunisku tlakem verejnosti již po měsíci podarilo vyhnat diktátora, ale v Íránu ne? Kde Íránci udělali chybu?

IDEOLOGIE

Odpověď je směsí několika faktorů. Jedním z nejdůležitějších je to, že většina arabských diktatur jsou diktatury sekulární. Jejich ideologie se opírá pouze o sílu a loajalitu armády a bezpečnostních složek vůči vládnoucí osobě nebo skupině. Jsou založeny na kultu osobnosti vůdce, nebo mohou být ultrapravicové, nebo ultralevicové, ale je to pořád ideologie politická, a její dogmata, ačkoliv pokroucené a zmanipulované, jsou pořád z našeho, hmatatelného sveta. Můžeme s nimi nesouhlasit, kritizovat je, argumentovat.

Nikoliv v teokratické diktatuře jako je Írán. Vystoupíme-li proti náboženské diktatuře, bojujeme rovnou proti boží vůli, proti posvátnému a dokonalému řádu, proti něčemu nehmatatelnému a lidským rozumem nepochopitelnému. Bojujeme proti zákonům daným vyšší autoritou, proti které je lidský rozum absolutně bezcenný. V Íránu vlastne vládne “milostivý a soucitný” islámský bůh, jehož zastupuje Chámeneí.

Moderním sekularistickým Evropanům jsou tyto myšlenky asi již velmi cizí. Znaky náboženské diktatury v vrope lze najít v hlubinách dějin, kdy měl papež světskou moc soupeřící s mocí římskoněmeckých císařů, v období inkvizice, indexu zakázaných knih a pálení kacířů, vědců a filozofů, jenž se odvážili polemizovat s dogmaty, třeba i o tom, že Země je placatá a slunce krouží kolem ní.

Mučením se zkoušela síla kacířovy víry. Pokud je člověk nevinný, přece ho bůh zachrání před bolestí a smrtí!

Samozřejmě, každý si domyslí, že jsou tyto “boží” zákony dokonale překrouceny podle potřeb vládnoucí skupiny, ale v společnostech, kde ještě existuje nějaké procento věřících a jistá tradice, je to strategie, která může fungovat. A to ani nemusí být strach z hněvu božího po smrti, lépe funguje strach z vězení, mučení a rozsudku smrti, který se v Íránu vyslovuje pomalu tak lehce jako dobré ráno. Jenom od začátku nového roku bylo v Íránu oběšeno kolem 45 osob. Trestem je i vyloučení ze společnosti, znemožnění dalšího studia a zákaz činnosti.

Proto v Íránu oficiálně neexistuje sekularistická opozice, sekularisté museli zemi opustit, nebo už nejsou mezi námi. Mnozí lidé jsou vnitřně rozpolceni. Cítí potřebu změn a oddělení náboženství od politiky, ale bojí se otevřeně přihlásit k sekularismu a zavrhnout tradici, která má ještě pořád hluboké kořeny. Nikdo nemá odvahu říci, že “boží vláda” selhala a my lidé to umíme lépe.

Proto v Íránu proti sobě stojí oficiálně jenom dvě frakce stejné strany. Výhonek, který vyrašil ze stejného kmene, proto mu mnozí lidé nedůvěřují, ale v současnosti neexistuje žádná lepší alternativa, kterou by přijala většina lidí. Jenom referendem o samotném uspořádání státu (republika sekulární, republika islámská, konstituční monarchie) může vyřešit tuto zásadní otázku, protože bez toho nikdy nebude možné přesně zjistit, co vlastně chce těch 70 milionů lidí.

ARMÁDA

Íránská vláda hned nasadila proti statitisícům demonstrantům Basídž. Je to dobrovolná organizace zanícených věřících s různými funkcemi, zejména ozbrojená ochrana ideje islámské revoluce. Velitelé Basídžu naverbovali polovzdelané chudé lidi z odlehlých končin země, velmi dobře jim zaplatili a přivezli je do měst, aby bojovali proti "bezvěrcům". Stejně jako exkomunikovaný, z církve vyloučený člověk se ve středověku prakticky stával psancem, zbaveným veškerých občanských práv, v Íránu rovněž stačí nepohodlnou osobu označit za "moháreba", tedy za nepřítele boha. Tuto osobu lze bez okolků bít, mučit a zabít. Podle zpráv, které pronikly na veřejnost několik mesíců po volbách, byla situace v létě 2009 již velice blízko k revoluci. Nasvědčuje tomu jeden zajímavý jev. Když už někteří íránští policisté odmítali bít a vraždit své spoluobčany, vláda jim přestala důvěřovat. Pozvala si své věrné nohsledy z libanonského Hizballáhu a žoldáky z jiných islámských zemí. Ještě pořád hledám obdobný příklad z dějin, když si vláda pozvala cizince, aby bojovali proti vlastním obyvatelům.

V Tunisku se ukázalo, že armáda není na straně uprchlého prezidenta a zabránila svévoli a teroru tajné policie a prezidentovy gardy, armáda tedy aktivně přispěla kauze lidí. V Íránu existují náznaky, že je mezi příslušníky regulérní armády větší počet sympatizantů opozice, nicméně nejvyšší špičky jsou pořád loajální Chámeneímu. Chámeneí se opírá hlavně o Revoluční gardy, v podstatě paralelní armádu, lépe vyzbrojenou, než je ta regulérní. Revoluční gardy jsou rovněž velkou ekonomickou silou, která nyní v zemi již kontroluje většinu nejdůležitejšího průmyslu a infrastruktur, včetně například telekomunikací a jaderného programu.

DĚLNICKÁ TŘÍDA

Tuniská revolta měla jednu velkou výhodu: podpořily ji dělnické odbory, organizace, která je v Tunisku velice silná.Tuniská odborová organizace dostala v nové vládě tři křesla, nicméně její zástupci z nové vlády vystoupili na protest proti přítomnosti členů bývalé vládní strany vyhnaného prezidenta, kteří měli pořád pod kontrolou klíčová ministerstva: zahraničí, financí a obrany. Nedostatkem íránského “zeleného hnutí” bylo, že nedokázalo zainteresovat všechny vrstvy obyvatel skrz celé sociální spektrum země. Íránská vláda ví moc dobře, proč rozvoj odborových organizací hrubě potlačuje, protože jsou to právě masy dělníků, které dokonaly revoluci v r. 1979 do konce stávkami, hlavně v ropném průmyslu, tak stěžejném pro Írán. Právě přízeň dělnické třídy si Ahmadínežád chce udržet dávkami v hotovosti, dotacemi a rozdáváním jídla během mítinků. V budoucím roce se budou dotace základních surovin dále krátit, co může vést k ještě větším ekonomickým potížím a nespokojenosti nejchudších.

Další otázkou je ještě to, jak změny blízkovýchodních režimů podpoří mocnosti, které z těchto režimů jakýmkoliv způsobem profitují, hlavně ty, které nechtějí přijít o dobrá odbytiště zbraní a zdroje levné ropy.

Na závěr řeknu ještě jednu věc: naštěstí opozice v Tunisku je prodemokratická a sekulární a islámisté (strana, nebo hnutí znovuzrození “Hizb nebo Haraka Al-Nahda”) v zemi nemají silnou základnu a aktivně se revolty neúčastnili.

Jedinou výhodou vojenských diktatur je to, že drží na uzdě náboženské extremisty. Doufejme, že v případě pádu dalších diktatur v regionu v žádné z nich moc neuchvátí islámisté, jak se to stalo v Íránu v r. 1979.

Další demonstrace a novinky ze světa černého zlata

Oficiální íránskou televizí uveřejněný filmový záběr, na kterém údajně protestující studenti dne 7.12. zapálili fotografii Khomeiního, vyvolal velké rozhorčení. Na jedné straně rozhorčení vlády, protože urážka zesnulého imáma, zakladatele islámské republiky, je netolerovatelný zločin, a na druhé straně opozice, která se od záběrů distancovala a tvrdí, že je to provokace ze strany vlády, která má posloužit jako záminka k tvrdšímu zásahu proti ní. Jak trefně poznamenal někdo v jedné internetové diskusi, je k zaplakání země, pro kterou je roztrhání fotografie mrtvého člověka důležitější, než zabíjení a znásilňování živých lidí.
Na protest proti tomu se včera i dnes sešli studenti na několika univerzitách. Lidé nesli i portréty Chomejního aby se očistili od této obžaloby (nicméně určitě existují tisíce těch, kdo toho Chomejního zapalují alespoň v mysli, a klidně by to udělali i veřejně, kdyby situace dospěla do toho bodu). Ono v podstatě existuje několik videí, kde lidé zjevně zapalují, nebo šlapou po těchto fotkách, a často je na nich Chámeneí zobrazen vedle Chomejního, takže shoří společně. Zkuste si zadat na youtube burning Khamenei a uvidíte sami. Je to jenom záminka, nic jiného.
Zde je video z univerzity v Ghazvínu, kde křičí "Chomejní, kde jsi, nechal jsi Músavího osamotě."



Jinak se kampaň mužů v čádorech dostala na první stránky médií (jenom světových bohužel).

Zajímavou zprávou z hlediska (minimálně) regionální strategie na Blízkém východě je to, že se Irák plánuje otevřít investicím pro rozvoj těžby ropy (kontrakt získal Shell v konsorciu s indonéskou společností Petronas další získali ruský Lukoil a norský Statoil ASA) . Tato země zoufale potřebuje investice a nové technologie v těžařském průmyslu, protože jsou její technologie zastaralé a poškozené válkami s Íránem a USA a sankce rovněž rozvoji nepomohly. Írán investice potřebuje také. Co je na tom ale zajímavého je odhad, podle kterého (bohužel článek se mi povedlo najít v italštině) by Irák klidně mohl zvýšit svoji produkci trojnásobně, na 10 milionů barelů denně, v čem by se přiblížel 12,5 milionům, které produkuje Saudská Arábie, 10 milionům, které produkuje Rusko a o hodně by předběhl Írán s jeho 4,2 miliony barelů denně. Írán se tímto může stát ještě méně přitažlivým pro investice, v dohlednu jsou možná další sankce, nevyloučil se ani případný útok na jaderná zařízení, opozice obyvatel, jak se zdá, neustává, a zvýšením těžby by mohlo vyvolat snížení cen ropy a další propad příjmů a vlivu Íránské islámské republiky. Zvýšení důležitostí nyní většinově šíitského Iráku by rovněž mohlo otřást rovnováhou v OPEC-u (organizace zemí vyvážející ropu), kdyby se Irák politicky orientoval na spojenectví s Íránem, nebo mezi nimi může vzniknout rivalita o vliv. To se teprve ukáže, nicméně je to vývoj, který asi bude zajímavé sledovat.

Kromě toho se zdá, že z Íránu přes Saúdskou Arábii a s pomocí západních rozvědek uprchl důležitý jaderný fyzik Šahrám Amirí, který IAEA poskytl informace o nedávno "objeveném" jaderném zařízení u města Kommu.

Zde Vám ještě nabízím moc pěkné a vzácné záběry z demonstrací v roce 1979, těsně po příjezdu Chomejního (v únoru, hned poté, když se režim začínal utužovat), kdy na svátek žen 8. března íránské ženy a několik mužů vyšly do ulic, aby demonstrovaly za svá práva a proti povinnému šátku.



A zde je ještě video z pondělí 7.12., kde se studentům povede ukořistit videokameru a helmu vládního agenta, který je natáčí. Hesla, která skandují jsou přeložena do angličtiny. Varování: veeeeelmi hlučné, před zpuštěním si zkontrolujte intenzitu hlasitosti, nedoporučuji zpustit do sluchátek ani ve studovně akademie věd nebo podobné instituce :-)