http://www.rahesabz.net/story/13465/
Ve jménu Božím,
kam mám ukrýt bolest těch dívek a chlapců??
Je pro mne tak těžké na konci života vyrovnat se s utrpením, které v těchto devíti měsících dolehlo na naši zemi a na její děti. Síla tohoto národa taje v rukou neschopné vlády rychle jako led, s tím, co je pácháno v našich ulicích a věznicích na dětech toužících po pravdě, na dětech z vody a prachu této země. Doslýcháme se o dalších zdrcujících ranách tohoto zraněného těla. Kde vykřičet tu strašnou bolest? Jak se jí zbavit?
Každou chvíli slýchám, že některé vězněné dívky, mezi nimi Badar-os-Sádat Mofídí, Hengáme Šahídí a Šívá Nazar Áharí, jsou znovu a znovu vyslýchány, uráženy a ponižovány tak, aby je zlomili, aby v jejich podvědomí vytvořili peklo, k němuž budou mít hrůzu se vracet. Zacházení s nimi jde tak daleko, že některé z těchto žen prosí Boha, aby je vzal z tohoto světa.
Už v minulosti různé oficiální komise, které věznice navštívily, opakovaně podávaly zprávy o tom, že někteří vězni si stěžují na hrubé a sprosté urážky a nadávky ještě více než na bití a rány.
V posledních měsících opakovaně slýchám, že i jiné mé děti, jako Ahmad Zejdábádí, Mansúr Osanlú a Masúd Bástání, kteří jsou bez nejmenších pochyb vězni svědomí a politickými vězni, jsou navzdory všem pravidlům etiky i zákona, podle něhož mají být vězni děleni podle druhu a míry provinění, posíláni do vyhnanství do věznic pro narkomany a nejtěžší zločince, (kteří jsou ovšem sami oběťmi takové společnosti a takových pravidel). Jakým tlakům a nesnázím musí čelit, někdy v ohrožení života, fyzického i psychického zdraví.
Sám jsem okusil atmosféru vyšetřování a věznic před revolucí i po ní, po té revoluci, na níž jsem se sám podílel. Je to bolestné, když musím přiznat, že to, jak neeticky se dnes zachází s vězni, jak jsou ohrožovány jejich životy i zdraví ve vyhnanství, mezi lidmi odsouzenými za vraždy a zabíjení, mezi odsouzenými k trestu smrti, to, jak jsou ženy vystavovány sprostým nadávkám a některé z nich donucovány k tomu, aby učinily ostudná doznání, se možná za minulého režimu odehrávalo zřídka, nebo to vůbec nemá obdoby.
Nevím, co se stalo s našimi vládci, že pro udržení pomíjivé moci tohoto světa odhodili jakékoli morální a náboženské zábrany a jsou ochotni použít jakýchkoli prostředků k udržení se u moci. Nezapomněl jsem, jak jsme před revolucí kritizovali ty druhé, že „účel nesvětí prostředky“.
Jako nábožensky založený člověk považuji morálku za páteř a princip víry, i náš Prorok byl vyvýšen pro svou morální dokonalost. Stydím se, že žiji v době, kdy jsou ve jménu Boha a víry dívky a chlapci, ženy i muži této země kvůli své pravdivosti a touze po spravedlnosti vystavováni nejstrašnějšímu fyzickému i psychickému násilí, kdy jsou vůči ženám užívána ta nejvulgárnější slova a vynucována jejich lživá doznání.
Lež, která je v naší národní a náboženské kultuře nejhorším proviněním, se dnes proměňuje v nejběžnější zvyk, muži z vlády se bez uzardění předhánějí v lhaní, dnem i nocí opakují absurdní báchorky z domova i zahraničí a drtí myslící lidi naší země. Lidi, kteří už na tyhle lži neskočí. (I v Kommu náboženské autority lidí odvracejí tvář od prolhaných politiků.) Ale naneštěstí ve věznicích chtějí donutit vězněné ženy a muže lhát, jinak jdou buď do vyhnanství, nebo jsou pod dvojnásobným tlakem.
Bože, komu se mohu svěřit s touhle bolestí?
Věřím a doufám, že najde-li se mezi odpovědnými politiky a členy justice jedno slyšící ucho, jeden bohabojný člověk, uslyší můj pláč a změní podmínky vězňů, jejichž jména jsem zmínil, i jiných, které neznám, kteří jsou však vystaveni stejným podmínkám, že zbaví jejich utrápené rodiny zdrcující úzkosti.
Bože, byl jsi svědkem, že revoluce slibovala našim lidem spravedlivý režim jako za Alího, režim, v němž se přísná spravedlnost nevyhýbala ani Alího nejbližším, a milosrdenství a štědrost ani nejvzdálenějším i nepřátelům.
Naše vláda přitom ve jménu Alího víry přechází každou zkaženost, politické a ekonomické zločiny, vraždy i loupeže, jichž se dopouštějí někteří z jejích lidí v bankách, firmách, na trhu nebo v univerzitní čtvrti, ve věznici Evin, v Kahrízaku, i tvrdé zacházení a nátlak, užívání všech druhů násilí proti nevinným ženám a mužům se zavázanýma rukama a zavázanýma očima, kteří své cíle, touhy a sliby zasvětili téže revoluci.
Velký Bože, ty který měníš lidská srdce i mysl, změň náš úděl, anebo mne nech odejít z tohoto světa.
Ezatolláh Sahábí
21. farvardinu 1389 (10. dubna 2010)
Žádné komentáře:
Okomentovat