Konečně se opět vracím k článku, který mi leží v hlavě a v počítači už několik měsíců, a který pojednává o tématu pro čtenáře určitě minimálně stejně zajímavém, jako pro mne. Občas je nutné na chvíli zapomenout na politické vězně a Ahmadínežádovy ponožky a věnovat se i příjemnějším věcem a proto se pokusím o krátkou psycho-sociologicko-sexuologickou analýz
u Íránců a Íránek. Jsou to nakonec také úplně normální lidé z masa a kostí, které drží pohromadě křehká, ale často velice vášnivá duše a kteří se musí přebít úplně stejným peklem dospívání, jenom to možná z některých úhlů pohledu mají trochu těžší.
Íránci, nebo alespoň jejich velká část věří v lásku. Já v ni sice již pěkných pár let nevěřím, ale kdoví. V ufony taky nevěřím, přesto stovky lidí přísahají, že je viděli. Takže, Íránci věří v lásku. Nemyslím lásku k bližnímu, myslím takovou tu romantickou lásku, kdy si dva lidé jeden druhého vyberou z důvodu vzájemné náklonnosti. Možná že to, co zde říkám, některým připadá divné, ale ne ve všech kulturách je koncepce romantické lásky tak běžná a samozřejmá jako v těch tak zvaných „západních“ kulturách. Vždyť i v Evropě ještě před několika desetiletími rozhodovali rodiče, s kým děti uzavřou manželství, buď z důvodu zachování dědictví, nebo zvelebení majetku. V některých zemích je tomu tak dodnes. Írán je zemí, kde i navzdory přísným pravidlům kvete milostná poezie, zpívají se písně o lásce, často… velmi často nešťastné a procento manželství uzavřených po předchozí domluvě rodičů je pořád menší.
Nicméně, raději se od tohoto těžce definovatelného
a prchavého hnutí mysli přesuňme k jeho fyzickému naplnění.
Dětství a dospívání je obdobím poznávání zákonitostí světa a života, ale i obdobím velkých tělesných změn, kdy děti přestávají být dětmi. Samozřejmě mladá generace je již informovanější. Díky internetu a různým multimediálním zařízením již mládež ví o tématu hodně, ale ještě pořád musí překonávat specifický druh překážek a zápasit se strachem pramenícím z nedostatku informací a pověr. Rodiče dětem automaticky nevysvětlují otázky sexuality, často je to pořád tabu i v pokrokových a vzdělaných rodinách. Ani ve škole odpovědi na své otázky nenajdou. Již od útlého věku dívky a chlapci navštěvují oddělené třídy a holčičkám se na hlavy navleče šátek, i když ještě vůbec nechápou, k čemu vlastně je a proč je má zakrývat.
Sice chlapci vidí své sestry a sestřenice a jiné členky rodiny, ale seznámit se s cizí dívkou nemusí být vůbec jednoduché. A odkud se vůbec mají naučit s nima mluvit a jednat? Ono to také není vůbec jednoduché pochopit, že druhé pohlaví nepochází z jiné planety.
Proto není divu, že na středních školách není výjimkou výskyt tzv. náhražkové homosexuality, kdy jedinec, který by byl v normálním prostředí heterosexuální, přistoupí na hom
osexuální vztah z důvodu absence kontaktu s druhým pohlavím (podobně, jak se to občas může stát ve věznicích, nebo jiných místech kde je segregace pohlaví).
Mladí lidé se pak s příslušníky druhého pohlaví seznamují hlavně na univerzitách, kde nyní studuje velké procento dívek, přes rodinu, známé a kamarády, nebo náhodně, na ulici, v parku. V posledních letech se velice rozmohly sociální sítě jako je facebook, cloob (perská obdoba facebooku), nebo skype a yahoo messenger, které nabízejí možnost použití webkamery. Náhodná seznámení musí proběhnout bleskově, aby si toho nikdo nevšimnul. Spočívají ve výměně pohledů, následuje pár slov a obligátní dotaz ze strany mladíka „šomáre midin khanom?“ co znamená, jestli mu slečna laskavě poskytne své telefonní číslo. V Íránu nejsou hospody nebo diskotéky a zájmové, nebo sportovní aktivity jsou provozovány odděleně, snad kromě lyžování a vysokohorské turistiky (policajtům se nechce škrábat do výšek, proto jsou v Íránu velice populární čajovny v lesích). Když už se mladí seznámí, tak se setkávají krátce, nemají možnost skutečně spolu žít a trávit více času, aby se lépe poznali. I když rodiny souhlasí s jejich vztahem, musí se zasnoubit a rychle vzít, aby mohli začít spolu žít. Bez papíru to nejde. A až poté často zjistí, že se třeba k sobě vůbec nehodí, protože jeden z nich rád chodí do divadla a do kurzu malování, zatím co ten druhý je závislý na počítačových hrách a fotbalu.
Dospívající v tomto zmateném období poznávají i tajemství vlastního těla, ale i v Íránu existují staré známé pověry, kterými se děti strašily a odrazovali od masturbace: hrozby oslepnutím, vypadáním vlasů, beďary, nebo šílenstvím. Jak je toto téma tabuizované a opředené legendami, ale zároveň pro lidi zajímavé dokazuje i velký ohlas, který mělo půlhodinové rozhlasové vysílání rádia Farda na toto téma (radio Farda je stanice Rádia Svobodná Evropa vysílající z Prahy do Íránu v perském jazyce). V programu, který se prioritně věnuje mladým lidem, promluvili lékař i znalec náboženských tradicí a naštěstí žádný výzkum katastrofické následky sebeuspokojování nepotvrdil.
Dokonalou ilustrací je upřímné přiznání jednoho mého kamaráda, kterému je nyní kolem třiceti: "Když mi bylo tak 10-11 let, myslel jsem si, že žena otěhotní jenom od toho, když se jí muž trochu více dotýká… chápeš, jako že ji obejme a tak. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se musí i něco někam strkat." Mladí lidé si nedostatek informací kompenzují internetem a pornofilmy, kterým se v Íránu říká „filme super". Jsou samozřejmě oficiálně zakázané, ale není vůbec problém je sehnat a nyní kolují na všech těch iphonech a chytrých zařízeních, kterými jsou mnozí Íránci posedlí. Předpokládám, že většina čtenářů už nějaký ten pornofilm viděla, nicméně pro informaci těch, kteří ještě to štěstí neměli, myslím na ty, kde se sexuální přiblížení muže a ženy omezuje téměř na holý pohlavní akt, zasazený do triviálního příběhu a výkony herců jsou téměř bez projevů duševní náklonnosti, protože se třeba vůbec nemusí znát. Tento druh „samostudia“ má ale několik stránek: lidé už vědí, jak se "to" dělá, ale na druhou stranu si íránské ženy často stěžují.
Prý si muži po shlédnutí tohoto druhu instruktážních filmů často myslí, že ke spokojenosti ženy stačí jenom více méně napodobit ty pohyby a výkony, co vidí v pornofilmech a nechápou smysl líbání, mazlení, předehry, erotických masáží a podobných "zbytečností". Nicméně se obávám, že to není jenom případ íránských mužů. Na druhou stranu jsou tyto filmy západního původu, proto se v Íránu mezi některými lidmi rozšířil názor o totální sexuální svobodě a promiskuitě západních společností, který vládní propaganda vydatně podporuje. Proto si občas mladíci z Íránu a islámských zemí představují Evropu nebo Ameriku jako ráj plný polonahých smyslných slečen, které jsou kdykoliv k dispozici. Bohužel důsledkem těchto omezení, tabuizace a dezinformací je to, že mnozí mladíci hned za hranicemi své země jako první turistickou atrakci vyhledají místní noční klub. Nicméně je zajímavé připomenout, že i islá
mský ráj se často popisuje jako místo, kde na každého muže čeká 72 slečen, jenom s tím rozdílem, že tyto budou panny.
Když se ale íránský mladík nebo dívka dostanou přes první zkušenosti, může nastat nekontrolovatelná řetězová reakce. Je to jako pozorovat otroky vypuštěné z klece, kteří si chtějí užívat svobody a zakázaného ovoce plnými doušky a neváhají zajít do extrémů. V Íránu existuje jeden zajímavý fenomén. Domácí večírky. Místa, kde se lidé můžou cítit více-méně svobodní, hlavně když je organizují mladí lidé bez dozoru rodičů. Najde se tam i alkohol z černého trhu a všechny možné druhy drog, vždyť Afghánistán je za rohem. Ale ne vždy si tam lidé jenom povídají, popíjejí a tančí. Někdy si hostitel cíleně pozve skupinu kamarádů, dívek a chlapců, kteří se navzájem neznají a možná se již nikdy neuvidí.. po nějakém čase se pak v párech na půl hodinky vytratí do některé z ložnic. Chtějí si přece jen trochu užít a zapomenout na běžný šedý život tvořený černými čádory, policií, cenzurou, přísnými pohledy duchovních, půstem a truchlením za mučedníky. Často se provozuje anální sex, který nepoškodí panenství, ale nyní to je již na ústupu kvůli vysoké úrovni íránské plastické chirurgie.. kdyby náhodou dívka potřebovala smazat stopy vášně ze svého těla, není nic jednoduššího. Rekonstrukce panenské blány je jedním z nejžádanějších výkonů hned po operaci nosu a ňader.
Dobře, to jsou věci, které se dějí i v jiných zemích, různé private swingers party a podobné akce probíhají také za zavřenými dveřmi a nikdo se nad tím moc nepozastavuje. Ale v Íránu je to protizákonné. Existuje totiž velký korpus zákonů, které kontrolují právě sexualitu lidí. Ženatí/vdané s svobodní se posuzují rozdílně. Svobodní můžou být odsouzeni k bičování. Před několika lety ještě policie podnikala razie na domácí večírky, kde lidé nemuseli dělat nic špatného, jenom byli prostě chlapci a dívky pohromadě a poslouchali zakázanou hudbu. Všichni bývali předvedeni na policii i s
jejich rodiči, kteří je museli „vykoupit“ penězi, v horším případě byli zbičováni.
Případ pornoskandálu známé televizní herečky Zahry Amir Ebrahimi ukázal hned několik věcí. Domácí video vyvolalo pozdvižení mezi lidmi ani ne tak kvůli jeho obsahu (explicitním scénám), ale spíše kvůli motivu jeho zveřejnění. Bývalý milenec herečky video údajně zveřejnil, aby se jí pomstil. Rovněž lidé byli zvědaví, jestli to je skutečně ona, nebo jenom žena jí podobná. Nicméně, video mělo tak širokou publicitu a distribuci na černém trhu, že ho viděli téměř všichni. Reakce byly velice různé, ale nakonec spíše méně lidí ji zatratilo jenom kvůli tomu, že si s někým užívala (pokud to je tedy skutečně ona). Její kariéra ve vládní televizi ale nadobro skončila a hrozil ji soud.
Pokud je viník ženatý, ale spíše pokud je žena vdaná, čeká ji mnohem krutější trest. Ilustrací je medializovaný případ Sakíne Aštiání, ženy odsouzené k smrti jak za podíl na vraždě jejího manžela, tak za mimomanželský styk s jeho vrahem. Ponechme nyní stranou motiv vraždy. Podle íránských zákonů může rodina zavražděného vrahovi prominout, dotyčný může být pouze odsouzen do vazby, nebo k zaplacení peněžní náhrady za nebožtíka. Pokud mu neprominou, bude popraven (většinou oběšením). Ale trest za cizoložství nelze prominout, to už by muselo jít o velice komplikovaný případ, muselo by se dokázat, že došlo ke znásilnění a podobně. Takže pokud si to domyslíme do důsledků, cizoložství je podle toho prakticky těžší zločin, než vražda a trest za něj je mnohem krutější, než za vraždu. Proti jejímu rozsudku protestovali mnozí lidé v Íránu, nejenom v zahraničí .. kamenování považuje drtivá část Íránců za otřesný a barbarský přežitek, a několik let během Chátamího mandátu se oficiálně neprovozovalo. A hlavně, tak ukrutný trest za těch pár hodin pomíjivé rozkoše? Pohleďte.... tedy pohleďme si všichni do svědomí, kdo nikdy ani myšlenkou nepodvedl svého partnera... ten ať hodí kamenem.
Všechny tyto společenské tlaky si Íránci vybíjeji vtipy. Nejoblíbenější vtipy mají proto buď politickou nebo erotickou náplň a jsou pořádně neslušné. Například o mužích z města Rašt se říká, že jsou lhostejní k úletům jejich žen, nebo o těch z města Ghazvin se říká, že mají rádi spíše pozadí mužů a mladých chlapců. To je práve další z íránských paradoxů: Homosexualita je v Íránu trestána smrtí. Možná si pár lidí bude pamatovat slavný výrok prezidenta Ahmadínežáda na Columbia University z roku 2007, kde řekl, že "My v Íránu nemáme homosexuály, jako ve vaší zemi." Tento výrok byl v perských překladech z transkriptu vymazán. Homosexualita je absolutní tabu. Navzdory tomu striktní oddělování pohlaví indukované homosexualitě právě napomáhá. Ni
kdo se nepozastaví na tom, pokud dva chlapci nebo dívky jsou pořád spolu, můžou se volně ukazovat na ulici, nemusí se bát, jenom nikdo nesmí ani tušit, že je jejich vztah poněkud hlubší. Paradoxem je, že oproti tomu změna pohlaví je v Íránu úplně legální a dokonce ji plně hradí pojišťovna. Vše to vychází z názoru Ajatolláha Chomejního, který řekl, že „pokud příroda někde udělala chybu, máme právo jí pomoci a napravit ji“. Když tak o tom přemýšlím, asi by v Íránu mohla více získat žena, která by se dala přeoperovat na muže. Musím se schválně zeptat nějakého právníka, jestli člověk změnou pohlaví automaticky jako muž získá ta práva, která jsou ženě odepírána, například dvojnásobný podíl dědictví, nebo jestli bude jejich výpověď u soudu najednou rovnocenna s výpovědí muže. Asi ne. Spíše mu hrozí, že bude vyděděn a . Je to jenom bolestné polořešení otázky homosexuality.
Prodejní láska je v Íránu rovněž trestána smrtí, ale i na to existuje lék. Je jím instituce tzv. dočasného manželství, „sighe“, co není nic jiného než legalizovaná prostituce. Je to vztah mezi mužem a ženou na základě písemné smlouvy, ve které se určí trvání vztahu – od půl hodiny do 99 let a finanční obnos, který žena za plnění svých „manželských povinností“ dostane. Může být jenom symbolický u lidí, kteří smlouvu podepisují jenom aby mohli konečně bydlet spolu, nebo může zabezpečit ženě živobytí na několik let. Je to často jediná možnost pro vdovy a rozvedené ženy bez příjmu. Klasické mnohoženství je v Íránu zákonem povoleno, ale na rozdíl od jiných islámských zemí je to již spíše rarita a ve společnosti vzbuzuje posměch. Ale "sighe" je tiše tolerováno, protože si každý chce užívat, jenom o tom nikdo nesmí vědět.
Posledním tématem, kterého se dotknu je pedofilie. Podle zákonů, které vycházejí - jak jinak - ze života Mohamedova, jsou dívky považovány za zralé pro manželství již ve věku kolem deseti let, chlapci kolem dvanácti. Otřesná praktika dětských nevěst se v Íránu ještě objevuje v zaostalých a ekonomicky slabších oblastech, kde se může stát, že otec dá za ženu svou dceru například svému věřiteli. Většina Íránek se nyní již vdává v dospělém věku kolem 16 - 30. O zneužívání chlapců moc konkrétních zpráv nemám, ale myslím, že postačí pro ilustraci přiložená fotografie. Islámští duchovní se mohou ženi
t, proto možná u nich neexistuje tlak celibátu, ale o jejich morální úrovni Íránci nemají žádné iluze. V sousedním Afghánistánu existuje stará tradice "bačebází", která spočívá právě ve vztahu starších mužů k mladým chlapcům.
Znásilnění je sice podle íránských zákonů zločin, ale pokud použiju biblické podobenství, dřív projde velbloud uchem jehly, než je vůbec možné násilníkovi jeho zločin dokázat. Podle původních islámských zákonů k dokázání cizoložství, ale i znásilnění je nutno přivést čtyři mužské svědky. Tak zkuste sehnat čtyři muže, kteří nečinně přihlížejí znásilnění a pak ještě přijdou svědčit. Všechno je nakonec většinou vina ženy, která si nedostatečně zavázala šátek a byla příliš svůdná.
Tak sme dospěli na konec tohoto stručného pojednání o lásce tělesné v Persii. Jakkoliv se člověk pokouší dívat na věci s lehkostí a humorem, pořád se prokope jenom ke spletitým a hlubokým kořenům všech paradoxů a excesů: k pokrytectví pramenícímu z tmářských náboženských nařízení. Svazují křídla mladým lidem, otravují život již od útlého dětství a způsobují hluboký rozkol v myšlení a chování navenek. Nedovolují jim se plně rozvinout a přežít život tak, jak by si ho představovali oni, ne podle diktátu jakýchsi starců v turbanech a nesrozumitelných arabských textů, které jim už nic neříkají. Možná někteří budou namítat, že je Írán tradicionalistickou a zaostalou zemí, protože to tak chce většina místních lidí. Doufám, že je váš názor podložen i něčím jiným, než Ahmadínežádovými žvásty a knížkou "Bez dcery neodejdu". Pokud nevěříte, běžte se tam klidně podívat s otevřenýma očima a myslí a pak mi poreferujte. Budu se těšit.
