Chámeneí: příběh padělaného vůdce

Překlad vynikajícího článku Mahmúda Delcháste:

Všichni víme, že současný íránský režim systematicky používá politických kliček, aby pokračoval ve své monopolizaci moci. Ale jak moc jsou známé vlastní politické machinace reformistů a za jakou cenu jsou skryty před zraky veřejnosti? Za velkou cenu, pokud vezmeme v úvahu současnou snahu zeleného hnutí oddělit se od všemocné autority nejvyššího vůdce ajatolláha Chámeneího. Co kdyby se více mezi lidmi rozšířilo například to, že se Chámeneí stal ve skutečnosti vůdcem nikoli prostřednictvím zákonných prostředků, ale prostřednictvím padělaného dopisu, psaného údajně předchozím vůdcem Chomejním, těsně před jeho smrtí? Podle íránské ústavy, nejvyšším vůdcem země musí být ajatolláh, mardža. Chámeneí nebyl dokonce ani ajatolláh. Před revolucí si vydělával na živobytí prostřednictvím kázání (rúze chání), co může vykonávat dokonce i nejméně vzdělané duchovenstvo.


Chámeneí se nikdy neměl stát vůdcem. Grand-Ajatolláh Montazerí byl už zvolen nástupcem Chomejního Radou expertů, která byla za volbu zodpovědná. Ale dříve, než mohl převzít funkci, byl sesazen pro jeho roli v odhalení skandálu "Irangate", který vedl k popravě jeho zetě, a zveřejnil informace o masakru politických vězňů v roce 1988. Odstranění jediného kandidáta se statusem ajatolláha vytvořilo mocenské vakuum, které muselo být vyplněno okamžitě. Rada expertů narychlo vytvořila různé scénáře pro volbu příštího vůdce (rada původně tří, a pak pěti lidí), ale žádný z nich nebyl přijatelný. Náhle Rafsandžání překvapil Radu předložením dopisu od Chomejního, ve kterém uvedl, že příští vůdce nemusí být velkým ajatolláhem.

Tento dopis odstranil hlavní překážku v Rafsandžáního cestě k uskutečnění jeho plánu stát se nejmocnějším mužem Íránu. Jeho cílem bylo, aby schválily Chámeneího, kterého on považoval za člověka slabé povahy, za nejvyššího vůdce. Potom, po odstranění funkce premiéra by začlenil její pravomoc do pravomoci prezidenta a celkově rozšířil vliv této funkce, která již byla podřízena pouze moci Chámeneího. Fungovalo to. Po dvou dopisech od Chomejního na podporu Chámeneího ho Rada expertů zvolila za nejvyššího vůdce.

Ale překvapivé objevení se tohoto dopisu z ničeho nic vyvolalo podezření u někdejšího prezidenta, Abolhassana Banisadra. Ten poskytl dvoum soudním grafologům několik dopisů Chomejního, dopisy od Chomejního syna, které dostal během svého prezidentství, a údajný Chomejního dopis. Odborníci dospěli k závěru, že dopis, který přečetl Rafsandžání v Radě expertů byl napsán někým téměř o 30 let mladším než Chomejní, a pravděpodobně byl napsán jeho synem. Grand Ajatolláh Montazerí také uvedl ve svých memoárech, že Ahmad Chomejní často falšoval rukopis svého otce.

Na základě těchto zjištění, Le Monde otiskl článek (29/6/1989), který argumentoval, že Chámeneí se stal vůdcem prostřednictvím padělaného dopisu od Chomejního. Íránské velvyslanectví ve Francii vehementně protestovalo proti tomuto prohlášení a v odezvě Le Monde vyzval velvyslanectví, aby předložil nějaký pádný protidůkaz. Velvyslanectví nikdy nepřijalo tuto výzvu.

Tato informace je k dispozici již více než dvacet let. Proč tedy byla uváděna něbo zmiňovaná tak zřídka, pokud vůbec, natož proč Íránci nebyli informování o tak nesmírně důležitém faktu? Vysvětlení je třeba hledat v povaze reformního hnutí na jeho nejvyšší úrovni, což je přesně tam, kde můžeme identifikovat Achillovu patu zelené hnutí. Mnozí z jeho lídrů vědí, že pokud předloží tyto informace veřejnosti, nebudou schopni ospravedlnit jejich přijetí Chámeneího autority. Mají tedy společný zájem s vládnoucí mafií zabránit, aby se tato informace zveřejnila.

Výsledkem je rostoucí frustrace hnutí na masové úrovni, která byl částečně zodpovědná za jeho drastické zpomalení, před jeho znovuoživením v důsledku revolucí v Tunisku a Egyptě. Poté, co jsme byli svědky tolika krveprolití a masového zatýkání, mnozí lidé nejsou ochotni riskovat zatčení, mučení nebo popravu výměnou za naději, že budou uskutečněny jen menší změny v sociálním systému, zatímco nejvyšší vůdce Chameneí a politické struktury by zůstaly nedotčeny. Slogany v nedávných demonstracích, v němž mládež požaduje, aby Chámeneí následoval osud Bin Alího a Mubáraka v Tunisku a Egyptě, pouze ukazují na rostoucí propast mezi řadovými členy hnutí a jeho vedením, která se zavázalo pouze k reformě .

Hnutí doposud trpí krizí identity pro některé z pochopitelných důvodů. Za prvé, navzdory jejich strádání a nedávnému zatčení symbolických vůdců zeleného hnutí, Músavího a Karrúbího, jsou stále ještě sami uvězněni v rámci politických vymožeností. Za druhé, před explozí revolucí v arabských zemích, mládež v Íránu podlehla strachu ze "spáchání" další revoluce, a tedy strachu, co by se stalo, kdyby se režim zhroutil (strach, který jim byl vštěpen reformistickými intelektuály). A konečně, v důsledku cenzury, hnutí se zatím nepodařilo identifikovat demokratickou a nezávislou politickou alternativu, která zpochybňuje režim v jeho celistvosti. Pokud se tyto věci nezmění, bude upadající a roztříštěný systém nadále způsobovat těžkosti v životě Íránců a udržovat zemi na pokraji vnitřní i zahraničněpolitické krize.

Výtah z dnešních událostí, 20.2.2011

V Íránu se opět demonstrovalo. Bohužel v zemi nejsou oficiální zpravodajové, proto veškeré zprávy vycházejí z výpovědí očitých svědků. Údajně byl zabit jeden člověk u náměstí Hafte Tír (důsledek střelby ostrými náboji). Zatím to nebylo potvrzeno. Dům Mír Hoseina Músavího byl údajně odříznut od světa železnou zdí. Podle lidí bylo v ulicích více demonstrantů než v pondělí 14.2., ale i počty bezpečnostních složek byly velice vysoké. Podle svědků jejich příslušníci byli nyní téměř všichni maskováni, co v létě 2009 nebylo běžné.
Šíráz, Isfahán, Mašhad, Tabríz, Máhábád, Rašt, Mariván a několik dalších.
Internet byl velice pomalý a telefonní spojení bylo rovněž rušeno.
Nové heslo demonstrantů bylo "Seyed Alí zemři, aby ses mohl setkat s Bin Alím (zesnulým tuniským prezidentem)". V noci na dnes lidé znovu křičeli "Allahu akbar" ze střech.

Byla zadržena i dcera bývalého prezidenta Hášemí Rafsandžáního, Faíze Hášemí, ale byla v krátké době propuštěna.

Zaměstnanci rafinerie v Abadánu, kteří údajně šest měsíců nedostali své mzdy, údajně vyhlásili stávku. Pokud budou stávky pokračovat, hlavně v ropním průmyslu, dokáže to vládu položit na kolena, stejně jak se tomu stalo v roku 1979. Rafinerie měla projít velkou rekonstrukcí a rozšířením výroby (protože produkce nestačí pokrýt domácí spotřebu), ale projekt ještě pořád nebyl dokončen.

Další (v pořadí již čtvrtý) diplomat podal demisi. Ahmad Malekí, konzul v italském Miláně, který 24 let pracoval v diplomatických službách, podal demisi na protest proti násilí páchaném na demonstrantech proti režimu.

Skupina důležitých šíitských kleriků z měst Qomm a Nadžaf (v Iráku) vydala prohlášení, ve kterém vyzývá Revoluční Gardy a Basídž, aby se přidali k lidem. Odsoudili násilí a označili Chámeneího jako jeho původce, rovněž spochybnili jeho náboženskou autoritu z důvodu lží a násilí.

Íránský konzulát ve Frankfurtu se stal terčem útoku kameny.

Film "Rozvod Nádera a Simín" íránského režiséra Asghara Farhadího získal zlatého medvěda na 61. ročníku berlínského filmového festivalu, jak za nejlepší film, tak i za nejlepšího herce a herečku. Festival se celý nesl v duchu vzpomínky na íránského režiséra Džafara Panáhího, který je ve vězení. Organizátoři festivalu na jeho počest nechali jednu prázdnou židli v porotě.

Videa zde: tohleto je konkrétně ze Šírázu:







zásahové jednotky na motocyklech:



Demonstrace hlásí i jiné země: v Lýbii se počet obětí blíží dvoum stovkám, poté co Kaddáfího bezpečnostní složky údajně zaútočily proti demonstrantům střelbou z vrtulníků. Kaddáfí se rovněž poučil a proti svým lidem nasadil nájemné žoldáky z Čadu. I zde, v Lýbii muslimští duchovní odsoudili násilí a vyhlásili ho za "harám", tedy proti islámu.
V Maroku lidé protestovali a chtějí novou ústavu.
V Bahrajnu protesty šíitské menšiny proti sunnitské menšinové vládě pokračují.
V Tunisku se znovu rozhořely demonstrace proti dočasné vládě. Bývalý prezident Bin Alí, který utekl do Saúdské Arábie, v pátek 18.2.2011 zemřel.
V Jemenu se střetla skupina provládních demonstrantů s těmi protivládními.
V Alžírsku se rovněž demonstrovalo.

Zde je velice pěkné rezumé událostí v arabských zemích (v angličtině), v češtině zde.

"Den nenávisti"

Dnes (pátek 18.2.2011) se v Teheránu sešly tisíce přívrženců vlády a volali po popravě opozičních vůdců Músavího a Karrúbího. Demonstraci nazvali "den nenávisti". Lidé kromě obligátních portrétů Chámeneího a Chomejního nesli i portrét zabitého studenta Sán´e Žáleho, který byl prohlášen za mučedníka režimu, kterého zabili "monáfeghín", přívrženci fantomatického hnutí Modžáhedíne Chalq, o kterém zde byla několikrát řeč. Lidé nesli předtištěné tabulky s různými hesly, hlavně "Karúbí a Músaví musí být popraveni", loutky a v photoshopu upravené fotografie s oprátkami na krku a podobně. Pro ilustraci dodávám fotografie. Nicméně když si srovnáte množství lidí s demonstracemi v létě 2009, na dvanáctimilionové hlavní město to zas není až tak moc. Pro ilustraci přikládám mapu Teheránu: místo kde se sešli příznivci režimu je to menší náměstí vpravo, Meydáne Engheláb (náměstí Revoluce). To větší náměstí vlevo je Meydáne Ázádí, které opoziční demonstranti nejenom úplně zaplnili, ale davy byli všude od tohoto náměstí až po to druhé náměstí, co je široký bulvár dlouhý kolem 5 kilometrů. Jen pro ilustraci, pokud znáte Prahu, představte si demonstraci od metra Želivského (Olšanské hřbitovy), po celé Vinohradské až po Václavské náměstí, až po metro Můstek, končící obřím náměstím, tipuju tak 3-4x větším, než je Karlovo náměstí.




Pro popravu lídrů opozice se vyslovil i Džannatí, který vedl páteční modlitby, které jsou v Íránu tradičně ukazatelem politických trendů a názorů režimu.

Výkřiky po fyzické likvidaci opozičních vůdců i jejích přívrženců je ale dost vážným varováním před eventualitou občanské války. Nic není vyloučeno. Bohužel, nenávist je velká na obou stranách.

Podle webstránky "Kalame", která je blízká Músavího hnutí, oba lídři tzv. "zeleného hnutí" jsou již několik dnů drženi pod policejním dohledem ve svých domovech bez možnosti telefonické nebo internetové komunikace a bez možnosti přijímat návštěvy. Jejich osobní ochranka byla nahrazena vládními složkami v maskách, které monitorují lidi pohybující se v okolí. Nemohli se ani účastnit pondělní protivládní demonstrace.
Lidé se ale nedali odradit a svolali další demonstraci na neděli (20.2). V Kurdistánu na protest proti zabití zmíněného studenta lidé plánují stávky.

Kromě těchto zpráv by vám ještě neměla uniknout jedna. Dvě íránské válečné lodě žádaly o povolení veplout do Středozemního moře přes Suezský průplav.

"Bože, dej abych umřel vestoje, jsem unaven tímto životem v ponížení."

Tuto větu napsal na svou stránku na Facebooku Mohammad Mochtarí, dvaadvacetiletý student. Pár dnů poté byl zastřelen vládními bezpečnostními složkami, v pondělí 14.února 2011 v Teheránu.

Byl zabit během protivládní demonstrace, první po téměř roce, kdy tak zvané "zelené hnutí" jenom doutnalo pod povrchem a probudily ho poslední události v Tunisku a Egyptě, kdy se lidem podařilo vyhnat diktátory.

Další obětí střelby a násilí proti demonstrantům byl Sán´e Žále, pocházející z kurdské sunnitské menšiny z města Páve v provincii Kermánšáh. Bylo mu 26 a byl rovněž studentem. Studoval divadelní vědu v Teheránu.

Jejich jména, fotografie a informace o jejich smrti se rozšířily mezi lidmi, jako se předtím stalo s dalšími oběťmi, jako byla Nedá Agha Soltán, Kiánúš Ásá, Sohráb Erábí a desítky dalších (téměř úplný seznam zde). Vláda ale vymyslela trik, kterým chce zamezit vzniku kultu mučedníků hnutí za svobodu. Oficiální média zveřejnily zprávu, že byli oba zabiti teroristickou organizací MEK (Modžáhedín-e Chalq), která je již nyní pouze spíše strašákem, fantomem s krvavou minulostí, než skutečnou hrozbou pro režim. Nicméně vláda se jejich jménem moc ráda ohání. O Žálem bylo prohlášeno, že byl členem islámistické milice Basídž, co bylo jeho rodinou dementováno v nevládních médiích a v rozhovoru, který jeho bratr poskytl perskému vysílání Hlasu Ameriky. Jeho rodině bylo vyhrožováno, nebylo jim dovoleno mluvit se zahraničními médii, Sáne´ho bratr byl po tomto rozhovoru zadržen. Jeho rodině dokonce nebylo ani dovoleno se zúčastnit oficiálního pohřbu a pietní akce na počest jejich dítěte, který vláda zorganizovala na teheránské univerzitě.

Tak velice se vláda děsí kultu mučedníků.

Právě kult mučedníků, tak nesmírně důležitý v íránské kultuře, napomohl vítězství Íránské revoluce v roce 1979.

Konec posledního faraona. Proč musel Mubarak odejít.

Je sobota ráno, 12. února 2011 a já vyrážím do bledého ranního světla. Již nemrzne, a téměř jarní vzduch mi příjemně sviští ve vlasech. Mám domluvenou schůzku s Mustafou. Zase jdu pozdě, jako vždy. Už mě vyhlíží před vchodem jednoho z nejznámějších pražských nákupních středisek. Je to pohledný sedmadvacetiletý mladík s milým, trochu nesmělým úsměvem.
Sedáme si do prázdné kavárny. V sobotu ráno ještě moc nakupujících není. Všude kolem jsou dekorace v egyptském stylu... možná si tím můj kamarád léčí nostalgii po své vlasti. Po zdech se vinou pruhy hieroglyfů a z kouta nás enigmatickým pohledem pozoruje pozlacená socha staroegyptského božství s hlavou šakala.
Mluvíme anglicky, protože jeho angličtina je tisíckrát lepší, než moje arabština. Objednává si presso s mlékem a kolu, já si dávám svou ranní dávku caffè latte.

- Proč vlastně chceš se mnou udělat rozhovor?
- Hlavně ze zvědavosti. Zajímá mě tvůj názor. A chci napsat něco i o Egyptě. Miluju psaní. Snad se tím jednou budu živit.
- To je zajímavé. Nevěděl jsem, že píšeš. Můj strýc byl známým spisovatelem. Jmenoval se Nejib Kilani. Byl 10 let ve vězení, vzal si novinářku, která mu hodně pomohla. Když jsem byl dítě, byl to můj velký vzor. Také jsem psal povídky a krátké přiběhy, ale moc peněz mi to nepřineslo (smích). Ještě pořád píšu, občas v práci jenom zhrábnu kus papíru a něco naškrábu… tak ptej se, co tě zajímá?
- Těší tě to, co se v Egyptě právě stalo?
- No... z jedné strany mě to těší, z druhé strany ne. Egypt bude potřebovat ještě nějaký čas, než se z něj stane lepší místo pro život. Například Sinajský polostrov je nebezpečný. Podívej se jak se Egypt vyvíjel za posledních sto let: Egypt je bohatou zemí, má Rudé i Středozemní moře, má muzea, má pracovní sílu 60 milionů mladých lidí mezi 18 a 40 lety.
- Proč lidé tedy začali protestovat proti Mubarakovi?
- Protože to byl diktátor, byl sobecký, udělal hodně chyb. Staral se jenom o lidi, kteří mají peníze. Běžní lidé mají hodně potíží, ale jeho to nezajímalo. 40% lidí žije pod hranicí chudoby ale Mubarak má 70 miliard dolarů. Odkud je vzal?
- Takže je nespokojenost lidí způsobena hlavně ekonomickými důvody? Kdy celá tato protestní akce začala? Připravovala se už delší čas, nebo byla úplně spontánní?
- Vše se začalo 6. dubna loňského roku (2010) v Alexandrii, kde policie zabila jednoho mladíka jménem Cháled Saíd. Svědkové říkají, že se to stalo v kavárně. Seděl v kavárně, když přišli policajti a chtěli ho legitimovat, prohledat mu kapsy, nebo něco podobného. Pohádali se, začali se rvát, přišlo hodně policajtů a přímo před lidmi ho ubili k smrti. Měl rozdrcené kosti v obličeji. Navíc v nemocnici nechtěli do dokladů zaznamenat skutečný důvod jeho úmrtí, chtěli napsat, že se předávkoval, nebo nějakou podobnou lež. Poté se objevil Wael Ghonim, ten manažer Googlu, který žije v Dubaji. Je to velmi bohatý, ale i velmi chytrý člověk. Pracoval jako poradce pro egyptské ministerstvo financí, bylo mu něco přes dvacet a již byl známým odborníkem. Takže Wael začal psát na Facebook a organizovat rozhněvané lidi do skupin. Rozhodnutí o tom, co se má udělat, se přijímala pomocí hlasování. Ten návrh, který dostal nejvíce hlasů od lidí, se poté zrealizoval.
- To je zajímavé! A co se dělo poté?
- Dva dny poté, co se Wael vrátil do Egypta, byl zatčen a strávil ve vězení asi 13 dnů. Vyslýchali ho, jestli nepracuje pro nějakou cizí tajnou službu, třeba pro Mossad, ale nic na něj nenašli.
- Jak události v Tunisku ovlivnily průběh egyptského povstání? Urychlily je?
- Velice, myslím si, že z 50% dodaly celé věci potřebnou hnací sílu. Mubarakův systém byl ale mnohem pevnější, než ten Tuniský, a Egypt je mnohem větší země a strategicky důležitější.
- Co si Egypťané myslí o roli Spojených států v Egyptě?
- Spojené státy podporovaly Mubaraka a Egypt je tradičně jejich spojencem v regionu, a také je spojencem Izraele. Bývalý prezident Anwar as-Sadát podepsal strategickou mírovou smlouvu s Izraelem. Ale Egypťané si nepřejí, aby Spojené státy rozhodovaly o tom, co se v zemi bude dít.
- Zmínil jsi Izrael, jak se na něj dívají Egypťané?
- Asi víš, že mezi Egyptem a Izraelem byla válka. Téměř z každé rodiny někdo v té válce zemřel, sice to my mladí již tak nepociťujeme, ale naši rodiče a prarodiče, všichni někoho ztratili, nebo znali někoho, kdo zemřel. Samozřejmě se zajímáme o osud Palestinců, ale Egypťané nechtějí válku s Izraelem. Žádný normální člověk nechce válku. Chceme ekonomický růst a lepší život. Mnozí měli rádi Mubaraka, protože dokázal udržet mír, jeho zahraniční politika byla dobrá, uměl účinně se všemi komunikovat. Byl to vlastně velmi chytrý člověk, studoval ve Spojených státech a Američané předpověděli, že se jednou stane egyptským prezidentem. Lidé ho začali nenávidět jenom asi před deseti lety, kdy začal rozprodávat státní podniky soukromníkům, například dopravní společnosti, autobusovou a železniční společnost. Zaměstnancům se mzdy nezvedly, ale cena cestovného vzrostla o 150%. Během těchto privatizací za Mubarakovy administrace probíhaly i různé spekulace a hojné úplatky. Například, řekněme, cena železniční společnosti byla třeba 100 milionů, on ji prodal za 50 milionů a kupující mu dal nějakou provizi. Kvůli tomuto mafiánskému chování lidé začali Mubaraka nenávidět.
- Jak tedy lidé zareagovali, když Mubarak odevzdal svou moc Omaru Sulejmanovi?
- Nepřijali ho, donutili ho odstoupit a odevzdat moc armádě. Sulejman je pravou rukou Mubaraka, nic by se tím nezměnilo.
- Takže nyní vládne v zemi armáda? Jaký k ní mají lidé vztah?
- Lidé jí důvěřují. Je složena z běžných občanů, lidé k ní mají dobrý vztah, ne jako k policii. Policie je zkorumpovaná. Řeknu ti příklad: potřebuješ řidičský průkaz. Abys ho získal, musíš nejdříve nějak zjistit, komu dát peníze, aby je doručil kompetentnímu důstojníkovi. Musí to být někdo, komu tento důstojník důvěřuje, protože nemůžeš jenom tak přijít k důstojníkovi policie a vytáhnout peníze. Když mi bylo 24, založil jsem si firmu. Pronajímal jsem auta. Začal jsem úplně od nuly. Věděl jsem, že několik známých vlastní auto, které nepotřebuje. Tak jsem s těma lidma podepsal smlouvu, platil jsem jim měsíčně provizi a jejich auta jsem dál pronajímal. Někteří si vzali auto i na leasing. Splátky jsem platil já, a tím, že provize za pronájem byla vyšší, ti lidé měli i nějaké ty peníze navíc. Po splacení jim pak to auto zůstalo. Můj podnik začal prosperovat. Začal jsem se dvěma autama, za rok jsem jich měl deset a na konci třináct. Jednoho dne přišli policajti a našli nějaký úplně hloupý důvod, proč nemůžu provozovat firmu z té kanceláře a musel jsem ji zavřít. Když byla měsíc zavřena, musel jsem skončit, protože veškeré peníze, co jsem nastrádal, jsem musel dát majitelům aut za pronájem jejich vozů. Nemohl jsem to utáhnout déle.
- To byl moc zajímavý nápad. To je tedy škoda. Policajti jenom tak přišli a donutili tě všechno zavřít? Možná chtěli úplatek.. nebo je poslal někdo, komu jsi konkuroval.... to je smutné.
- Vidíš, i kvůli takovýmto věcem lidé emigrují. Chtěl jsem být úspěšný, pomalu, vlastní prací, postupně. Nešlo to. Před několika lety se v Rudém moři potopila loď, vracející se ze Saudské Arábie (*mluví o katastrofě lodi As-Salam Boccaccio 98, která se potopila 3.února 2006). Byla vysloužilá, ve špatném technickém stavu, nesplňovala bezpečnostní předpisy. Zemřely stovky lidí. Běžně by její majitel byl potrestán, ale člověk, který ji vlastnil, je velmi bohatý, je členem skupiny kolem vlády, má hodně hotelů v Šarm aš-Šajchu. Osvobodili ho. Všechny tyto věci lidi postupně popudí.
- Objevily se zprávy, že v Egyptě došlo k loupežím a přepadením, a někteří dopadeni měli u sebe policejní průkazky. Byla účelem snaha zdiskreditovat demonstranty jako bandu lupičů a násilníků, nebo něco jiného?
- Bylo to za účelem vyvolání strachu mezi lidmi, vláda chtěla, aby se lidé báli o své rodiny a majetky, a aby se vrátili domů je ochraňovat. Vláda schválně otevřela věznici, kde byli vězněni nebezpeční zločinci a dala jim volnou ruku. Navíc ministerstvo vnitra dalo policii dva dny nařízené dovolené. Poslala je domů, včetně dopravní policie.
- To je divné. A proč? Chtěla vyvolat chaos?
- Ano. Chtěla donutit lidi opustit ulice a vrátit se domů. Ale lidé to pochopili a převzali jejich roli.
- Převzali jejich roli? Myslíš roli policie? Jak se jim to povedlo?
- Zorganizovali se přes internet, přes Facebook. Rozdělili si role, kdo bude střežit banky, kdo bude řídit dopravu, kdo bude dbát o čistotu ulic, kdo bude ochraňovat muzea a památky.
- To je úžasné!
- Ano. Lidé se sjednotili. Klíčem byla komunikace. Vláda to pochopila a na tři dny vypla internet. Lidé se začali organizovat přes telefony. Vláda vypla telefony. Lidem zbylo už jenom se domlouvat osobně, ale nezastavilo je to.
- To je jasné... pak už nemohli zhola nic...
- Lidé drželi spolu, všichni pracovali pro jednu společnou myšlenku. Mezi demonstranty bylo i hodně dívek, ale nikoho ani nenapadlo je nějak obtěžovat, víš jak to myslím. Myšlení lidí bylo propojeno, všichni měli společný cíl.
- Co si myslíš, která skupina by mohla nyní zvítězit ve volbách? Komu lidé důvěřují?
- Politika je jako dort, nyní se všichni budou prát, aby si z něj urvali největší kus. Existuje spousta skupin, které se nyní budou ucházet o přízeň lidí. Neví se, kdo to bude.
- Co si myslíš o Muhammadu El-Baradejovi?
- O Baradejovi si hodně lidí myslí, že zemi dost dobře nezná, že žil celý život v zahraničí, ale právě to může pomoci. Když člověk žije v nějaké zemi, sice ji zná, ale některé věci třeba nevidí, vidí je jenom člověk, který se dívá s odstupem, zvenku. Je to jako když nosíš každý den stejnou košili, cítíš se v ní dobře, znáš ji, ale nevidíš, jak v ní vypadáš zvenku. Možná jeho pohled a jeho mezinárodní prestiž může přinést něco pozitivního.
- Jak to je s Muslimským bratrstvem? Má mezi lidmi velkou podporu?
- Podle mě lidé o nich zbytečně napovídali hodně špatného. Jsou to normální lidé, nejsou to žádní teroristé. Nicméně podle mě je lidé nebudou volit, nebo jen ve velmi omezené míře. První čtyři dny se muslimské skupiny vůbec nezúčastnily protestů, nebyli to oni, kdo začali s demonstracemi. Byli to hlavně mladí lidé kolem 18, 20, 25 let, a hodně jich zemřelo. Vezmi si, že nyní již téměř každý má doma internet, i v malých vesnicích. Můžou si přečíst o tom, jaký je život ve světě, jaké jsou zákony třeba v Německu, ve Švédsku. Lidé mají informace.
- Jak je na tom Egypt se školstvím? Umí všichni lidé číst a psát?
- Z generací lidí od šedesátých let jsou již všichni gramotní. Mezi těmi staršími se najdou lidé, kteří neumí číst a psát. Mladá generace z osmdesátých let je již všeobecně vzdělaná. Kolem 50% mých spolužáků ze střední školy šlo studovat dál na vysokou školu. Já jsem vystudoval práva, ale po škole jsem se tomu již nevěnoval. Úroveň výuky není moc dobrá. Je jenom teoretická, úplně nám chybí praxe, hlavně v technických oborech. Je to jako, když ti někdo dopodrobna popíše, jak používat Iphone: zmáčkneš tohle a pak tohle, ale ty jsi nikdy Iphone nedržel v ruce (smích).
- Co lidé vlastně očekávají od nové vlády?
- Hlavně ekonomický růst. Egypt má dobré klima pro zemědělství, pěstování zeleniny, ovoce. Egypt má památky a muzea. Egypt má Suezský průplav, jenom denní výdělek z plavby se počítá na zlaté cihly. Za sedmnáct dnů jsme ztratili 15 miliard dolarů z turismu. Například existuje dohoda, podle které Egypt dodává plyn do Izraele za cenu o 75% nižší, než je jeho tržní cena. I proto Izraelci nechtěli, aby Mubarak odešel. Izraelci se toho báli, protože i oni potřebují mír, jsou to normální lidé jako my, dobří a špatní, jako všude jinde. Existuje spousta smíšených manželství našich lidí s Izraelci.
- Ano, Izraelci ho podporovali do poslední chvíle.
- Mubarak udržoval velice dobré vztahy s Izraelem, s Američany, se všemi bývalými prezidenty, Clintonem, Bushem mladším i starším. Mubarak rovněž nechtěl utéct jako tuniský prezident Bin Alí. Chtěl se připravit, co bude dělat poté, až odejde... tento převrat byl překvapením pro mnoho lidí. Osobně si myslím, že by byla škoda, kdyby odešel takhle, zatracen a nenáviděn. Lidé potřebují silné osobnosti jako byl on, ale byl odstraněn, protože se začal ubírat špatným směrem. Kdyby Mubarak byl od základu špatný, nevydržel by při moci 30 let. Můj otec i dědeček ho měli rádi. Dal postavit v Egyptě hodně věcí, byl to voják.
- Kterého z předchozích prezidentů mají lidé nejraději? Anwara Sadata? Nebo Gamála Abd an-Násira?
- Násira. Lidé ho měli rádi. Byl to obyčejný člověk, také to byl voják, ale hlavně přerozdělil bohatství mezi lidi. Například jeden muž měl 1000 parcel zemědělské půdy a na každém těžce pracoval nějaký člověk, jenom za jídlo, nebo malou odměnu. Násir tomu bohatému člověku nechal třeba deset parcel a zbytek rozdělil těm lidem, kteří na nich pracovali. Představ si, že pracuješ v této kavárně a najednou je kavárna tvoje (smích). Začal budovat infrastruktury, silnice, elektrickou síť, průmysl. Také získal Suezský průplav od Britů. Jenom čistě příjmy z plavebních poplatků Egyptu úplně stačí k blahobytu. Egypt se může stát bohatou a prosperující zemí. Doufám, že se to splní. Lidé jsou šťastní, že se zbavili diktátora, ale nikdo neví, co bude dál. Lidé chtěli jenom aby Mubarak odešel, ale nemají zatím žádný plán pro budoucnost. Nadávali na finanční těžkosti a nezaměstnanost, ale možná bude všechno ze začátku ještě těžší.

Mustafa se pořád téměř neviditelně usmíval a popíjel kolu. Vypadal vyrovnaně, nebyl v něm ten vzrušený entuziazmus idealistických revolucionářů. Ale náš rozhovor mi dodal optimismus a víru v sílu lidí.

Bouřlivý Valentýn v Íránu

14.2.2011. Dnes je sice svátek zamilovaných, ale v Íránu zas po měsících lidé vyšli do ulic. Mnozí si mysleli, že je odpor v Íránu zlomen a lidé již nebudou mít odvahu protestovat. Zdá se, že tuniský a egyptský příklad byl dost silný na to, aby vzbudil plamen vzdoru. Již máme k dispozici videozáznamy protestného zhromáždění v Teheránu a dalších větších městech Íránu. Jsou nové a aktuální, protože nové heslo, které lidé křičeli, bylo "Mubarak, Ben Alí, nyní přišel i čas Seyeda Alího" (Chámeneího). Navzdory tomu, že vůdci opozice Músaví a Karrúbí byli zadrženi v domácím vězení a nemohli se účastnit protestů, lidé vyšli do ulic a skandovali již známá hesla "Smrt diktátorovi". Pro ilustraci je zde několik videozáznamů:

Lidé pálí Chámeneího plakát:


Reportáž CNN:


V tomto videu lidé skandují: "Ne Gaza, ne Libanon, Tunisko, Egypt a Írán", co je narážkou na finanční pomoc íránské vládyHamásu a Hizbaláhu.


Zdá se, že demonstrantů byly tisíce. Pro ilustraci přikládám oficiální fotografii z provládní demonstrace minulý pátek 11. února 2011, při příležitosti oslav výročí íránské revoluce. Fotografie pod ní je z léta 2009.

Dnes byl údajně zabit (zastřelen) jeden člověk, jiné zdroje se zmiňují o tří obětech.

Přihodila se ještě jedna věc: Írán navštívil turecký prezident Abdullah Gül a kromě obvyklých diplomatických vágních frází, řekl s neobvyklou upřímností: "my vsichni (myslel politiky) musíme naslouchat tomu, co chtějí lidé. Pokud tomu nepřikládáme žádný význam, lid si sám musí vynutit, co chce.

Myslím, že to bylo dost jasné varování.
Je pozitivní, že se v Íránu zase něco začalo dít, ale myslím, že Írán bude jednou z posledních zemí, kde vláda padne. Pokud se toho tedy dožiju.

Konec jednoho snu

11. února je výročím Íránské revoluce. Rovněž shodou okolností 11. února 2011 rezignoval egyptský prezident Hosní Mubarak, už druhý v pořadí po tuniském Bin Alím. A vypadá, že nebude poslední hlavou, která padne, pozorovatelé se již horečnatě hádají, kdo bude další. V sobotu 12. února se plánuje protest i v Alžírsku, 14. v Íránu. Lidé se pohli v Jemenu i v Jordánsku.

Události posledních týdnů ale neznamenají jenom blížící se konec aspoň části diktatur v regionu, ale i konec jednoho velkého, utopického snu: snu Islámské republiky Írán o vývozu islámské revoluce do regionu.


Nová islámská vláda v Íránu po revoluci 1979 převzala zemi ve velmi dobrém stavu. Měla již vybudovanou infrastrukturu a průmysl a byla důležitou regionální velmocí z hlediska ekonomického i vojenského. Neustávající príliv petrodolarů s často uměle vypumpovanými cenami dal Íránu jedinečnou možnost: navzdory osmileté válce s Irákem íránská vláda stihla vybudovat síť svých "poboček" ve většine muslimských zemí regionu, jako jsou Hizballáh v Libanonu, nebo SCIRI v Iráku (Nejvyšší rada pro islámskou revoluci v Iráku). Úkolem těchto organizací byly ideologické i ozbrojené útoky proti USA, západním hodnotám a myšlekám, jako je sekularismus, a proti Izraeli. Tyto organizace se snažily zdiskreditovat místní vládce jako neschopné loutky a prisluhovače Západu (což často nemusí být daleko od pravdy) a pokoušely se lidem nabídnout alternativu v nastolení islámské vlády. Írán se se svou agresivní rétorikou proti USA a Izraeli, snahou o vybudování jaderných kapacit a neustálým dokazováním "nezávislého" technického pokroku snažil přilákat muslimské země pod svá ochranná křídla. Vůbec nevadilo, že kromě Libanonu a Iráku šlo o převážně sunnitské země. Boj proti Izraeli a Velkému Satanovi měl postačit ke sjednocení všech muslimů proti společnému nepříteli.
Na začátku se mu i dařilo. Ahmadínežád byl v muslimských zemích nesmírně populární kvůli své konfrontační rétorice vůči USA a Izraeli.

Když se skácel trůn tuniského prezidenta a Egypťané odmítli postavit pyramidu Mubarakovi, Chámeneí i Ahmadínežád hned přispěchali s jejich velkolepou tezí, že jsou tyto revoluce inspirovány Íránskou revolucí z roku 1979, že je to boj Tunisanů a Egypťanů za "svobodu", proti útlaku Západu.

Ale spíše tomu věří jenom oni. Nebo zoufale chtějí věřit.

Během nejbouřlivějších dnů v Egyptě byly v Íránu zablokovány nebo rušeny hlavní zahraniční zpravodajské servery typu BBC které zprostředkovávaly zprávy a záběry z nepokojů v Tunisku a Egyptě...

Když to podle režimu byly "islámské revoluce" typu té íránské z roku 1979, proč se je režim tak bál ukazovat?

Už na první pohled je zřejmé, že je role islamistů v těchto revolucích spíše okrajová. Jsou to revoluce všelidové. Je jasné, že se podobají íránské revoluci v její začátcích, kdy proti šáhovi vedle sebe stály rozdílné frakce, dělníci, inteligence, komunisté i islamisté, kteří si nakonec revoluci uzurpovali pro sebe.

Před několika dny představitelé "zeleného" reformního hnutí požádaly o povolení demonstrovat v pondělí 25. bahmána (14. února) na vyjádření solidarity s Tunisany a Egypťany. Samozřejmě oficiální povolení nikdy nedostanou. Navzdory tomu se výzvy nešíří jenom po Facebooku, lidé je píšou na zdi, na autobusy a na bankovky, což je v Íránu velice oblíbený způsob předávání informací, rozdávají letáky a lepí nálepky a plakáty na zdi ve všech větších městech.
Pokud lidé najdou odvahu vyjít do ulic, je pravděpodobné, že bude demonstrace opět tvrdě potlačena.

Hlavně, že Chámeneí hlásá "právo Egypťanů a Tunisanů na svobodu".

Chámeneí a oficiální propaganda tvrdí, že blízkovýchodní a severoafrické země touží po islámistické vládě. Tvrdí to i lidé, kteří přeceňují podporu extrémistických hnutí v těchto zemích.

Nic z toho tomu zatím nenasvědčuje. Dokonce i samo Muslimské bratrstvo se proti Chámeneího výroku ohradilo.

Všichni ti Tunisané a Egypťané totiž v létě roku 2009 mohli vidět na vlastní oči, jakou "svobodu" islámský režim nabízí. Zdiskreditoval se sám, nikoho k tomu nepotřeboval: střílením do lidí, mučením a znásilňováním zatčených. Pokud se nyní Tunisané a Egypťané inspirovali Íránem, bylo to spíše zelenou revolucí, ne tou islámskou. Nyní zbývá jenom doufat, že lidé neztratí zdravý rozum, aby se nenechali ovládnout islámisty, a současná americká vláda bude dostatečně slabá a zmatená na to, aby tam rychle dosadila nějakou svou loutku, nějakého nového diktátora typu Mubaraka, ve smyslu "je jedno, co dělá, hlavně, že je to náš kamarád".

Doba, kdy mohla násilím zvítězit islámistická frakce je zjevně pryč. Za třicet let se toho i na Blízkém východě hodně změnilo. Pokrok nelze zastavit, už nežijeme ani v době pyramid, ani v době krvelačných nájezdníků mávajících kolem sebe šavlemi. Egypťané i Tunisané vědí, že musí zachovat přátelství se zbytkem světa. Komu by jinak ukazovali své pyramidy a pláže?

A co Írán? Asi se bude muset probudit do studené reality.
Tak se zdá, že byla celá ta jeho práce a investice do vývozu islámské revoluce vcelku zbytečná.

Další dva lidé popraveni

Podle oficiálních zpráv íránské justice byli 24. ledna 2011 časně ráno v Teheránu popraveni oběšením další dva političtí vězni: Džafar Kázemí (mladší vpravo) a Mohammad Alí Hádž-Ághájí.

Manželka Džafara Kázemího napsala na jaře 2010 dopis generálnímu tajemníkovi OSN, v němž uvedla:

Jsem Rúdábe Akbarí, žena v domácnosti a manželka politického vězně Džafara Kázemího.
Mám dvě děti.

Můj manžel byl zatčen 18. září 2009 v šest hodin ráno v ulici Haft Houz v Teheránu. Dva týdny jsem o něm neměla žádné zprávy. Tři dny byl vystaven mučení a 84 dní strávil za hrozných podmínek v samovazbě.

Byl obviněn z podpory a propagace Organizace lidových mudžáhidů a z návštěvy našeho syna v Ašrafu (tábor mudžáhidů v Iráku)

Ve vězení byl po třech dnech mučení a třech měsících samovazby vystaven nátlaku, aby učinil televizní doznání. Když narazili na jeho vzdor, strašně ho mučili a bili tak, že mu zlomili tři zuby. I teď je můj muž ve znepokojivém fyzickém i psychickém stavu.

Po prvním procesu, v němž nad ním soudce Moghíseí vynesl rozsudek trestu smrti, vznesl obhájce mého muže ústně stížnost, že vydaný rozsudek je vzhledem k vznesenému obvinění, jímž byla pouze propagace proti systému, příliš tvrdý a nezákonný. Zároveň tam soudce pro danou kauzu poznamenal, že byl nucen vydat tento rozsudek pod tlakem shora. Obhájce říká, že odvolací soud se ani nepodíval do třístránkové argumentace obhajoby k obvinění z propagace proti režimu a dvěma stručnými řádky potvrdil rozsudek prvoinstančního soudu, popravu.

Soudce odvolacího soudu se jmenoval Zargar.

Vyšetřovatel manželovi řekl: Potřebujeme několik obětí pro záchranu režimu a jeden z losů padl na tvé jméno. Znovu po manželovi chtěli, aby poskytl interview o střetech ve svátek Ášúrá, když to však odmítl - poněvadž byl zatčen už tři měsíce před svátkem Ášúrá, vyšetřovatelé mu vyhrožovali, že pokud odmítne učinit doznání, budou před jeho očima mučit jeho ženu a děti. Navzdory výhružkám vyšetřovatelů, že mu před očima rozřežou ženu na kusy, trval na tom, že žádné interview neposkytne. Oni nato prohlásili, že jeho poprava je nutná a definitivní. 74 dní strávil v samovazbě v sekci 209, pak ho přesunuli na týden na místo, které se nazývá „suite“, a potom do sekce 350 Evinské věznice.

Tři týdny jsme s mým mladším dítětem neustále chodili do věznice a snažili jsme se ho navštívit, ale nikdy nám návštěvu nepovolili.

Jaký zákon, jaký kodex a jaká země považuje návštěvu dítěte za zločin? Pokud je podle islámské republiky opravdu návštěva dítěte zločinem, za který se trestá popravou, ano, pak je můj muž vinen.

Vzhledem k zoufalé situaci politických vězňů i k tomu, že se nepřezkoumávají nezákonné rozsudky, které jsou v rozporu s lidskými právy i se zákonem, vzhledem k všeobecné nevině politických vězňů žádám o neodkladné vyšetření a o podniknutí kroků proti vykonání vynesených rozsudků trestu smrti.

Popsaná situace není specifická jen pro mého manžela a pro mou rodinu, ale pro všechny rodiny politických vězňů, jež jsou ve špatném psychickém stavu. Jakožto rodiny politických vězňů žádáme Vysoký komisariát OSN pro lidská práva, aby učinil neodkladná a účinná opatření.

S poděkováním Rúdábe Akbarí

manželka politického vězně Džafara Kázemího

Měsíce ordíbeheštu 1389 (duben/květen 2010)

(Text dopisu byl zveřejněn na stránkách aktivistů za lidská práva a demokracii RAHANA,
http://www.rahana.org/en/?p=3528)

S laskavým svolením, překlad T.M.

Nový dizajn do nového roku...

Po téměř pěti letech se i tato stránka dožila několika, snad bezbolestných, zákroků graficko-plastické chirurgie. Doufám, že se vám nová úprava líbí.... vše je trochu jednodušší, bez zbytečných tretek, modernější, protože taky jdeme s dobou, i myšlenky dozrávají, tedy alespoň doufám, že jsme všichni moudřejší, než před pěti lety... ještě dodatečně přeji vše dobré do nového roku a připojuji obrázek mého milovaného Teheránu.

PS: Kdo jste už propadli viru zvanému Facebook, tak pokud chcete, upište se zde :-)

Jak silně zazáří tuniská pochodeň? Proč Tunisko, ale ne Írán?

17.prosince 2010 se v Tuniském městě Sidi Búzíd upálil prodavač zeleniny Muhammad Buazízí. V jeho činu se zrcadlilo totální zoufalství poté, co přišel o zdroj obživy své rodiny, když mu úřady zabavily jeho mobilní stánek se zeleninou. Příběh je poněkud zamotaný, ale prvotním důvodem byl zjevně jeho neúspěšný boj s korupcí a arogancí úřadů, vysoká nezaměstnanost a ekonomický úpadek země. Pokud s nadsázkou nazveme tohoto mladíka tuniským Janem Palachem, jeho čin zažehnul oheň, který se možná rozšíří dál. Evropští výletníci a cestovní kanceláre trnou, aby neprišli o oblíbenou letní destinaci, ale mnozí obyvatelé Blízkého východu a severní Afriky v ní vidí jiskřičku naděje pro další země s diktátorskými režimy v regionu: Egypt, Lýbie, Alžírsko, snad Súdán, který očekává výsledky referenda o rozdělení, a nakonec Sýrie a Írán.

Již několik dnů po Buazízím jeho čin následovali čtyři lidé z Egypta, pět z Alžírska a jeden z Mauretánie. Jeden Egypťan a jeden Alžířan svým zraněním podlehli. Ne všichni zašli až tak daleko, ale posbírali odvahu a vyšli do ulic protestovat proti nešvarům jejich země. Alžířané protestovali proti zvýšení cen mléka, cukru a mouky, ale režim prezidenta Abdulazíza Butefliky není natolik represivní, aby vyvolal širší odpor veřejnosti.

Nilské vody pod korábem stárnoucího prezidenta Husního Mubaraka se rovněž rozhýbali a země je na tom ekonomicky ještě hůř, než Tunisko. Dalším vhodným kandidátem pro politický důchod by byl Muammar Kaddáfí s jeho zelenou knížkou. Ten dění v Tunisku samozřejmě odsoudil, protože měl moc dobré vztahy s bývalým prezidentem. Nicméně i z Lýbie přes oponu cenzury pronikly zprávy o protestech, hlavně kvůli špatné situaci v oblasti bydlení a velkých zpožděních ve výstavbě nových bytů pro mladé lidi. I v Jordánsku 16. ledna asi 3000 lidí protestovalo před parlamentem kvůli vysokým cenám potravin, žádali odstoupení premiéra Samira Rifáího, ale neodvážili se napadnout královskou rodinu.

Sice až tak dobře neznám poměry v Tunisku, nicméně se pokusím o srovnání a pokusím se nastínit několik důležitých faktorů, které ovlivnily dění v zemích a výsledek revolt, té tuniské, která právě probíhá, a té íránské po volbách v létě r. 2009.

Tunisko je menší severoafrickou zemí s 10 miliony obyvatel, většinou sunnitských muslimů, z hlediska etnického to jsou arabizovaní Berbeři. Většina příjmů země pochází z turistického ruchu. Írán je jednou z klíčových zemí Perského zálivu, z hlediska nerostných surovin i vojenského potenciálu. Je to země se 70 miliony obyvatel šíítského vyznání a etnicky jsou to většinou Peršané, Ázerové a další etnické minority. Důležitý je i vysoký počet mladých vzdělaných lidí, kteří mají přístup k internetu a jsou schopni nezávisle informovat o situaci pomocí sociálních sítí a uveřejnění autentických videozáznamů z demonstrací.

KORUPCE, SVÉVOLE ÚŘADŮ, CENZURA, NÁSILÍ, CHUDOBA

Na začátku všech revolt a revolucí musí stát nespokojenost občanů se situací v zemi. V Tunisku to byla nezaměstnanost, korupce, mafiánský klientelismus rodin ex-prezidenta Zine el-Abidina Ben Alího a jeho ženy Leily, kteří kontrolovali v zemi vše, hlavně to, co vynášelo nějaké peníze. A rovněž nesvoboda, cenzura, věznění lidí. Situace v Íránu je velice podobná.

Mnozí přichází s konspiračními teoriemi, podle kterých jsou revolty podněcované zvenčí. Tyto teorie jsou početnější, když se mluví o Íránu kvůli jeho oficielně protiamerickému postoji. Dobře, připouštím, nelze vyloučit. Nicméně, aby obyvatelé vystoupili proti režimům, které neváhají pálit ostrou municí, situace musí být tak vážná, že podstoupí smrtelné nebezpečí a vyjdou do ulic i s holýma rukama proti samopalům.

Je velmi zajímavé sledovat, jak podobný je scénár a reakce všech diktátorů, jejichž seismograf zaznamenal silnejší otresy pod základy jejich trůnu.

Prvním krokem je vždy hledání vnejšího neprítele a bagatelizace demonstrující skupiny. Absolutní vládci totiž nikdy nepřiznají, že lid může být nespokojený jenom tak sám od sebe. Vzpoury prece vždy musí podněcovat neviditelný nepřátel zvenčí, nějaká podlá velmoc, která chce zasahovat do vnitřních záležitostí státu a zničit ten malý ráj na zemi. Lidé přece musí být štastní jenom z pocitu, že jim vládne práve onen vyvolený vůdce X.

Samovládce vydá rozkaz tvrdě proti lidem zakročit a když se o demonstrantech vyjádřuje, nešetrí různými nelichotivými slovy jako je "lůza, extrémisté, zrádcové, provokatéři, rváči, pobudové atd." Mezi demonstranty mezitím padají první oběti na životech, policejní násilí se stupňuje a lid je pořád hlasitější. Mohou se vyskytnout případy rabování, útoky na policejní stanice, věznice, vládní budovy a infrastruktury podobného typu.

Vladař se vyděsí a zkouší si lid ješte udobřit a uklidnit. Následují ústupky, skutečné, nebo zdánlivé. Vetšinou si vybere nějakého obětního beránka mezi ministry, označí ho za zodpovědného za vzniklou situaci a odvolá ho. Slíbí snížení cen vybraných komodit, vypsání nových voleb, nebo prošetření situace, proti které občané protestují (například zpochybňované výsledky voleb). Většinou rovněž dá pokyn ke snížení intenzity násilí vydáním zákazu použití ostré munice a podobně. Na druhou stranu pohrozí občanům represemi v případě, že se masy neuklidní. Většinou zavede bezpečnostní opatření a vyhlásí zákaz zhromážďování a vycházení.

Neuspěje-li politikou cukru a biče, zůstávají mu už jenom dvě alternativy: nastolit vládu absolutního teroru, nebo uprchnout jako krysa z potápějící se lode.

V Íránu před rokem a půl proběhla ta první alternativa. V Tunisku ta druhá.

Proč se v Tunisku tlakem verejnosti již po měsíci podarilo vyhnat diktátora, ale v Íránu ne? Kde Íránci udělali chybu?

IDEOLOGIE

Odpověď je směsí několika faktorů. Jedním z nejdůležitějších je to, že většina arabských diktatur jsou diktatury sekulární. Jejich ideologie se opírá pouze o sílu a loajalitu armády a bezpečnostních složek vůči vládnoucí osobě nebo skupině. Jsou založeny na kultu osobnosti vůdce, nebo mohou být ultrapravicové, nebo ultralevicové, ale je to pořád ideologie politická, a její dogmata, ačkoliv pokroucené a zmanipulované, jsou pořád z našeho, hmatatelného sveta. Můžeme s nimi nesouhlasit, kritizovat je, argumentovat.

Nikoliv v teokratické diktatuře jako je Írán. Vystoupíme-li proti náboženské diktatuře, bojujeme rovnou proti boží vůli, proti posvátnému a dokonalému řádu, proti něčemu nehmatatelnému a lidským rozumem nepochopitelnému. Bojujeme proti zákonům daným vyšší autoritou, proti které je lidský rozum absolutně bezcenný. V Íránu vlastne vládne “milostivý a soucitný” islámský bůh, jehož zastupuje Chámeneí.

Moderním sekularistickým Evropanům jsou tyto myšlenky asi již velmi cizí. Znaky náboženské diktatury v vrope lze najít v hlubinách dějin, kdy měl papež světskou moc soupeřící s mocí římskoněmeckých císařů, v období inkvizice, indexu zakázaných knih a pálení kacířů, vědců a filozofů, jenž se odvážili polemizovat s dogmaty, třeba i o tom, že Země je placatá a slunce krouží kolem ní.

Mučením se zkoušela síla kacířovy víry. Pokud je člověk nevinný, přece ho bůh zachrání před bolestí a smrtí!

Samozřejmě, každý si domyslí, že jsou tyto “boží” zákony dokonale překrouceny podle potřeb vládnoucí skupiny, ale v společnostech, kde ještě existuje nějaké procento věřících a jistá tradice, je to strategie, která může fungovat. A to ani nemusí být strach z hněvu božího po smrti, lépe funguje strach z vězení, mučení a rozsudku smrti, který se v Íránu vyslovuje pomalu tak lehce jako dobré ráno. Jenom od začátku nového roku bylo v Íránu oběšeno kolem 45 osob. Trestem je i vyloučení ze společnosti, znemožnění dalšího studia a zákaz činnosti.

Proto v Íránu oficiálně neexistuje sekularistická opozice, sekularisté museli zemi opustit, nebo už nejsou mezi námi. Mnozí lidé jsou vnitřně rozpolceni. Cítí potřebu změn a oddělení náboženství od politiky, ale bojí se otevřeně přihlásit k sekularismu a zavrhnout tradici, která má ještě pořád hluboké kořeny. Nikdo nemá odvahu říci, že “boží vláda” selhala a my lidé to umíme lépe.

Proto v Íránu proti sobě stojí oficiálně jenom dvě frakce stejné strany. Výhonek, který vyrašil ze stejného kmene, proto mu mnozí lidé nedůvěřují, ale v současnosti neexistuje žádná lepší alternativa, kterou by přijala většina lidí. Jenom referendem o samotném uspořádání státu (republika sekulární, republika islámská, konstituční monarchie) může vyřešit tuto zásadní otázku, protože bez toho nikdy nebude možné přesně zjistit, co vlastně chce těch 70 milionů lidí.

ARMÁDA

Íránská vláda hned nasadila proti statitisícům demonstrantům Basídž. Je to dobrovolná organizace zanícených věřících s různými funkcemi, zejména ozbrojená ochrana ideje islámské revoluce. Velitelé Basídžu naverbovali polovzdelané chudé lidi z odlehlých končin země, velmi dobře jim zaplatili a přivezli je do měst, aby bojovali proti "bezvěrcům". Stejně jako exkomunikovaný, z církve vyloučený člověk se ve středověku prakticky stával psancem, zbaveným veškerých občanských práv, v Íránu rovněž stačí nepohodlnou osobu označit za "moháreba", tedy za nepřítele boha. Tuto osobu lze bez okolků bít, mučit a zabít. Podle zpráv, které pronikly na veřejnost několik mesíců po volbách, byla situace v létě 2009 již velice blízko k revoluci. Nasvědčuje tomu jeden zajímavý jev. Když už někteří íránští policisté odmítali bít a vraždit své spoluobčany, vláda jim přestala důvěřovat. Pozvala si své věrné nohsledy z libanonského Hizballáhu a žoldáky z jiných islámských zemí. Ještě pořád hledám obdobný příklad z dějin, když si vláda pozvala cizince, aby bojovali proti vlastním obyvatelům.

V Tunisku se ukázalo, že armáda není na straně uprchlého prezidenta a zabránila svévoli a teroru tajné policie a prezidentovy gardy, armáda tedy aktivně přispěla kauze lidí. V Íránu existují náznaky, že je mezi příslušníky regulérní armády větší počet sympatizantů opozice, nicméně nejvyšší špičky jsou pořád loajální Chámeneímu. Chámeneí se opírá hlavně o Revoluční gardy, v podstatě paralelní armádu, lépe vyzbrojenou, než je ta regulérní. Revoluční gardy jsou rovněž velkou ekonomickou silou, která nyní v zemi již kontroluje většinu nejdůležitejšího průmyslu a infrastruktur, včetně například telekomunikací a jaderného programu.

DĚLNICKÁ TŘÍDA

Tuniská revolta měla jednu velkou výhodu: podpořily ji dělnické odbory, organizace, která je v Tunisku velice silná.Tuniská odborová organizace dostala v nové vládě tři křesla, nicméně její zástupci z nové vlády vystoupili na protest proti přítomnosti členů bývalé vládní strany vyhnaného prezidenta, kteří měli pořád pod kontrolou klíčová ministerstva: zahraničí, financí a obrany. Nedostatkem íránského “zeleného hnutí” bylo, že nedokázalo zainteresovat všechny vrstvy obyvatel skrz celé sociální spektrum země. Íránská vláda ví moc dobře, proč rozvoj odborových organizací hrubě potlačuje, protože jsou to právě masy dělníků, které dokonaly revoluci v r. 1979 do konce stávkami, hlavně v ropném průmyslu, tak stěžejném pro Írán. Právě přízeň dělnické třídy si Ahmadínežád chce udržet dávkami v hotovosti, dotacemi a rozdáváním jídla během mítinků. V budoucím roce se budou dotace základních surovin dále krátit, co může vést k ještě větším ekonomickým potížím a nespokojenosti nejchudších.

Další otázkou je ještě to, jak změny blízkovýchodních režimů podpoří mocnosti, které z těchto režimů jakýmkoliv způsobem profitují, hlavně ty, které nechtějí přijít o dobrá odbytiště zbraní a zdroje levné ropy.

Na závěr řeknu ještě jednu věc: naštěstí opozice v Tunisku je prodemokratická a sekulární a islámisté (strana, nebo hnutí znovuzrození “Hizb nebo Haraka Al-Nahda”) v zemi nemají silnou základnu a aktivně se revolty neúčastnili.

Jedinou výhodou vojenských diktatur je to, že drží na uzdě náboženské extremisty. Doufejme, že v případě pádu dalších diktatur v regionu v žádné z nich moc neuchvátí islámisté, jak se to stalo v Íránu v r. 1979.

Kurdský politický aktivista Hossein Chezrí byl popraven

Podle posledních zpráv byl dnes popraven Hossein Khezri (Chezrí, na obr. vlevo), osmadvacetiletý kurdský politický aktivista. Byl popraven na základě obvinění z "nepřátelství k Bohu, nebo boje proti Bohu" a narušování státní bezpečnosti, stejně jako Farzad Kamangar (9.května 2010, na fotografii v šedé košili), rovněž kurdský aktivista za lidská práva, sociální pracovník, novinář a učitel a Šírin Alam Húlí (mladá žena v černém šátku vlevo).

K obvinění patří většinou i podezření z členství v íránské verzi PKK, Kurdské straně pracujících, která v Turecku podniká teroristické útoky. Podle Kamangarova právníka tato obvinění byla čistě smyšlena a nenašly se žádné přímé důkazy. Jejich přiznání byla vynucována mučením a psychickým tlakem.

Po osmiletém vězení byla popravena oběšením i bývalá "dočasná manželka" známého fotbalisty Šahla Džahed za vraždu jeho "permanentní" manželky v roce 2004. Ve vězení nyní čeká několik dalších odsouzených k smrti, Sakíne Aštiání, které byl prominut trest smrti za podíl na vraždě jejího manžela, protože v Íránu má rodina oběti právo rozhodnout o osudu viníka a to tím, že přijme finanční odškodnění, nebo ho nechá popravit. Stejně má být popravena kamenováním za vztah, který údajně měla s vrahem svého manžela.

Ve vězení jsou i prominentní umělci a novináři: Džafar Panáhí, mezinárodně uznávaný režisér a držitel mnoha ocenění, byl 20. prosince 2010 odsouzen k 6 letům vězení a 20 letům zákazu natáčet, psát scénáře, poskytovat rozhovory domácím i zahraničním

médiím a také nesmí opustit zemi. Známý režisér byl poprvé zatčen, když spolu s jinými navštívil hrob Nedy Agha-Soltan, dívky zabité v přímém přenosu během nepokojů po posledních prezidentských volbách. Byl propuštěn ale byl mu odebrán cestovní pas a zamítnuta žádost o povolení vycestovat na filmový festival v Berlíně. Poté byl zatčen podruhé, když agenti v civilu navštívili jeho dům a odvedli všechny přítomné, jeho manželku, dceru a cca. 15 hostů a přátel. Většinu ostatních propustili do 48 hodin, ale Panáhí zůstává ve vězení i bez konkrétních obvinění. Panáhí natočil například film "Offside" (2006) o dívkách, které se chtěly dívat na kvalifikační zápas do fotbalového mistrovství světa, ale bylo jim v tom zabráněno z důvodu jejich pohlaví. Film je v Íránu zakázán. Natočil také film "Kruh" (2000) o bezútěšnosti života vyděděných žen v Íránu, bývalých vězenkyních a prostitutkách. Tento film je rovněž zakázán. Další film "Červené zlato" mluví o životě a tragickém konci muže, veterána z války s Irákem (1980-88), která pravděpodobně způsobila jeho psychické problémy. Má i

finanční potíže a chce se oženit. Po nocích rozváží pizzu

. Film ukazuje i rozdíly mezi bohatými a chudými, například v tom, jak se k nim chová policie. Film je.... jak jinak.... v Íránu zakázán. Za jeho propuštění se vyslovilo několik desítek osobností z celosvětového filmového a kulturního života (Martin Scorsese, Steven SpiSpielberg, Francis Ford Coppola).

Ve vězení je i Šívá Nazar Aharí (dáma s bílým šátkem), novinářka a aktivistka, nad kterou rovněž visí vážné obvinění z "boje proti Bohu", odpadlictví, za které hrozí trest smrti.

Nasrin Sotúde, právnička a držitelka ocenění za svůj boj za práva žen (kampaň "Milion podpisů") byla rovněž odsouzena k 11 letům vězení, zákazu činnosti a opuštění země. K obvinění patřila "propaganda proti režimu", "činnost proti národní bezpečnosti", "porušení isladovku.lámských pravidel odívání během filmovaného projevu". Během své vazby držela protestní hladovku.

Lásky íránský aneb sexuální výchova podle Chomejního

Konečně se opět vracím k článku, který mi leží v hlavě a v počítači už několik měsíců, a který pojednává o tématu pro čtenáře určitě minimálně stejně zajímavém, jako pro mne. Občas je nutné na chvíli zapomenout na politické vězně a Ahmadínežádovy ponožky a věnovat se i příjemnějším věcem a proto se pokusím o krátkou psycho-sociologicko-sexuologickou analýzu Íránců a Íránek. Jsou to nakonec také úplně normální lidé z masa a kostí, které drží pohromadě křehká, ale často velice vášnivá duše a kteří se musí přebít úplně stejným peklem dospívání, jenom to možná z některých úhlů pohledu mají trochu těžší.

Íránci, nebo alespoň jejich velká část věří v lásku. Já v ni sice již pěkných pár let nevěřím, ale kdoví. V ufony taky nevěřím, přesto stovky lidí přísahají, že je viděli. Takže, Íránci věří v lásku. Nemyslím lásku k bližnímu, myslím takovou tu romantickou lásku, kdy si dva lidé jeden druhého vyberou z důvodu vzájemné náklonnosti. Možná že to, co zde říkám, některým připadá divné, ale ne ve všech kulturách je koncepce romantické lásky tak běžná a samozřejmá jako v těch tak zvaných „západních“ kulturách. Vždyť i v Evropě ještě před několika desetiletími rozhodovali rodiče, s kým děti uzavřou manželství, buď z důvodu zachování dědictví, nebo zvelebení majetku. V některých zemích je tomu tak dodnes. Írán je zemí, kde i navzdory přísným pravidlům kvete milostná poezie, zpívají se písně o lásce, často… velmi často nešťastné a procento manželství uzavřených po předchozí domluvě rodičů je pořád menší.

Nicméně, raději se od tohoto těžce definovatelného a prchavého hnutí mysli přesuňme k jeho fyzickému naplnění.

Dětství a dospívání je obdobím poznávání zákonitostí světa a života, ale i obdobím velkých tělesných změn, kdy děti přestávají být dětmi. Samozřejmě mladá generace je již informovanější. Díky internetu a různým multimediálním zařízením již mládež ví o tématu hodně, ale ještě pořád musí překonávat specifický druh překážek a zápasit se strachem pramenícím z nedostatku informací a pověr. Rodiče dětem automaticky nevysvětlují otázky sexuality, často je to pořád tabu i v pokrokových a vzdělaných rodinách. Ani ve škole odpovědi na své otázky nenajdou. Již od útlého věku dívky a chlapci navštěvují oddělené třídy a holčičkám se na hlavy navleče šátek, i když ještě vůbec nechápou, k čemu vlastně je a proč je má zakrývat.
Sice chlapci vidí své sestry a sestřenice a jiné členky rodiny, ale seznámit se s cizí dívkou nemusí být vůbec jednoduché. A odkud se vůbec mají naučit s nima mluvit a jednat? Ono to také není vůbec jednoduché pochopit, že druhé pohlaví nepochází z jiné planety.
Proto není divu, že na středních školách není výjimkou výskyt tzv. náhražkové homosexuality, kdy jedinec, který by byl v normálním prostředí heterosexuální, přistoupí na homosexuální vztah z důvodu absence kontaktu s druhým pohlavím (podobně, jak se to občas může stát ve věznicích, nebo jiných místech kde je segregace pohlaví).
Mladí lidé se pak s příslušníky druhého pohlaví seznamují hlavně na univerzitách, kde nyní studuje velké procento dívek, přes rodinu, známé a kamarády, nebo náhodně, na ulici, v parku. V posledních letech se velice rozmohly sociální sítě jako je facebook, cloob (perská obdoba facebooku), nebo skype a yahoo messenger, které nabízejí možnost použití webkamery. Náhodná seznámení musí proběhnout bleskově, aby si toho nikdo nevšimnul. Spočívají ve výměně pohledů, následuje pár slov a obligátní dotaz ze strany mladíka „šomáre midin khanom?“ co znamená, jestli mu slečna laskavě poskytne své telefonní číslo. V Íránu nejsou hospody nebo diskotéky a zájmové, nebo sportovní aktivity jsou provozovány odděleně, snad kromě lyžování a vysokohorské turistiky (policajtům se nechce škrábat do výšek, proto jsou v Íránu velice populární čajovny v lesích). Když už se mladí seznámí, tak se setkávají krátce, nemají možnost skutečně spolu žít a trávit více času, aby se lépe poznali. I když rodiny souhlasí s jejich vztahem, musí se zasnoubit a rychle vzít, aby mohli začít spolu žít. Bez papíru to nejde. A až poté často zjistí, že se třeba k sobě vůbec nehodí, protože jeden z nich rád chodí do divadla a do kurzu malování, zatím co ten druhý je závislý na počítačových hrách a fotbalu.

Dospívající v tomto zmateném období poznávají i tajemství vlastního těla, ale i v Íránu existují staré známé pověry, kterými se děti strašily a odrazovali od masturbace: hrozby oslepnutím, vypadáním vlasů, beďary, nebo šílenstvím. Jak je toto téma tabuizované a opředené legendami, ale zároveň pro lidi zajímavé dokazuje i velký ohlas, který mělo půlhodinové rozhlasové vysílání rádia Farda na toto téma (radio Farda je stanice Rádia Svobodná Evropa vysílající z Prahy do Íránu v perském jazyce). V programu, který se prioritně věnuje mladým lidem, promluvili lékař i znalec náboženských tradicí a naštěstí žádný výzkum katastrofické následky sebeuspokojování nepotvrdil.

Dokonalou ilustrací je upřímné přiznání jednoho mého kamaráda, kterému je nyní kolem třiceti: "Když mi bylo tak 10-11 let, myslel jsem si, že žena otěhotní jenom od toho, když se jí muž trochu více dotýká… chápeš, jako že ji obejme a tak. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se musí i něco někam strkat." Mladí lidé si nedostatek informací kompenzují internetem a pornofilmy, kterým se v Íránu říká „filme super". Jsou samozřejmě oficiálně zakázané, ale není vůbec problém je sehnat a nyní kolují na všech těch iphonech a chytrých zařízeních, kterými jsou mnozí Íránci posedlí. Předpokládám, že většina čtenářů už nějaký ten pornofilm viděla, nicméně pro informaci těch, kteří ještě to štěstí neměli, myslím na ty, kde se sexuální přiblížení muže a ženy omezuje téměř na holý pohlavní akt, zasazený do triviálního příběhu a výkony herců jsou téměř bez projevů duševní náklonnosti, protože se třeba vůbec nemusí znát. Tento druh „samostudia“ má ale několik stránek: lidé už vědí, jak se "to" dělá, ale na druhou stranu si íránské ženy často stěžují.
Prý si muži po shlédnutí tohoto druhu instruktážních filmů často myslí, že ke spokojenosti ženy stačí jenom více méně napodobit ty pohyby a výkony, co vidí v pornofilmech a nechápou smysl líbání, mazlení, předehry, erotických masáží a podobných "zbytečností". Nicméně se obávám, že to není jenom případ íránských mužů. Na druhou stranu jsou tyto filmy západního původu, proto se v Íránu mezi některými lidmi rozšířil názor o totální sexuální svobodě a promiskuitě západních společností, který vládní propaganda vydatně podporuje. Proto si občas mladíci z Íránu a islámských zemí představují Evropu nebo Ameriku jako ráj plný polonahých smyslných slečen, které jsou kdykoliv k dispozici. Bohužel důsledkem těchto omezení, tabuizace a dezinformací je to, že mnozí mladíci hned za hranicemi své země jako první turistickou atrakci vyhledají místní noční klub. Nicméně je zajímavé připomenout, že i islámský ráj se často popisuje jako místo, kde na každého muže čeká 72 slečen, jenom s tím rozdílem, že tyto budou panny.

Když se ale íránský mladík nebo dívka dostanou přes první zkušenosti, může nastat nekontrolovatelná řetězová reakce. Je to jako pozorovat otroky vypuštěné z klece, kteří si chtějí užívat svobody a zakázaného ovoce plnými doušky a neváhají zajít do extrémů. V Íránu existuje jeden zajímavý fenomén. Domácí večírky. Místa, kde se lidé můžou cítit více-méně svobodní, hlavně když je organizují mladí lidé bez dozoru rodičů. Najde se tam i alkohol z černého trhu a všechny možné druhy drog, vždyť Afghánistán je za rohem. Ale ne vždy si tam lidé jenom povídají, popíjejí a tančí. Někdy si hostitel cíleně pozve skupinu kamarádů, dívek a chlapců, kteří se navzájem neznají a možná se již nikdy neuvidí.. po nějakém čase se pak v párech na půl hodinky vytratí do některé z ložnic. Chtějí si přece jen trochu užít a zapomenout na běžný šedý život tvořený černými čádory, policií, cenzurou, přísnými pohledy duchovních, půstem a truchlením za mučedníky. Často se provozuje anální sex, který nepoškodí panenství, ale nyní to je již na ústupu kvůli vysoké úrovni íránské plastické chirurgie.. kdyby náhodou dívka potřebovala smazat stopy vášně ze svého těla, není nic jednoduššího. Rekonstrukce panenské blány je jedním z nejžádanějších výkonů hned po operaci nosu a ňader.
Dobře, to jsou věci, které se dějí i v jiných zemích, různé private swingers party a podobné akce probíhají také za zavřenými dveřmi a nikdo se nad tím moc nepozastavuje. Ale v Íránu je to protizákonné. Existuje totiž velký korpus zákonů, které kontrolují právě sexualitu lidí. Ženatí/vdané s svobodní se posuzují rozdílně. Svobodní můžou být odsouzeni k bičování. Před několika lety ještě policie podnikala razie na domácí večírky, kde lidé nemuseli dělat nic špatného, jenom byli prostě chlapci a dívky pohromadě a poslouchali zakázanou hudbu. Všichni bývali předvedeni na policii i s jejich rodiči, kteří je museli „vykoupit“ penězi, v horším případě byli zbičováni.

Případ pornoskandálu známé televizní herečky Zahry Amir Ebrahimi ukázal hned několik věcí. Domácí video vyvolalo pozdvižení mezi lidmi ani ne tak kvůli jeho obsahu (explicitním scénám), ale spíše kvůli motivu jeho zveřejnění. Bývalý milenec herečky video údajně zveřejnil, aby se jí pomstil. Rovněž lidé byli zvědaví, jestli to je skutečně ona, nebo jenom žena jí podobná. Nicméně, video mělo tak širokou publicitu a distribuci na černém trhu, že ho viděli téměř všichni. Reakce byly velice různé, ale nakonec spíše méně lidí ji zatratilo jenom kvůli tomu, že si s někým užívala (pokud to je tedy skutečně ona). Její kariéra ve vládní televizi ale nadobro skončila a hrozil ji soud.

Pokud je viník ženatý, ale spíše pokud je žena vdaná, čeká ji mnohem krutější trest. Ilustrací je medializovaný případ Sakíne Aštiání, ženy odsouzené k smrti jak za podíl na vraždě jejího manžela, tak za mimomanželský styk s jeho vrahem. Ponechme nyní stranou motiv vraždy. Podle íránských zákonů může rodina zavražděného vrahovi prominout, dotyčný může být pouze odsouzen do vazby, nebo k zaplacení peněžní náhrady za nebožtíka. Pokud mu neprominou, bude popraven (většinou oběšením). Ale trest za cizoložství nelze prominout, to už by muselo jít o velice komplikovaný případ, muselo by se dokázat, že došlo ke znásilnění a podobně. Takže pokud si to domyslíme do důsledků, cizoložství je podle toho prakticky těžší zločin, než vražda a trest za něj je mnohem krutější, než za vraždu. Proti jejímu rozsudku protestovali mnozí lidé v Íránu, nejenom v zahraničí .. kamenování považuje drtivá část Íránců za otřesný a barbarský přežitek, a několik let během Chátamího mandátu se oficiálně neprovozovalo. A hlavně, tak ukrutný trest za těch pár hodin pomíjivé rozkoše? Pohleďte.... tedy pohleďme si všichni do svědomí, kdo nikdy ani myšlenkou nepodvedl svého partnera... ten ať hodí kamenem.

Všechny tyto společenské tlaky si Íránci vybíjeji vtipy. Nejoblíbenější vtipy mají proto buď politickou nebo erotickou náplň a jsou pořádně neslušné. Například o mužích z města Rašt se říká, že jsou lhostejní k úletům jejich žen, nebo o těch z města Ghazvin se říká, že mají rádi spíše pozadí mužů a mladých chlapců. To je práve další z íránských paradoxů: Homosexualita je v Íránu trestána smrtí. Možná si pár lidí bude pamatovat slavný výrok prezidenta Ahmadínežáda na Columbia University z roku 2007, kde řekl, že "My v Íránu nemáme homosexuály, jako ve vaší zemi." Tento výrok byl v perských překladech z transkriptu vymazán. Homosexualita je absolutní tabu. Navzdory tomu striktní oddělování pohlaví indukované homosexualitě právě napomáhá. Nikdo se nepozastaví na tom, pokud dva chlapci nebo dívky jsou pořád spolu, můžou se volně ukazovat na ulici, nemusí se bát, jenom nikdo nesmí ani tušit, že je jejich vztah poněkud hlubší. Paradoxem je, že oproti tomu změna pohlaví je v Íránu úplně legální a dokonce ji plně hradí pojišťovna. Vše to vychází z názoru Ajatolláha Chomejního, který řekl, že „pokud příroda někde udělala chybu, máme právo jí pomoci a napravit ji“. Když tak o tom přemýšlím, asi by v Íránu mohla více získat žena, která by se dala přeoperovat na muže. Musím se schválně zeptat nějakého právníka, jestli člověk změnou pohlaví automaticky jako muž získá ta práva, která jsou ženě odepírána, například dvojnásobný podíl dědictví, nebo jestli bude jejich výpověď u soudu najednou rovnocenna s výpovědí muže. Asi ne. Spíše mu hrozí, že bude vyděděn a . Je to jenom bolestné polořešení otázky homosexuality.


Prodejní láska je v Íránu rovněž trestána smrtí, ale i na to existuje lék. Je jím instituce tzv. dočasného manželství, „sighe“, co není nic jiného než legalizovaná prostituce. Je to vztah mezi mužem a ženou na základě písemné smlouvy, ve které se určí trvání vztahu – od půl hodiny do 99 let a finanční obnos, který žena za plnění svých „manželských povinností“ dostane. Může být jenom symbolický u lidí, kteří smlouvu podepisují jenom aby mohli konečně bydlet spolu, nebo může zabezpečit ženě živobytí na několik let. Je to často jediná možnost pro vdovy a rozvedené ženy bez příjmu. Klasické mnohoženství je v Íránu zákonem povoleno, ale na rozdíl od jiných islámských zemí je to již spíše rarita a ve společnosti vzbuzuje posměch. Ale "sighe" je tiše tolerováno, protože si každý chce užívat, jenom o tom nikdo nesmí vědět.
Posledním tématem, kterého se dotknu je pedofilie. Podle zákonů, které vycházejí - jak jinak - ze života Mohamedova, jsou dívky považovány za zralé pro manželství již ve věku kolem deseti let, chlapci kolem dvanácti. Otřesná praktika dětských nevěst se v Íránu ještě objevuje v zaostalých a ekonomicky slabších oblastech, kde se může stát, že otec dá za ženu svou dceru například svému věřiteli. Většina Íránek se nyní již vdává v dospělém věku kolem 16 - 30. O zneužívání chlapců moc konkrétních zpráv nemám, ale myslím, že postačí pro ilustraci přiložená fotografie. Islámští duchovní se mohou ženit, proto možná u nich neexistuje tlak celibátu, ale o jejich morální úrovni Íránci nemají žádné iluze. V sousedním Afghánistánu existuje stará tradice "bačebází", která spočívá právě ve vztahu starších mužů k mladým chlapcům.

Znásilnění je sice podle íránských zákonů zločin, ale pokud použiju biblické podobenství, dřív projde velbloud uchem jehly, než je vůbec možné násilníkovi jeho zločin dokázat. Podle původních islámských zákonů k dokázání cizoložství, ale i znásilnění je nutno přivést čtyři mužské svědky. Tak zkuste sehnat čtyři muže, kteří nečinně přihlížejí znásilnění a pak ještě přijdou svědčit. Všechno je nakonec většinou vina ženy, která si nedostatečně zavázala šátek a byla příliš svůdná.

Tak sme dospěli na konec tohoto stručného pojednání o lásce tělesné v Persii. Jakkoliv se člověk pokouší dívat na věci s lehkostí a humorem, pořád se prokope jenom ke spletitým a hlubokým kořenům všech paradoxů a excesů: k pokrytectví pramenícímu z tmářských náboženských nařízení. Svazují křídla mladým lidem, otravují život již od útlého dětství a způsobují hluboký rozkol v myšlení a chování navenek. Nedovolují jim se plně rozvinout a přežít život tak, jak by si ho představovali oni, ne podle diktátu jakýchsi starců v turbanech a nesrozumitelných arabských textů, které jim už nic neříkají. Možná někteří budou namítat, že je Írán tradicionalistickou a zaostalou zemí, protože to tak chce většina místních lidí. Doufám, že je váš názor podložen i něčím jiným, než Ahmadínežádovými žvásty a knížkou "Bez dcery neodejdu". Pokud nevěříte, běžte se tam klidně podívat s otevřenýma očima a myslí a pak mi poreferujte. Budu se těšit.

Ať odpočívá v pokoji...

Již moc zde nepíši, protože se mi zdá, že již téměř vše bylo řečeno, nicméně nyní vám musím sdělit smutnou zprávu. Alireza Pahlaví, mladší syn posledního íránského šáha, si dnes ráno, 4.1.2011 ve věku 44 let vzal život a takto následoval svou sestru Leilu, která tento svět opustila stejným způsobem 10.6.2001.
O této smutné události informovala jenom krátká zpráva na stránce Rezy Pahlavího. Ve zprávě se jako motiv uvádí trvalé deprese v důsledku exilu a hluboká traumata smrti otce a sestry, ze kterých se Alireza nikdy nevzpamatoval.
Ať odpočívá v pokoji.

Noční intermezzo

Bohužel nemužu usnout, protože vedle své běžné nespavosti ještě nyní trpím i tím, čemu se v hantýrce říká "jet lag": porucha biorytmu zpusobená přeletem většího počtu časových pásem po dvou nocích v letadle z Los Angeles. Bohužel se mi porouchal počítač, a bohužel nemám na nový, proto ho zkusím nahradit tímto šikovným mobilním zařízením, které má jenom ten háček, že neumí psát kroužek na u, ale snad mi to prominete. Tak, než se na tom moje stará hlava naučí psát, povyprávím vám něco hezkého o Tehrangelesu, tak totiž Íránci Los Angelesu říkají. Po samotném Íránu v Kalifornii žije nejpočetnější íránská menšina na světě. A tato menšina žije celkem zvláštním životem. Žijí zde emigranti z doby před i po íránské revoluci, starší etablovaní zpěváci i začinající popové hvězdičky, kteří se zde snaží dostat na výsluní produkováním písniček pochybné umělecké kvality, psaných jako přes kopírák s videoklipy plnými nádherných polonahých tančících produktů plastické chirurgie ženského pohlaví (jé, ono to umí kroužek na u!). Tyto produkty se také masově vysílají soukromými televizními kanály do Íránu, kde mezi mládeží mají určitý nepopíratelný úspěch. Kromě popu se zde občas konají politické debaty, nicméně často velice podobné zmiňovaným videoklipům, jen bez té muziky. Ale většina místních Íránců se věnuje úplně jiným věcem. Penězům a businessu a zvelebováním svých vil v Beverly Hills, protože perská komunita nežije v žádných slumech a ghettech na předměstích. Podle statistik, které nelžou, patří Peršané mezi nejůspěšnější imigrantskou komunitu v USA: nejvíce je mezi nima lidí s akademickým vzděláním, podnikatelů, lékařů (i plastických chirurgů, těch je vážně hodně, protože Peršané jsou posedlí tím jak vypadají). Nicméně i tam se najdou výjimky. Na hlavní ulici perské čtvrti, Westwood boulevard, seděla starší paní, zjevně bezdomovkyně, se šátkem na hlavě a poslouchala perské rádio. Ti nejbohatší tam ale stejně asi nikdy nezavítají.. Světoznámého návrháře Bijana Pakzada, tvůrce značky pánského oblečení a parfémů Bijan se mi povedlo zahlédnout přes výlohu jeho butiku na Rodeo Drive, když výhrůžně klepal na skupinku Japonců, kteří si se zjevným pobavením prohlíželi a fotili jeho žlutočerné Bugatti zaparkované u krajnice. Tím, že mě móda nějak extra nezajímá, raději těch pár dolarů, co mi zbylo, investuju do knížek a jídla, protože se mi konečně po měsících hladovení dostalo požehnání zvaného "kabáb kůbide"(tak tam ten kroužek být nemá). Je to na rožni opečené mleté maso (hjehněčí nebo hovězí) s rýží basmati okořeněnou šafránem, podává se s grilovaným rajčetem a cibulí a kořením Somagh (zas nevím, jak je to česky). A k tomu jogurtový nápoj důgh s mátou. Doufám, že se mi povede sem přilepit fotku, zatím nevím jak se to dělá. No, vygoogujte si to, ale nedoporučuju hladovým osobám, já už při pomyšlení na něj omdlévám... Konečně se mi povedlo najít restauraci s poetickým jménem "Šeherezáda" a cítit se tak trochu jako doma. Jenom vedle mě seděl prapodivný pár Peršameričanů, kteří si možná mysleli, že neumím anglicky, anebo jenom tak, sami pro sebe pravidelně v blocích střídali perfektní perštinu a perfektní angličtinu. Nebylo to proto, že by jeden z nucj mluvil hůř nkterým z jazyků. Znělo to vážně divně. Tak se vrátím k těm knížkám. V Los Angeles je několik knihkupectví, kde jsou k dostání knihy jak přímo z Íránu, tak vydávané v perštině v zahraničí, nebo o Íránu v angličtině. Do vaší pozornosti doporučuji knihu Roberta Baera, která vyšla i v češtině, Jak naložit s ďáblem. Je tam více-méně zhuštěno to, co bylo řečeno i na mém blogu, i když si nemyslím, že ode mě kopíroval ;-) v knihkupectví mi celkem pomohli, ale byla to pomoc ve stylu pokladní v Kauflandu: "Máme tašky za korunu, za pět a za osm, tak si vyberte a nashle." celkově mám na Íránce z LA svůj názor. Íránci v Íránu se ještě nestačili naučit snobským způsobům.