Je sobota ráno, 12. února 2011 a já vyrážím do bledého ranního světla. Již nemrzne, a téměř jarní vzduch mi příjemně sviští ve vlasech. Mám domluvenou schůzku s Mustafou. Zase jdu pozdě, jako vždy. Už mě vyhlíží před vchodem jednoho z nejznámějších pražských nákupních středisek. Je to pohledný sedmadvacetiletý mladík s milým, trochu nesmělým úsměvem.
Sedáme si do prázdné kavárny. V sobotu ráno ještě moc nakupujících není. Všude kolem jsou dekorace v egyptském stylu... možná si tím můj kamarád léčí nostalgii po své vlasti. Po zdech se vinou pruhy hieroglyfů a z kouta nás enigmatickým pohledem pozoruje pozlacená socha staroegyptského božství s hlavou šakala.
Mluvíme anglicky, protože jeho angličtina je tisíckrát lepší, než moje arabština. Objednává si presso s mlékem a kolu, já si dávám svou ranní dávku caffè latte.
- Proč vlastně chceš se mnou udělat rozhovor?
- Hlavně ze zvědavosti. Zajímá mě tvůj názor. A chci napsat něco i o Egyptě. Miluju psaní. Snad se tím jednou budu živit.
- To je zajímavé. Nevěděl jsem, že píšeš. Můj strýc byl známým spisovatelem. Jmenoval se Nejib Kilani. Byl 10 let ve vězení, vzal si novinářku, která mu hodně pomohla. Když jsem byl dítě, byl to můj velký vzor. Také jsem psal povídky a krátké přiběhy, ale moc peněz mi to nepřineslo (smích). Ještě pořád píšu, občas v práci jenom zhrábnu kus papíru a něco naškrábu… tak ptej se, co tě zajímá?
- Těší tě to, co se v Egyptě právě stalo?
- No... z jedné strany mě to těší, z druhé strany ne. Egypt bude potřebovat ještě nějaký čas, než se z něj stane lepší místo pro život. Například Sinajský polostrov je nebezpečný. Podívej se jak se Egypt vyvíjel za posledních sto let: Egypt je bohatou zemí, má Rudé i Středozemní moře, má muzea, má pracovní sílu 60 milionů mladých lidí mezi 18 a 40 lety.
- Proč lidé tedy začali protestovat proti Mubarakovi?
- Protože to byl diktátor, byl sobecký, udělal hodně chyb. Staral se jenom o lidi, kteří mají peníze. Běžní lidé mají hodně potíží, ale jeho to nezajímalo. 40% lidí žije pod hranicí chudoby ale Mubarak má 70 miliard dolarů. Odkud je vzal?
- Takže je nespokojenost lidí způsobena hlavně ekonomickými důvody? Kdy celá tato protestní akce začala? Připravovala se už delší čas, nebo byla úplně spontánní?
- Vše se začalo 6. dubna loňského roku (2010) v Alexandrii, kde policie zabila jednoho mladíka jménem Cháled Saíd. Svědkové říkají, že se to stalo v kavárně. Seděl v kavárně, když přišli policajti a chtěli ho legitimovat, prohledat mu kapsy, nebo něco podobného. Pohádali se, začali se rvát, přišlo hodně policajtů a přímo před lidmi ho ubili k smrti. Měl rozdrcené kosti v obličeji. Navíc v nemocnici nechtěli do dokladů zaznamenat skutečný důvod jeho úmrtí, chtěli napsat, že se předávkoval, nebo nějakou podobnou lež. Poté se objevil Wael Ghonim, ten manažer Googlu, který žije v Dubaji. Je to velmi bohatý, ale i velmi chytrý člověk. Pracoval jako poradce pro egyptské ministerstvo financí, bylo mu něco přes dvacet a již byl známým odborníkem. Takže Wael začal psát na Facebook a organizovat rozhněvané lidi do skupin. Rozhodnutí o tom, co se má udělat, se přijímala pomocí hlasování. Ten návrh, který dostal nejvíce hlasů od lidí, se poté zrealizoval.
- To je zajímavé! A co se dělo poté?
- Dva dny poté, co se Wael vrátil do Egypta, byl zatčen a strávil ve vězení asi 13 dnů. Vyslýchali ho, jestli nepracuje pro nějakou cizí tajnou službu, třeba pro Mossad, ale nic na něj nenašli.
- Jak události v Tunisku ovlivnily průběh egyptského povstání? Urychlily je?
- Velice, myslím si, že z 50% dodaly celé věci potřebnou hnací sílu. Mubarakův systém byl ale mnohem pevnější, než ten Tuniský, a Egypt je mnohem větší země a strategicky důležitější.
- Co si Egypťané myslí o roli Spojených států v Egyptě?
- Spojené státy podporovaly Mubaraka a Egypt je tradičně jejich spojencem v regionu, a také je spojencem Izraele. Bývalý prezident Anwar as-Sadát podepsal strategickou mírovou smlouvu s Izraelem. Ale Egypťané si nepřejí, aby Spojené státy rozhodovaly o tom, co se v zemi bude dít.
- Zmínil jsi Izrael, jak se na něj dívají Egypťané?
- Asi víš, že mezi Egyptem a Izraelem byla válka. Téměř z každé rodiny někdo v té válce zemřel, sice to my mladí již tak nepociťujeme, ale naši rodiče a prarodiče, všichni někoho ztratili, nebo znali někoho, kdo zemřel. Samozřejmě se zajímáme o osud Palestinců, ale Egypťané nechtějí válku s Izraelem. Žádný normální člověk nechce válku. Chceme ekonomický růst a lepší život. Mnozí měli rádi Mubaraka, protože dokázal udržet mír, jeho zahraniční politika byla dobrá, uměl účinně se všemi komunikovat. Byl to vlastně velmi chytrý člověk, studoval ve Spojených státech a Američané předpověděli, že se jednou stane egyptským prezidentem. Lidé ho začali nenávidět jenom asi před deseti lety, kdy začal rozprodávat státní podniky soukromníkům, například dopravní společnosti, autobusovou a železniční společnost. Zaměstnancům se mzdy nezvedly, ale cena cestovného vzrostla o 150%. Během těchto privatizací za Mubarakovy administrace probíhaly i různé spekulace a hojné úplatky. Například, řekněme, cena železniční společnosti byla třeba 100 milionů, on ji prodal za 50 milionů a kupující mu dal nějakou provizi. Kvůli tomuto mafiánskému chování lidé začali Mubaraka nenávidět.
- Jak tedy lidé zareagovali, když Mubarak odevzdal svou moc Omaru Sulejmanovi?
- Nepřijali ho, donutili ho odstoupit a odevzdat moc armádě. Sulejman je pravou rukou Mubaraka, nic by se tím nezměnilo.
- Takže nyní vládne v zemi armáda? Jaký k ní mají lidé vztah?
- Lidé jí důvěřují. Je složena z běžných občanů, lidé k ní mají dobrý vztah, ne jako k policii. Policie je zkorumpovaná. Řeknu ti příklad: potřebuješ řidičský průkaz. Abys ho získal, musíš nejdříve nějak zjistit, komu dát peníze, aby je doručil kompetentnímu důstojníkovi. Musí to být někdo, komu tento důstojník důvěřuje, protože nemůžeš jenom tak přijít k důstojníkovi policie a vytáhnout peníze. Když mi bylo 24, založil jsem si firmu. Pronajímal jsem auta. Začal jsem úplně od nuly. Věděl jsem, že několik známých vlastní auto, které nepotřebuje. Tak jsem s těma lidma podepsal smlouvu, platil jsem jim měsíčně provizi a jejich auta jsem dál pronajímal. Někteří si vzali auto i na leasing. Splátky jsem platil já, a tím, že provize za pronájem byla vyšší, ti lidé měli i nějaké ty peníze navíc. Po splacení jim pak to auto zůstalo. Můj podnik začal prosperovat. Začal jsem se dvěma autama, za rok jsem jich měl deset a na konci třináct. Jednoho dne přišli policajti a našli nějaký úplně hloupý důvod, proč nemůžu provozovat firmu z té kanceláře a musel jsem ji zavřít. Když byla měsíc zavřena, musel jsem skončit, protože veškeré peníze, co jsem nastrádal, jsem musel dát majitelům aut za pronájem jejich vozů. Nemohl jsem to utáhnout déle.
- To byl moc zajímavý nápad. To je tedy škoda. Policajti jenom tak přišli a donutili tě všechno zavřít? Možná chtěli úplatek.. nebo je poslal někdo, komu jsi konkuroval.... to je smutné.
- Vidíš, i kvůli takovýmto věcem lidé emigrují. Chtěl jsem být úspěšný, pomalu, vlastní prací, postupně. Nešlo to. Před několika lety se v Rudém moři potopila loď, vracející se ze Saudské Arábie (*mluví o katastrofě lodi As-Salam Boccaccio 98, která se potopila 3.února 2006). Byla vysloužilá, ve špatném technickém stavu, nesplňovala bezpečnostní předpisy. Zemřely stovky lidí. Běžně by její majitel byl potrestán, ale člověk, který ji vlastnil, je velmi bohatý, je členem skupiny kolem vlády, má hodně hotelů v Šarm aš-Šajchu. Osvobodili ho. Všechny tyto věci lidi postupně popudí.
- Objevily se zprávy, že v Egyptě došlo k loupežím a přepadením, a někteří dopadeni měli u sebe policejní průkazky. Byla účelem snaha zdiskreditovat demonstranty jako bandu lupičů a násilníků, nebo něco jiného?
- Bylo to za účelem vyvolání strachu mezi lidmi, vláda chtěla, aby se lidé báli o své rodiny a majetky, a aby se vrátili domů je ochraňovat. Vláda schválně otevřela věznici, kde byli vězněni nebezpeční zločinci a dala jim volnou ruku. Navíc ministerstvo vnitra dalo policii dva dny nařízené dovolené. Poslala je domů, včetně dopravní policie.
- To je divné. A proč? Chtěla vyvolat chaos?
- Ano. Chtěla donutit lidi opustit ulice a vrátit se domů. Ale lidé to pochopili a převzali jejich roli.
- Převzali jejich roli? Myslíš roli policie? Jak se jim to povedlo?
- Zorganizovali se přes internet, přes Facebook. Rozdělili si role, kdo bude střežit banky, kdo bude řídit dopravu, kdo bude dbát o čistotu ulic, kdo bude ochraňovat muzea a památky.
- To je úžasné!
- Ano. Lidé se sjednotili. Klíčem byla komunikace. Vláda to pochopila a na tři dny vypla internet. Lidé se začali organizovat přes telefony. Vláda vypla telefony. Lidem zbylo už jenom se domlouvat osobně, ale nezastavilo je to.
- To je jasné... pak už nemohli zhola nic...
- Lidé drželi spolu, všichni pracovali pro jednu společnou myšlenku. Mezi demonstranty bylo i hodně dívek, ale nikoho ani nenapadlo je nějak obtěžovat, víš jak to myslím. Myšlení lidí bylo propojeno, všichni měli společný cíl.
- Co si myslíš, která skupina by mohla nyní zvítězit ve volbách? Komu lidé důvěřují?
- Politika je jako dort, nyní se všichni budou prát, aby si z něj urvali největší kus. Existuje spousta skupin, které se nyní budou ucházet o přízeň lidí. Neví se, kdo to bude.
- Co si myslíš o Muhammadu El-Baradejovi?
- O Baradejovi si hodně lidí myslí, že zemi dost dobře nezná, že žil celý život v zahraničí, ale právě to může pomoci. Když člověk žije v nějaké zemi, sice ji zná, ale některé věci třeba nevidí, vidí je jenom člověk, který se dívá s odstupem, zvenku. Je to jako když nosíš každý den stejnou košili, cítíš se v ní dobře, znáš ji, ale nevidíš, jak v ní vypadáš zvenku. Možná jeho pohled a jeho mezinárodní prestiž může přinést něco pozitivního.
- Jak to je s Muslimským bratrstvem? Má mezi lidmi velkou podporu?
- Podle mě lidé o nich zbytečně napovídali hodně špatného. Jsou to normální lidé, nejsou to žádní teroristé. Nicméně podle mě je lidé nebudou volit, nebo jen ve velmi omezené míře. První čtyři dny se muslimské skupiny vůbec nezúčastnily protestů, nebyli to oni, kdo začali s demonstracemi. Byli to hlavně mladí lidé kolem 18, 20, 25 let, a hodně jich zemřelo. Vezmi si, že nyní již téměř každý má doma internet, i v malých vesnicích. Můžou si přečíst o tom, jaký je život ve světě, jaké jsou zákony třeba v Německu, ve Švédsku. Lidé mají informace.
- Jak je na tom Egypt se školstvím? Umí všichni lidé číst a psát?
- Z generací lidí od šedesátých let jsou již všichni gramotní. Mezi těmi staršími se najdou lidé, kteří neumí číst a psát. Mladá generace z osmdesátých let je již všeobecně vzdělaná. Kolem 50% mých spolužáků ze střední školy šlo studovat dál na vysokou školu. Já jsem vystudoval práva, ale po škole jsem se tomu již nevěnoval. Úroveň výuky není moc dobrá. Je jenom teoretická, úplně nám chybí praxe, hlavně v technických oborech. Je to jako, když ti někdo dopodrobna popíše, jak používat Iphone: zmáčkneš tohle a pak tohle, ale ty jsi nikdy Iphone nedržel v ruce (smích).
- Co lidé vlastně očekávají od nové vlády?
- Hlavně ekonomický růst. Egypt má dobré klima pro zemědělství, pěstování zeleniny, ovoce. Egypt má památky a muzea. Egypt má Suezský průplav, jenom denní výdělek z plavby se počítá na zlaté cihly. Za sedmnáct dnů jsme ztratili 15 miliard dolarů z turismu. Například existuje dohoda, podle které Egypt dodává plyn do Izraele za cenu o 75% nižší, než je jeho tržní cena. I proto Izraelci nechtěli, aby Mubarak odešel. Izraelci se toho báli, protože i oni potřebují mír, jsou to normální lidé jako my, dobří a špatní, jako všude jinde. Existuje spousta smíšených manželství našich lidí s Izraelci.
- Ano, Izraelci ho podporovali do poslední chvíle.
- Mubarak udržoval velice dobré vztahy s Izraelem, s Američany, se všemi bývalými prezidenty, Clintonem, Bushem mladším i starším. Mubarak rovněž nechtěl utéct jako tuniský prezident Bin Alí. Chtěl se připravit, co bude dělat poté, až odejde... tento převrat byl překvapením pro mnoho lidí. Osobně si myslím, že by byla škoda, kdyby odešel takhle, zatracen a nenáviděn. Lidé potřebují silné osobnosti jako byl on, ale byl odstraněn, protože se začal ubírat špatným směrem. Kdyby Mubarak byl od základu špatný, nevydržel by při moci 30 let. Můj otec i dědeček ho měli rádi. Dal postavit v Egyptě hodně věcí, byl to voják.
- Kterého z předchozích prezidentů mají lidé nejraději? Anwara Sadata? Nebo Gamála Abd an-Násira?
- Násira. Lidé ho měli rádi. Byl to obyčejný člověk, také to byl voják, ale hlavně přerozdělil bohatství mezi lidi. Například jeden muž měl 1000 parcel zemědělské půdy a na každém těžce pracoval nějaký člověk, jenom za jídlo, nebo malou odměnu. Násir tomu bohatému člověku nechal třeba deset parcel a zbytek rozdělil těm lidem, kteří na nich pracovali. Představ si, že pracuješ v této kavárně a najednou je kavárna tvoje (smích). Začal budovat infrastruktury, silnice, elektrickou síť, průmysl. Také získal Suezský průplav od Britů. Jenom čistě příjmy z plavebních poplatků Egyptu úplně stačí k blahobytu. Egypt se může stát bohatou a prosperující zemí. Doufám, že se to splní. Lidé jsou šťastní, že se zbavili diktátora, ale nikdo neví, co bude dál. Lidé chtěli jenom aby Mubarak odešel, ale nemají zatím žádný plán pro budoucnost. Nadávali na finanční těžkosti a nezaměstnanost, ale možná bude všechno ze začátku ještě těžší.
Mustafa se pořád téměř neviditelně usmíval a popíjel kolu. Vypadal vyrovnaně, nebyl v něm ten vzrušený entuziazmus idealistických revolucionářů. Ale náš rozhovor mi dodal optimismus a víru v sílu lidí.
úterý, února 15, 2011
pondělí, února 14, 2011
Bouřlivý Valentýn v Íránu
14.2.2011. Dnes je sice svátek zamilovaných, ale v Íránu zas po měsících lidé vyšli do ulic. Mnozí si mysleli, že je odpor v Íránu zlomen a lidé již nebudou mít odvahu protestovat. Zdá se, že tuniský a egyptský příklad byl dost silný na to, aby vzbudil plamen vzdoru. Již máme k dispozici videozáznamy protestného zhromáždění v Teheránu a dalších větších městech Íránu. Jsou nové a aktuální, protože nové heslo, které lidé křičeli, bylo "Mubarak, Ben Alí, nyní přišel i čas Seyeda Alího" (Chámeneího). Navzdory tomu, že vůdci opozice Músaví a Karrúbí byli zadrženi v domácím vězení a nemohli se účastnit protestů, lidé vyšli do ulic a skandovali již známá hesla "Smrt diktátorovi". Pro ilustraci je zde několik videozáznamů:
Lidé pálí Chámeneího plakát:
Reportáž CNN:
V tomto videu lidé skandují: "Ne Gaza, ne Libanon, Tunisko, Egypt a Írán", co je narážkou na finanční pomoc íránské vládyHamásu a Hizbaláhu.
Zdá se, že demonstrantů byly tisíce. Pro ilustraci přikládám oficiální fotografii z provládní demonstrace minulý pátek 11. února 2011, při příležitosti oslav výročí írán
ské revoluce. Fotografie pod ní je z léta 2009.
Dnes byl údajně zabit (zastřelen) jeden člověk, jiné zdroje se zmiňují o tří obětech.
Přihodila se ještě jedna věc: Írán navštívil turecký prezident Abdullah Gül a kromě obvyklých diplomatických vágních frází, řekl s neobvyklou upřímností: "my vsichni (myslel politiky) musíme naslouchat tomu, co chtějí lidé. Pokud tomu nepřikládáme žádný význam, lid si sám musí vynutit, co chce.
Myslím, že to bylo dost jasné varování.
Je pozitivní, že se v Íránu zase něco začalo dít, ale myslím, že Írán bude jednou z posledních zemí, kde vláda padne. Pokud se toho tedy dožiju.
Lidé pálí Chámeneího plakát:
Reportáž CNN:
V tomto videu lidé skandují: "Ne Gaza, ne Libanon, Tunisko, Egypt a Írán", co je narážkou na finanční pomoc íránské vládyHamásu a Hizbaláhu.
Zdá se, že demonstrantů byly tisíce. Pro ilustraci přikládám oficiální fotografii z provládní demonstrace minulý pátek 11. února 2011, při příležitosti oslav výročí írán
ské revoluce. Fotografie pod ní je z léta 2009.Dnes byl údajně zabit (zastřelen) jeden člověk, jiné zdroje se zmiňují o tří obětech.
Přihodila se ještě jedna věc: Írán navštívil turecký prezident Abdullah Gül a kromě obvyklých diplomatických vágních frází, řekl s neobvyklou upřímností: "my vsichni (myslel politiky) musíme naslouchat tomu, co chtějí lidé. Pokud tomu nepřikládáme žádný význam, lid si sám musí vynutit, co chce.
Myslím, že to bylo dost jasné varování.
Je pozitivní, že se v Íránu zase něco začalo dít, ale myslím, že Írán bude jednou z posledních zemí, kde vláda padne. Pokud se toho tedy dožiju.
sobota, února 12, 2011
Konec jednoho snu
11. února je výročím Íránské revoluce. Rovněž shodou okolností 11. února 2011 rezignoval egyptský prezident Hosní Mubarak, už druhý v pořadí po tuniském Bin Alím. A vypadá, že nebude poslední hlavou, která padne, pozorovatelé se již horečnatě hádají, kdo bude další. V sobotu 12. února se plánuje protest i v Alžírsku, 14. v Íránu. Lidé se pohli v Jemenu i v Jordánsku.
Události posledních týdnů ale neznamenají jenom blížící se konec aspoň části diktatur v regionu, ale i konec jednoho velkého, utopického snu: snu Islámské republiky Írán o vývozu islámské revoluce do regionu.
Nová islámská vláda v Íránu po revoluci 1979 převzala zemi ve velmi dobrém stavu. Měla již vybudovanou infrastrukturu a průmysl a byla důležitou regionální velmocí z hlediska ekonomického i vojenského. Neustávající príliv petrodolarů s často uměle vypumpovanými cenami dal Íránu jedinečnou možnost: navzdory osmileté válce s Irákem íránská vláda stihla vybudovat síť svých "poboček" ve většine muslimských zemí regionu, jako jsou Hizballáh v Libanonu, nebo SCIRI v Iráku (Nejvyšší rada pro islámskou revoluci v Iráku). Úkolem těchto organizací byly ideologické i ozbrojené útoky proti USA, západním hodnotám a myšlekám, jako je sekularismus, a proti Izraeli. Tyto organizace se snažily zdiskreditovat místní vládce jako neschopné loutky a prisluhovače Západu (což často nemusí být daleko od pravdy) a pokoušely se lidem nabídnout alternativu v nastolení islámské vlády. Írán se se svou agresivní rétorikou proti USA a Izraeli, snahou o vybudování jaderných kapacit a neustálým dokazováním "nezávislého" technického pokroku snažil přilákat muslimské země pod svá ochranná křídla. Vůbec nevadilo, že kromě Libanonu a Iráku šlo o převážně sunnitské země. Boj proti Izraeli a Velkému Satanovi měl postačit ke sjednocení všech muslimů proti společnému nepříteli.
Na začátku se mu i dařilo. Ahmadínežád byl v muslimských zemích nesmírně populární kvůli své konfrontační rétorice vůči USA a Izraeli.
Když se skácel trůn tuniského prezidenta a Egypťané odmítli postavit pyramidu Mubarakovi, Chámeneí i Ahmadínežád hned přispěchali s jejich velkolepou tezí, že jsou tyto revoluce inspirovány Íránskou revolucí z roku 1979, že je to boj Tunisanů a Egypťanů za "svobodu", proti útlaku Západu.
Ale spíše tomu věří jenom oni. Nebo zoufale chtějí věřit.
Během nejbouřlivějších dnů v Egyptě byly v Íránu zablokovány nebo rušeny hlavní zahraniční zpravodajské servery typu BBC které zprostředkovávaly zprávy a záběry z nepokojů v Tunisku a Egyptě...
Když to podle režimu byly "islámské revoluce" typu té íránské z roku 1979, proč se je režim tak bál ukazovat?
Už na první pohled je zřejmé, že je role islamistů v těchto revolucích spíše okrajová. Jsou to revoluce všelidové. Je jasné, že se podobají íránské revoluci v její začátcích, kdy proti šáhovi vedle sebe stály rozdílné frakce, dělníci, inteligence, komunisté i islamisté, kteří si nakonec revoluci uzurpovali pro sebe.
Před několika dny představitelé "zeleného" reformního hnutí požádaly o povolení demonstrovat v pondělí 25. bahmána (14. února) na vyjádření solidarity s Tunisany a Egypťany. Samozřejmě oficiální povolení nikdy nedostanou. Navzdory tomu se výzvy nešíří jenom po Facebooku, lidé je píšou na zdi, na autobusy a na bankovky, což je v Íránu velice oblíbený způsob předávání informací, rozdávají letáky a lepí nálepky a plakáty na zdi ve všech větších městech.
Pokud lidé najdou odvahu vyjít do ulic, je pravděpodobné, že bude demonstrace opět tvrdě potlačena.
Hlavně, že Chámeneí hlásá "právo Egypťanů a Tunisanů na svobodu".
Chámeneí a oficiální propaganda tvrdí, že blízkovýchodní a severoafrické země touží po islámistické vládě. Tvrdí to i lidé, kteří přeceňují podporu extrémistických hnutí v těchto zemích.
Nic z toho tomu zatím nenasvědčuje. Dokonce i samo Muslimské bratrstvo se proti Chámeneího výroku ohradilo.
Všichni ti Tunisané a Egypťané totiž v létě roku 2009 mohli vidět na vlastní oči, jakou "svobodu" islámský režim nabízí. Zdiskreditoval se sám, nikoho k tomu nepotřeboval: střílením do lidí, mučením a znásilňováním zatčených. Pokud se nyní Tunisané a Egypťané inspirovali Íránem, bylo to spíše zelenou revolucí, ne tou islámskou. Nyní zbývá jenom doufat, že lidé neztratí zdravý rozum, aby se nenechali ovládnout islámisty, a současná americká vláda bude dostatečně slabá a zmatená na to, aby tam rychle dosadila nějakou svou loutku, nějakého nového diktátora typu Mubaraka, ve smyslu "je jedno, co dělá, hlavně, že je to náš kamarád".
Doba, kdy mohla násilím zvítězit islámistická frakce je zjevně pryč. Za třicet let se toho i na Blízkém východě hodně změnilo. Pokrok nelze zastavit, už nežijeme ani v době pyramid, ani v době krvelačných nájezdníků mávajících kolem sebe šavlemi. Egypťané i Tunisané vědí, že musí zachovat přátelství se zbytkem světa. Komu by jinak ukazovali své pyramidy a pláže?
A co Írán? Asi se bude muset probudit do studené reality.
Tak se zdá, že byla celá ta jeho práce a investice do vývozu islámské revoluce vcelku zbytečná.
Události posledních týdnů ale neznamenají jenom blížící se konec aspoň části diktatur v regionu, ale i konec jednoho velkého, utopického snu: snu Islámské republiky Írán o vývozu islámské revoluce do regionu.
Nová islámská vláda v Íránu po revoluci 1979 převzala zemi ve velmi dobrém stavu. Měla již vybudovanou infrastrukturu a průmysl a byla důležitou regionální velmocí z hlediska ekonomického i vojenského. Neustávající príliv petrodolarů s často uměle vypumpovanými cenami dal Íránu jedinečnou možnost: navzdory osmileté válce s Irákem íránská vláda stihla vybudovat síť svých "poboček" ve většine muslimských zemí regionu, jako jsou Hizballáh v Libanonu, nebo SCIRI v Iráku (Nejvyšší rada pro islámskou revoluci v Iráku). Úkolem těchto organizací byly ideologické i ozbrojené útoky proti USA, západním hodnotám a myšlekám, jako je sekularismus, a proti Izraeli. Tyto organizace se snažily zdiskreditovat místní vládce jako neschopné loutky a prisluhovače Západu (což často nemusí být daleko od pravdy) a pokoušely se lidem nabídnout alternativu v nastolení islámské vlády. Írán se se svou agresivní rétorikou proti USA a Izraeli, snahou o vybudování jaderných kapacit a neustálým dokazováním "nezávislého" technického pokroku snažil přilákat muslimské země pod svá ochranná křídla. Vůbec nevadilo, že kromě Libanonu a Iráku šlo o převážně sunnitské země. Boj proti Izraeli a Velkému Satanovi měl postačit ke sjednocení všech muslimů proti společnému nepříteli.
Na začátku se mu i dařilo. Ahmadínežád byl v muslimských zemích nesmírně populární kvůli své konfrontační rétorice vůči USA a Izraeli.
Když se skácel trůn tuniského prezidenta a Egypťané odmítli postavit pyramidu Mubarakovi, Chámeneí i Ahmadínežád hned přispěchali s jejich velkolepou tezí, že jsou tyto revoluce inspirovány Íránskou revolucí z roku 1979, že je to boj Tunisanů a Egypťanů za "svobodu", proti útlaku Západu.
Ale spíše tomu věří jenom oni. Nebo zoufale chtějí věřit.
Během nejbouřlivějších dnů v Egyptě byly v Íránu zablokovány nebo rušeny hlavní zahraniční zpravodajské servery typu BBC které zprostředkovávaly zprávy a záběry z nepokojů v Tunisku a Egyptě...
Když to podle režimu byly "islámské revoluce" typu té íránské z roku 1979, proč se je režim tak bál ukazovat?
Už na první pohled je zřejmé, že je role islamistů v těchto revolucích spíše okrajová. Jsou to revoluce všelidové. Je jasné, že se podobají íránské revoluci v její začátcích, kdy proti šáhovi vedle sebe stály rozdílné frakce, dělníci, inteligence, komunisté i islamisté, kteří si nakonec revoluci uzurpovali pro sebe.
Před několika dny představitelé "zeleného" reformního hnutí požádaly o povolení demonstrovat v pondělí 25. bahmána (14. února) na vyjádření solidarity s Tunisany a Egypťany. Samozřejmě oficiální povolení nikdy nedostanou. Navzdory tomu se výzvy nešíří jenom po Facebooku, lidé je píšou na zdi, na autobusy a na bankovky, což je v Íránu velice oblíbený způsob předávání informací, rozdávají letáky a lepí nálepky a plakáty na zdi ve všech větších městech.
Pokud lidé najdou odvahu vyjít do ulic, je pravděpodobné, že bude demonstrace opět tvrdě potlačena.
Hlavně, že Chámeneí hlásá "právo Egypťanů a Tunisanů na svobodu".
Chámeneí a oficiální propaganda tvrdí, že blízkovýchodní a severoafrické země touží po islámistické vládě. Tvrdí to i lidé, kteří přeceňují podporu extrémistických hnutí v těchto zemích.
Nic z toho tomu zatím nenasvědčuje. Dokonce i samo Muslimské bratrstvo se proti Chámeneího výroku ohradilo.
Všichni ti Tunisané a Egypťané totiž v létě roku 2009 mohli vidět na vlastní oči, jakou "svobodu" islámský režim nabízí. Zdiskreditoval se sám, nikoho k tomu nepotřeboval: střílením do lidí, mučením a znásilňováním zatčených. Pokud se nyní Tunisané a Egypťané inspirovali Íránem, bylo to spíše zelenou revolucí, ne tou islámskou. Nyní zbývá jenom doufat, že lidé neztratí zdravý rozum, aby se nenechali ovládnout islámisty, a současná americká vláda bude dostatečně slabá a zmatená na to, aby tam rychle dosadila nějakou svou loutku, nějakého nového diktátora typu Mubaraka, ve smyslu "je jedno, co dělá, hlavně, že je to náš kamarád".
Doba, kdy mohla násilím zvítězit islámistická frakce je zjevně pryč. Za třicet let se toho i na Blízkém východě hodně změnilo. Pokrok nelze zastavit, už nežijeme ani v době pyramid, ani v době krvelačných nájezdníků mávajících kolem sebe šavlemi. Egypťané i Tunisané vědí, že musí zachovat přátelství se zbytkem světa. Komu by jinak ukazovali své pyramidy a pláže?
A co Írán? Asi se bude muset probudit do studené reality.
Tak se zdá, že byla celá ta jeho práce a investice do vývozu islámské revoluce vcelku zbytečná.
pondělí, ledna 24, 2011
Další dva lidé popraveni
Podle oficiálních zpráv íránské justice byli 24. ledna 2011 časně ráno v Teheránu popraveni oběšením další dva političtí vězni: Džafar Kázemí (mladší vpravo) a Mohammad Alí Hádž-Ághájí.
Manželka Džafara Kázemího napsala na jaře 2010 dopis generálnímu tajemníkovi OSN, v němž uvedla:
Jsem Rúdábe Akbarí, žena v domácnosti a manželka politického vězně Džafara Kázemího.
Mám dvě děti.
Můj manžel byl zatčen 18. září 2009 v šest hodin ráno v ulici Haft Houz v Teheránu. Dva týdny jsem o něm neměla žádné zprávy. Tři dny byl vystaven mučení a 84 dní strávil za hrozných podmínek v samovazbě.
Byl obviněn z podpory a propagace Organizace lidových mudžáhidů a z návštěvy našeho syna v Ašrafu (tábor mudžáhidů v Iráku)
Ve vězení byl po třech dnech mučení a třech měsících samovazby vystaven nátlaku, aby učinil televizní doznání. Když narazili na jeho vzdor, strašně ho mučili a bili tak, že mu zlomili tři zuby. I teď je můj muž ve znepokojivém fyzickém i psychickém stavu.
Po prvním procesu, v němž nad ním soudce Moghíseí vynesl rozsudek trestu smrti, vznesl obhájce mého muže ústně stížnost, že vydaný rozsudek je vzhledem k vznesenému obvinění, jímž byla pouze propagace proti systému, příliš tvrdý a nezákonný. Zároveň tam soudce pro danou kauzu poznamenal, že byl nucen vydat tento rozsudek pod tlakem shora. Obhájce říká, že odvolací soud se ani nepodíval do třístránkové argumentace obhajoby k obvinění z propagace proti režimu a dvěma stručnými řádky potvrdil rozsudek prvoinstančního soudu, popravu.
Soudce odvolacího soudu se jmenoval Zargar.
Vyšetřovatel manželovi řekl: Potřebujeme několik obětí pro záchranu režimu a jeden z losů padl na tvé jméno. Znovu po manželovi chtěli, aby poskytl interview o střetech ve svátek Ášúrá, když to však odmítl - poněvadž byl zatčen už tři měsíce před svátkem Ášúrá, vyšetřovatelé mu vyhrožovali, že pokud odmítne učinit doznání, budou před jeho očima mučit jeho ženu a děti. Navzdory výhružkám vyšetřovatelů, že mu před očima rozřežou ženu na kusy, trval na tom, že žádné interview neposkytne. Oni nato prohlásili, že jeho poprava je nutná a definitivní. 74 dní strávil v samovazbě v sekci 209, pak ho přesunuli na týden na místo, které se nazývá „suite“, a potom do sekce 350 Evinské věznice.
Tři týdny jsme s mým mladším dítětem neustále chodili do věznice a snažili jsme se ho navštívit, ale nikdy nám návštěvu nepovolili.
Jaký zákon, jaký kodex a jaká země považuje návštěvu dítěte za zločin? Pokud je podle islámské republiky opravdu návštěva dítěte zločinem, za který se trestá popravou, ano, pak je můj muž vinen.
Vzhledem k zoufalé situaci politických vězňů i k tomu, že se nepřezkoumávají nezákonné rozsudky, které jsou v rozporu s lidskými právy i se zákonem, vzhledem k všeobecné nevině politických vězňů žádám o neodkladné vyšetření a o podniknutí kroků proti vykonání vynesených rozsudků trestu smrti.
Popsaná situace není specifická jen pro mého manžela a pro mou rodinu, ale pro všechny rodiny politických vězňů, jež jsou ve špatném psychickém stavu. Jakožto rodiny politických vězňů žádáme Vysoký komisariát OSN pro lidská práva, aby učinil neodkladná a účinná opatření.
S poděkováním Rúdábe Akbarí
manželka politického vězně Džafara Kázemího
Měsíce ordíbeheštu 1389 (duben/květen 2010)
(Text dopisu byl zveřejněn na stránkách aktivistů za lidská práva a demokracii RAHANA,
http://www.rahana.org/en/?p=3528)
S laskavým svolením, překlad T.M.
neděle, ledna 23, 2011
Nový dizajn do nového roku...
sobota, ledna 22, 2011
Jak silně zazáří tuniská pochodeň? Proč Tunisko, ale ne Írán?
17.prosince 2010 se v Tuniském městě Sidi Búzíd upálil prodavač zeleniny Muhammad Buazízí. V jeho činu se zrcadlilo totální zoufalství poté, co přišel o zdroj obživy své rodiny, když mu úřady zabavily jeho mobilní stánek se zeleninou. Příběh je poněkud zamotaný, ale prvotním důvodem byl zjevně jeho neúspěšný boj s korupcí a arogancí úřadů, vysoká nezaměstnanost a ekonomický úpadek země. Pokud s nadsázkou nazveme tohoto mladíka tuniským Janem Palachem, jeho čin zažehnul oheň, který se možná rozšíří dál. Evropští výletníci a cestovní kanceláre trnou, aby neprišli o oblíbenou letní destinaci, ale mnozí obyvatelé Blízkého východu a severní Afriky v ní vidí jiskřičku naděje pro další země s diktátorskými režimy v regionu: Egypt, Lýbie, Alžírsko, snad Súdán, který očekává výsledky referenda o rozdělení, a nakonec Sýrie a Írán.
Již několik dnů po Buazízím jeho čin následovali čtyři lidé z Egypta, pět z Alžírska a jeden z Mauretánie. Jeden Egypťan a jeden Alžířan svým zraněním podlehli. Ne všichni zašli až tak daleko, ale posbírali odvahu a vyšli do ulic protestovat proti nešvarům jejich země. Alžířané protestovali proti zvýšení cen mléka, cukru a mouky, ale režim prezidenta Abdulazíza Butefliky není natolik represivní, aby vyvolal širší odpor veřejnosti.
Nilské vody pod korábem stárnoucího prezidenta Husního Mubaraka se rovněž rozhýbali a země je na tom ekonomicky ještě hůř, než Tunisko. Dalším vhodným kandidátem pro politický důchod by byl Muammar Kaddáfí s jeho zelenou knížkou. Ten dění v Tunisku samozřejmě odsoudil, protože měl moc dobré vztahy s bývalým prezidentem. Nicméně i z Lýbie přes oponu cenzury pronikly zprávy o protestech, hlavně kvůli špatné situaci v oblasti bydlení a velkých zpožděních ve výstavbě nových bytů pro mladé lidi. I v Jordánsku 16. ledna asi 3000 lidí protestovalo před parlamentem kvůli vysokým cenám potravin, žádali odstoupení premiéra Samira Rifáího, ale neodvážili se napadnout královskou rodinu.
Sice až tak dobře neznám poměry v Tunisku, nicméně se pokusím o srovnání a pokusím se nastínit několik důležitých faktorů, které ovlivnily dění v zemích a výsledek revolt, té tuniské, která právě probíhá, a té íránské po volbách v létě r. 2009.
Tunisko je menší severoafrickou zemí s 10 miliony obyvatel, většinou sunnitských muslimů, z hlediska etnického to jsou arabizovaní Berbeři. Většina příjmů země pochází z turistického ruchu. Írán je jednou z klíčových zemí Perského zálivu, z hlediska nerostných surovin i vojenského potenciálu. Je to země se 70 miliony obyvatel šíítského vyznání a etnicky jsou to většinou Peršané, Ázerové a další etnické minority. Důležitý je i vysoký počet mladých vzdělaných lidí, kteří mají přístup k internetu a jsou schopni nezávisle informovat o situaci pomocí sociálních sítí a uveřejnění autentických videozáznamů z demonstrací.
KORUPCE, SVÉVOLE ÚŘADŮ, CENZURA, NÁSILÍ, CHUDOBA
Na začátku všech revolt a revolucí musí stát nespokojenost občanů se situací v zemi. V Tunisku to byla nezaměstnanost, korupce, mafiánský klientelismus rodin ex-prezidenta Zine el-Abidina Ben Alího a jeho ženy Leily, kteří kontrolovali v zemi vše, hlavně to, co vynášelo nějaké peníze. A rovněž nesvoboda, cenzura, věznění lidí. Situace v Íránu je velice podobná.
Mnozí přichází s konspiračními teoriemi, podle kterých jsou revolty podněcované zvenčí. Tyto teorie jsou početnější, když se mluví o Íránu kvůli jeho oficielně protiamerickému postoji. Dobře, připouštím, nelze vyloučit. Nicméně, aby obyvatelé vystoupili proti režimům, které neváhají pálit ostrou municí, situace musí být tak vážná, že podstoupí smrtelné nebezpečí a vyjdou do ulic i s holýma rukama proti samopalům.
Je velmi zajímavé sledovat, jak podobný je scénár a reakce všech diktátorů, jejichž seismograf zaznamenal silnejší otresy pod základy jejich trůnu.
Prvním krokem je vždy hledání vnejšího neprítele a bagatelizace demonstrující skupiny. Absolutní vládci totiž nikdy nepřiznají, že lid může být nespokojený jenom tak sám od sebe. Vzpoury prece vždy musí podněcovat neviditelný nepřátel zvenčí, nějaká podlá velmoc, která chce zasahovat do vnitřních záležitostí státu a zničit ten malý ráj na zemi. Lidé přece musí být štastní jenom z pocitu, že jim vládne práve onen vyvolený vůdce X.
Samovládce vydá rozkaz tvrdě proti lidem zakročit a když se o demonstrantech vyjádřuje, nešetrí různými nelichotivými slovy jako je "lůza, extrémisté, zrádcové, provokatéři, rváči, pobudové atd." Mezi demonstranty mezitím padají první oběti na životech, policejní násilí se stupňuje a lid je pořád hlasitější. Mohou se vyskytnout případy rabování, útoky na policejní stanice, věznice, vládní budovy a infrastruktury podobného typu.
Vladař se vyděsí a zkouší si lid ješte udobřit a uklidnit. Následují ústupky, skutečné, nebo zdánlivé. Vetšinou si vybere nějakého obětního beránka mezi ministry, označí ho za zodpovědného za vzniklou situaci a odvolá ho. Slíbí snížení cen vybraných komodit, vypsání nových voleb, nebo prošetření situace, proti které občané protestují (například zpochybňované výsledky voleb). Většinou rovněž dá pokyn ke snížení intenzity násilí vydáním zákazu použití ostré munice a podobně. Na druhou stranu pohrozí občanům represemi v případě, že se masy neuklidní. Většinou zavede bezpečnostní opatření a vyhlásí zákaz zhromážďování a vycházení.
Neuspěje-li politikou cukru a biče, zůstávají mu už jenom dvě alternativy: nastolit vládu absolutního teroru, nebo uprchnout jako krysa z potápějící se lode.
V Íránu před rokem a půl proběhla ta první alternativa. V Tunisku ta druhá.
Proč se v Tunisku tlakem verejnosti již po měsíci podarilo vyhnat diktátora, ale v Íránu ne? Kde Íránci udělali chybu?
IDEOLOGIE
Odpověď je směsí několika faktorů. Jedním z nejdůležitějších je to, že většina arabských diktatur jsou diktatury sekulární. Jejich ideologie se opírá pouze o sílu a loajalitu armády a bezpečnostních složek vůči vládnoucí osobě nebo skupině. Jsou založeny na kultu osobnosti vůdce, nebo mohou být ultrapravicové, nebo ultralevicové, ale je to pořád ideologie politická, a její dogmata, ačkoliv pokroucené a zmanipulované, jsou pořád z našeho, hmatatelného sveta. Můžeme s nimi nesouhlasit, kritizovat je, argumentovat.
Nikoliv v teokratické diktatuře jako je Írán. Vystoupíme-li proti náboženské diktatuře, bojujeme rovnou proti boží vůli, proti posvátnému a dokonalému řádu, proti něčemu nehmatatelnému a lidským rozumem nepochopitelnému. Bojujeme proti zákonům daným vyšší autoritou, proti které je lidský rozum absolutně bezcenný. V Íránu vlastne vládne “milostivý a soucitný” islámský bůh, jehož zastupuje Chámeneí.
Moderním sekularistickým Evropanům jsou tyto myšlenky asi již velmi cizí. Znaky náboženské diktatury v vrope lze najít v hlubinách dějin, kdy měl papež světskou moc soupeřící s mocí římskoněmeckých císařů, v období inkvizice, indexu zakázaných knih a pálení kacířů, vědců a filozofů, jenž se odvážili polemizovat s dogmaty, třeba i o tom, že Země je placatá a slunce krouží kolem ní.
Mučením se zkoušela síla kacířovy víry. Pokud je člověk nevinný, přece ho bůh zachrání před bolestí a smrtí!
Samozřejmě, každý si domyslí, že jsou tyto “boží” zákony dokonale překrouceny podle potřeb vládnoucí skupiny, ale v společnostech, kde ještě existuje nějaké procento věřících a jistá tradice, je to strategie, která může fungovat. A to ani nemusí být strach z hněvu božího po smrti, lépe funguje strach z vězení, mučení a rozsudku smrti, který se v Íránu vyslovuje pomalu tak lehce jako dobré ráno. Jenom od začátku nového roku bylo v Íránu oběšeno kolem 45 osob. Trestem je i vyloučení ze společnosti, znemožnění dalšího studia a zákaz činnosti.
Proto v Íránu oficiálně neexistuje sekularistická opozice, sekularisté museli zemi opustit, nebo už nejsou mezi námi. Mnozí lidé jsou vnitřně rozpolceni. Cítí potřebu změn a oddělení náboženství od politiky, ale bojí se otevřeně přihlásit k sekularismu a zavrhnout tradici, která má ještě pořád hluboké kořeny. Nikdo nemá odvahu říci, že “boží vláda” selhala a my lidé to umíme lépe.
Proto v Íránu proti sobě stojí oficiálně jenom dvě frakce stejné strany. Výhonek, který vyrašil ze stejného kmene, proto mu mnozí lidé nedůvěřují, ale v současnosti neexistuje žádná lepší alternativa, kterou by přijala většina lidí. Jenom referendem o samotném uspořádání státu (republika sekulární, republika islámská, konstituční monarchie) může vyřešit tuto zásadní otázku, protože bez toho nikdy nebude možné přesně zjistit, co vlastně chce těch 70 milionů lidí.
ARMÁDA
Íránská vláda hned nasadila proti statitisícům demonstrantům Basídž. Je to dobrovolná organizace zanícených věřících s různými funkcemi, zejména ozbrojená ochrana ideje islámské revoluce. Velitelé Basídžu naverbovali polovzdelané chudé lidi z odlehlých končin země, velmi dobře jim zaplatili a přivezli je do měst, aby bojovali proti "bezvěrcům". Stejně jako exkomunikovaný, z církve vyloučený člověk se ve středověku prakticky stával psancem, zbaveným veškerých občanských práv, v Íránu rovněž stačí nepohodlnou osobu označit za "moháreba", tedy za nepřítele boha. Tuto osobu lze bez okolků bít, mučit a zabít. Podle zpráv, které pronikly na veřejnost několik mesíců po volbách, byla situace v létě 2009 již velice blízko k revoluci. Nasvědčuje tomu jeden zajímavý jev. Když už někteří íránští policisté odmítali bít a vraždit své spoluobčany, vláda jim přestala důvěřovat. Pozvala si své věrné nohsledy z libanonského Hizballáhu a žoldáky z jiných islámských zemí. Ještě pořád hledám obdobný příklad z dějin, když si vláda pozvala cizince, aby bojovali proti vlastním obyvatelům.
V Tunisku se ukázalo, že armáda není na straně uprchlého prezidenta a zabránila svévoli a teroru tajné policie a prezidentovy gardy, armáda tedy aktivně přispěla kauze lidí. V Íránu existují náznaky, že je mezi příslušníky regulérní armády větší počet sympatizantů opozice, nicméně nejvyšší špičky jsou pořád loajální Chámeneímu. Chámeneí se opírá hlavně o Revoluční gardy, v podstatě paralelní armádu, lépe vyzbrojenou, než je ta regulérní. Revoluční gardy jsou rovněž velkou ekonomickou silou, která nyní v zemi již kontroluje většinu nejdůležitejšího průmyslu a infrastruktur, včetně například telekomunikací a jaderného programu.
DĚLNICKÁ TŘÍDA
Tuniská revolta měla jednu velkou výhodu: podpořily ji dělnické odbory, organizace, která je v Tunisku velice silná.Tuniská odborová organizace dostala v nové vládě tři křesla, nicméně její zástupci z nové vlády vystoupili na protest proti přítomnosti členů bývalé vládní strany vyhnaného prezidenta, kteří měli pořád pod kontrolou klíčová ministerstva: zahraničí, financí a obrany. Nedostatkem íránského “zeleného hnutí” bylo, že nedokázalo zainteresovat všechny vrstvy obyvatel skrz celé sociální spektrum země. Íránská vláda ví moc dobře, proč rozvoj odborových organizací hrubě potlačuje, protože jsou to právě masy dělníků, které dokonaly revoluci v r. 1979 do konce stávkami, hlavně v ropném průmyslu, tak stěžejném pro Írán. Právě přízeň dělnické třídy si Ahmadínežád chce udržet dávkami v hotovosti, dotacemi a rozdáváním jídla během mítinků. V budoucím roce se budou dotace základních surovin dále krátit, co může vést k ještě větším ekonomickým potížím a nespokojenosti nejchudších.
Další otázkou je ještě to, jak změny blízkovýchodních režimů podpoří mocnosti, které z těchto režimů jakýmkoliv způsobem profitují, hlavně ty, které nechtějí přijít o dobrá odbytiště zbraní a zdroje levné ropy.
Na závěr řeknu ještě jednu věc: naštěstí opozice v Tunisku je prodemokratická a sekulární a islámisté (strana, nebo hnutí znovuzrození “Hizb nebo Haraka Al-Nahda”) v zemi nemají silnou základnu a aktivně se revolty neúčastnili.
Jedinou výhodou vojenských diktatur je to, že drží na uzdě náboženské extremisty. Doufejme, že v případě pádu dalších diktatur v regionu v žádné z nich moc neuchvátí islámisté, jak se to stalo v Íránu v r. 1979.
sobota, ledna 15, 2011
Kurdský politický aktivista Hossein Chezrí byl popraven
Podle posledních zpráv byl dnes popraven Hossein Khezri (Chezrí, na obr. vlevo), osmadvacetiletý kurdský politický aktivista. Byl popraven na základě obvinění z "nepřátelství k Bohu, nebo boje proti Bohu" a narušování státní bezpečnosti, stejně jako Farzad Kamangar (9.května 2010, na fotografii v šedé košili), rovněž kurdský aktivista za lidská práva, sociální pracovník, novinář a učitel a Šírin Alam Húlí (mladá žena v černém šátku vlevo).
K obvinění patří většinou i podezření z členství v íránské verzi PKK, Kurdské straně pracujících, která v Turecku podniká teroristické útoky. Podle Kamangarova právníka tato obvinění byla čistě smyšlena a nenašly se žádné přímé důkazy. Jejich přiznání byla vynucována mučením a psychickým tlakem.
Po osmiletém vězení byla popravena oběšením i bývalá "dočasná manželka" známého fotbalisty Šahla Džahed za vraždu jeho "permanentní" manželky v roce 2004. Ve vězení nyní čeká několik dalších odsouzených k smrti, Sakíne Aštiání, které byl prominut trest smrti za podíl na vraždě jejího manžela, protože v Íránu má rodina oběti právo rozhodnout o osudu viníka a to tím, že přijme finanční odškodnění, nebo ho nechá popravit. Stejně má být popravena kamenováním za vztah, který údajně měla s vrahem svého manžela.
Ve vězení jsou i prominentní umělci a novináři: Džafar Panáhí, mezinárodně uznávaný režisér a držitel mnoha ocenění, byl 20. prosince 2010 odsouzen k 6 letům vězení a 20 letům zákazu natáčet, psát scénáře, poskytovat rozhovory domácím i zahraničním
médiím a také nesmí opustit zemi. Známý režisér byl poprvé zatčen, když spolu s jinými navštívil hrob Nedy Agha-Soltan, dívky zabité v přímém přenosu během nepokojů po posledních prezidentských volbách. Byl propuštěn ale byl mu odebrán cestovní pas a zamítnuta žádost o povolení vycestovat na filmový festival v Berlíně. Poté byl zatčen podruhé, když agenti v civilu navštívili jeho dům a odvedli všechny přítomné, jeho manželku, dceru a cca. 15 hostů a přátel. Většinu ostatních propustili do 48 hodin, ale Panáhí zůstává ve vězení i bez konkrétních obvinění. Panáhí natočil například film "Offside" (2006) o dívkách, které se chtěly dívat na kvalifikační zápas do fotbalového mistrovství světa, ale bylo jim v tom zabráněno z důvodu jejich pohlaví. Film je v Íránu zakázán. Natočil také film "Kruh" (2000) o bezútěšnosti života vyděděných žen v Íránu, bývalých vězenkyních a prostitutkách. Tento film je rovněž zakázán. Další film "Červené zlato" mluví o životě a tragickém konci muže, veterána z války s Irákem (1980-88), která pravděpodobně způsobila jeho psychické problémy. Má i
finanční potíže a chce se oženit. Po nocích rozváží pizzu
. Film ukazuje i rozdíly mezi bohatými a chudými, například v tom, jak se k nim chová policie. Film je.... jak jinak.... v Íránu zakázán. Za jeho propuštění se vyslovilo několik desítek osobností z celosvětového filmového a kulturního života (Martin Scorsese, Steven SpiSpielberg, Francis Ford Coppola).
Ve vězení je i Šívá Nazar Aharí (dáma s bílým šátkem), novinářka a aktivistka, nad kterou rovněž visí vážné obvinění z "boje proti Bohu", odpadlictví, za které hrozí trest smrti.
Nasrin Sotúde, právnička a držitelka ocenění za svůj boj za práva žen (kampaň "Milion podpisů") byla rovněž odsouzena k 11 letům vězení, zákazu činnosti a opuštění země. K obvinění patřila "propaganda proti režimu", "činnost proti národní bezpečnosti", "porušení isladovku.lámských pravidel odívání během filmovaného projevu". Během své vazby držela protestní hladovku.
čtvrtek, ledna 13, 2011
Lásky íránský aneb sexuální výchova podle Chomejního
Konečně se opět vracím k článku, který mi leží v hlavě a v počítači už několik měsíců, a který pojednává o tématu pro čtenáře určitě minimálně stejně zajímavém, jako pro mne. Občas je nutné na chvíli zapomenout na politické vězně a Ahmadínežádovy ponožky a věnovat se i příjemnějším věcem a proto se pokusím o krátkou psycho-sociologicko-sexuologickou analýz
u Íránců a Íránek. Jsou to nakonec také úplně normální lidé z masa a kostí, které drží pohromadě křehká, ale často velice vášnivá duše a kteří se musí přebít úplně stejným peklem dospívání, jenom to možná z některých úhlů pohledu mají trochu těžší.
Íránci, nebo alespoň jejich velká část věří v lásku. Já v ni sice již pěkných pár let nevěřím, ale kdoví. V ufony taky nevěřím, přesto stovky lidí přísahají, že je viděli. Takže, Íránci věří v lásku. Nemyslím lásku k bližnímu, myslím takovou tu romantickou lásku, kdy si dva lidé jeden druhého vyberou z důvodu vzájemné náklonnosti. Možná že to, co zde říkám, některým připadá divné, ale ne ve všech kulturách je koncepce romantické lásky tak běžná a samozřejmá jako v těch tak zvaných „západních“ kulturách. Vždyť i v Evropě ještě před několika desetiletími rozhodovali rodiče, s kým děti uzavřou manželství, buď z důvodu zachování dědictví, nebo zvelebení majetku. V některých zemích je tomu tak dodnes. Írán je zemí, kde i navzdory přísným pravidlům kvete milostná poezie, zpívají se písně o lásce, často… velmi často nešťastné a procento manželství uzavřených po předchozí domluvě rodičů je pořád menší.
Nicméně, raději se od tohoto těžce definovatelného
a prchavého hnutí mysli přesuňme k jeho fyzickému naplnění.
Dětství a dospívání je obdobím poznávání zákonitostí světa a života, ale i obdobím velkých tělesných změn, kdy děti přestávají být dětmi. Samozřejmě mladá generace je již informovanější. Díky internetu a různým multimediálním zařízením již mládež ví o tématu hodně, ale ještě pořád musí překonávat specifický druh překážek a zápasit se strachem pramenícím z nedostatku informací a pověr. Rodiče dětem automaticky nevysvětlují otázky sexuality, často je to pořád tabu i v pokrokových a vzdělaných rodinách. Ani ve škole odpovědi na své otázky nenajdou. Již od útlého věku dívky a chlapci navštěvují oddělené třídy a holčičkám se na hlavy navleče šátek, i když ještě vůbec nechápou, k čemu vlastně je a proč je má zakrývat.
Sice chlapci vidí své sestry a sestřenice a jiné členky rodiny, ale seznámit se s cizí dívkou nemusí být vůbec jednoduché. A odkud se vůbec mají naučit s nima mluvit a jednat? Ono to také není vůbec jednoduché pochopit, že druhé pohlaví nepochází z jiné planety.
Proto není divu, že na středních školách není výjimkou výskyt tzv. náhražkové homosexuality, kdy jedinec, který by byl v normálním prostředí heterosexuální, přistoupí na hom
osexuální vztah z důvodu absence kontaktu s druhým pohlavím (podobně, jak se to občas může stát ve věznicích, nebo jiných místech kde je segregace pohlaví).
Mladí lidé se pak s příslušníky druhého pohlaví seznamují hlavně na univerzitách, kde nyní studuje velké procento dívek, přes rodinu, známé a kamarády, nebo náhodně, na ulici, v parku. V posledních letech se velice rozmohly sociální sítě jako je facebook, cloob (perská obdoba facebooku), nebo skype a yahoo messenger, které nabízejí možnost použití webkamery. Náhodná seznámení musí proběhnout bleskově, aby si toho nikdo nevšimnul. Spočívají ve výměně pohledů, následuje pár slov a obligátní dotaz ze strany mladíka „šomáre midin khanom?“ co znamená, jestli mu slečna laskavě poskytne své telefonní číslo. V Íránu nejsou hospody nebo diskotéky a zájmové, nebo sportovní aktivity jsou provozovány odděleně, snad kromě lyžování a vysokohorské turistiky (policajtům se nechce škrábat do výšek, proto jsou v Íránu velice populární čajovny v lesích). Když už se mladí seznámí, tak se setkávají krátce, nemají možnost skutečně spolu žít a trávit více času, aby se lépe poznali. I když rodiny souhlasí s jejich vztahem, musí se zasnoubit a rychle vzít, aby mohli začít spolu žít. Bez papíru to nejde. A až poté často zjistí, že se třeba k sobě vůbec nehodí, protože jeden z nich rád chodí do divadla a do kurzu malování, zatím co ten druhý je závislý na počítačových hrách a fotbalu.
Dospívající v tomto zmateném období poznávají i tajemství vlastního těla, ale i v Íránu existují staré známé pověry, kterými se děti strašily a odrazovali od masturbace: hrozby oslepnutím, vypadáním vlasů, beďary, nebo šílenstvím. Jak je toto téma tabuizované a opředené legendami, ale zároveň pro lidi zajímavé dokazuje i velký ohlas, který mělo půlhodinové rozhlasové vysílání rádia Farda na toto téma (radio Farda je stanice Rádia Svobodná Evropa vysílající z Prahy do Íránu v perském jazyce). V programu, který se prioritně věnuje mladým lidem, promluvili lékař i znalec náboženských tradicí a naštěstí žádný výzkum katastrofické následky sebeuspokojování nepotvrdil.
Dokonalou ilustrací je upřímné přiznání jednoho mého kamaráda, kterému je nyní kolem třiceti: "Když mi bylo tak 10-11 let, myslel jsem si, že žena otěhotní jenom od toho, když se jí muž trochu více dotýká… chápeš, jako že ji obejme a tak. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se musí i něco někam strkat." Mladí lidé si nedostatek informací kompenzují internetem a pornofilmy, kterým se v Íránu říká „filme super". Jsou samozřejmě oficiálně zakázané, ale není vůbec problém je sehnat a nyní kolují na všech těch iphonech a chytrých zařízeních, kterými jsou mnozí Íránci posedlí. Předpokládám, že většina čtenářů už nějaký ten pornofilm viděla, nicméně pro informaci těch, kteří ještě to štěstí neměli, myslím na ty, kde se sexuální přiblížení muže a ženy omezuje téměř na holý pohlavní akt, zasazený do triviálního příběhu a výkony herců jsou téměř bez projevů duševní náklonnosti, protože se třeba vůbec nemusí znát. Tento druh „samostudia“ má ale několik stránek: lidé už vědí, jak se "to" dělá, ale na druhou stranu si íránské ženy často stěžují.
Prý si muži po shlédnutí tohoto druhu instruktážních filmů často myslí, že ke spokojenosti ženy stačí jenom více méně napodobit ty pohyby a výkony, co vidí v pornofilmech a nechápou smysl líbání, mazlení, předehry, erotických masáží a podobných "zbytečností". Nicméně se obávám, že to není jenom případ íránských mužů. Na druhou stranu jsou tyto filmy západního původu, proto se v Íránu mezi některými lidmi rozšířil názor o totální sexuální svobodě a promiskuitě západních společností, který vládní propaganda vydatně podporuje. Proto si občas mladíci z Íránu a islámských zemí představují Evropu nebo Ameriku jako ráj plný polonahých smyslných slečen, které jsou kdykoliv k dispozici. Bohužel důsledkem těchto omezení, tabuizace a dezinformací je to, že mnozí mladíci hned za hranicemi své země jako první turistickou atrakci vyhledají místní noční klub. Nicméně je zajímavé připomenout, že i islá
mský ráj se často popisuje jako místo, kde na každého muže čeká 72 slečen, jenom s tím rozdílem, že tyto budou panny.
Když se ale íránský mladík nebo dívka dostanou přes první zkušenosti, může nastat nekontrolovatelná řetězová reakce. Je to jako pozorovat otroky vypuštěné z klece, kteří si chtějí užívat svobody a zakázaného ovoce plnými doušky a neváhají zajít do extrémů. V Íránu existuje jeden zajímavý fenomén. Domácí večírky. Místa, kde se lidé můžou cítit více-méně svobodní, hlavně když je organizují mladí lidé bez dozoru rodičů. Najde se tam i alkohol z černého trhu a všechny možné druhy drog, vždyť Afghánistán je za rohem. Ale ne vždy si tam lidé jenom povídají, popíjejí a tančí. Někdy si hostitel cíleně pozve skupinu kamarádů, dívek a chlapců, kteří se navzájem neznají a možná se již nikdy neuvidí.. po nějakém čase se pak v párech na půl hodinky vytratí do některé z ložnic. Chtějí si přece jen trochu užít a zapomenout na běžný šedý život tvořený černými čádory, policií, cenzurou, přísnými pohledy duchovních, půstem a truchlením za mučedníky. Často se provozuje anální sex, který nepoškodí panenství, ale nyní to je již na ústupu kvůli vysoké úrovni íránské plastické chirurgie.. kdyby náhodou dívka potřebovala smazat stopy vášně ze svého těla, není nic jednoduššího. Rekonstrukce panenské blány je jedním z nejžádanějších výkonů hned po operaci nosu a ňader.
Dobře, to jsou věci, které se dějí i v jiných zemích, různé private swingers party a podobné akce probíhají také za zavřenými dveřmi a nikdo se nad tím moc nepozastavuje. Ale v Íránu je to protizákonné. Existuje totiž velký korpus zákonů, které kontrolují právě sexualitu lidí. Ženatí/vdané s svobodní se posuzují rozdílně. Svobodní můžou být odsouzeni k bičování. Před několika lety ještě policie podnikala razie na domácí večírky, kde lidé nemuseli dělat nic špatného, jenom byli prostě chlapci a dívky pohromadě a poslouchali zakázanou hudbu. Všichni bývali předvedeni na policii i s
jejich rodiči, kteří je museli „vykoupit“ penězi, v horším případě byli zbičováni.
Případ pornoskandálu známé televizní herečky Zahry Amir Ebrahimi ukázal hned několik věcí. Domácí video vyvolalo pozdvižení mezi lidmi ani ne tak kvůli jeho obsahu (explicitním scénám), ale spíše kvůli motivu jeho zveřejnění. Bývalý milenec herečky video údajně zveřejnil, aby se jí pomstil. Rovněž lidé byli zvědaví, jestli to je skutečně ona, nebo jenom žena jí podobná. Nicméně, video mělo tak širokou publicitu a distribuci na černém trhu, že ho viděli téměř všichni. Reakce byly velice různé, ale nakonec spíše méně lidí ji zatratilo jenom kvůli tomu, že si s někým užívala (pokud to je tedy skutečně ona). Její kariéra ve vládní televizi ale nadobro skončila a hrozil ji soud.
Pokud je viník ženatý, ale spíše pokud je žena vdaná, čeká ji mnohem krutější trest. Ilustrací je medializovaný případ Sakíne Aštiání, ženy odsouzené k smrti jak za podíl na vraždě jejího manžela, tak za mimomanželský styk s jeho vrahem. Ponechme nyní stranou motiv vraždy. Podle íránských zákonů může rodina zavražděného vrahovi prominout, dotyčný může být pouze odsouzen do vazby, nebo k zaplacení peněžní náhrady za nebožtíka. Pokud mu neprominou, bude popraven (většinou oběšením). Ale trest za cizoložství nelze prominout, to už by muselo jít o velice komplikovaný případ, muselo by se dokázat, že došlo ke znásilnění a podobně. Takže pokud si to domyslíme do důsledků, cizoložství je podle toho prakticky těžší zločin, než vražda a trest za něj je mnohem krutější, než za vraždu. Proti jejímu rozsudku protestovali mnozí lidé v Íránu, nejenom v zahraničí .. kamenování považuje drtivá část Íránců za otřesný a barbarský přežitek, a několik let během Chátamího mandátu se oficiálně neprovozovalo. A hlavně, tak ukrutný trest za těch pár hodin pomíjivé rozkoše? Pohleďte.... tedy pohleďme si všichni do svědomí, kdo nikdy ani myšlenkou nepodvedl svého partnera... ten ať hodí kamenem.
Všechny tyto společenské tlaky si Íránci vybíjeji vtipy. Nejoblíbenější vtipy mají proto buď politickou nebo erotickou náplň a jsou pořádně neslušné. Například o mužích z města Rašt se říká, že jsou lhostejní k úletům jejich žen, nebo o těch z města Ghazvin se říká, že mají rádi spíše pozadí mužů a mladých chlapců. To je práve další z íránských paradoxů: Homosexualita je v Íránu trestána smrtí. Možná si pár lidí bude pamatovat slavný výrok prezidenta Ahmadínežáda na Columbia University z roku 2007, kde řekl, že "My v Íránu nemáme homosexuály, jako ve vaší zemi." Tento výrok byl v perských překladech z transkriptu vymazán. Homosexualita je absolutní tabu. Navzdory tomu striktní oddělování pohlaví indukované homosexualitě právě napomáhá. Ni
kdo se nepozastaví na tom, pokud dva chlapci nebo dívky jsou pořád spolu, můžou se volně ukazovat na ulici, nemusí se bát, jenom nikdo nesmí ani tušit, že je jejich vztah poněkud hlubší. Paradoxem je, že oproti tomu změna pohlaví je v Íránu úplně legální a dokonce ji plně hradí pojišťovna. Vše to vychází z názoru Ajatolláha Chomejního, který řekl, že „pokud příroda někde udělala chybu, máme právo jí pomoci a napravit ji“. Když tak o tom přemýšlím, asi by v Íránu mohla více získat žena, která by se dala přeoperovat na muže. Musím se schválně zeptat nějakého právníka, jestli člověk změnou pohlaví automaticky jako muž získá ta práva, která jsou ženě odepírána, například dvojnásobný podíl dědictví, nebo jestli bude jejich výpověď u soudu najednou rovnocenna s výpovědí muže. Asi ne. Spíše mu hrozí, že bude vyděděn a . Je to jenom bolestné polořešení otázky homosexuality.
Prodejní láska je v Íránu rovněž trestána smrtí, ale i na to existuje lék. Je jím instituce tzv. dočasného manželství, „sighe“, co není nic jiného než legalizovaná prostituce. Je to vztah mezi mužem a ženou na základě písemné smlouvy, ve které se určí trvání vztahu – od půl hodiny do 99 let a finanční obnos, který žena za plnění svých „manželských povinností“ dostane. Může být jenom symbolický u lidí, kteří smlouvu podepisují jenom aby mohli konečně bydlet spolu, nebo může zabezpečit ženě živobytí na několik let. Je to často jediná možnost pro vdovy a rozvedené ženy bez příjmu. Klasické mnohoženství je v Íránu zákonem povoleno, ale na rozdíl od jiných islámských zemí je to již spíše rarita a ve společnosti vzbuzuje posměch. Ale "sighe" je tiše tolerováno, protože si každý chce užívat, jenom o tom nikdo nesmí vědět.
Posledním tématem, kterého se dotknu je pedofilie. Podle zákonů, které vycházejí - jak jinak - ze života Mohamedova, jsou dívky považovány za zralé pro manželství již ve věku kolem deseti let, chlapci kolem dvanácti. Otřesná praktika dětských nevěst se v Íránu ještě objevuje v zaostalých a ekonomicky slabších oblastech, kde se může stát, že otec dá za ženu svou dceru například svému věřiteli. Většina Íránek se nyní již vdává v dospělém věku kolem 16 - 30. O zneužívání chlapců moc konkrétních zpráv nemám, ale myslím, že postačí pro ilustraci přiložená fotografie. Islámští duchovní se mohou ženi
t, proto možná u nich neexistuje tlak celibátu, ale o jejich morální úrovni Íránci nemají žádné iluze. V sousedním Afghánistánu existuje stará tradice "bačebází", která spočívá právě ve vztahu starších mužů k mladým chlapcům.
Znásilnění je sice podle íránských zákonů zločin, ale pokud použiju biblické podobenství, dřív projde velbloud uchem jehly, než je vůbec možné násilníkovi jeho zločin dokázat. Podle původních islámských zákonů k dokázání cizoložství, ale i znásilnění je nutno přivést čtyři mužské svědky. Tak zkuste sehnat čtyři muže, kteří nečinně přihlížejí znásilnění a pak ještě přijdou svědčit. Všechno je nakonec většinou vina ženy, která si nedostatečně zavázala šátek a byla příliš svůdná.
Tak sme dospěli na konec tohoto stručného pojednání o lásce tělesné v Persii. Jakkoliv se člověk pokouší dívat na věci s lehkostí a humorem, pořád se prokope jenom ke spletitým a hlubokým kořenům všech paradoxů a excesů: k pokrytectví pramenícímu z tmářských náboženských nařízení. Svazují křídla mladým lidem, otravují život již od útlého dětství a způsobují hluboký rozkol v myšlení a chování navenek. Nedovolují jim se plně rozvinout a přežít život tak, jak by si ho představovali oni, ne podle diktátu jakýchsi starců v turbanech a nesrozumitelných arabských textů, které jim už nic neříkají. Možná někteří budou namítat, že je Írán tradicionalistickou a zaostalou zemí, protože to tak chce většina místních lidí. Doufám, že je váš názor podložen i něčím jiným, než Ahmadínežádovými žvásty a knížkou "Bez dcery neodejdu". Pokud nevěříte, běžte se tam klidně podívat s otevřenýma očima a myslí a pak mi poreferujte. Budu se těšit.
u Íránců a Íránek. Jsou to nakonec také úplně normální lidé z masa a kostí, které drží pohromadě křehká, ale často velice vášnivá duše a kteří se musí přebít úplně stejným peklem dospívání, jenom to možná z některých úhlů pohledu mají trochu těžší.Íránci, nebo alespoň jejich velká část věří v lásku. Já v ni sice již pěkných pár let nevěřím, ale kdoví. V ufony taky nevěřím, přesto stovky lidí přísahají, že je viděli. Takže, Íránci věří v lásku. Nemyslím lásku k bližnímu, myslím takovou tu romantickou lásku, kdy si dva lidé jeden druhého vyberou z důvodu vzájemné náklonnosti. Možná že to, co zde říkám, některým připadá divné, ale ne ve všech kulturách je koncepce romantické lásky tak běžná a samozřejmá jako v těch tak zvaných „západních“ kulturách. Vždyť i v Evropě ještě před několika desetiletími rozhodovali rodiče, s kým děti uzavřou manželství, buď z důvodu zachování dědictví, nebo zvelebení majetku. V některých zemích je tomu tak dodnes. Írán je zemí, kde i navzdory přísným pravidlům kvete milostná poezie, zpívají se písně o lásce, často… velmi často nešťastné a procento manželství uzavřených po předchozí domluvě rodičů je pořád menší.
Nicméně, raději se od tohoto těžce definovatelného
a prchavého hnutí mysli přesuňme k jeho fyzickému naplnění.Dětství a dospívání je obdobím poznávání zákonitostí světa a života, ale i obdobím velkých tělesných změn, kdy děti přestávají být dětmi. Samozřejmě mladá generace je již informovanější. Díky internetu a různým multimediálním zařízením již mládež ví o tématu hodně, ale ještě pořád musí překonávat specifický druh překážek a zápasit se strachem pramenícím z nedostatku informací a pověr. Rodiče dětem automaticky nevysvětlují otázky sexuality, často je to pořád tabu i v pokrokových a vzdělaných rodinách. Ani ve škole odpovědi na své otázky nenajdou. Již od útlého věku dívky a chlapci navštěvují oddělené třídy a holčičkám se na hlavy navleče šátek, i když ještě vůbec nechápou, k čemu vlastně je a proč je má zakrývat.
Sice chlapci vidí své sestry a sestřenice a jiné členky rodiny, ale seznámit se s cizí dívkou nemusí být vůbec jednoduché. A odkud se vůbec mají naučit s nima mluvit a jednat? Ono to také není vůbec jednoduché pochopit, že druhé pohlaví nepochází z jiné planety.
Proto není divu, že na středních školách není výjimkou výskyt tzv. náhražkové homosexuality, kdy jedinec, který by byl v normálním prostředí heterosexuální, přistoupí na hom
osexuální vztah z důvodu absence kontaktu s druhým pohlavím (podobně, jak se to občas může stát ve věznicích, nebo jiných místech kde je segregace pohlaví).Mladí lidé se pak s příslušníky druhého pohlaví seznamují hlavně na univerzitách, kde nyní studuje velké procento dívek, přes rodinu, známé a kamarády, nebo náhodně, na ulici, v parku. V posledních letech se velice rozmohly sociální sítě jako je facebook, cloob (perská obdoba facebooku), nebo skype a yahoo messenger, které nabízejí možnost použití webkamery. Náhodná seznámení musí proběhnout bleskově, aby si toho nikdo nevšimnul. Spočívají ve výměně pohledů, následuje pár slov a obligátní dotaz ze strany mladíka „šomáre midin khanom?“ co znamená, jestli mu slečna laskavě poskytne své telefonní číslo. V Íránu nejsou hospody nebo diskotéky a zájmové, nebo sportovní aktivity jsou provozovány odděleně, snad kromě lyžování a vysokohorské turistiky (policajtům se nechce škrábat do výšek, proto jsou v Íránu velice populární čajovny v lesích). Když už se mladí seznámí, tak se setkávají krátce, nemají možnost skutečně spolu žít a trávit více času, aby se lépe poznali. I když rodiny souhlasí s jejich vztahem, musí se zasnoubit a rychle vzít, aby mohli začít spolu žít. Bez papíru to nejde. A až poté často zjistí, že se třeba k sobě vůbec nehodí, protože jeden z nich rád chodí do divadla a do kurzu malování, zatím co ten druhý je závislý na počítačových hrách a fotbalu.
Dospívající v tomto zmateném období poznávají i tajemství vlastního těla, ale i v Íránu existují staré známé pověry, kterými se děti strašily a odrazovali od masturbace: hrozby oslepnutím, vypadáním vlasů, beďary, nebo šílenstvím. Jak je toto téma tabuizované a opředené legendami, ale zároveň pro lidi zajímavé dokazuje i velký ohlas, který mělo půlhodinové rozhlasové vysílání rádia Farda na toto téma (radio Farda je stanice Rádia Svobodná Evropa vysílající z Prahy do Íránu v perském jazyce). V programu, který se prioritně věnuje mladým lidem, promluvili lékař i znalec náboženských tradicí a naštěstí žádný výzkum katastrofické následky sebeuspokojování nepotvrdil.
Dokonalou ilustrací je upřímné přiznání jednoho mého kamaráda, kterému je nyní kolem třiceti: "Když mi bylo tak 10-11 let, myslel jsem si, že žena otěhotní jenom od toho, když se jí muž trochu více dotýká… chápeš, jako že ji obejme a tak. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se musí i něco někam strkat." Mladí lidé si nedostatek informací kompenzují internetem a pornofilmy, kterým se v Íránu říká „filme super". Jsou samozřejmě oficiálně zakázané, ale není vůbec problém je sehnat a nyní kolují na všech těch iphonech a chytrých zařízeních, kterými jsou mnozí Íránci posedlí. Předpokládám, že většina čtenářů už nějaký ten pornofilm viděla, nicméně pro informaci těch, kteří ještě to štěstí neměli, myslím na ty, kde se sexuální přiblížení muže a ženy omezuje téměř na holý pohlavní akt, zasazený do triviálního příběhu a výkony herců jsou téměř bez projevů duševní náklonnosti, protože se třeba vůbec nemusí znát. Tento druh „samostudia“ má ale několik stránek: lidé už vědí, jak se "to" dělá, ale na druhou stranu si íránské ženy často stěžují.
Prý si muži po shlédnutí tohoto druhu instruktážních filmů často myslí, že ke spokojenosti ženy stačí jenom více méně napodobit ty pohyby a výkony, co vidí v pornofilmech a nechápou smysl líbání, mazlení, předehry, erotických masáží a podobných "zbytečností". Nicméně se obávám, že to není jenom případ íránských mužů. Na druhou stranu jsou tyto filmy západního původu, proto se v Íránu mezi některými lidmi rozšířil názor o totální sexuální svobodě a promiskuitě západních společností, který vládní propaganda vydatně podporuje. Proto si občas mladíci z Íránu a islámských zemí představují Evropu nebo Ameriku jako ráj plný polonahých smyslných slečen, které jsou kdykoliv k dispozici. Bohužel důsledkem těchto omezení, tabuizace a dezinformací je to, že mnozí mladíci hned za hranicemi své země jako první turistickou atrakci vyhledají místní noční klub. Nicméně je zajímavé připomenout, že i islá
mský ráj se často popisuje jako místo, kde na každého muže čeká 72 slečen, jenom s tím rozdílem, že tyto budou panny.Když se ale íránský mladík nebo dívka dostanou přes první zkušenosti, může nastat nekontrolovatelná řetězová reakce. Je to jako pozorovat otroky vypuštěné z klece, kteří si chtějí užívat svobody a zakázaného ovoce plnými doušky a neváhají zajít do extrémů. V Íránu existuje jeden zajímavý fenomén. Domácí večírky. Místa, kde se lidé můžou cítit více-méně svobodní, hlavně když je organizují mladí lidé bez dozoru rodičů. Najde se tam i alkohol z černého trhu a všechny možné druhy drog, vždyť Afghánistán je za rohem. Ale ne vždy si tam lidé jenom povídají, popíjejí a tančí. Někdy si hostitel cíleně pozve skupinu kamarádů, dívek a chlapců, kteří se navzájem neznají a možná se již nikdy neuvidí.. po nějakém čase se pak v párech na půl hodinky vytratí do některé z ložnic. Chtějí si přece jen trochu užít a zapomenout na běžný šedý život tvořený černými čádory, policií, cenzurou, přísnými pohledy duchovních, půstem a truchlením za mučedníky. Často se provozuje anální sex, který nepoškodí panenství, ale nyní to je již na ústupu kvůli vysoké úrovni íránské plastické chirurgie.. kdyby náhodou dívka potřebovala smazat stopy vášně ze svého těla, není nic jednoduššího. Rekonstrukce panenské blány je jedním z nejžádanějších výkonů hned po operaci nosu a ňader.
Dobře, to jsou věci, které se dějí i v jiných zemích, různé private swingers party a podobné akce probíhají také za zavřenými dveřmi a nikdo se nad tím moc nepozastavuje. Ale v Íránu je to protizákonné. Existuje totiž velký korpus zákonů, které kontrolují právě sexualitu lidí. Ženatí/vdané s svobodní se posuzují rozdílně. Svobodní můžou být odsouzeni k bičování. Před několika lety ještě policie podnikala razie na domácí večírky, kde lidé nemuseli dělat nic špatného, jenom byli prostě chlapci a dívky pohromadě a poslouchali zakázanou hudbu. Všichni bývali předvedeni na policii i s
jejich rodiči, kteří je museli „vykoupit“ penězi, v horším případě byli zbičováni.Případ pornoskandálu známé televizní herečky Zahry Amir Ebrahimi ukázal hned několik věcí. Domácí video vyvolalo pozdvižení mezi lidmi ani ne tak kvůli jeho obsahu (explicitním scénám), ale spíše kvůli motivu jeho zveřejnění. Bývalý milenec herečky video údajně zveřejnil, aby se jí pomstil. Rovněž lidé byli zvědaví, jestli to je skutečně ona, nebo jenom žena jí podobná. Nicméně, video mělo tak širokou publicitu a distribuci na černém trhu, že ho viděli téměř všichni. Reakce byly velice různé, ale nakonec spíše méně lidí ji zatratilo jenom kvůli tomu, že si s někým užívala (pokud to je tedy skutečně ona). Její kariéra ve vládní televizi ale nadobro skončila a hrozil ji soud.
Pokud je viník ženatý, ale spíše pokud je žena vdaná, čeká ji mnohem krutější trest. Ilustrací je medializovaný případ Sakíne Aštiání, ženy odsouzené k smrti jak za podíl na vraždě jejího manžela, tak za mimomanželský styk s jeho vrahem. Ponechme nyní stranou motiv vraždy. Podle íránských zákonů může rodina zavražděného vrahovi prominout, dotyčný může být pouze odsouzen do vazby, nebo k zaplacení peněžní náhrady za nebožtíka. Pokud mu neprominou, bude popraven (většinou oběšením). Ale trest za cizoložství nelze prominout, to už by muselo jít o velice komplikovaný případ, muselo by se dokázat, že došlo ke znásilnění a podobně. Takže pokud si to domyslíme do důsledků, cizoložství je podle toho prakticky těžší zločin, než vražda a trest za něj je mnohem krutější, než za vraždu. Proti jejímu rozsudku protestovali mnozí lidé v Íránu, nejenom v zahraničí .. kamenování považuje drtivá část Íránců za otřesný a barbarský přežitek, a několik let během Chátamího mandátu se oficiálně neprovozovalo. A hlavně, tak ukrutný trest za těch pár hodin pomíjivé rozkoše? Pohleďte.... tedy pohleďme si všichni do svědomí, kdo nikdy ani myšlenkou nepodvedl svého partnera... ten ať hodí kamenem.
Všechny tyto společenské tlaky si Íránci vybíjeji vtipy. Nejoblíbenější vtipy mají proto buď politickou nebo erotickou náplň a jsou pořádně neslušné. Například o mužích z města Rašt se říká, že jsou lhostejní k úletům jejich žen, nebo o těch z města Ghazvin se říká, že mají rádi spíše pozadí mužů a mladých chlapců. To je práve další z íránských paradoxů: Homosexualita je v Íránu trestána smrtí. Možná si pár lidí bude pamatovat slavný výrok prezidenta Ahmadínežáda na Columbia University z roku 2007, kde řekl, že "My v Íránu nemáme homosexuály, jako ve vaší zemi." Tento výrok byl v perských překladech z transkriptu vymazán. Homosexualita je absolutní tabu. Navzdory tomu striktní oddělování pohlaví indukované homosexualitě právě napomáhá. Ni
kdo se nepozastaví na tom, pokud dva chlapci nebo dívky jsou pořád spolu, můžou se volně ukazovat na ulici, nemusí se bát, jenom nikdo nesmí ani tušit, že je jejich vztah poněkud hlubší. Paradoxem je, že oproti tomu změna pohlaví je v Íránu úplně legální a dokonce ji plně hradí pojišťovna. Vše to vychází z názoru Ajatolláha Chomejního, který řekl, že „pokud příroda někde udělala chybu, máme právo jí pomoci a napravit ji“. Když tak o tom přemýšlím, asi by v Íránu mohla více získat žena, která by se dala přeoperovat na muže. Musím se schválně zeptat nějakého právníka, jestli člověk změnou pohlaví automaticky jako muž získá ta práva, která jsou ženě odepírána, například dvojnásobný podíl dědictví, nebo jestli bude jejich výpověď u soudu najednou rovnocenna s výpovědí muže. Asi ne. Spíše mu hrozí, že bude vyděděn a . Je to jenom bolestné polořešení otázky homosexuality.Prodejní láska je v Íránu rovněž trestána smrtí, ale i na to existuje lék. Je jím instituce tzv. dočasného manželství, „sighe“, co není nic jiného než legalizovaná prostituce. Je to vztah mezi mužem a ženou na základě písemné smlouvy, ve které se určí trvání vztahu – od půl hodiny do 99 let a finanční obnos, který žena za plnění svých „manželských povinností“ dostane. Může být jenom symbolický u lidí, kteří smlouvu podepisují jenom aby mohli konečně bydlet spolu, nebo může zabezpečit ženě živobytí na několik let. Je to často jediná možnost pro vdovy a rozvedené ženy bez příjmu. Klasické mnohoženství je v Íránu zákonem povoleno, ale na rozdíl od jiných islámských zemí je to již spíše rarita a ve společnosti vzbuzuje posměch. Ale "sighe" je tiše tolerováno, protože si každý chce užívat, jenom o tom nikdo nesmí vědět.
Posledním tématem, kterého se dotknu je pedofilie. Podle zákonů, které vycházejí - jak jinak - ze života Mohamedova, jsou dívky považovány za zralé pro manželství již ve věku kolem deseti let, chlapci kolem dvanácti. Otřesná praktika dětských nevěst se v Íránu ještě objevuje v zaostalých a ekonomicky slabších oblastech, kde se může stát, že otec dá za ženu svou dceru například svému věřiteli. Většina Íránek se nyní již vdává v dospělém věku kolem 16 - 30. O zneužívání chlapců moc konkrétních zpráv nemám, ale myslím, že postačí pro ilustraci přiložená fotografie. Islámští duchovní se mohou ženi
t, proto možná u nich neexistuje tlak celibátu, ale o jejich morální úrovni Íránci nemají žádné iluze. V sousedním Afghánistánu existuje stará tradice "bačebází", která spočívá právě ve vztahu starších mužů k mladým chlapcům.Znásilnění je sice podle íránských zákonů zločin, ale pokud použiju biblické podobenství, dřív projde velbloud uchem jehly, než je vůbec možné násilníkovi jeho zločin dokázat. Podle původních islámských zákonů k dokázání cizoložství, ale i znásilnění je nutno přivést čtyři mužské svědky. Tak zkuste sehnat čtyři muže, kteří nečinně přihlížejí znásilnění a pak ještě přijdou svědčit. Všechno je nakonec většinou vina ženy, která si nedostatečně zavázala šátek a byla příliš svůdná.
Tak sme dospěli na konec tohoto stručného pojednání o lásce tělesné v Persii. Jakkoliv se člověk pokouší dívat na věci s lehkostí a humorem, pořád se prokope jenom ke spletitým a hlubokým kořenům všech paradoxů a excesů: k pokrytectví pramenícímu z tmářských náboženských nařízení. Svazují křídla mladým lidem, otravují život již od útlého dětství a způsobují hluboký rozkol v myšlení a chování navenek. Nedovolují jim se plně rozvinout a přežít život tak, jak by si ho představovali oni, ne podle diktátu jakýchsi starců v turbanech a nesrozumitelných arabských textů, které jim už nic neříkají. Možná někteří budou namítat, že je Írán tradicionalistickou a zaostalou zemí, protože to tak chce většina místních lidí. Doufám, že je váš názor podložen i něčím jiným, než Ahmadínežádovými žvásty a knížkou "Bez dcery neodejdu". Pokud nevěříte, běžte se tam klidně podívat s otevřenýma očima a myslí a pak mi poreferujte. Budu se těšit.
úterý, ledna 04, 2011
Ať odpočívá v pokoji...
Již moc zde nepíši, protože se mi zdá, že již téměř vše bylo řečeno, nicméně nyní vám musím sdělit smutnou zprávu. Alireza Pahlaví, mladší syn posledního íránského šáha, si dnes ráno, 4.1.2011 ve věku 44 let vzal život a takto následoval svou sestru Leilu, která tento svět opustila stejným způsobem 10.6.2001.
O této smutné události informovala jenom krátká zpráva na stránce Rezy Pahlavího. Ve zprávě se jako motiv uvádí trvalé deprese v důsledku exilu a hluboká traumata smrti otce a sestry, ze kterých se Alireza nikdy nevzpamatoval.
Ať odpočívá v pokoji.
úterý, října 26, 2010
Noční intermezzo
Bohužel nemužu usnout, protože vedle své běžné nespavosti ještě nyní trpím i tím, čemu se v hantýrce říká "jet lag": porucha biorytmu zpusobená přeletem většího počtu časových pásem po dvou nocích v letadle z Los Angeles. Bohužel se mi porouchal počítač, a bohužel nemám na nový, proto ho zkusím nahradit tímto šikovným mobilním zařízením, které má jenom ten háček, že neumí psát kroužek na u, ale snad mi to prominete. Tak, než se na tom moje stará hlava naučí psát, povyprávím vám něco hezkého o Tehrangelesu, tak totiž Íránci Los Angelesu říkají. Po samotném Íránu v Kalifornii žije nejpočetnější íránská menšina na světě. A tato menšina žije celkem zvláštním životem. Žijí zde emigranti z doby před i po íránské revoluci, starší etablovaní zpěváci i začinající popové hvězdičky, kteří se zde snaží dostat na výsluní produkováním písniček pochybné umělecké kvality, psaných jako přes kopírák s videoklipy plnými nádherných polonahých tančících produktů plastické chirurgie ženského pohlaví (jé, ono to umí kroužek na u!). Tyto produkty se také masově vysílají soukromými televizními kanály do Íránu, kde mezi mládeží mají určitý nepopíratelný úspěch. Kromě popu se zde občas konají politické debaty, nicméně často velice podobné zmiňovaným videoklipům, jen bez té muziky. Ale většina místních Íránců se věnuje úplně jiným věcem. Penězům a businessu a zvelebováním svých vil v Beverly Hills, protože perská komunita nežije v žádných slumech a ghettech na předměstích. Podle statistik, které nelžou, patří Peršané mezi nejůspěšnější imigrantskou komunitu v USA: nejvíce je mezi nima lidí s akademickým vzděláním, podnikatelů, lékařů (i plastických chirurgů, těch je vážně hodně, protože Peršané jsou posedlí tím jak vypadají). Nicméně i tam se najdou výjimky. Na hlavní ulici perské čtvrti, Westwood boulevard, seděla starší paní, zjevně bezdomovkyně, se šátkem na hlavě a poslouchala perské rádio. Ti nejbohatší tam ale stejně asi nikdy nezavítají.. Světoznámého návrháře Bijana Pakzada, tvůrce značky pánského oblečení a parfémů Bijan se mi povedlo zahlédnout přes výlohu jeho butiku na Rodeo Drive, když výhrůžně klepal na skupinku Japonců, kteří si se zjevným pobavením prohlíželi a fotili jeho žlutočerné Bugatti zaparkované u krajnice. Tím, že mě móda nějak extra nezajímá, raději těch pár dolarů, co mi zbylo, investuju do knížek a jídla, protože se mi konečně po měsících hladovení dostalo požehnání zvaného "kabáb kůbide"(tak tam ten kroužek být nemá). Je to na rožni opečené mleté maso (hjehněčí nebo hovězí) s rýží basmati okořeněnou šafránem, podává se s grilovaným rajčetem a cibulí a kořením Somagh (zas nevím, jak je to česky). A k tomu jogurtový nápoj důgh s mátou. Doufám, že se mi povede sem přilepit fotku, zatím nevím jak se to dělá. No, vygoogujte si to, ale nedoporučuju hladovým osobám, já už při pomyšlení na něj omdlévám... Konečně se mi povedlo najít restauraci s poetickým jménem "Šeherezáda" a cítit se tak trochu jako doma. Jenom vedle mě seděl prapodivný pár Peršameričanů, kteří si možná mysleli, že neumím anglicky, anebo jenom tak, sami pro sebe pravidelně v blocích střídali perfektní perštinu a perfektní angličtinu. Nebylo to proto, že by jeden z nucj mluvil hůř nkterým z jazyků. Znělo to vážně divně. Tak se vrátím k těm knížkám. V Los Angeles je několik knihkupectví, kde jsou k dostání knihy jak přímo z Íránu, tak vydávané v perštině v zahraničí, nebo o Íránu v angličtině. Do vaší pozornosti doporučuji knihu Roberta Baera, která vyšla i v češtině, Jak naložit s ďáblem. Je tam více-méně zhuštěno to, co bylo řečeno i na mém blogu, i když si nemyslím, že ode mě kopíroval ;-) v knihkupectví mi celkem pomohli, ale byla to pomoc ve stylu pokladní v Kauflandu: "Máme tašky za korunu, za pět a za osm, tak si vyberte a nashle." celkově mám na Íránce z LA svůj názor. Íránci v Íránu se ještě nestačili naučit snobským způsobům.
sobota, června 12, 2010
Protesty dnes
Tím, že dnes je výročí posledních voleb v Íránu, v 84 městech včetně Prahy po celém světě lidé demonstrují na podporu politických vězňů a vzpomínají na oběti násilností.
V Íránu zatím větší demonstrace nebyly zaznamenány, nicméně je to asi z několika důvodů: v Íránu je sobota pracovní den a teploty jsou ještě pořád vysoké i odpoledne (nad 30 stupňů), proto je pravděpodobné, že se lidé v ulicích ukážou večer. Jsou zprávy o studentech, kteří se shromáždili v areálech univerzit a setkali se s odporem bezpečnostních složek a na několika náměstích v Teheránu (Vanak, , říká se, že se akce očekává i v Šírázu. Na internetu se již objevilo několik falešných zpráv nebo starších videí vydávaných za nová. Nicméně Karrúbí ani Músaví nebyli zatčeni a nebyla žádná demonstrace před Músavího domem. Rychlost internetu je snížena a byly zaznamenány výpadky služby sms a mobilní sítě. Bezpečnostní složky jsou samozřejmě v ulicích, ale spíše běžná policie. Obrněnci se ještě asi schovávají pro případ zhoršení situace. Uvidíme jak se situace vyvine.
V Íránu zatím větší demonstrace nebyly zaznamenány, nicméně je to asi z několika důvodů: v Íránu je sobota pracovní den a teploty jsou ještě pořád vysoké i odpoledne (nad 30 stupňů), proto je pravděpodobné, že se lidé v ulicích ukážou večer. Jsou zprávy o studentech, kteří se shromáždili v areálech univerzit a setkali se s odporem bezpečnostních složek a na několika náměstích v Teheránu (Vanak, , říká se, že se akce očekává i v Šírázu. Na internetu se již objevilo několik falešných zpráv nebo starších videí vydávaných za nová. Nicméně Karrúbí ani Músaví nebyli zatčeni a nebyla žádná demonstrace před Músavího domem. Rychlost internetu je snížena a byly zaznamenány výpadky služby sms a mobilní sítě. Bezpečnostní složky jsou samozřejmě v ulicích, ale spíše běžná policie. Obrněnci se ještě asi schovávají pro případ zhoršení situace. Uvidíme jak se situace vyvine.
pátek, června 11, 2010
Praha> Happening pro vězně svědomí v Íránu sobota, 12. června 2010, 19:00
Happening pro vězně svědomí v Íránu
sobota, 12. června 2010, 19:00
nám. Jana Palacha, před Rudolfinem
Přijďte na happening k prvnímu výročí zpochybňovaných íránských prezidentských voleb. Bude věnován především těm, kteří v následné vlně protestů a zatýkání skončili ve vězení jen proto, že vyjadřovali své názory a nesouhlas s brutálním režimem.
Podpořit a zahrát přijdou písničkáři Vladimír Merta, Ivan Gutierrez, Terezie Palková, Eliška Ptáčková a další.
Promluví zástupci Člověka v tísni, Amnesty International a další.
Součástí bude i sítotiskový workshop s perskými motivy z dílny výtvarnice ToyBox. Přineste si tričko a odneste si ho originálně potištěné!!!
Happening for Prisoners of Conscience in Iran
Saturday, June 12, 2010, 7 p.m.
Jan Palach Square (in front of Rudolfinum)
Dear friends, we would like to invite you to a happening on the first anniversary of the disputed Iranian presidential election.
It is dedicated to all those who were imprisoned in the subsequent protests and police raids because of their peaceful opposition to the brutal regime.
Songwriters Vladimír Merta, Ivan Gutierrez, Terezie Palková, Eliška Ptáčková and others will come to play and support the event.
Among the speakers will also be representatives of People in Need and Amnesty International.
The happening will also include a silkscreen t-shirt workshop with Persian motives by visual artist ToyBox. Bring your t-shirt and take it away with an original print!!!
čtvrtek, května 27, 2010
Krátké zprávy
Dnes Vám posílám jenom telegraficky několik krátkých zpráv. Hned poté, co byla propuštěna francouzská učitelka Clotilde Reiss byl propuštěn i Ali Vakili Rad, který si ve Francii měl odpykat doživotní vězení za vraždu bývalého íránského premiéra, posledního z éry dynastie Pahlaví, Šápúra Bachtiára. Odpykal si jenom 18 let a v Íránu ho vítali jako hrdinu... spekuluje se o tom, že slečna Reissová přece jenom byla špionka, jinak tato výměna zajatců vypadá málo pravděpodobně.
S přibližujícím se termínem výročí "voleb" v Íránu (no jo, už to bude rok) se bezpečnostní složky připravují a budou se snažit udusit jakýkoliv projev odporu. Průběžně zatýkají novináře, aktivisty a filmaře. Džafar Panáhí byl sice propuštěn, nicméně ve vězení zůstává například Mohammad Núrízád. Tento spisovatel, novinář a filmový režisér ve svém dopisu státnímu žalobci přirovnal podmínky ve vězení Evin k známému detenčnímu centru Kahrízak, které bylo zavřeno poté, co tam bylo několik vězňů umučeno k smrti, nebo zemřeli na neléčené rány a infekci. Povídá se, že by úřady mohly přikročit i k zatčení dvou opozičních figur, Mehdího Karúbího a Mír Hoseina Músavího, ostatně byl zatčen Músavího dlouholetý osobní strážce. Tyto obavy se již objevovaly dříve, ale zatím se nepotvrdily.
V kurdských městech a oblastech se vláda protesty proti popravám kurdských aktivistů snaží udusit například odpojováním elektřiny, spolu s výhružkami, telefonáty, a podobně. Opakuje se každoročné zpřísnění dohledu mravnostní policie nad oděvem žen, v Mašhadu podle posledních zpráv zavedli možnost udělit pokutu až milion třistatisíc tumanů za nevhodný oděv (je to asi 1 300 dolarů). Policie bude rovněž chodit s kamerou a zaznamenávat hříšníky, nejenom dívky v těsných, barevných a příliš krátkých kabátech s trčícími vlasy zpod šátku, ale i chlapce s nagelovanými vlasy a tričky s příliš krátkými rukávy. Lidé si na to již více méně zvykli a po pár týdnech i policajty tato horlivost většinou omrzí. Před několika dny policie zadržela i moderní luxusní automobily, jejichž řidiči údajně "obtěžovali ženy"... kdoví, možná to bylo obráceně. Auta majitelům vrátí po zaplacení mastných pokut.
Tak se zdá, že i Čína a Rusko se konečně dají obměkčit a souhlasí se sankcemi proti íránské vládě, ale nikoho moc nepřesvědčil plán Íránu, Turecka a Brazílie na vývoz 1200 kg uranu do Turecka. Velice ošklivý incident se stal včera, kdy izraelské komando zaútočilo na lodě vezoucí humanitární pomoc do Gazy. Jak se zdá, ten útok byl asi vzájemný, ale o tom jste asi slyšeli, tedy podle toho, kterou verzi, nicméně zde je znepokojivé video, na kterém Izraelci oslavují útok před tureckou ambasádou v Tel Avivu. (PS. pro ty, co mě obviňují, nejsem ani na izraelské, ani na palestinské straně, není mi sympatická ani jedna)
S přibližujícím se termínem výročí "voleb" v Íránu (no jo, už to bude rok) se bezpečnostní složky připravují a budou se snažit udusit jakýkoliv projev odporu. Průběžně zatýkají novináře, aktivisty a filmaře. Džafar Panáhí byl sice propuštěn, nicméně ve vězení zůstává například Mohammad Núrízád. Tento spisovatel, novinář a filmový režisér ve svém dopisu státnímu žalobci přirovnal podmínky ve vězení Evin k známému detenčnímu centru Kahrízak, které bylo zavřeno poté, co tam bylo několik vězňů umučeno k smrti, nebo zemřeli na neléčené rány a infekci. Povídá se, že by úřady mohly přikročit i k zatčení dvou opozičních figur, Mehdího Karúbího a Mír Hoseina Músavího, ostatně byl zatčen Músavího dlouholetý osobní strážce. Tyto obavy se již objevovaly dříve, ale zatím se nepotvrdily.
V kurdských městech a oblastech se vláda protesty proti popravám kurdských aktivistů snaží udusit například odpojováním elektřiny, spolu s výhružkami, telefonáty, a podobně. Opakuje se každoročné zpřísnění dohledu mravnostní policie nad oděvem žen, v Mašhadu podle posledních zpráv zavedli možnost udělit pokutu až milion třistatisíc tumanů za nevhodný oděv (je to asi 1 300 dolarů). Policie bude rovněž chodit s kamerou a zaznamenávat hříšníky, nejenom dívky v těsných, barevných a příliš krátkých kabátech s trčícími vlasy zpod šátku, ale i chlapce s nagelovanými vlasy a tričky s příliš krátkými rukávy. Lidé si na to již více méně zvykli a po pár týdnech i policajty tato horlivost většinou omrzí. Před několika dny policie zadržela i moderní luxusní automobily, jejichž řidiči údajně "obtěžovali ženy"... kdoví, možná to bylo obráceně. Auta majitelům vrátí po zaplacení mastných pokut.
Tak se zdá, že i Čína a Rusko se konečně dají obměkčit a souhlasí se sankcemi proti íránské vládě, ale nikoho moc nepřesvědčil plán Íránu, Turecka a Brazílie na vývoz 1200 kg uranu do Turecka. Velice ošklivý incident se stal včera, kdy izraelské komando zaútočilo na lodě vezoucí humanitární pomoc do Gazy. Jak se zdá, ten útok byl asi vzájemný, ale o tom jste asi slyšeli, tedy podle toho, kterou verzi, nicméně zde je znepokojivé video, na kterém Izraelci oslavují útok před tureckou ambasádou v Tel Avivu. (PS. pro ty, co mě obviňují, nejsem ani na izraelské, ani na palestinské straně, není mi sympatická ani jedna)
Informace o dalších popravených
Tímto moc děkuji naší čtenářce za další překlady informací o posledních pěti popravených.
V textu je jenom minimálně korektur a doplnění.
http://www.rhairan.com/en/?p=179
prekvitjúceho životom.
V textu je jenom minimálně korektur a doplnění.
http://www.rhairan.com/en/?p=
Sudca Salavati odsúdil na smrť Mehdi Eslamiana
3. Február 2010
Mehdi Eslamian bol odsúdený na smrť za údajnú účasť na bombových útokoch v mešite Hosseinieh Bidar v Širaze.(hosseinieh není obyčejná mešita, je určena hlavně na oslavu emáma Hosseina, se kterým je spjatá Ašúrá a má i jiné funkce, jako místo zhromažďování, vzdělávání atd.)
Mehdi Eslamian bol 3. mája 2008 zatknutý a odvezený do väzenia ministerstva vnútra na náměstí Armády v Širaze. Potom ako bol 14 dní kruto psychicky a fyzicky mučený ho previezli na oddelenie 209 Evinskej väznice v Teheráne, kde strávil 6 mesiacov na samotke. Počas celej doby väznenia mu bolo odmietnuté lekárske ošetrenie zranení spôsobených mučením - zlomeného ramena a nosa.
Eslamianov prípad bol zaslaný na pobočku 15 revolučného súdu, kde ho sudca Salvati odsúdil na smrť. Eslamianove obvinenia zahŕňali: Moharebeh ("nepřátelství vůči bohu"), ohrozovanie národnej bezpečnosti napomáhaním bombovému útoku, pokus o zvrhnutie režimu, členstvo v Anjoman Padešahi (monarchistická organizácia v exile) a poskytovanie finančnej pomoci protirevolučným skupinám. Eslamian a jeho právnik podali odvolanie proti rozsudku trestu smrti a jeho prípad bol zaslaný na preskúmanie na odvolací súd.
Mehdi Eslamian bol spočiatku držaný na oddelení 209 v Evine, neskôr bol presunutý na oddelenie 7 tej istej väznice a napokon do väzenia Gohar-Dašt ve městě Karádž.
Dňa 22. marca 2009 bol vo väzení Adelabad v Širaze obesený Eslamianov 20 ročný brat Mohsen spolu s ďalšími dvoma politickými väzňami (Ali-Asghar Poštar & Rúzbeh Yahya-Zadeh). Všetci boli obvinení z účasti na bombových útokoch v Hosseinieh Rahpúyan v Širaze.
Na stránke http://enduringamerica.com/
v článku pod názvom : Irán- nové informácie: Následky popráv (12 máj 2010, Scott Lucas)
sa okrem iného uvádza aj:
Rodiny popravených stále čakajú na vydanie tiel. Na príbuzných obetí bol vyvíjaný nátlak aby podpísali prísahu, že pohreby prebehnú bez protestných akcií. (podle rodin a právníků těla nechtějí vydat i kvůli stopám mučení, které nesou)
Oboznámený o poprave až po jej vykonaní Khalil Bahramian (obhajca Kamangara, Alamhuli a Eslamiana) vyhlásil v interview: „ Podľa pravidiel musí byť obhajca vopred oboznámený o tom, že sa má vykonať rozsudok smrti. V prípade dvoch mojich klientov, Farzada Kamangara a Mehdiho Eslamiana, som nebol informovaný vôbec.
Na stránke http://iranlaborreport.com/?p=
sa okrem iného uvádza aj:
Ali Heidarian sa narodil v októbri 1979 v Kurdskom meste Sanandaj. V liste z väzenia z 1. februára 2009 opisuje mučenie ktorému bol podrobený počas pobytu vo väzení. Spomínal, že súdny proces, počas ktorého bol odsúdený na trest smrti za účasť v v Tureckej PPK trval 10 minút. „Rozsudok, ktorý by nebol schválený ani v Turecku“, píše Ali vo svojom liste. „Počas vyše dvoch mesiacov trvajúceho brutálneho fyzického a psychického mučenia nebol nájdený ani jeden dôkaz proti mne.“
Farhad Vakili bol taktiež obvinený z členstva v PJAK-u. Bol vystavený nátlaku aby napísal list a požiadal o milosť najvyššieho vodcu. Svojej žene a priateľom povedal: „Radšej sa nechám popraviť, ako by som mal napísať taký list.“
Farzad Kamangar napísal počas svojho pobytu vo väznení niekoľko listov. Jeho posledný list začína slovami básne od Yannisa Ritsosa:
Nie násilie
Nie popravy
To o čom snívajú deti, je MIER
To o čom snívajú matky, je MIER
Slová lásky pod stromami sú MIER
keď auto zastavujúce na ceste neznamená strach
keď klopanie na dvere znamená priateľa
prekvitjúceho životom.
neděle, května 16, 2010
Facebookování
Tak... musím se modernizovat a proto dnes slavnostně otevírám stránku i na Facebooku. Možná je to dobré, možná špatné, to teprve zjistím. Bude podobná, trochu tam bude snad více té kultury, můžu tam snáz publikovat videa, články a odkazy. Nicméně, kdo chcete dostávat články, pozvánky na akce a čerstvé zprávy, můžete se tam "upsat" (kliknout na to tlačítko "like" nebo v jakém jazyce to máte, já to mám anglicky a nějak nevím jak to změnit:-) , případně tam rovnou připojit pokud něco zajímavého najdete na netu. Budu se těšit. Název je stejný, odkaz je:
http://www.facebook.com/note.php?created&&suggest¬e_id=127780590565480&id=122170487812012#!/pages/Svoboda-pro-Iran/122170487812012
http://www.facebook.com/note.php?created&&suggest¬e_id=127780590565480&id=122170487812012#!/pages/Svoboda-pro-Iran/122170487812012
sobota, května 15, 2010
"Šírin" znamená "sladká"...
Připojuji překlad dopisu Šírin Alamhúlí, který vznikl s laskavým přispěním jedné naší čtenářky, za co jí moc děkuji:
http://persian2english.com/?p=10321
Som rukojemníčka: List politickej väzenkyne Šhirin Alam Hooli
May 08, 2010
Širin sa narodila 3.júna 1981 v dedine Gheshlagh neďaleko mesta Maku v Iráne. V máji 2007 (niektoré zdroje uvádzajú apríl 2008) ju v Teheráne zatkla a uväznila revolučná hliadka. Prvých 25 dní uväznenia strávila strávila na neznámom mieste, bola brutálne fyzicky a psychicky mučená. Neskôr bola prevezená na oddelenie 209 vo väzení Evin, kde bola 6 mesiacov držaná a podrobovaná ďalšiemu brutálnemu mučeniu. Následne bola prevezená na ženské oddelenie väzenia Evin. 19.12.2009 bola odsúdená na dva roky väzenia pre ilegálne opustenie Iránu a na smrť v zmysle obvinenia “Moharebeh” (nepriateľ Boha) podľa jej výpovede, že bola zapojená v hnutí skupiny „ Kurdská strana slobodného života“ (PJAK). Jej súd sa konal na pobočke 15 revolučného súdu v Teheráne, pod vedením sudcu Salavati-ho. Jej obhajca bol informovaný o rozhodnutí súdu 3. Januára 2010 a vzápätí podal odvolanie. Rozhodnutie odvolacieho súdu ešte nebolo vydané. Vo svojom prvom liste Alam Hooli písala o brutálnom fyzickom a psychickom mučení, ktorému bola podrobená počas vypočúvaní. V dôsledku tohto mučenia trpí množstvom zdravotných problémov, na ktoré poukazuje vo svojom liste.
V svojom poslednom liste tvrdila, že vyšetrovatelia sa veľmi tvrdo pokúšali zlomiť jej odhodlanie protestovať držaním hladovky. Ďalej písala ako sa vyšetrovatelia pokúšali donútiť ju k priznaniu a podrobili ju dodatočným výsluchom s cieľom donútiť ju poprieť svoju kurdskú národnosť.
List: “Som rukojemníčka”
Vstupujem do tretieho roku môjho väzenia, tri roky v najhorších podmienkach za mrežami Evinskej väznice. Prvé dva roky väzenia som strávila bez právnika vo vyšetrovacej väzbe. Všetky dotazy a požiadavky týkajúce sa môjho prípadu ostávali nezodpovedané až pokiaľ som nebola nespravodlivo odsúdená na smrť.
Prečo som bola uväznená, prečo budem popravená? Za aký zločin? Za to, že som Kurdka? Ak je to kvôli tomu, potom musím povedať áno, narodila som sa ako Kurdka, môj materinský jazyk je kurdština, je to jazyk ktorý používam keď hovorím z mojou rodinou, priateľmi a komunitou. Je to tiež jazyk s ktorým som vyrástla. Nie je mi dovolené chodiť do školy a študovať svoju materinskú reč ani písať ňou. Hovoria mi aby som poprela svoju kurdskú identitu, ale ak by som to urobila, poprela by som samú seba.
Pán sudca a vyšetrovateľ: Keď ste ma vypočúvali, nevedela som hovoriť vaším jazykom a nerozumela som vám. Naučila som sa Farsi (perzsky) za posledné dva roky strávené na ženskom oddelení väzenia od mojich priateliek. Ale vy ste ma vypočúvali, vyšetrovali a odsúdili v svojom jazyku aj keď som vám nemohla rozumieť a nemohla som sa brániť. Mučenie ktorému ste ma podrobili sa stalo mojou najhoršou nočnou morou. Trpím nepretržitými bolesťami spôsobenými týmto mučením. Najväčšie komplikácie mi spôsobili údery do hlavy ktoré som utrpela počas vypočúvaní. Občas trpím vážnymi bolesťami hlavy. Strácam vedomie a môj nos začína krvácať od bolesti. Toto trvá aj niekoľko hodín, kým sa opäť začnem cítiť normálne. Váš „darček“ mučenia mi poškodil zrak a zhoršuje sa to zo dňa na deň. Moja prosba o okuliare ostala nevypočutá. Po troch rokoch väzenia mi začali šedivieť vlasy. Viem, že ste to neurobili iba mne ale všetkým Kurdom vrátane Zeynab Jalalian and Ronak Safarzadeh.
Oči kurdských matiek sú plné sĺz, čakajúce na chvíľu kedy si opäť uvidia svoje deti. Sú v stave neustáleho súženia, strachu, keď každý telefonát môže znamenať správu o poprave ich detí. Dnes je 2. Mája 2010 a ja som bola opäť presunutá na oddelenie 209 Evinskej väznice, na oddelenie pre vyšetrovanie. Bola som požiadaná o spoluprácu a tým si mám zabezpečiť omilostenie od trestu smrti.
Nechápem čo majú na mysli pod pojmom spolupráca, keď ja naozaj nemám viac čo povedať okrem toho čo som už povedala. Chcú aby som opakovala všetko čo mi povedia, ale ja som to odmietla. Vyšetrovatelia mi povedali: „chceli sme vás prepustiť už minulý rok ale vaša rodina s nami nespolupracovala a tak sa veci vyvinuli až sem.“
Priznal mi, že ja som pre nich vlastne rukojemníčka a pokiaľ nedosiahnu svoj cieľ budú ma držať vo väzení alebo ma popravia ale nikdy ma neprepustia.
Širin Alam Hooli
3. mája 2010
*Serkeftin
poznámky: * Serkeftin znamená “víťazstvo” po kurdsky.Dalších šest politických vězňů odsouzeno k smrti
Ještě se Írán a hlavně Kurdové nevzpamatovali z popravy pěti vězňů kurdské národnosti, a Írán oznámil rozsudek smrti pro dalších šest lidí. Jejich jména byla uvedena jako Ahmad Dánešpúr Moghadam, Mohsen Dánešpúr Moghadam, Alirezá Ghanbarí (zatčeni během protestu během svátku ašúrá) a Mohammad Alí Sáremí, Džafar Kázemí a Mohammad-Alí Hádž-Agháí (zatčeni v září). Všech šest bylo obviněno z členství v zakázané organizaci Modžáhedínů (o kterých se zde hodně psalo), nicméně ... kde jsou důkazy kromě mučením vynucených přiznání? Pět popravených bylo odsouzeno během procesů, které trvaly jenom pár minut za zločiny (údajně bombové útoky a členství v různých zakázaných organizacích), o kterých nejsou známy žádné bližší údaje ani nebyly publikovány žádné objektivní důkazy. Samozřejmě nemohu stoprocentně říci, že na těchto obviněních není nic pravdy, ale při absolutní absenci důkazového materiálu (veškeré údaje jsou nesmírně vágní, není v nich nic konkrétního) a rozšířeného využití mučení při vynucování přiznání ze strany íránského soudnictví je celá kauza více než pochybná. Podle všeobecně platných pravidel (tedy alespoň v zemích s trochu "soudným" soudnictvím), když už někoho z něčeho obviníme, musíme se sakramentsky snažit mu to i dokázat, jinak nad námi visí damoklův meč a nám samým hrozí obvinění z očerňování, křivého obvinění a urážky na cti. V těchto případech se může klidně jednat o pouhou politickou vraždu, nic jiného. V rozhovoru bratr popraveného učitele Farzada Kamangara řekl, že Farzad neměl žádné vztahy se zakázanou organizací PJAK, která podnikala bombové útoky a jeho aktivita spočívala v publikaci a osvětové činnosti. Podle jeho právníka celé sezení trvalo pouhých 10 minut a obviněný neměl vůbec možnost nic říci.
Hned následující dny se konaly protestní zhromáždění ve světových velkoměstech, ale hlavně generální stávka a protest v hlavních městech íránské provincie Kurdistán ve čtvrtek 13. května.
Ve městech Mahabad, Osnavie, Sanandadž a Kamyaran bazary zůstaly zavřeny na protest.
V Kodani a Štokholmu demonstrani zaútočili na Íránská velvyslanectví kameny a molotovovými koktejly. Tichým protestem se připojili studenti na univerzitě v Kurdistánu. Během obědní pauzy složili tácy s jídlem na stoly v jídelně a kolem ní. Popravy odsoudily i vlivné osobnosti veřejného života z různých sfér a zemí.
Podle posledních zpráv bezpečnostní složky zatkli další rodinné příslušníky pěti popravených vězňů a vyvíjejí na ně velký tlak kvůli medializaci celé kauzy. Rodiny jsou v podstatě nuceny setrvávat v domácím vězení a nedovolují jim organizovat veřejné tryzny, ani přijímat návštěvy lidí, kteří by jim chtěli popřát soustrast. Matka, sestra, strýc a dědeček Šírin Alamhúlí byli na krátkou dobu zatčeni a propuštěni na kauci.
Podle dnešní zprávy (15.5.2010) francouzská učitelka Clotilde Reiss, zadržena v létě loňského roku v Teheránu údajně během jedné z demonstrací a čelící hrozbě obvinění ze špionáže bude moci opustit Írán. Byla propuštěna na kauci a zdržovala se na francouzském velvyslanectví.
Írán povolí, aby rodiče návštívili tři mladé Američany, zadržené na íránsko - iráckých hranicích, vězněné již několik měsíců (téměř 300 dnů) v Íránu. Jsou prý v dost špatném zdravotním stavu a čelí hrozbě obvinění ze špionáže.
Na tuto zprávu reagoval opoziční prezidentský kandidát Mír Hossein Músaví řečí, ve které zdůraznil situaci íránských matek a otců, kterým je soustavně odepíráno právo navštívit své děti v íránských vězeních a kterým nejsou poskytovány o nich zprávy.
Na otevíracím ceremoniálu filmového festivalu v Cannes nechali organizátoři volnou židli na počest íránského režiséra Džafara Panáhího, který je momentálně v Íránu, kde jinde, ve vězení. Měl být jedním z porotců na festivalu a minulý měsíc režiséři a herci, mezi jinými Martin Scorsese, Robert Redford, Francis Ford Coppola, Robert De Niro a Steven Spielberg podepsali petici za jeho propuštění. Důvody jeho zadržení a "zločiny" ze který je obviněn, státní žalobce Abbás Džafarí Dolatabadí nespecifikoval.
Ke kritice režimu se připojil i uznávaný hudebník, mistr íránské tradiční hudby
Mohammad-Rezá Šadžarián, který s dcerou koncertoval v Austrálii a poskytl rozhovor pro média.
Před několika dny policie zadržela 80 mladých chlapců a dívek během účasti na undergroundovém koncertu. Byli "nevhodně" oblečeni a byl zabaven rovněž alkohol... za toto chování jim hrozí minimálně bičování, pokuty i vězení. Je absolutně nevhodné, aby se muži a ženy, kteří nejsou v příbuzenském vztahu, stýkali ve veřejných či neveřejných prostorách, nedejbože tančili a alkohol už vůbec... i některé druhy hudby, hlavně rap a různé druhy metalu jsou v Íránu na černé listině. Podle těchto kritérií bychom ve vězení měli hnít snad všichni...
Dnes 15.5. zemětřesení o síle 5,1 stupňů Richterovy stupnice zasáhlo okolí města Dalakí, jenom pár desítek kilometrů vzdálené od lokality budoucí chlouby Íránu - jaderné elektrárny Búšehr, jenom zázrakem z vůle alláhovy se nikomu nic nestalo.
Hned následující dny se konaly protestní zhromáždění ve světových velkoměstech, ale hlavně generální stávka a protest v hlavních městech íránské provincie Kurdistán ve čtvrtek 13. května.
Ve městech Mahabad, Osnavie, Sanandadž a Kamyaran bazary zůstaly zavřeny na protest.
V Kodani a Štokholmu demonstrani zaútočili na Íránská velvyslanectví kameny a molotovovými koktejly. Tichým protestem se připojili studenti na univerzitě v Kurdistánu. Během obědní pauzy složili tácy s jídlem na stoly v jídelně a kolem ní. Popravy odsoudily i vlivné osobnosti veřejného života z různých sfér a zemí.
Podle posledních zpráv bezpečnostní složky zatkli další rodinné příslušníky pěti popravených vězňů a vyvíjejí na ně velký tlak kvůli medializaci celé kauzy. Rodiny jsou v podstatě nuceny setrvávat v domácím vězení a nedovolují jim organizovat veřejné tryzny, ani přijímat návštěvy lidí, kteří by jim chtěli popřát soustrast. Matka, sestra, strýc a dědeček Šírin Alamhúlí byli na krátkou dobu zatčeni a propuštěni na kauci.
Podle dnešní zprávy (15.5.2010) francouzská učitelka Clotilde Reiss, zadržena v létě loňského roku v Teheránu údajně během jedné z demonstrací a čelící hrozbě obvinění ze špionáže bude moci opustit Írán. Byla propuštěna na kauci a zdržovala se na francouzském velvyslanectví.
Írán povolí, aby rodiče návštívili tři mladé Američany, zadržené na íránsko - iráckých hranicích, vězněné již několik měsíců (téměř 300 dnů) v Íránu. Jsou prý v dost špatném zdravotním stavu a čelí hrozbě obvinění ze špionáže.
Na tuto zprávu reagoval opoziční prezidentský kandidát Mír Hossein Músaví řečí, ve které zdůraznil situaci íránských matek a otců, kterým je soustavně odepíráno právo navštívit své děti v íránských vězeních a kterým nejsou poskytovány o nich zprávy.
Na otevíracím ceremoniálu filmového festivalu v Cannes nechali organizátoři volnou židli na počest íránského režiséra Džafara Panáhího, který je momentálně v Íránu, kde jinde, ve vězení. Měl být jedním z porotců na festivalu a minulý měsíc režiséři a herci, mezi jinými Martin Scorsese, Robert Redford, Francis Ford Coppola, Robert De Niro a Steven Spielberg podepsali petici za jeho propuštění. Důvody jeho zadržení a "zločiny" ze který je obviněn, státní žalobce Abbás Džafarí Dolatabadí nespecifikoval.
Ke kritice režimu se připojil i uznávaný hudebník, mistr íránské tradiční hudby
Mohammad-Rezá Šadžarián, který s dcerou koncertoval v Austrálii a poskytl rozhovor pro média.Před několika dny policie zadržela 80 mladých chlapců a dívek během účasti na undergroundovém koncertu. Byli "nevhodně" oblečeni a byl zabaven rovněž alkohol... za toto chování jim hrozí minimálně bičování, pokuty i vězení. Je absolutně nevhodné, aby se muži a ženy, kteří nejsou v příbuzenském vztahu, stýkali ve veřejných či neveřejných prostorách, nedejbože tančili a alkohol už vůbec... i některé druhy hudby, hlavně rap a různé druhy metalu jsou v Íránu na černé listině. Podle těchto kritérií bychom ve vězení měli hnít snad všichni...
Dnes 15.5. zemětřesení o síle 5,1 stupňů Richterovy stupnice zasáhlo okolí města Dalakí, jenom pár desítek kilometrů vzdálené od lokality budoucí chlouby Íránu - jaderné elektrárny Búšehr, jenom zázrakem z vůle alláhovy se nikomu nic nestalo.
neděle, května 09, 2010
Dnes ráno popraveno 5 politických vězňů
9. května 2010 kromě jiného den matek. Dnes ráno v teheránské věznici Evin popravili pět lidí vesměs za politickou aktivitu. Jejich jména jsou Farzad Kamangar, Ali Heydarian, Farhad Vakili, Širin Alamhulí a Mehdi Eslamian.První čtyři patřili ke kurdské menšině v Íránu a byli obviněni z bombových útoků. Pátý byl obviněn z členství v organizaci, která bojuje za obnovení monarchie v Íránu.
Farzad Kamangar (nar. 1975, na prvním obrázku) byl učitelem v kurdské obci Kamyaran a členem odborové organizace učitelů v Kurdistánu. Byl rovněž
aktivistou za lidská práva a věnoval se i publikační činnosti v oblasti vzdělávání. Byl zatčen 19. srpna 2006. Od té doby byl vězněn a podrobován fyzickému i psychickému mučení. Podle výpovědi jeho rodiny, když ho viděli naposled, nebyl ani schopen stát na nohou. V únoru 2008 byl odsouzen k smrti oběšením.O ostatních napíši později nyní musím běžet.
úterý, května 04, 2010
reportáž o Íránu na ČT1
Podívejte se zde na reportáž o Íránu a o těžké práci novinářů v této zemi, odvysílanou na ČT 1:
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/210452801240017-reporteri-ct/
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/210452801240017-reporteri-ct/
čtvrtek, března 18, 2010
Šťastný nový perský rok 1389
Tak, další perský rok je za náma, a tento byl dost pohnutý... ten nový začne 20.3.2010, v sobotu v 18:32 odpoledne a doufám, že se ponese v dobrém.Norooz, tedy nou a rúz "nový den" je prastará, zoroastriánská tradice, kterou se islámistům nepovedlo vyhubit.
Je doprovázená symbolickými úkony a rituály, které mají náboženský nebo tradiční význam v íránské, v minulosti převážně agrární společnosti. Norúz předcházelo například vysázení semínek, ze kterých vyrůstají klíčky. Používá se čočka, přenice nebo ječmen. Provádí se rovněž důkladný úklid domácnosti (cháne tekání), kdy se praly koberce, vyhazovaly se staré věci, nakupovalo se nové oblečení a celkově se oslavoval příchod jara a nové síly v přírodě a v lidech. Mělo to i význam z hlediska čistoty a vyhánění zlých sil z obydlí, ale i přivolávání duchů předků.
V den nového roku se připravuje tzv. sofreye haft sinn, tedy svátečný stůl, na kterém nesmí chybět sedm věcí, které začínají na písmeno S (sinn).
1. sabze, tedy zelené výhonky, které symbolizují znovuzrození.
2. samanu je druh sladkého pudinku z obilí
3. sib znamená jablko a symbolizuje zdraví a krásu
4. sendžed je sladký vysušený plod, říké se mu i čínská datle, nebo cicimek datlový jujube ale nevím jak se to česky přesně jmenuje a symbolizuje lásku.
5. sír, česnek, symbolizuje lék, léčivo.
6. somágh je cihlově až tmavě červený prášek z umletých plodových palic vyššího keře škumpy koželužské (Rhus coriaria), a symbolizuje barvu východu slunce a vítězství dobra nad zlem.
7. serke, neboli ocet, symbolizuje věk a trpělivost.
(občas se objevují další, viz článek dále)
Ze zoroastriánský
ch dob pochází i Chvadža Pirúz. V zoroastriánských dobách to byl nejúspěšnější člověk, pirúz znamená vítěz, který na období nového roku nahrazoval starostu města a staral se, aby nikomu nic nechybělo a aby bylo všude veselo. Po vpádu Arabů se zkomolil na Hádží Firúz a symbolizuje ho postava podobná klaunovi se začerněným obličejem. Jeho posláním je rozveselovat lidi a před novým rokem se konají průvody hádžího Firúza s hudebníky v ulicích.Poslední středeční večer je Čaháršanbe súrí, tedy červená středa, kdy se zakládají ohně a lidé kolem tancují a přeskakují je. Říká se "sorchiye to az man, zardiye man az to", co znamená "dej mi svou červeň a vezmi si ode mě moji žlutost", kde žlutost znamená zimní bledost a od ohně se čerpá červeň, tedy energie a zdraví. Popel se poté zahrabává v polích a znamená také odehnání zlých sil.
Další tradicí je ghášok zaní (znamená to bouchání lžící), lidé, hlavně děti navštěvují domy sousedů v maskách s kovovou mísou a lžící, před domem bouchají lžící na mísu a sousedé jim do mísy dají dárky. Musí ale být úplně zticha a nepoznáni.
Další je fál gúš, tedy naslouchání věštbě. Neprovdané mladé ženy a dívky se schovávají v temných uličkách a poslouchají rozhovory kolemjdoucích. První věta, kterou zaslechnou, pokud je pozitivní, věští jim, že se do roka provdají.
Túpe morvárí bylo velké dělo na teheránské citadele, pokryté perlami. Vytahovalo se na čaháršanbe surí a kolem něj chodily neprovdané ženy v naději, že jim to přinese ženicha.
Gere gúšáí je další tradicí. Ti, kdo měli nevyřešený a těžký problém prosili prvního kolemjdoucího, který jim zkřížil cestu, aby jim pomohl rozvázat uzel na košili. Pokud tak učinil, měli naději, že se jejich problém do roka vyřeší.
Píšváze norúz byl dalším zvykem. Do nové hliněné nádoby na vodu se dávalo několik malých mincí, kus uhlí, semena routy (rostlina a kus kamenné soli. Nádoba se vynesla na střechu a její obsah se vysypal na ulici. U toho se říkalo, při plnění nádoby: "mé bolesti a strasti do nádoby" a poté když se vysypala, "mé bolesti a strasti na ulici". Mělo to rovněž funkci zbavení se zlých sil.
Ve čtvrtek večer před Novým rokem se jí hojná večeře, kdy se podává kuře s rýží. Mělo to vyprosit podobně hojný pokrm alespoň jednou týdně po celý příští rok.
Před příchodem nového roku se do rohu hlavní místnosti domu na ubrus dávaly symbolické předměty:
- Svíčky, podle počtu dětí v rodině. Svíčky musely samy dohořet, nesměly se sfouknout, jinak to přinášelo neštěstí. Znamenaly dobro a teplo do rodiny.
- svatá kniha, podle náboženství v rodině, korán, bible, tora nebo avesta.
- haft sinn, tedy sedm věcí začínajících na písmeno sinn, jak už bylo vyjmenováno - sib (jablko), koření somágh, sír (česnek), pudink samanú, sendžed, sohan (sladkost vyráběna z medu a oříšků, siyáhdáne (sezamová semínka), serke (ocet), sangak (chléb pečený na kameni) - z těchto se vybíralo sedm. Mohly se nahradit ještě dalšími - sonbol (květ hyacintu), spand (routa), sepestán (to je další rostlina), samovar, nebo sabze, tedy zelené klíčky. Ještě se k tomu přidává "sekke", tedy mince, většinou nové a lesklé, symbol prosperity, a zlatá rybka v akváriu.
Sedm sinn v předislámských dobách mohlo být i sedm šín, šír (mléko), šekar (cukr), šahd (nektar), šarbat (sirup), šáne (hřeben), šaráb (víno) a šám´ (svíčka).
Ještě se tam umisťovalo zrcadlo, občas s natvrdo uvařeným vejcem na něm, nebo barvená vejce všude kolem a mísa vody, ve které plaval pomeranč a růžové lupeny.
Saate tahvíl je hodina, kdy se starý rok přehoupne do nového. Členové rodiny se smiřovali a zapomínali na staré hádky a rozepře. Poté se rodiny vzájemně navštěvovaly. První osoba, která vkročila do domu měla symbolizovat štěstí nebo neštěstí, které rodinu potká. I to bylo důležité, kde se člověk nacházel během této hodiny, protože to znamenalo, že tam ten člověk během roku bude trávit hodně času, proto se lidé vyhýbali úřadům, školám a bazaru... (já budu asi bohužel v práci :-) .
Sizde bedar. Oslavy nového roku trvají v Íránu do 13. dne nového měsíce. Tento den lidé opouštějí města a jdou na piknik do přírody. Při této příležitosti se sabze, zelené klíčky, házely do tekoucí vody, nebo se vysázely do přírody. Neprovdané dívky zelená stébla vázaly a říkaly si "sále digar, cháneye šóhar, bače dar baghal" tedy "příští rok ať jsem v domě manžela s dítětem v náručí"...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)