neděle, května 15, 2011

Zprávy o podmínkách v íránských věznicích

http://www.dw-world.de/dw/article/0,,6521530,00.html (Deutsche Welle 8.5.2011, Za překlad děkuji T.M.)

* Írán 7. 5. 2011

Strhávání nehtů několika vězeňkyním ve věznici Gharčak

Ve věznici Kahrízak přišli v roce 2009 o život nejméně tři z protestujících proti výsledkům voleb.
Některé politické vězeňkyně z věznice Radžájí Šahr byly transportovány do věznice Gharčak ve Varámínu, do místa, jemuž se říká „druhý Kahrízak.“ Otec Šabnam Madadzáde říká, že několika vězeňkyním v této věznici vytráhavali nehty.
Šabnam Madádzáde, místopředsedkyně teheránské rady Organizace pro posílení jednoty (íránské organizace absolventů vysokých škol), která byla odsouzena k pěti letům vězení, byla 13. ordíbeheštu 1390 spolu s několika dalšími politickými vězeňkyněmi transportována z věznice RadžájíŠahr do varamínského Gharčaku. Po tomto transportu byla vydána zpráva o uzavření ženské sekce ve věznici Radžájí Šahr v Karadži a transportu vězeňkyň na blíže neurčená místa. Otec Šabnam Madadzáze o převozu své dcery říká: Minulý týden v den návštěv vězeňkyň se matka a sestra vydaly na návštěvu do věznice Gouhardašt. Řekli jim, že vězeňkyně jsou transportovány na jiné místo a ještě téhož dne byly převezeny do věznice Gharčak ve Varámínu.

Pan Madadzáde uvedl: Přes dvě stě osob umístili do několika sýpek v Gharčaku. Bez vody, elektřiny, umývárny a bez jakéhokoli hygienického zařízení. Jsou tam uvězněni lidé počínaje vrahy a násilníky až po politické vězně. Všichni pohromadě v jednom skladišti, bez koupelny, hygienického zařízení, čehokoli... Jednou denně chodí na toaletu a do umývárny, kde si musí mýt i nádobí.

Otec Šabnam Madadzáze hovoří o jediném telefonickém rozhovoru s dcerou z věznice Gharčak. Dnes (17 ordíbeheštu 1390) nám zavolala a říkala: Tatínku, vzali nás do Gharčaku. Říká, že tu slézají nehty a denně dávají jeden kousek chleba. Stojí s obuškem nad hlavami a říkají: tak to prostě je, musíte jíst, nebudete-li jíst, je to fuk. Dělají, co se jim zachce, zmlátí, zabijí, všechno jedno, slézání nehtů, mučení... Stojí tam s obušky a řekne-li nějaká vězeňkyně, že je nemocná, řeknou: „Co to je nemocná? Nemocná, to znamená smrt!“

Farzád Madádzáde, bratr Šabnam Madadzáde, je také uvězněn ve věznici Radžájí Šahr v Karadži. Otec obou těchto dvou politických vězňů o rozsudcích svých dětí říká: Soudní proces s Šabnam trval rok. Obhájcem obou dětí byl pan Avalijájí. Během roku je pětkrát předvedli k soudu, při pátém stání byl pro oba, Šabnam i pro jejího bratra Farzáda Madadzáde, vynesen rozsudek vězení na pět let, a oba byli ihned uvězněni v karadžské věznici RadžájíŠahr.

Transport nejméně deseti vězeňkyň z RadžájíŠahru do Gharčaku

Bratr Šabnam Madadzáde Farzád napsal v měsíci mehru 1389 v dopisu své sestře: Kdyby se zeptali na mé nejlepší a nejhorší vzpomínky, obě splývají v jeden okamžik, v okamžik, kdy jsem tě po měsících strávených v izolaci na děsivé samotce sekce 209 uviděl ve vyšetřovací místnosti. Když jsem se podíval do tvé tváře, která hořela pod tlakem fyzického i psychického mučení, celá má bytost se chtěla rozplakat štěstím, že tě vidím. V tvých zapadlých, ale zároveň planoucích očích, jsem spatřil tvého nezlomného ducha, který ve mně vzbuzoval naději a odhodlání.

Šabnam Madadzáde je dvacetitříletá studentka odsouzená k pěti letům vězení. Šabnam Madadzáde někdejší politická tajemnice islámské organizace vysokoškolských studentů pedagogiky v Teheránu, byla zatčena 1. esfandu 1387. Zpočátku byla ve věznici Evin, potom v karadžském RadžájíŠahru a nyní je v Gharčaku ve Varámínu. Zpravodajský web Kalame píše, že pokud politické vězeňkyně v Gharčaku protestují proti podmínkám ve věznici, zmlátí je bezpečnostní agenti obušky. Podle téže zprávy by do varámínského Gharčaku měli být brzy transportováni i vězni z Evinu.

Otec dvou politických vězňů Šabnam a Farzáda Madadzáde uvedl, že z věznice RadžájíŠahr v Karadži bylo do Gharčaku ve Varámínu transportováno nejméně deset politických vězňů a dodal, že vězeňští dozorci k tomu nepodali žádné vysvětlení: Všichni mlčí. Tito vězni byli původně ve věznici Evin. Po vynesení rozsudku byli „posláni do exilu“ do věznice RadžájíŠahr. Měsíc na to řekli: tyhle odsud převezeme. Jednou říkali, že do Kommu, jindy že do Karadže a nakonec jsme pochopili, že je odvezou do Gharčaku. Převezli tam 200 - 300 lidí a umístili je do několika hal. Ale do jakých hal! S prominutím do chlévů.

Otevřený dopis politických vězňů z Gharčaku.

V sobotu 17. ordíbeheštu 1390 politické vězeňkyně transportované do věznice Gharčak oslovily íránský národ a žádají, aby se jich všichni, jejichž svědomí nespí, zastali proti křivdám, které se jim dějí. Vypovídají o tom, že ve věznici jsou čtrnáctileté a patnáctileté děti. Věznice Gharčak ve Varámínu obsahuje sedm místností zařízených pro několik desítek osob. V každé místnosti je přitom drženo přes dvě stě vězeňkyň. Není tam sebemenší ventilační systém a panují tam žalostné hygienické podmínky, což způsobuje takový zápach, že u mnoha vězeňkyň to vyvolává silnou nevolnost.

V dopisu se dále píše o „týrání a mučení vězeňkyň.“ Největší laskavostí dozorců této věznice je dovolit vězeňkyním užívat dvakrát denně horkou vodu k pití čaje. Minulý týden po hození nádoby s vařící vodou po jedné z vězeňkyň bylo několik vězeňkyň vážně zraněno.

„Ptáme se, kde na světě kvůli rvačce s vařící vodou a jejím následkům slézají někomu nehty z rukou. Kde na světě posílají do ženského oddělení věznice bandy mužů s obušky, aby je mlátili. Kde na světě jsou v takových podmínkách drženy čtrnáctileté a patnáctileté děti.“

Političtí vězni z věznice Gharčak na závěr dopisu uvedli, že kvůli pokračování těchto podmínek přikročili k protestní hladovce.

Hosejn Kermání
Editace: Mostafá Malekán

středa, dubna 27, 2011

Odkud vane vítr změn?

V neděli 17.4.2011 došlo v Íránu k jedné zdánlivě ne příliš důležité události. Ministr rozvědky, Hejdár Moslehí rezignoval. Jeho rezignaci prezident Ahmadínežád přijal, nebo si ji nějak vynutil, protože Moslehí mu už nějaký čas ležel v žaludku. Ale vzápětí to vše smetl ze stolu nejvyšší vůdce Chámeneí.

V Íránu platí, že ministry jmenuje i odvolává prezident, ale platí i nepsaný zákon, podle něhož ti klíčoví (vnitro, zahraničí, rozvědka a podobně) musí být odsouhlaseni Chámeneím. Je tento projev "svévůle" ze strany Ahmadínežáda dalším příznakem rozdrcení zdánlivě jednolité fronty íránské vlády?

Abychom si to ujasnili, zopakujeme si několik klíčových údajů o rozdělení moci a pozvolných změnách, které rozhýbaly pěšáky a střelce na íránské šachovnici. Předtím lidé (včetně médií) často nerozlišovali, kdo je za jednotlivé kroky vlády odpovědný. Ahmadínežád se stal vděčným cílem útoků i posměchu svými výroky a během svého prvního mandátu byl skutečně hlásnou troubou konzervativní skupiny kolem Chámeneího. A za nitky tahal pořád Chámeneí. Bylo to zjevné až do prezidentských voleb 2009, které natolik rozvířily a rozdělili společnost a vyžádaly si desítky obětí v povolebních demonstracích. Navzdory všeobecně rozšířenému přesvědčení, že byly volby zmanipulovány, Chámeneí potvrdil Ahmadínežáda i v druhém volebním období. To právě Mahmúd pravděpodobně potřeboval na uskutečnění svých plánů: během prvních čtyř let se obklopil věrnými spolupracovníky, většinou z řad různých technokratů, revolučních gardistů, případně vlastních příbuzných. V druhém volebním období se mu povedlo zredukovat podíl klerikální složky na klíčových postech na bezprecedentní minimum.

Kámenem úrazu, kde to mezi Ahmadínežádem a Chámeneím vážněji zajiskřilo, byla osoba jeho nejdůležitějšiho spolupracovníka. Touto osobou je Esfandiár Rahim-Mašáí. Tento během krátkého období několika dnů (17-24.července 2009) zastával post prvního viceprezidenta (dohromady je viceprezidentů dvanáct), ale byl nucen rezignovat na pokyn Chámeneího. Nyní je Ahmadínežádovým nejbližším poradcem a tito dva jsou spřízněni i rodinným svazkem: Mašáího dcera je manželkou Ahmadínežádova syna.

Na jedné straně Mašáí během svých projevů občas vytahuje reminiscence na slavnou předislámskou minulost Perské říše, což je mezi konzervativci tabu. Velebil například pozitivní poselství svátků Nového roku (norúz) a občas udeří na nacionalistickou notu, jako kdyby islám vůbec neexistoval. Jindy zas vyzdvihuje íránský šíitský výklad islámu jako jediný správný a určující pro celý islámský svět. Jindy zase řekl, že íránský národ je přítelem Izraelců a Američanů.

Jeho výroky a postoje si okamžitě vysloužily útoky ze strany konzervativních kleriků Ahmada Džannatího, Ahmada Chátamího (pozor, nejedná se o bývalého reformistického prezidenta Mohammada Chátamího ani žádného z jeho bratrů, shoda příjmení je náhodná) a nakonec i Mohammada Mesbáh-Jazdího, kterému se mezi lidmi přezdívá „krokodýl“ (temsáh). Proti Mašáímu rozpoutali očerňovací kampaň a nazvali ho podezřelým živlem s kdovíjakými úmysly, zahraničním agentem, příšlušníkem zakázané náboženské skupiny, atd.

Hned nás ale napadne, že tady něco nesedí. Jak může navenek tak věrný muslim, notorický kritik Izraele a Spojených států a popírač Holokaustu jako Ahmadínežád trpět takovéto výroky a chování od svého nejvěrnějšího poradce? Když se trochu pozorněji podíváme na Ahmadínežádovu kariéru, kromě několika bílých, nebo spíše temných míst v jeho minulosti a několika slavných absurdit („my v Íránu nemáme homosexuály“) zde najdeme i pár celkem zajímavých vybočení ze zaběhaných kolejí myšlení typického islámského konzervativce. V roce 2006, nedlouho po svém zvolení se pokusil prosadit, aby ženám byl konečně povolen vstup na fotbalové stadiony a rovněž řekl, že Írán má mnoho důležitějších problémů, než to, jak se ženy oblékají. Tyto snahy o „novoty“ byly samozřejmě převálcovány konzervativním klérem, který náročky nasadil ještě tvrdší kurz. Po svém druhém, kontroverzním zvolení v roce 2009 se snažil prosadit tři ženy do ministerských pozic, a to v zemi, kde žena nemůže zastávat post soudce, protože prý na to „nemá dost soudnosti“. Nakonec prosadil alespoň jednu, ministryni zdravotnictví, ale jinak ženy zastávají i jiné funkce. Proč se Ahmadínežád vůbec odchyluje od hlavního konzervativního proudu? Proč se snaží omezit vliv kleriků ve vládě? To je velice zajímavá otázka. Je možné, že celý jeho konzervativismus je jenom póza, kterou potřeboval k získání přízně a potvrzení druhého mandátu. Nebo snad pochopil, že vláda kléru zemi jenom brzdí a omezuje? Nebo je to z čirého pragmatismu, protože snad vycítil ducha změny, který se pomalu, ale jistě vkradl za posledních třicet let do myslí lidí a chce ji pouze využít ve svůj prospěch. Tou změnou je ztráta důvěry ve vládu fakíha, islámského duchovního, která, v případě íránské duše se nemusí vůbec snoubit se ztrátou víry v Boha.

Nakonec se možná staneme svědky zuřivého boje o moc mezi dále se drobícími frakcemi rozhaštěřených turbanů a tmavě zelených uniforem. Na počátku se od vlády odštěpilo křídlo reformistů. Byli tolerováni, ale dohromady ničeho nedosáhli, protože si ani nedokázali určit jasné cíle a pořád je svazovala jejich loajalita myšlence islámské republiky, jak ji definoval Chomejní. Práh tolerance překročili protesty po prezidentských volbách. Byli postupně napadáni, zdiskreditováni a jejich vůdci Músaví a Karrúbí nakonec umlčeni v šeru domácího vězení.

Z těch, kteří ze šarvátek vyšli vítězně, byla posílena jedna velice důležitá skupina, a tou jsou Revoluční gardy. A to vůbec není žádná sebranka idealistických pouličních militantů a revolucionářů. Je to vysoce organizovaná a dobře vyzbrojená složka, která má pod přímou kontrolou velkou část samotného státu včetně telekomunikací, těžkého průmyslu a nukleárního programu a je to vlastně speficický druh kapitalistické megakorporace. Podle dostupných údajů jsou gardy jedním z největších podniků v Íránu po státní ropní společnosti a snaha zahrnout Gardy do sankcí a zmrazit její aktiva v zahraničí má své opodstatnění. Původně byli Revoluční gardy věrné Chomejnímu a potažmo Chámeneímu, ale kdo může zaručit, že se vrámci tak silné a natož ozbrojené organizace nenajdou lidé, kterým je nějaký islámský idealismus ukradený a budou se pokoušet celý systém vlády změnit, samozřejmě ve svůj prospěch, třeba i násilným pučem, odstraněním klerikálních a teologických elementů a sekularizací celé mašinerie. Nemusí to být nutně sekularizace a demokratizace, jak by si to představovali lidé, co ty hlavy stejně pramálo zajímá, ale myslím si, že to odstranění náboženských představitelů ani nemusí být tak těžké, jak se na první pohled zdá. Různé náboženské autority a pseudoautority se snaží nějakým způsobem vyzdvihnout Chámeneího důležitost a vážnost. Otázkou je, nakolik úspěšně. Před několika týdny se objevil dokumentární film, který ztotožňuje Chámeneího s mýtickou figurou Seyeda Chorásáního, jenž má připravit cestu pro druhý příchod ztraceného imáma Mehdího, 12. šíitského imáma. Snímek vyvolal nemalé kontroverze i mezi klérem, jehož část ho považuje za herezi. Jenom pro pobavení, před několika dny Ajatoláh Mohammad Saídí, vedoucí pátečních modliteb v Qomu (svaté město jižně od Teheránu) řekl, že Chámeneí byl zázračným dítětem a poté co se narodil zvolal arabsky „Yá Alí!“ (vzývání šíítského vůdce Alího). No uznejte, může někdo brát tyto lidi vážně a nechat v jejich rukou správu celé země?

Nyní bude záležet už jenom na tom, kolik má Ahmadínežád přívrženců na všech úrovních, zda se jim podaří ho obhájit proti Chámeneímu, nebo ho stihne stejný osud, jako reformisty, jenž upadli v nemilost a byli umlčeni. Chámeneí se hned posnažil jakékoliv spory popřít. Určitě je i mezi konzervativci dost pragmatiků, kteří se budou snažit rozkolu a oslabení vlády zabránit, protože nad každým oslabeným a osamoceným lvem obvykle už lačně krouží hejno supů.

pondělí, dubna 25, 2011

Co dělat se splašeným arabským koněm?

Představte si, že si pořídíte koně. Nejdříve ho musíte chytit a zkrotit. Poté pro vás tiše a bez odporu pracuje, tahá náklady, vozíte se na něm. Ale jednoho dne se najednou kůň postaví na zadní a shodí vás na zem. Ležíte na zemi, ještě pořád v šoku, a kolem běhá velké nebezpečné zvíře. Co udělá, nikdo neví. Může se za chvíli uklidnit. Může vám utéci a už ho nechytíte. Nebo vás může pokousat a udupat...

Ten kůň by mohl být metaforou pro Blízký východ a Severní Afriku. Ekonomicky přínosný a strategicky důležitý, ale i temperamentní a nevypočitatelný. A ten jezdec, to je západní svět.

Mnohé dnešní africké a blízkovýchodní státy jsou “chudými příbuznými” západního světa. Jejich hranice byly většinou vytyčeny nejdříve vzájemnými zápasy největších koloniálních mocností a v průběhu jejich konsolidace a osamostatnění někde na stolečku u čaje o páté, bez dostatečného vědomí a vlastně i reálného zájmu o skutečné etnické a náboženské složení obyvatel. Proto například Kurdové zůstali bez vlastního státu, rozděleni mezi Turecko, Irák, Sýrii a Persii (Írán). Západní velmoci se dodnes nemohou ubránit smíšeným pocitům a k těmto zemím a jejich obyvatelem přistupují jako ke svým adoptovaným dětem: často tam dosadili, nebo nechali nastoupit vládu, či diktátora výměnou za ekonomické výhody při využívání nerostného bohatství. Když ten diktátor začne až moc drtit své obyvatele, tak mu trochu pohrozí sankcemi, jako když rodiče pohrozí učiteli, aby to jejich dítko moc netrestal. V zásadě však raději nechají věci být, protože toho starého učitele již znají, vědí jak s ním jednat. Bojí se, co by přinesla změna, že by snad nový poručník mohl být i horší, než ten starý. Ale prvotní šok jim způsobí, když jejich dítko, pokládáno za nepříliš chytré, trochu zaostalé, trochu v zajetí různých předsudků a kulturních zátěží, najednou zvedne hlavu, utrhne se z řetězu a zatouží si samo zvolit své vůdce a způsob života.

A tak nyní Západ jenom stojí v němém úžasu a nemá ani tušení, jestli by těmto zemím měl pomoci najít si novou identitu, nebo jenom nečinně přihlížet, jak staří známí diktátoři jejich rebélii zlomí a utopí v krvi. Obávají se riskovat staré, víceméně fungující vztahy výměnou za nejistou naději nových přátelství nebo i nepřátelství. Pohlížejí na jejich snahy s nedůvěrou a tvrdě přemýšlejí, zda se do celé záležitosti zamíchat, uznat opoziční vládu a začít s ní jednat, případně ji i pomoci nějakou tou dodávkou zbraní.

Váhavost a nejistotu postoje Západu vyjádřuje rozpolcenost nad přístupem k Lýbii. Západní vůdci jenom těžce ukrývají dilema mezi proklamovanou povinností chránit civilisty před násilím a garantovat dodržování lidských práv a mezi obezřetností. Hrozí totiž, že si opětovně vyslouží nálepku nových kolonialistů, neoprávněně se vměšujících do interních záležitostí suverénních států, chování kritizované tradičně Čínou a částečně Ruskem. Ale tajně mohou všichni válčícím stranám prodávat zbraně, tomu přece nic nebrání.

Média i veřejné mínění oscilují od konspiračních teorií o vměšování a podněcování nepokojů zvenčí až po hrozby uchvácení vlády v mocenském vakuu islámisty. Lidem je asi přirozená tendence zjednodušovat a vidět vše v černobílém schématu. Je jednodušší hodit všechny do bezedného pytle islámismu. Jak kdyby bylo tak nepochopitelné a nepravděpodobné, že i Arabové, Íránci a další blízkovýchodní národy mohou toužit po svobodě, ekonomickém rozvoji, sebeurčení... míru. Problém je i v tom, že chybí věrohodné informace. Bez svobodných voleb nebo referenda nikdo nemůže s určitostí zjistit procento přívrženců a odpůrců Kaddáfího, Assada, Chámeneího a dalších. To otevírá volné pole dezinformaci z obou stran spektra. Odpůrci “západního vměšování”, kterým je v podstatě jedno, pokud diktátor vyvraždí pár měst, hlavně, že si to vyřídí sami mezi sebou, a přívrženci diktátora budou tvrdit, že v odboji má prsty CIA, Mossad a podobně. Přívrženci “západní pomoci a vývozu demokracie” budou schválně opomíjet jistá sociologická fakta a zkreslovat procento osvícených odpůrců režimu nebudou si uvědomovat, že v některých společnostech se transplantovaná demokracie nemusí vůbec ujmout, protože v nich chybí uvědomělá občanská společnost na dostatečném vývojovém stupni.


Diktatury, tedy alespoň jejich velká část, samy dosáhnou svého poločasu rozpadu. V momentu, když již nedokážou reagovat na změněnou situaci a neprojevují vůli řešit ekonomické a sociální problémy, korupci a klientelismus, svévoli úřadů... a vše chtějí umlčet jenom vystupňováním teroru. Když se o problémech nemluví, neznamená to, že neexistují. Postupem času se samy nevyřeší, naopak, prohloubí. Vše tiše doutná pod víčkem cenzury, ale když to bouchne, je to ohňostroj. Moment zlomu nastane, když se lidé najednou přestanou bát vyjít do ulic proti ostrým kulkám. Lidé riskují svůj život, jenom když je to v jejich existenciálním zájmu. Ekonomický úpadek země může celý proces podstatně urychlit, ale zde závisí jeho úspěch na procentu obyvatel, kteří ze stávajícího režimu nějakým způsobem profitují.

Každá lidská společnost přirozeným vývojem dospěje k vůli k sebeurčení a jisté formě svobody rozhodování. Možná to nebude hned demokracie podle západních představ, možná to bude konstituční monarchie, nebo nějaký vývjový mezistupeň od autoritativní vlády k pluralitě názorů. Nechme se překvapit. Média, internet a proud myšlenek nelze filtrovat dokonale a navždy. Pokrok nelze zastavit. Je jako tsunami, které se nezadržitelně valí a Západ se najednou vzbudí v jedno chladné ráno a zjistí, že v jistý moment může být najednou pozdě zkoušet naskočit na splašeného koně a již dávno nemá věci pod kontrolou, jak by si to možná přál.

Najednou Blízký východ už nebude potřebovat zásilku instantní demokracie na stříbrném podnosu. Dospěje k ní sám.


----

Kromě zkoušky ohněm západní politiky se tzv. „arabské revoluce“ v regionu stávají i jevištěm soupeření vlivu Saúdské Arábie a Íránu, což se projevuje v mediální podpoře Íránu vůči šíitským demonstrantům v Bahrajnu. Ten Írán považuje za svojí sféru vlivu, ve skutečnosti je to důležité nárazníkové pásmo vůči vlivu Saúdské Arábie a potažmo Spojených Států. Šíitské protesty byly zde umlčeny nasazením společných sil Saúdské Arábie a ostatních sunnitských států Perského zálivu. Írán hlasitě kritizoval porušování lidských práv při potlačení této revolty, zatím co bahrajnská sunnistská vláda a další sunnitské arabské země v regionu Írán obvinily z podněcování nepokojů a podvratné činnosti a vztahy se vyhrotily. Nyní Bahrajn hrozí vyhoštěním íránských diplomatů a uzavřením ambasády v Manáma.

Tento trend potvrzují i incidenty mezi Íránem a Kuvajtem. 29.března byli v Kuvajtu 3 lidé (dva Íránci a jeden Kuvajťan) obviněni ze špionáže pro Írán a odsouzeni k smrti. Další tři íránští diplomaté byli z Kuvajtu vyhnáni k 2. dubnu. Írán na odpověď rovněž dal 10 dnů kuvajtským diplomatům k opuštění země a zdá se, že se konfrontační rétorika jenom tak neutiší. Írán samozřejmě zamítl obvinění z vměšování se do záležitostí sousedů.

Státy v Perském zálivu nemají eminentní zájem vztahy s Íránem výrazně zhoršit, obávají se však rostoucího vlivu Íránu jako čert kříže. V Iráku po smrtelném nepříteli Saddámovi zasedla vláda, která Íránu vychází v ústřety až moc. V posledních dnech se jedná o vydání Íránců, kteří přežívají v internačním táboře v iráckém Ašrafu. Jsou to příslušníci sektoidní militantní organizace MEK (Mudžáhedíne Khalq), zarytí nepřátelé íránského režimu, a v Íránu by je čekal tvrdý soud a pravděpodobně poprava.

V případě pádu spojeneckého režimu Bašara Asada v Sýrii Írán riskuje ztrátu svého nejvěrnějšího a nejdůležitého spojence v regionu. Svůj výsostně relativistický postoj k „právu lidí na svobodu“ a „porušování lidských práv přojevuje íránská propaganda totálním mlčením o posledních tragických událostech a krvavém potlačení demonstrací.

V této prekérní situaci se Írán snaží rychle využít ve svůj prospěch i převrat v Egyptě. Vztahy mezi oběmi zeměmi byly pod bodem mrazu více než 30 let z několika důvodů. Jedním z nich byl shovívavý postoj Egypta k Izraeli a jeho účast na jednáních v Camp David (1978). Po revoluci 1979, kdy došlo k vyhnání íránského Šáha, byl to právě egyptský prezident Anwar As-Sadat, jež svého dlouholetého spojence a osobního přítele přichýlil a dovolil mu v Egyptě dožít posledních pár týdnů, než Mohammad-Rezá Pahlaví nakonec podlehl rakovině. Šáh je v Egyptě i pohřben. Během íránsko-irácké války (1980-88) Egypt podpořil Irák. Již beztak mrazivé vztahy byly ještě více pošramoceny veřejnou heroizací a oslavou atentátníka, který prezidenta Sadata nakonec zavraždil. Na počest Cháleda Al-Islambúlího v Teheránu dokonce nazvali jednu ulici. Kvůli všem těmto incidentům je pro Íránce dost těžké získat egyptské vízum. Pokud se Íránu podaří získat Egypt na svou stranu, mohlo by mu to otevřít nové možnosti v Severní Africe, i podle pokračování vývoje v Lýbii. A samozřejmě by to mohlo stížit situaci Izraele. V konečném důsledku by větší změny a nová strategická partnerství mohly výrazně pozměnit současnou rovnováhu sil v regionu. Pokud se Írán neoslabí zevnitř rozpory, které se pořád prohlubují. Ale to je na další kapitolu.

Další konference o bezpečnosti v Evropě, tentokrát Brno

Pro studenty, co studují tak nepodstatnou věc, jako jsou mezinárodní vztahy a bezpečnost, a lidi, co nevědí, co s volným časem (a proto třeba navštěvují tyto stránky) doporučuji:

Ve čtvrtek 12. května 2011 se uskuteční bezpečnostní konference „Jaká bezpečnost pro Evropu v měnícím se světě“. Konference se koná v rámci předsednictví Maďarska v Radě EU a veletrhu IDET 2011 pod záštitou primátora města Brna Romana Onderky.

Místo konání: Sněmovní sál Nové radnice, Dominikánské náměstí 1, Brno.

Program konference najdete zde.

Účast potvrďte do pátku 6. května 2011 na e-mail sbp@fsv.cuni.cz.

pondělí, března 21, 2011

Konference o Íránu 18.4.2011 v Praze

Jestli vás problematika Íránu zajímá hlouběji a budete v Praze 18.4. můžete se účastnit mezinárodní konference o Íránu pořádané Metropolitní Univerzitou, na téma "Írán - demokratizace, občanská společnost a lidská práva" kde promluví řada expertů z ČR i zahraničí. Bližší informace najdete zde.

neděle, března 20, 2011

Šťastný nový perský rok


Krátce po půlnoci v noci z neděle 20.3.2011 na pondělí 21.3.2011 začne nový perský rok 1390, podle achaimenovského kalendáře 2570. Dnes se rodiny sejdou u slavnostné večeře a připraví stůl se sedmi tradičními symboly jara, štěstí, blahobytu a zdraví. Tento svátek je ještě predislámský a pochází ještě ze společného indoevropského kulturního dědictví, stejně jako evropské pohanské Velikonoce s barevnými vejci a pálením symbolu zimy a podobnými tradicemi, které s křesťanstvím nemají nic společného, navzdory tomu se v některých oblastech zachovaly téměř dodnes.
Doufám tedy, že tento rok začne šťastně a přinese krásné jaro a více svobody pro všechny.

sobota, března 12, 2011

Pozvánka na filmy v rámci festivalu Jeden Svět 2011

I v roce 2011 se koná již známý festival Jeden Svět a i letos se na program dostaly dva filmy s tematikou Íránu:
Salam Rugby - více info zde - film o všemožných překážkách, které íránský režim připravil pro ženy, které by chtěly naplnit svou touhu po sportu.
Věznice Írán - více info zde - snímek o událostech v létě 2009 po prezidentských volbách následovaných brutálně potlačenými protesty.

Afghánistánu se věnují filmy Afghánští tanečníci, Camp Victory Afghánistán, Manželka za padesát ovcí, Skejtistán a Tři dary. O Iráku mluví film Baghdádská filmová škola a o traumatu amerických vojáků film Holka z plakátu.
Kromě toho je na programu celá škála zajímavých snímků. Celou nabídku najdete zde.

pátek, března 11, 2011

Chámeneí: příběh padělaného vůdce

Překlad vynikajícího článku Mahmúda Delcháste:

Všichni víme
, že současný íránský režim systematicky používá politických kliček, aby pokračoval ve své monopolizaci moci. Ale jak moc jsou známé vlastní politické machinace reformistů a za jakou cenu jsou skryty před zraky veřejnosti? Za velkou cenu, pokud vezmeme v úvahu současnou snahu zeleného hnutí oddělit se od všemocné autority nejvyššího vůdce ajatolláha Chámeneího. Co kdyby se více mezi lidmi rozšířilo například to, že se Chámeneí stal ve skutečnosti vůdcem nikoli prostřednictvím zákonných prostředků, ale prostřednictvím padělaného dopisu, psaného údajně předchozím vůdcem Chomejním, těsně před jeho smrtí? Podle íránské ústavy, nejvyšším vůdcem země musí být ajatolláh, mardža. Chámeneí nebyl dokonce ani ajatolláh. Před revolucí si vydělával na živobytí prostřednictvím kázání (rúze chání), co může vykonávat dokonce i nejméně vzdělané duchovenstvo.


Chámeneí se nikdy neměl stát vůdcem. Grand-Ajatolláh Montazerí byl už zvolen nástupcem Chomejního Radou expertů, která byla za volbu zodpovědná. Ale dříve, než mohl převzít funkci, byl sesazen pro jeho roli v odhalení skandálu "Irangate", který vedl k popravě jeho zetě, a zveřejnil informace o masakru politických vězňů v roce 1988. Odstranění jediného kandidáta se statusem ajatolláha vytvořilo mocenské vakuum, které muselo být vyplněno okamžitě. Rada expertů narychlo vytvořila různé scénáře pro volbu příštího vůdce (rada původně tří, a pak pěti lidí), ale žádný z nich nebyl přijatelný. Náhle Rafsandžání překvapil Radu předložením dopisu od Chomejního, ve kterém uvedl, že příští vůdce nemusí být velkým ajatolláhem.

Tento dopis odstranil hlavní překážku v Rafsandžáního cestě k uskutečnění jeho plánu stát se nejmocnějším mužem Íránu. Jeho cílem bylo, aby schválily Chámeneího, kterého on považoval za člověka slabé povahy, za nejvyššího vůdce. Potom, po odstranění funkce premiéra by začlenil její pravomoc do pravomoci prezidenta a celkově rozšířil vliv této funkce, která již byla podřízena pouze moci Chámeneího. Fungovalo to. Po dvou dopisech od Chomejního na podporu Chámeneího ho Rada expertů zvolila za nejvyššího vůdce.

Ale překvapivé objevení se tohoto dopisu z ničeho nic vyvolalo podezření u někdejšího prezidenta, Abolhassana Banisadra. Ten poskytl dvoum soudním grafologům několik dopisů Chomejního, dopisy od Chomejního syna, které dostal během svého prezidentství, a údajný Chomejního dopis. Odborníci dospěli k závěru, že dopis, který přečetl Rafsandžání v Radě expertů byl napsán někým téměř o 30 let mladším než Chomejní, a pravděpodobně byl napsán jeho synem. Grand Ajatolláh Montazerí také uvedl ve svých memoárech, že Ahmad Chomejní často falšoval rukopis svého otce.


Na základě těchto zjištění, Le Monde otiskl článek (29/6/1989), který argumentoval, že Chámeneí se stal vůdcem prostřednictvím padělaného dopisu od Chomejního. Íránské velvyslanectví ve Francii vehementně protestovalo proti tomuto prohlášení a v odezvě Le Monde vyzval velvyslanectví, aby předložil nějaký pádný protidůkaz. Velvyslanectví nikdy nepřijalo tuto výzvu.

Tato informace je k dispozici již více než dvacet let. Proč tedy byla uváděna něbo zmiňovaná tak zřídka, pokud vůbec, natož proč Íránci nebyli informování o tak nesmírně důležitém faktu? Vysvětlení je třeba hledat v povaze reformního hnutí na jeho nejvyšší úrovni, což je přesně tam, kde můžeme identifikovat Achillovu patu zelené hnutí. Mnozí z jeho lídrů vědí, že pokud předloží tyto informace veřejnosti, nebudou schopni ospravedlnit jejich přijetí Chámeneího autority. Mají tedy společný zájem s vládnoucí mafií zabránit, aby se tato informace zveřejnila.


Výsledkem je rostoucí frustrace hnutí na masové úrovni, která byl částečně zodpovědná za jeho drastické zpomalení, před jeho znovuoživením v důsledku revolucí v Tunisku a Egyptě. Poté, co jsme byli svědky tolika krveprolití a masového zatýkání, mnozí lidé nejsou ochotni riskovat zatčení, mučení nebo popravu výměnou za naději, že budou uskutečněny jen menší změny v sociálním systému, zatímco nejvyšší vůdce Chameneí a politické struktury by zůstaly nedotčeny. Slogany v nedávných demonstracích, v němž mládež požaduje, aby Chámeneí následoval osud Bin Alího a Mubáraka v Tunisku a Egyptě, pouze ukazují na rostoucí propast mezi řadovými členy hnutí a jeho vedením, která se zavázalo pouze k reformě .

Hnutí doposud trpí krizí identity pro některé z pochopitelných důvodů. Za prvé, navzdory jejich strádání a nedávnému zatčení symbolických vůdců zeleného hnutí, Músavího a Karrúbího, jsou stále ještě sami uvězněni v rámci politických vymožeností. Za druhé, před explozí revolucí v arabských zemích, mládež v Íránu podlehla strachu ze "spáchání" další revoluce, a tedy strachu, co by se stalo, kdyby se režim zhroutil (strach, který jim byl vštěpen reformistickými intelektuály). A konečně, v důsledku cenzury, hnutí se zatím nepodařilo identifikovat demokratickou a nezávislou politickou alternativu, která zpochybňuje režim v jeho celistvosti. Pokud se tyto věci nezmění, bude upadající a roztříštěný systém nadále způsobovat těžkosti v životě Íránců a udržovat zemi na pokraji vnitřní i zahraničněpolitické krize.

neděle, února 20, 2011

Výtah z dnešních událostí, 20.2.2011


V Íránu se opět demonstrovalo. Bohužel v zemi nejsou oficiální zpravodajové, proto veškeré zprávy vycházejí z výpovědí očitých svědků. Údajně byl zabit jeden člověk u náměstí Hafte Tír (důsledek střelby ostrými náboji). Zatím to nebylo potvrzeno. Dům Mír Hoseina Músavího byl údajně odříznut od světa železnou zdí. Podle lidí bylo v ulicích více demonstrantů než v pondělí 14.2., ale i počty bezpečnostních složek byly velice vysoké. Podle svědků jejich příslušníci byli nyní téměř všichni maskováni, co v létě 2009 nebylo běžné.
Šíráz, Isfahán, Mašhad, Tabríz, Máhábád, Rašt, Mariván a několik dalších.
Internet byl velice pomalý a telefonní spojení bylo rovněž rušeno.
Nové heslo demonstrantů bylo "Seyed Alí zemři, aby ses mohl setkat s Bin Alím (zesnulým tuniským prezidentem)". V noci na dnes lidé znovu křičeli "Allahu akbar" ze střech.

Byla zadržena i dcera bývalého prezidenta Hášemí Rafsandžáního, Faíze Hášemí, ale byla v krátké době propuštěna.

Zaměstnanci rafinerie v Abadánu, kteří údajně šest měsíců nedostali své mzdy, údajně vyhlásili stávku. Pokud budou stávky pokračovat, hlavně v ropním průmyslu, dokáže to vládu položit na kolena, stejně jak se tomu stalo v roku 1979. Rafinerie měla projít velkou rekonstrukcí a rozšířením výroby (protože produkce nestačí pokrýt domácí spotřebu), ale projekt ještě pořád nebyl dokončen.

Další (v pořadí již čtvrtý) diplomat podal demisi. Ahmad Malekí, konzul v italském Miláně, který 24 let pracoval v diplomatických službách, podal demisi na protest proti násilí páchaném na demonstrantech proti režimu.

Skupina důležitých šíitských kleriků z měst Qomm a Nadžaf (v Iráku) vydala prohlášení, ve kterém vyzývá Revoluční Gardy a Basídž, aby se přidali k lidem. Odsoudili násilí a označili Chámeneího jako jeho původce, rovněž spochybnili jeho náboženskou autoritu z důvodu lží a násilí.

Íránský konzulát ve Frankfurtu se stal terčem útoku kameny.

Film "Rozvod Nádera a Simín" íránského režiséra Asghara Farhadího získal zlatého medvěda na 61. ročníku berlínského filmového festivalu, jak za nejlepší film, tak i za nejlepšího herce a herečku. Festival se celý nesl v duchu vzpomínky na íránského režiséra Džafara Panáhího, který je ve vězení. Organizátoři festivalu na jeho počest nechali jednu prázdnou židli v porotě.

Videa zde: tohleto je konkrétně ze Šírázu:







zásahové jednotky na motocyklech:



Demonstrace hlásí i jiné země: v Lýbii se počet obětí blíží dvoum stovkám, poté co Kaddáfího bezpečnostní složky údajně zaútočily proti demonstrantům střelbou z vrtulníků. Kaddáfí se rovněž poučil a proti svým lidem nasadil nájemné žoldáky z Čadu. I zde, v Lýbii muslimští duchovní odsoudili násilí a vyhlásili ho za "harám", tedy proti islámu.
V Maroku lidé protestovali a chtějí novou ústavu.
V Bahrajnu protesty šíitské menšiny proti sunnitské menšinové vládě pokračují.
V Tunisku se znovu rozhořely demonstrace proti dočasné vládě. Bývalý prezident Bin Alí, který utekl do Saúdské Arábie, v pátek 18.2.2011 zemřel.
V Jemenu se střetla skupina provládních demonstrantů s těmi protivládními.
V Alžírsku se rovněž demonstrovalo.

Zde je velice pěkné rezumé událostí v arabských zemích (v angličtině), v češtině zde.

pátek, února 18, 2011

"Den nenávisti"

Dnes (pátek 18.2.2011) se v Teheránu sešly tisíce přívrženců vlády a volali po popravě opozičních vůdců Músavího a Karrúbího. Demonstraci nazvali "den nenávisti". Lidé kromě obligátních portrétů Chámeneího a Chomejního nesli i portrét zabitého studenta Sán´e Žáleho, který byl prohlášen za mučedníka režimu, kterého zabili "monáfeghín", přívrženci fantomatického hnutí Modžáhedíne Chalq, o kterém zde byla několikrát řeč. Lidé nesli předtištěné tabulky s různými hesly, hlavně "Karúbí a Músaví musí být popraveni", loutky a v photoshopu upravené fotografie s oprátkami na krku a podobně. Pro ilustraci dodávám fotografie. Nicméně když si srovnáte množství lidí s demonstracemi v létě 2009, na dvanáctimilionové hlavní město to zas není až tak moc. Pro ilustraci přikládám mapu Teheránu: místo kde se sešli příznivci režimu je to menší náměstí vpravo, Meydáne Engheláb (náměstí Revoluce). To větší náměstí vlevo je Meydáne Ázádí, které opoziční demonstranti nejenom úplně zaplnili, ale davy byli všude od tohoto náměstí až po to druhé náměstí, co je široký bulvár dlouhý kolem 5 kilometrů. Jen pro ilustraci, pokud znáte Prahu, představte si demonstraci od metra Želivského (Olšanské hřbitovy), po celé Vinohradské až po Václavské náměstí, až po metro Můstek, končící obřím náměstím, tipuju tak 3-4x větším, než je Karlovo náměstí.




Pro popravu lídrů opozice se vyslovil i Džannatí, který vedl páteční modlitby, které jsou v Íránu tradičně ukazatelem politických trendů a názorů režimu.

Výkřiky po fyzické likvidaci opozičních vůdců i jejích přívrženců je ale dost vážným varováním před eventualitou občanské války. Nic není vyloučeno. Bohužel, nenávist je velká na obou stranách.

Podle webstránky "Kalame", která je blízká Músavího hnutí, oba lídři tzv. "zeleného hnutí" jsou již několik dnů drženi pod policejním dohledem ve svých domovech bez možnosti telefonické nebo internetové komunikace a bez možnosti přijímat návštěvy. Jejich osobní ochranka byla nahrazena vládními složkami v maskách, které monitorují lidi pohybující se v okolí. Nemohli se ani účastnit pondělní protivládní demonstrace.
Lidé se ale nedali odradit a svolali další demonstraci na neděli (20.2). V Kurdistánu na protest proti zabití zmíněného studenta lidé plánují stávky.

Kromě těchto zpráv by vám ještě neměla uniknout jedna. Dvě íránské válečné lodě žádaly o povolení veplout do Středozemního moře přes Suezský průplav.

čtvrtek, února 17, 2011

"Bože, dej abych umřel vestoje, jsem unaven tímto životem v ponížení."

Tuto větu napsal na svou stránku na Facebooku Mohammad Mochtarí, dvaadvacetiletý student. Pár dnů poté byl zastřelen vládními bezpečnostními složkami, v pondělí 14.února 2011 v Teheránu.

Byl zabit během protivládní demonstrace, první po téměř roce, kdy tak zvané "zelené hnutí" jenom doutnalo pod povrchem a probudily ho poslední události v Tunisku a Egyptě, kdy se lidem podařilo vyhnat diktátory.

Další obětí střelby a násilí proti demonstrantům byl Sán´e Žále, pocházející z kurdské sunnitské menšiny z města Páve v provincii Kermánšáh. Bylo mu 26 a byl rovněž studentem. Studoval divadelní vědu v Teheránu.

Jejich jména, fotografie a informace o jejich smrti se rozšířily mezi lidmi, jako se předtím stalo s dalšími oběťmi, jako byla Nedá Agha Soltán, Kiánúš Ásá, Sohráb Erábí a desítky dalších (téměř úplný seznam zde). Vláda ale vymyslela trik, kterým chce zamezit vzniku kultu mučedníků hnutí za svobodu. Oficiální média zveřejnily zprávu, že byli oba zabiti teroristickou organizací MEK (Modžáhedín-e Chalq), která je již nyní pouze spíše strašákem, fantomem s krvavou minulostí, než skutečnou hrozbou pro režim. Nicméně vláda se jejich jménem moc ráda ohání. O Žálem bylo prohlášeno, že byl členem islámistické milice Basídž, co bylo jeho rodinou dementováno v nevládních médiích a v rozhovoru, který jeho bratr poskytl perskému vysílání Hlasu Ameriky. Jeho rodině bylo vyhrožováno, nebylo jim dovoleno mluvit se zahraničními médii, Sáne´ho bratr byl po tomto rozhovoru zadržen. Jeho rodině dokonce nebylo ani dovoleno se zúčastnit oficiálního pohřbu a pietní akce na počest jejich dítěte, který vláda zorganizovala na teheránské univerzitě.

Tak velice se vláda děsí kultu mučedníků.

Právě kult mučedníků, tak nesmírně důležitý v íránské kultuře, napomohl vítězství Íránské revoluce v roce 1979.