Unikáš mi jako vítr
jež si hraje s tvými vlasy
a zapomínáš na ty časy
když do stínů jasmínů
sedali jsme si
a v nekonečném tichu
utonula píseň tvého smíchu
a odpověď přišla bez otázky...
do klece své lásky
zavírám jen vítr
jež mě hladí
svou studenou dlaní
a zhasíná mou svíci
bez naděje na shledání...
Inspirováno perskou
miniaturou ze 17. století.
proč je to tak smutné...
OdpovědětVymazatL.
Jako housle nevydají zvuk píšťaly, ani z hlubin smutného srdce nevytryskne veselý smích... ztrácím naději a zůstává mi jenom pohled do zrcadla své vlastní bezmocnosti.
OdpovědětVymazatDon´t care about the world... it will be destroyed by itself...
OdpovědětVymazat