pondělí, ledna 24, 2011

Další dva lidé popraveni


Podle oficiálních zpráv íránské justice byli 24. ledna 2011 časně ráno v Teheránu popraveni oběšením další dva političtí vězni: Džafar Kázemí (mladší vpravo) a Mohammad Alí Hádž-Ághájí.

Manželka Džafara Kázemího napsala na jaře 2010 dopis generálnímu tajemníkovi OSN, v němž uvedla:

Jsem Rúdábe Akbarí, žena v domácnosti a manželka politického vězně Džafara Kázemího.
Mám dvě děti.

Můj manžel byl zatčen 18. září 2009 v šest hodin ráno v ulici Haft Houz v Teheránu. Dva týdny jsem o něm neměla žádné zprávy. Tři dny byl vystaven mučení a 84 dní strávil za hrozných podmínek v samovazbě.

Byl obviněn z podpory a propagace Organizace lidových mudžáhidů a z návštěvy našeho syna v Ašrafu (tábor mudžáhidů v Iráku)

Ve vězení byl po třech dnech mučení a třech měsících samovazby vystaven nátlaku, aby učinil televizní doznání. Když narazili na jeho vzdor, strašně ho mučili a bili tak, že mu zlomili tři zuby. I teď je můj muž ve znepokojivém fyzickém i psychickém stavu.

Po prvním procesu, v němž nad ním soudce Moghíseí vynesl rozsudek trestu smrti, vznesl obhájce mého muže ústně stížnost, že vydaný rozsudek je vzhledem k vznesenému obvinění, jímž byla pouze propagace proti systému, příliš tvrdý a nezákonný. Zároveň tam soudce pro danou kauzu poznamenal, že byl nucen vydat tento rozsudek pod tlakem shora. Obhájce říká, že odvolací soud se ani nepodíval do třístránkové argumentace obhajoby k obvinění z propagace proti režimu a dvěma stručnými řádky potvrdil rozsudek prvoinstančního soudu, popravu.

Soudce odvolacího soudu se jmenoval Zargar.

Vyšetřovatel manželovi řekl: Potřebujeme několik obětí pro záchranu režimu a jeden z losů padl na tvé jméno. Znovu po manželovi chtěli, aby poskytl interview o střetech ve svátek Ášúrá, když to však odmítl - poněvadž byl zatčen už tři měsíce před svátkem Ášúrá, vyšetřovatelé mu vyhrožovali, že pokud odmítne učinit doznání, budou před jeho očima mučit jeho ženu a děti. Navzdory výhružkám vyšetřovatelů, že mu před očima rozřežou ženu na kusy, trval na tom, že žádné interview neposkytne. Oni nato prohlásili, že jeho poprava je nutná a definitivní. 74 dní strávil v samovazbě v sekci 209, pak ho přesunuli na týden na místo, které se nazývá „suite“, a potom do sekce 350 Evinské věznice.

Tři týdny jsme s mým mladším dítětem neustále chodili do věznice a snažili jsme se ho navštívit, ale nikdy nám návštěvu nepovolili.

Jaký zákon, jaký kodex a jaká země považuje návštěvu dítěte za zločin? Pokud je podle islámské republiky opravdu návštěva dítěte zločinem, za který se trestá popravou, ano, pak je můj muž vinen.

Vzhledem k zoufalé situaci politických vězňů i k tomu, že se nepřezkoumávají nezákonné rozsudky, které jsou v rozporu s lidskými právy i se zákonem, vzhledem k všeobecné nevině politických vězňů žádám o neodkladné vyšetření a o podniknutí kroků proti vykonání vynesených rozsudků trestu smrti.

Popsaná situace není specifická jen pro mého manžela a pro mou rodinu, ale pro všechny rodiny politických vězňů, jež jsou ve špatném psychickém stavu. Jakožto rodiny politických vězňů žádáme Vysoký komisariát OSN pro lidská práva, aby učinil neodkladná a účinná opatření.

S poděkováním Rúdábe Akbarí

manželka politického vězně Džafara Kázemího

Měsíce ordíbeheštu 1389 (duben/květen 2010)

(Text dopisu byl zveřejněn na stránkách aktivistů za lidská práva a demokracii RAHANA,
http://www.rahana.org/en/?p=3528)

S laskavým svolením, překlad T.M.

neděle, ledna 23, 2011

Nový dizajn do nového roku...


Po téměř pěti letech se i tato stránka dožila několika, snad bezbolestných, zákroků graficko-plastické chirurgie. Doufám, že se vám nová úprava líbí.... vše je trochu jednodušší, bez zbytečných tretek, modernější, protože taky jdeme s dobou, i myšlenky dozrávají, tedy alespoň doufám, že jsme všichni moudřejší, než před pěti lety... ještě dodatečně přeji vše dobré do nového roku a připojuji obrázek mého milovaného Teheránu.

PS: Kdo jste už propadli viru zvanému Facebook, tak pokud chcete, upište se zde :-)



sobota, ledna 22, 2011

Jak silně zazáří tuniská pochodeň? Proč Tunisko, ale ne Írán?

17.prosince 2010 se v Tuniském městě Sidi Búzíd upálil prodavač zeleniny Muhammad Buazízí. V jeho činu se zrcadlilo totální zoufalství poté, co přišel o zdroj obživy své rodiny, když mu úřady zabavily jeho mobilní stánek se zeleninou. Příběh je poněkud zamotaný, ale prvotním důvodem byl zjevně jeho neúspěšný boj s korupcí a arogancí úřadů, vysoká nezaměstnanost a ekonomický úpadek země. Pokud s nadsázkou nazveme tohoto mladíka tuniským Janem Palachem, jeho čin zažehnul oheň, který se možná rozšíří dál. Evropští výletníci a cestovní kanceláre trnou, aby neprišli o oblíbenou letní destinaci, ale mnozí obyvatelé Blízkého východu a severní Afriky v ní vidí jiskřičku naděje pro další země s diktátorskými režimy v regionu: Egypt, Lýbie, Alžírsko, snad Súdán, který očekává výsledky referenda o rozdělení, a nakonec Sýrie a Írán.

Již několik dnů po Buazízím jeho čin následovali čtyři lidé z Egypta, pět z Alžírska a jeden z Mauretánie. Jeden Egypťan a jeden Alžířan svým zraněním podlehli. Ne všichni zašli až tak daleko, ale posbírali odvahu a vyšli do ulic protestovat proti nešvarům jejich země. Alžířané protestovali proti zvýšení cen mléka, cukru a mouky, ale režim prezidenta Abdulazíza Butefliky není natolik represivní, aby vyvolal širší odpor veřejnosti.

Nilské vody pod korábem stárnoucího prezidenta Husního Mubaraka se rovněž rozhýbali a země je na tom ekonomicky ještě hůř, než Tunisko. Dalším vhodným kandidátem pro politický důchod by byl Muammar Kaddáfí s jeho zelenou knížkou. Ten dění v Tunisku samozřejmě odsoudil, protože měl moc dobré vztahy s bývalým prezidentem. Nicméně i z Lýbie přes oponu cenzury pronikly zprávy o protestech, hlavně kvůli špatné situaci v oblasti bydlení a velkých zpožděních ve výstavbě nových bytů pro mladé lidi. I v Jordánsku 16. ledna asi 3000 lidí protestovalo před parlamentem kvůli vysokým cenám potravin, žádali odstoupení premiéra Samira Rifáího, ale neodvážili se napadnout královskou rodinu.

Sice až tak dobře neznám poměry v Tunisku, nicméně se pokusím o srovnání a pokusím se nastínit několik důležitých faktorů, které ovlivnily dění v zemích a výsledek revolt, té tuniské, která právě probíhá, a té íránské po volbách v létě r. 2009.

Tunisko je menší severoafrickou zemí s 10 miliony obyvatel, většinou sunnitských muslimů, z hlediska etnického to jsou arabizovaní Berbeři. Většina příjmů země pochází z turistického ruchu. Írán je jednou z klíčových zemí Perského zálivu, z hlediska nerostných surovin i vojenského potenciálu. Je to země se 70 miliony obyvatel šíítského vyznání a etnicky jsou to většinou Peršané, Ázerové a další etnické minority. Důležitý je i vysoký počet mladých vzdělaných lidí, kteří mají přístup k internetu a jsou schopni nezávisle informovat o situaci pomocí sociálních sítí a uveřejnění autentických videozáznamů z demonstrací.

KORUPCE, SVÉVOLE ÚŘADŮ, CENZURA, NÁSILÍ, CHUDOBA

Na začátku všech revolt a revolucí musí stát nespokojenost občanů se situací v zemi. V Tunisku to byla nezaměstnanost, korupce, mafiánský klientelismus rodin ex-prezidenta Zine el-Abidina Ben Alího a jeho ženy Leily, kteří kontrolovali v zemi vše, hlavně to, co vynášelo nějaké peníze. A rovněž nesvoboda, cenzura, věznění lidí. Situace v Íránu je velice podobná.

Mnozí přichází s konspiračními teoriemi, podle kterých jsou revolty podněcované zvenčí. Tyto teorie jsou početnější, když se mluví o Íránu kvůli jeho oficielně protiamerickému postoji. Dobře, připouštím, nelze vyloučit. Nicméně, aby obyvatelé vystoupili proti režimům, které neváhají pálit ostrou municí, situace musí být tak vážná, že podstoupí smrtelné nebezpečí a vyjdou do ulic i s holýma rukama proti samopalům.

Je velmi zajímavé sledovat, jak podobný je scénár a reakce všech diktátorů, jejichž seismograf zaznamenal silnejší otresy pod základy jejich trůnu.

Prvním krokem je vždy hledání vnejšího neprítele a bagatelizace demonstrující skupiny. Absolutní vládci totiž nikdy nepřiznají, že lid může být nespokojený jenom tak sám od sebe. Vzpoury prece vždy musí podněcovat neviditelný nepřátel zvenčí, nějaká podlá velmoc, která chce zasahovat do vnitřních záležitostí státu a zničit ten malý ráj na zemi. Lidé přece musí být štastní jenom z pocitu, že jim vládne práve onen vyvolený vůdce X.

Samovládce vydá rozkaz tvrdě proti lidem zakročit a když se o demonstrantech vyjádřuje, nešetrí různými nelichotivými slovy jako je "lůza, extrémisté, zrádcové, provokatéři, rváči, pobudové atd." Mezi demonstranty mezitím padají první oběti na životech, policejní násilí se stupňuje a lid je pořád hlasitější. Mohou se vyskytnout případy rabování, útoky na policejní stanice, věznice, vládní budovy a infrastruktury podobného typu.

Vladař se vyděsí a zkouší si lid ješte udobřit a uklidnit. Následují ústupky, skutečné, nebo zdánlivé. Vetšinou si vybere nějakého obětního beránka mezi ministry, označí ho za zodpovědného za vzniklou situaci a odvolá ho. Slíbí snížení cen vybraných komodit, vypsání nových voleb, nebo prošetření situace, proti které občané protestují (například zpochybňované výsledky voleb). Většinou rovněž dá pokyn ke snížení intenzity násilí vydáním zákazu použití ostré munice a podobně. Na druhou stranu pohrozí občanům represemi v případě, že se masy neuklidní. Většinou zavede bezpečnostní opatření a vyhlásí zákaz zhromážďování a vycházení.

Neuspěje-li politikou cukru a biče, zůstávají mu už jenom dvě alternativy: nastolit vládu absolutního teroru, nebo uprchnout jako krysa z potápějící se lode.

V Íránu před rokem a půl proběhla ta první alternativa. V Tunisku ta druhá.

Proč se v Tunisku tlakem verejnosti již po měsíci podarilo vyhnat diktátora, ale v Íránu ne? Kde Íránci udělali chybu?

IDEOLOGIE

Odpověď je směsí několika faktorů. Jedním z nejdůležitějších je to, že většina arabských diktatur jsou diktatury sekulární. Jejich ideologie se opírá pouze o sílu a loajalitu armády a bezpečnostních složek vůči vládnoucí osobě nebo skupině. Jsou založeny na kultu osobnosti vůdce, nebo mohou být ultrapravicové, nebo ultralevicové, ale je to pořád ideologie politická, a její dogmata, ačkoliv pokroucené a zmanipulované, jsou pořád z našeho, hmatatelného sveta. Můžeme s nimi nesouhlasit, kritizovat je, argumentovat.

Nikoliv v teokratické diktatuře jako je Írán. Vystoupíme-li proti náboženské diktatuře, bojujeme rovnou proti boží vůli, proti posvátnému a dokonalému řádu, proti něčemu nehmatatelnému a lidským rozumem nepochopitelnému. Bojujeme proti zákonům daným vyšší autoritou, proti které je lidský rozum absolutně bezcenný. V Íránu vlastne vládne “milostivý a soucitný” islámský bůh, jehož zastupuje Chámeneí.

Moderním sekularistickým Evropanům jsou tyto myšlenky asi již velmi cizí. Znaky náboženské diktatury v vrope lze najít v hlubinách dějin, kdy měl papež světskou moc soupeřící s mocí římskoněmeckých císařů, v období inkvizice, indexu zakázaných knih a pálení kacířů, vědců a filozofů, jenž se odvážili polemizovat s dogmaty, třeba i o tom, že Země je placatá a slunce krouží kolem ní.

Mučením se zkoušela síla kacířovy víry. Pokud je člověk nevinný, přece ho bůh zachrání před bolestí a smrtí!

Samozřejmě, každý si domyslí, že jsou tyto “boží” zákony dokonale překrouceny podle potřeb vládnoucí skupiny, ale v společnostech, kde ještě existuje nějaké procento věřících a jistá tradice, je to strategie, která může fungovat. A to ani nemusí být strach z hněvu božího po smrti, lépe funguje strach z vězení, mučení a rozsudku smrti, který se v Íránu vyslovuje pomalu tak lehce jako dobré ráno. Jenom od začátku nového roku bylo v Íránu oběšeno kolem 45 osob. Trestem je i vyloučení ze společnosti, znemožnění dalšího studia a zákaz činnosti.

Proto v Íránu oficiálně neexistuje sekularistická opozice, sekularisté museli zemi opustit, nebo už nejsou mezi námi. Mnozí lidé jsou vnitřně rozpolceni. Cítí potřebu změn a oddělení náboženství od politiky, ale bojí se otevřeně přihlásit k sekularismu a zavrhnout tradici, která má ještě pořád hluboké kořeny. Nikdo nemá odvahu říci, že “boží vláda” selhala a my lidé to umíme lépe.

Proto v Íránu proti sobě stojí oficiálně jenom dvě frakce stejné strany. Výhonek, který vyrašil ze stejného kmene, proto mu mnozí lidé nedůvěřují, ale v současnosti neexistuje žádná lepší alternativa, kterou by přijala většina lidí. Jenom referendem o samotném uspořádání státu (republika sekulární, republika islámská, konstituční monarchie) může vyřešit tuto zásadní otázku, protože bez toho nikdy nebude možné přesně zjistit, co vlastně chce těch 70 milionů lidí.

ARMÁDA

Íránská vláda hned nasadila proti statitisícům demonstrantům Basídž. Je to dobrovolná organizace zanícených věřících s různými funkcemi, zejména ozbrojená ochrana ideje islámské revoluce. Velitelé Basídžu naverbovali polovzdelané chudé lidi z odlehlých končin země, velmi dobře jim zaplatili a přivezli je do měst, aby bojovali proti "bezvěrcům". Stejně jako exkomunikovaný, z církve vyloučený člověk se ve středověku prakticky stával psancem, zbaveným veškerých občanských práv, v Íránu rovněž stačí nepohodlnou osobu označit za "moháreba", tedy za nepřítele boha. Tuto osobu lze bez okolků bít, mučit a zabít. Podle zpráv, které pronikly na veřejnost několik mesíců po volbách, byla situace v létě 2009 již velice blízko k revoluci. Nasvědčuje tomu jeden zajímavý jev. Když už někteří íránští policisté odmítali bít a vraždit své spoluobčany, vláda jim přestala důvěřovat. Pozvala si své věrné nohsledy z libanonského Hizballáhu a žoldáky z jiných islámských zemí. Ještě pořád hledám obdobný příklad z dějin, když si vláda pozvala cizince, aby bojovali proti vlastním obyvatelům.

V Tunisku se ukázalo, že armáda není na straně uprchlého prezidenta a zabránila svévoli a teroru tajné policie a prezidentovy gardy, armáda tedy aktivně přispěla kauze lidí. V Íránu existují náznaky, že je mezi příslušníky regulérní armády větší počet sympatizantů opozice, nicméně nejvyšší špičky jsou pořád loajální Chámeneímu. Chámeneí se opírá hlavně o Revoluční gardy, v podstatě paralelní armádu, lépe vyzbrojenou, než je ta regulérní. Revoluční gardy jsou rovněž velkou ekonomickou silou, která nyní v zemi již kontroluje většinu nejdůležitejšího průmyslu a infrastruktur, včetně například telekomunikací a jaderného programu.


DĚLNICKÁ TŘÍDA

Tuniská revolta měla jednu velkou výhodu: podpořily ji dělnické odbory, organizace, která je v Tunisku velice silná.Tuniská odborová organizace dostala v nové vládě tři křesla, nicméně její zástupci z nové vlády vystoupili na protest proti přítomnosti členů bývalé vládní strany vyhnaného prezidenta, kteří měli pořád pod kontrolou klíčová ministerstva: zahraničí, financí a obrany. Nedostatkem íránského “zeleného hnutí” bylo, že nedokázalo zainteresovat všechny vrstvy obyvatel skrz celé sociální spektrum země. Íránská vláda ví moc dobře, proč rozvoj odborových organizací hrubě potlačuje, protože jsou to právě masy dělníků, které dokonaly revoluci v r. 1979 do konce stávkami, hlavně v ropném průmyslu, tak stěžejném pro Írán. Právě přízeň dělnické třídy si Ahmadínežád chce udržet dávkami v hotovosti, dotacemi a rozdáváním jídla během mítinků. V budoucím roce se budou dotace základních surovin dále krátit, co může vést k ještě větším ekonomickým potížím a nespokojenosti nejchudších.

Další otázkou je ještě to, jak změny blízkovýchodních režimů podpoří mocnosti, které z těchto režimů jakýmkoliv způsobem profitují, hlavně ty, které nechtějí přijít o dobrá odbytiště zbraní a zdroje levné ropy.

Na závěr řeknu ještě jednu věc: naštěstí opozice v Tunisku je prodemokratická a sekulární a islámisté (strana, nebo hnutí znovuzrození “Hizb nebo Haraka Al-Nahda”) v zemi nemají silnou základnu a aktivně se revolty neúčastnili.

Jedinou výhodou vojenských diktatur je to, že drží na uzdě náboženské extremisty. Doufejme, že v případě pádu dalších diktatur v regionu v žádné z nich moc neuchvátí islámisté, jak se to stalo v Íránu v r. 1979.

sobota, ledna 15, 2011

Kurdský politický aktivista Hossein Chezrí byl popraven


Podle posledních zpráv byl dnes popraven Hossein Khezri (Chezrí, na obr. vlevo), osmadvacetiletý kurdský politický aktivista. Byl popraven na základě obvinění z "nepřátelství k Bohu, nebo boje proti Bohu" a narušování státní bezpečnosti, stejně jako Farzad Kamangar (9.května 2010, na fotografii v šedé košili), rovněž kurdský aktivista za lidská práva, sociální pracovník, novinář a učitel a Šírin Alam Húlí (mladá žena v černém šátku vlevo).

K obvinění patří většinou i podezření z členství v íránské verzi PKK, Kurdské straně pracujících, která v Turecku podniká teroristické útoky. Podle Kamangarova právníka tato obvinění byla čistě smyšlena a nenašly se žádné přímé důkazy. Jejich přiznání byla vynucována mučením a psychickým tlakem.


Po osmiletém vězení byla popravena oběšením i bývalá "dočasná manželka" známého fotbalisty Šahla Džahed za vraždu jeho "permanentní" manželky v roce 2004. Ve vězení nyní čeká několik dalších odsouzených k smrti, Sakíne Aštiání, které byl prominut trest smrti za podíl na vraždě jejího manžela, protože v Íránu má rodina oběti právo rozhodnout o osudu viníka a to tím, že přijme finanční odškodnění, nebo ho nechá popravit. Stejně má být popravena kamenováním za vztah, který údajně měla s vrahem svého manžela.



Ve vězení jsou i prominentní umělci a novináři: Džafar Panáhí, mezinárodně uznávaný režisér a držitel mnoha ocenění, byl 20. prosince 2010 odsouzen k 6 letům vězení a 20 letům zákazu natáčet, psát scénáře, poskytovat rozhovory domácím i zahraničním
médiím a také nesmí opustit zemi. Známý režisér byl poprvé zatčen, když spolu s jinými navštívil hrob Nedy Agha-Soltan, dívky zabité v přímém přenosu během nepokojů po posledních prezidentských volbách. Byl propuštěn ale byl mu odebrán cestovní pas a zamítnuta žádost o povolení vycestovat na filmový festival v Berlíně. Poté byl zatčen podruhé, když agenti v civilu navštívili jeho dům a odvedli všechny přítomné, jeho manželku, dceru a cca. 15 hostů a přátel. Většinu ostatních propustili do 48 hodin, ale Panáhí zůstává ve vězení i bez konkrétních obvinění. Panáhí natočil například film "Offside" (2006) o dívkách, které se chtěly dívat na kvalifikační zápas do fotbalového mistrovství světa, ale bylo jim v tom zabráněno z důvodu jejich pohlaví. Film je v Íránu zakázán. Natočil také film "Kruh" (2000) o bezútěšnosti života vyděděných žen v Íránu, bývalých vězenkyních a prostitutkách. Tento film je rovněž zakázán. Další film "Červené zlato" mluví o životě a tragickém konci muže, veterána z války s Irákem (1980-88), která pravděpodobně způsobila jeho psychické problémy. Má i
finanční potíže a chce se oženit. Po nocích rozváží pizzu
. Film ukazuje i rozdíly mezi bohatými a chudými, například v tom, jak se k nim chová policie. Film je.... jak jinak.... v Íránu zakázán. Za jeho propuštění se vyslovilo několik desítek osobností z celosvětového filmového a kulturního života (Martin Scorsese, Steven SpiSpielberg, Francis Ford Coppola).


Ve vězení je i Šívá Nazar Aharí (dáma s bílým šátkem), novinářka a aktivistka, nad kterou rovněž visí vážné obvinění z "boje proti Bohu", odpadlictví, za které hrozí trest smrti.

Nasrin Sotúde, právnička a držitelka ocenění za svůj boj za práva žen (kampaň "Milion podpisů") byla rovněž odsouzena k 11 letům vězení, zákazu činnosti a opuštění země. K obvinění patřila "propaganda proti režimu", "činnost proti národní bezpečnosti", "porušení isladovku.lámských pravidel odívání během filmovaného projevu". Během své vazby držela protestní hladovku.

čtvrtek, ledna 13, 2011

Lásky íránský aneb sexuální výchova podle Chomejního

Konečně se opět vracím k článku, který mi leží v hlavě a v počítači už několik měsíců, a který pojednává o tématu pro čtenáře určitě minimálně stejně zajímavém, jako pro mne. Občas je nutné na chvíli zapomenout na politické vězně a Ahmadínežádovy ponožky a věnovat se i příjemnějším věcem a proto se pokusím o krátkou psycho-sociologicko-sexuologickou analýzu Íránců a Íránek. Jsou to nakonec také úplně normální lidé z masa a kostí, které drží pohromadě křehká, ale často velice vášnivá duše a kteří se musí přebít úplně stejným peklem dospívání, jenom to možná z některých úhlů pohledu mají trochu těžší.

Íránci, nebo alespoň jejich velká část věří v lásku. Já v ni sice již pěkných pár let nevěřím, ale kdoví. V ufony taky nevěřím, přesto stovky lidí přísahají, že je viděli. Takže, Íránci věří v lásku. Nemyslím lásku k bližnímu, myslím takovou tu romantickou lásku, kdy si dva lidé jeden druhého vyberou z důvodu vzájemné náklonnosti. Možná že to, co zde říkám, některým připadá divné, ale ne ve všech kulturách je koncepce romantické lásky tak běžná a samozřejmá jako v těch tak zvaných „západních“ kulturách. Vždyť i v Evropě ještě před několika desetiletími rozhodovali rodiče, s kým děti uzavřou manželství, buď z důvodu zachování dědictví, nebo zvelebení majetku. V některých zemích je tomu tak dodnes. Írán je zemí, kde i navzdory přísným pravidlům kvete milostná poezie, zpívají se písně o lásce, často… velmi často nešťastné a procento manželství uzavřených po předchozí domluvě rodičů je pořád menší.

Nicméně, raději se od tohoto těžce definovatelného a prchavého hnutí mysli přesuňme k jeho fyzickému naplnění.

Dětství a dospívání je obdobím poznávání zákonitostí světa a života, ale i obdobím velkých tělesných změn, kdy děti přestávají být dětmi. Samozřejmě mladá generace je již informovanější. Díky internetu a různým multimediálním zařízením již mládež ví o tématu hodně, ale ještě pořád musí překonávat specifický druh překážek a zápasit se strachem pramenícím z nedostatku informací a pověr. Rodiče dětem automaticky nevysvětlují otázky sexuality, často je to pořád tabu i v pokrokových a vzdělaných rodinách. Ani ve škole odpovědi na své otázky nenajdou. Již od útlého věku dívky a chlapci navštěvují oddělené třídy a holčičkám se na hlavy navleče šátek, i když ještě vůbec nechápou, k čemu vlastně je a proč je má zakrývat.
Sice chlapci vidí své sestry a sestřenice a jiné členky rodiny, ale seznámit se s cizí dívkou nemusí být vůbec jednoduché. A odkud se vůbec mají naučit s nima mluvit a jednat? Ono to také není vůbec jednoduché pochopit, že druhé pohlaví nepochází z jiné planety.
Proto není divu, že na středních školách není výjimkou výskyt tzv. náhražkové homosexuality, kdy jedinec, který by byl v normálním prostředí heterosexuální, přistoupí na homosexuální vztah z důvodu absence kontaktu s druhým pohlavím (podobně, jak se to občas může stát ve věznicích, nebo jiných místech kde je segregace pohlaví).
Mladí lidé se pak s příslušníky druhého pohlaví seznamují hlavně na univerzitách, kde nyní studuje velké procento dívek, přes rodinu, známé a kamarády, nebo náhodně, na ulici, v parku. V posledních letech se velice rozmohly sociální sítě jako je facebook, cloob (perská obdoba facebooku), nebo skype a yahoo messenger, které nabízejí možnost použití webkamery. Náhodná seznámení musí proběhnout bleskově, aby si toho nikdo nevšimnul. Spočívají ve výměně pohledů, následuje pár slov a obligátní dotaz ze strany mladíka „šomáre midin khanom?“ co znamená, jestli mu slečna laskavě poskytne své telefonní číslo. V Íránu nejsou hospody nebo diskotéky a zájmové, nebo sportovní aktivity jsou provozovány odděleně, snad kromě lyžování a vysokohorské turistiky (policajtům se nechce škrábat do výšek, proto jsou v Íránu velice populární čajovny v lesích). Když už se mladí seznámí, tak se setkávají krátce, nemají možnost skutečně spolu žít a trávit více času, aby se lépe poznali. I když rodiny souhlasí s jejich vztahem, musí se zasnoubit a rychle vzít, aby mohli začít spolu žít. Bez papíru to nejde. A až poté často zjistí, že se třeba k sobě vůbec nehodí, protože jeden z nich rád chodí do divadla a do kurzu malování, zatím co ten druhý je závislý na počítačových hrách a fotbalu.

Dospívající v tomto zmateném období poznávají i tajemství vlastního těla, ale i v Íránu existují staré známé pověry, kterými se děti strašily a odrazovali od masturbace: hrozby oslepnutím, vypadáním vlasů, beďary, nebo šílenstvím. Jak je toto téma tabuizované a opředené legendami, ale zároveň pro lidi zajímavé dokazuje i velký ohlas, který mělo půlhodinové rozhlasové vysílání rádia Farda na toto téma (radio Farda je stanice Rádia Svobodná Evropa vysílající z Prahy do Íránu v perském jazyce). V programu, který se prioritně věnuje mladým lidem, promluvili lékař i znalec náboženských tradicí a naštěstí žádný výzkum katastrofické následky sebeuspokojování nepotvrdil.

Dokonalou ilustrací je upřímné přiznání jednoho mého kamaráda, kterému je nyní kolem třiceti: "Když mi bylo tak 10-11 let, myslel jsem si, že žena otěhotní jenom od toho, když se jí muž trochu více dotýká… chápeš, jako že ji obejme a tak. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se musí i něco někam strkat." Mladí lidé si nedostatek informací kompenzují internetem a pornofilmy, kterým se v Íránu říká „filme super". Jsou samozřejmě oficiálně zakázané, ale není vůbec problém je sehnat a nyní kolují na všech těch iphonech a chytrých zařízeních, kterými jsou mnozí Íránci posedlí. Předpokládám, že většina čtenářů už nějaký ten pornofilm viděla, nicméně pro informaci těch, kteří ještě to štěstí neměli, myslím na ty, kde se sexuální přiblížení muže a ženy omezuje téměř na holý pohlavní akt, zasazený do triviálního příběhu a výkony herců jsou téměř bez projevů duševní náklonnosti, protože se třeba vůbec nemusí znát. Tento druh „samostudia“ má ale několik stránek: lidé už vědí, jak se "to" dělá, ale na druhou stranu si íránské ženy často stěžují.
Prý si muži po shlédnutí tohoto druhu instruktážních filmů často myslí, že ke spokojenosti ženy stačí jenom více méně napodobit ty pohyby a výkony, co vidí v pornofilmech a nechápou smysl líbání, mazlení, předehry, erotických masáží a podobných "zbytečností". Nicméně se obávám, že to není jenom případ íránských mužů. Na druhou stranu jsou tyto filmy západního původu, proto se v Íránu mezi některými lidmi rozšířil názor o totální sexuální svobodě a promiskuitě západních společností, který vládní propaganda vydatně podporuje. Proto si občas mladíci z Íránu a islámských zemí představují Evropu nebo Ameriku jako ráj plný polonahých smyslných slečen, které jsou kdykoliv k dispozici. Bohužel důsledkem těchto omezení, tabuizace a dezinformací je to, že mnozí mladíci hned za hranicemi své země jako první turistickou atrakci vyhledají místní noční klub. Nicméně je zajímavé připomenout, že i islámský ráj se často popisuje jako místo, kde na každého muže čeká 72 slečen, jenom s tím rozdílem, že tyto budou panny.

Když se ale íránský mladík nebo dívka dostanou přes první zkušenosti, může nastat nekontrolovatelná řetězová reakce. Je to jako pozorovat otroky vypuštěné z klece, kteří si chtějí užívat svobody a zakázaného ovoce plnými doušky a neváhají zajít do extrémů. V Íránu existuje jeden zajímavý fenomén. Domácí večírky. Místa, kde se lidé můžou cítit více-méně svobodní, hlavně když je organizují mladí lidé bez dozoru rodičů. Najde se tam i alkohol z černého trhu a všechny možné druhy drog, vždyť Afghánistán je za rohem. Ale ne vždy si tam lidé jenom povídají, popíjejí a tančí. Někdy si hostitel cíleně pozve skupinu kamarádů, dívek a chlapců, kteří se navzájem neznají a možná se již nikdy neuvidí.. po nějakém čase se pak v párech na půl hodinky vytratí do některé z ložnic. Chtějí si přece jen trochu užít a zapomenout na běžný šedý život tvořený černými čádory, policií, cenzurou, přísnými pohledy duchovních, půstem a truchlením za mučedníky. Často se provozuje anální sex, který nepoškodí panenství, ale nyní to je již na ústupu kvůli vysoké úrovni íránské plastické chirurgie.. kdyby náhodou dívka potřebovala smazat stopy vášně ze svého těla, není nic jednoduššího. Rekonstrukce panenské blány je jedním z nejžádanějších výkonů hned po operaci nosu a ňader.
Dobře, to jsou věci, které se dějí i v jiných zemích, různé private swingers party a podobné akce probíhají také za zavřenými dveřmi a nikdo se nad tím moc nepozastavuje. Ale v Íránu je to protizákonné. Existuje totiž velký korpus zákonů, které kontrolují právě sexualitu lidí. Ženatí/vdané s svobodní se posuzují rozdílně. Svobodní můžou být odsouzeni k bičování. Před několika lety ještě policie podnikala razie na domácí večírky, kde lidé nemuseli dělat nic špatného, jenom byli prostě chlapci a dívky pohromadě a poslouchali zakázanou hudbu. Všichni bývali předvedeni na policii i s jejich rodiči, kteří je museli „vykoupit“ penězi, v horším případě byli zbičováni.

Případ pornoskandálu známé televizní herečky Zahry Amir Ebrahimi ukázal hned několik věcí. Domácí video vyvolalo pozdvižení mezi lidmi ani ne tak kvůli jeho obsahu (explicitním scénám), ale spíše kvůli motivu jeho zveřejnění. Bývalý milenec herečky video údajně zveřejnil, aby se jí pomstil. Rovněž lidé byli zvědaví, jestli to je skutečně ona, nebo jenom žena jí podobná. Nicméně, video mělo tak širokou publicitu a distribuci na černém trhu, že ho viděli téměř všichni. Reakce byly velice různé, ale nakonec spíše méně lidí ji zatratilo jenom kvůli tomu, že si s někým užívala (pokud to je tedy skutečně ona). Její kariéra ve vládní televizi ale nadobro skončila a hrozil ji soud.

Pokud je viník ženatý, ale spíše pokud je žena vdaná, čeká ji mnohem krutější trest. Ilustrací je medializovaný případ Sakíne Aštiání, ženy odsouzené k smrti jak za podíl na vraždě jejího manžela, tak za mimomanželský styk s jeho vrahem. Ponechme nyní stranou motiv vraždy. Podle íránských zákonů může rodina zavražděného vrahovi prominout, dotyčný může být pouze odsouzen do vazby, nebo k zaplacení peněžní náhrady za nebožtíka. Pokud mu neprominou, bude popraven (většinou oběšením). Ale trest za cizoložství nelze prominout, to už by muselo jít o velice komplikovaný případ, muselo by se dokázat, že došlo ke znásilnění a podobně. Takže pokud si to domyslíme do důsledků, cizoložství je podle toho prakticky těžší zločin, než vražda a trest za něj je mnohem krutější, než za vraždu. Proti jejímu rozsudku protestovali mnozí lidé v Íránu, nejenom v zahraničí .. kamenování považuje drtivá část Íránců za otřesný a barbarský přežitek, a několik let během Chátamího mandátu se oficiálně neprovozovalo. A hlavně, tak ukrutný trest za těch pár hodin pomíjivé rozkoše? Pohleďte.... tedy pohleďme si všichni do svědomí, kdo nikdy ani myšlenkou nepodvedl svého partnera... ten ať hodí kamenem.

Všechny tyto společenské tlaky si Íránci vybíjeji vtipy. Nejoblíbenější vtipy mají proto buď politickou nebo erotickou náplň a jsou pořádně neslušné. Například o mužích z města Rašt se říká, že jsou lhostejní k úletům jejich žen, nebo o těch z města Ghazvin se říká, že mají rádi spíše pozadí mužů a mladých chlapců. To je práve další z íránských paradoxů: Homosexualita je v Íránu trestána smrtí. Možná si pár lidí bude pamatovat slavný výrok prezidenta Ahmadínežáda na Columbia University z roku 2007, kde řekl, že "My v Íránu nemáme homosexuály, jako ve vaší zemi." Tento výrok byl v perských překladech z transkriptu vymazán. Homosexualita je absolutní tabu. Navzdory tomu striktní oddělování pohlaví indukované homosexualitě právě napomáhá. Nikdo se nepozastaví na tom, pokud dva chlapci nebo dívky jsou pořád spolu, můžou se volně ukazovat na ulici, nemusí se bát, jenom nikdo nesmí ani tušit, že je jejich vztah poněkud hlubší. Paradoxem je, že oproti tomu změna pohlaví je v Íránu úplně legální a dokonce ji plně hradí pojišťovna. Vše to vychází z názoru Ajatolláha Chomejního, který řekl, že „pokud příroda někde udělala chybu, máme právo jí pomoci a napravit ji“. Když tak o tom přemýšlím, asi by v Íránu mohla více získat žena, která by se dala přeoperovat na muže. Musím se schválně zeptat nějakého právníka, jestli člověk změnou pohlaví automaticky jako muž získá ta práva, která jsou ženě odepírána, například dvojnásobný podíl dědictví, nebo jestli bude jejich výpověď u soudu najednou rovnocenna s výpovědí muže. Asi ne. Spíše mu hrozí, že bude vyděděn a . Je to jenom bolestné polořešení otázky homosexuality.


Prodejní láska je v Íránu rovněž trestána smrtí, ale i na to existuje lék. Je jím instituce tzv. dočasného manželství, „sighe“, co není nic jiného než legalizovaná prostituce. Je to vztah mezi mužem a ženou na základě písemné smlouvy, ve které se určí trvání vztahu – od půl hodiny do 99 let a finanční obnos, který žena za plnění svých „manželských povinností“ dostane. Může být jenom symbolický u lidí, kteří smlouvu podepisují jenom aby mohli konečně bydlet spolu, nebo může zabezpečit ženě živobytí na několik let. Je to často jediná možnost pro vdovy a rozvedené ženy bez příjmu. Klasické mnohoženství je v Íránu zákonem povoleno, ale na rozdíl od jiných islámských zemí je to již spíše rarita a ve společnosti vzbuzuje posměch. Ale "sighe" je tiše tolerováno, protože si každý chce užívat, jenom o tom nikdo nesmí vědět.
Posledním tématem, kterého se dotknu je pedofilie. Podle zákonů, které vycházejí - jak jinak - ze života Mohamedova, jsou dívky považovány za zralé pro manželství již ve věku kolem deseti let, chlapci kolem dvanácti. Otřesná praktika dětských nevěst se v Íránu ještě objevuje v zaostalých a ekonomicky slabších oblastech, kde se může stát, že otec dá za ženu svou dceru například svému věřiteli. Většina Íránek se nyní již vdává v dospělém věku kolem 16 - 30. O zneužívání chlapců moc konkrétních zpráv nemám, ale myslím, že postačí pro ilustraci přiložená fotografie. Islámští duchovní se mohou ženit, proto možná u nich neexistuje tlak celibátu, ale o jejich morální úrovni Íránci nemají žádné iluze. V sousedním Afghánistánu existuje stará tradice "bačebází", která spočívá právě ve vztahu starších mužů k mladým chlapcům.

Znásilnění je sice podle íránských zákonů zločin, ale pokud použiju biblické podobenství, dřív projde velbloud uchem jehly, než je vůbec možné násilníkovi jeho zločin dokázat. Podle původních islámských zákonů k dokázání cizoložství, ale i znásilnění je nutno přivést čtyři mužské svědky. Tak zkuste sehnat čtyři muže, kteří nečinně přihlížejí znásilnění a pak ještě přijdou svědčit. Všechno je nakonec většinou vina ženy, která si nedostatečně zavázala šátek a byla příliš svůdná.

Tak sme dospěli na konec tohoto stručného pojednání o lásce tělesné v Persii. Jakkoliv se člověk pokouší dívat na věci s lehkostí a humorem, pořád se prokope jenom ke spletitým a hlubokým kořenům všech paradoxů a excesů: k pokrytectví pramenícímu z tmářských náboženských nařízení. Svazují křídla mladým lidem, otravují život již od útlého dětství a způsobují hluboký rozkol v myšlení a chování navenek. Nedovolují jim se plně rozvinout a přežít život tak, jak by si ho představovali oni, ne podle diktátu jakýchsi starců v turbanech a nesrozumitelných arabských textů, které jim už nic neříkají. Možná někteří budou namítat, že je Írán tradicionalistickou a zaostalou zemí, protože to tak chce většina místních lidí. Doufám, že je váš názor podložen i něčím jiným, než Ahmadínežádovými žvásty a knížkou "Bez dcery neodejdu". Pokud nevěříte, běžte se tam klidně podívat s otevřenýma očima a myslí a pak mi poreferujte. Budu se těšit.

úterý, ledna 04, 2011

Ať odpočívá v pokoji...


Již moc zde nepíši, protože se mi zdá, že již téměř vše bylo řečeno, nicméně nyní vám musím sdělit smutnou zprávu. Alireza Pahlaví, mladší syn posledního íránského šáha, si dnes ráno, 4.1.2011 ve věku 44 let vzal život a takto následoval svou sestru Leilu, která tento svět opustila stejným způsobem 10.6.2001.
O této smutné události informovala jenom krátká zpráva na stránce Rezy Pahlavího. Ve zprávě se jako motiv uvádí trvalé deprese v důsledku exilu a hluboká traumata smrti otce a sestry, ze kterých se Alireza nikdy nevzpamatoval.
Ať odpočívá v pokoji.