neděle, dubna 26, 2009

Velká slova, aneb špionáž století.

V masmédiích zase proběhla jedna z těch superzaručených zpráv od - jak jinak - nejmenovaného činitele Izraelské armády, že se Izrael připravuje na obří útok na Íránská jaderná zařízení. Zpráva přišla 18.4. a psalo se, že by nálety měly začít v průběhu několika dnů, a dnes, vida, už máme 26.4. a zatím se nic moc nestalo. Izrael má stejně nyní dost práce s dokazováním, že v Gaze nebyly spáchány žádné válečné zločiny, když se chudák palestinští teroristé, pardon, civilisté jenom tak náhodou zrovna poklidně nacházeli se svými ženami a dětmi někde ve školce a hráli si jen tak náhodou s raketami.
Írán mezitím oznámil, že umí vyrobit jaderné palivo a Ahmadínežád jenom tak náhodou utrousil na konferenci o rasismu, že izraelská vláda je rasistická, aby ten případný dlouho připravovaný izraelský útok na Írán jenom potvrdil jeho výroky...
(pozn. v palestinsko-izraelském konfliktu nestojím na žádné ze stran: omlouvám se za svou upřímnost, ale tato záležitost jde více méně mimo mně, nicméně nemůžu schvalovat, že peníze, které by pomohly tisícům Íránců, íránská vláda posílá na financování zbraní pro bandity, kteří se nestydí schovávat za své ženy a děti, aby zvýšili počet civilních obětí)

Útok na Írán se nekoná, zato se rozmohl velice intenzivní "lov na špiony" a to nejenom v Íránu, ale i ve spřátelené Severní Korei. Povedlo se jim chytit dvě americké novinářky, které údajně vstoupily na území Severní Koreje, nebo si je na čínské území Korejci přijeli ulovit, to už asi nikdo nezjistí. Odvážné dívky prý mapovaly situaci prchajících Severokorejců z komunistického ráje (proč odtamtaď vlastně prchají, když je tam tak úžasně?). Takže potažmo mluvit o tom, že sociální situace červeného, případně zeleného (pozn.islámskorepublikánského) ráje není vůbec růžová, je tedy asi také špionáž. Nebo mohly z toho pohraničí třeba vypátrat něco o severokorejském jaderném programu, mezitím co Korejci vykopli inspektory a zpustili znovuzpracování vyhořelého paliva ze kterého získávají plutonium? Nebo Roxana Sáberí, která v Íránu byla původně zatčena za to, že si kupovala lahev vína (v Íránu je alkohol zakázaný) a psala tam knihu o každodenním životě a články pro zahraniční média.... byla sice bez novinářské licence, ale upřímně, k jakým informacím se člověk bez novinářské licence dostane (a vlastně i s licencí)? Pustí ho někam, kde se projednávají důležité věci? Ještě navíc, když je to slečna? Může se nepozorovaně dostat do vojenských objektů? Asi těžce... Navíc jaké toto gesto od Íránu může mít význam, když Obama alespoň formálně nabídl Íráncům jakousi formu "dialogu"? Žeby malinkatá páka, esíčko v rukávu?

A milí čeští čtenáři a diskutéři pod články to vše polknou i s navijákem, takže všichni Íránci, Severokorejci, Kubánci, Bělorusi atd., kteří nejsou spokojeni se svou vládou a situací ve své zemi, mluví o tom a snaží se o změnu režimu, jsou "špióni, agenti západných imperialistických mocností (=USA), zrádcové, kteří zaprodali svou zemi" a podobně. Velice povzbuzující.
Takže čtenáři určitě uvěří i "zdůvodnění" bombových útoků v Iráku, se kterým přišel hlavní duchovní Chámeneí: "Íránský duchovní vůdce Alí Chameneí dnes připsal vinu za bombové útoky v Iráku i americkým jednotkám. "Hlavními podezřelými v tomto zločinu a dalších obdobných zločinech jsou americké bezpečnostní a vojenské síly," praví se v Chameneího prohlášení, přečteném v rozhlase. Neušetřil v něm obvinění ani Izrael a jeho výzvědné služby. "Počet teroristických útoků v Iráku bude definitivně zapsán jako rekord amerických zločinů," dodal. Takže blonďavý Američan se převleče za sunnitského svatého bojovníka a s pokřikem Alláh-o-akbar se vyhodí do vzduchu, aby zabil průměrně tři desítky Íránských poutníků, kteří jsou - shodou okolností - šíité. No dobře dobře, i když to neudělá blonďavý Američan, nějakým zákeřným způsobem přiměje sunnitského bojovníka, aby to udělal (pozn. sunnité používají k teroru bombové atentáty u šíitských svatyní, šíité tajné popravy sunnitů). Takže Američané svou pouhou přítomností, případně nějakým podlým trikem způsobují, že sunnitští Arabové už ani tak moc nezabíjejí "okupantské Američany" ale šíitské Araby, případně šíitské Íránce (a obráceně). Nevím proč, ale strašně mi to připomíná ten vtip s tím vrahem, který u soudu říká: "No, já jsem si jen klidně vykračoval, když ten maník přiběhl, sedmkrát se mi napíchl na nožík ,který jsem měl náhodou v kapse a ještě mi vnutil svou peněženku."
Kdyby někoho z Vás napadlo, jak to ti Amíci dokázali, sem s názory! Bude to určitě nejúžasnější zjištění století... nebo spíše... špionáž století.

čtvrtek, dubna 23, 2009

Třetí část cestopisu o Íránu

Po dlouhé době Vám přináším třetí díl cestopisu o Íránu. Ta moje kamarádka se nějak rozepsala a poslala mi hned dva díly. Zde je tedy pokračování:

Sviatok utrpenia.

Ramadán. Mesiac odriekania. Od jedného známeho som dostala vysvetlenie, že je to preto, aby si i bohatí uvedomili, ako žijú chudobní. Niektorí ho dodržiavajú z úprimných náboženských pohnútok, niektorí iba z donútenia okolnosťami. Niektorí si to len vyskúšajú na pár dní a potom to vzdajú, pretože im je zle. Asi je na mieste vysvetliť dôvod. Podľa islamu by počas Ramadánu, od východu slnka po jeho západ človeku nemalo vojsť cez ústa nič, teda by nemal jesť, piť, fajčiť a zdržať sa i sexuálneho styku. Nemusí pôst dodržiavať, ak má zdravotné problémy, v Iráne je ale nutné ho dodržiavať hlavne na verejnosti a v práci. Akási kolektívna zbožnosť... Reštaurácie sú zavreté do šiestej večer a preto kto nemôže ostať doma, musí buď hladovať, alebo musí jesť a piť tak, aby ho pri tom nikto nevidel, napríklad sa zavrieť na záchod alebo do kancelárie. Ak niekoho polícia uvidí na ulici jesť, piť, alebo fajčiť môže ho potrestať za urážku náboženstva bičovaním alebo väzením.

Ľudia teda často vstávajú skoro ráno, ale VEĽMI skoro ráno, teda o tretej alebo štvrtej a výdatne sa najedia a napijú, skôr než odídu do práce, alebo si zase ľahnú spať. Potom čakajú až do večera, kým zase môžu jesť. Dá sa to využiť ako príjemné stretnutie s priateľmi pri spoločnej večeri, kedy sa všetci vyhladovaní pustia do jedla. Občas si dajú ešte aj druhú večeru v noci o jednej. Alebo nejdú vôbec spať a najedia sa o piatej ráno a potom idú spať s plným žalúdkom. Asi nemusím zvlášť vysvetľovať, aké to má "blahodárne" účinky na metabolizmus a zdravie všeobecne. Popoludní, keď sa Dariushovi priatelia zase zišli u nás, nepočúvali sme nič iné len: „Je mi zle!“, „Bolí ma hlava“, „Bolí ma žalúdok“. Keď nemuseli do práce, ostali doma aby mohli normálne jesť a piť. Ja som sa snažila pár dní vydržať zo solidarity...nerada jem sama. Ale najťažšie pre moje telo nebolo nejesť ale vydržať nepiť vodu, pričom po celom Teheráne sú fontánky s veľmi kvalitnou pitnou vodou. Výsledkom boli ukrutné bolesti hlavy, žalúdka, závraty a príznaky dehydratácie.

Tuším bol štvrtok večer. Keďže v piatok je v Iráne sviatok a nemusí sa vstávať, prišli pre nás dvaja Dariushovi kamaráti. Vybrali sme sa do zábavného parku. Áno, aj v Iráne existujú zábavné parky, ale aj tie sú tu tak trochu... iné. Tento sa nachádzal v Parku Basídž, nazvanom pravdepodobne po militantnej islamistickej mládežníckej organizácii. Park bol takmer prázdny. Zase asi tým, že bol Ramadán. Medzi kolotočmi, strelnicami a stánkami s občerstvením sa potulovalo niekoľko rodiniek a hlúčikov mládeže. Po niekoľkých minútach váhania sme sa rozhodli nasadnúť na húsenkovú dráhu. Dariush sa zdráhal.

- Choďte bezo mňa. Ja tu na vás počkám. Mám slabé srdce... vieš, že pred nejakým časom tu niekto zomrel?

- Zomrel? Ako sa to stalo?, - zaujímalo ma.

- Myslím, že dostal infarkt... alebo vypadol?

- Nie. Skočil. - opravil ho kamarát.

- Aha...

To sa mi zase nasadalo príjemne...

Nakoniec sme Dariusha prehovorili. Nasadli sme všetci štyria do jedného vagónika. V kútiku duše som dúfala, že bezpečnostné predpisy pre tieto zariadenia platia aj v Iráne. Vagón sa rozbehol a vystúpal až na samotný vrchol konštrukcie a potom sa s nami nekontrolovane spustil do dvadsaťmetrovej hĺbky za ohlušujúceho revu mojich troch spolujazdcov. Kričali ako malé deti. Mne to zas nepripadalo až také strašidelné. Potom sme ešte nasadli na kolotoč, ktorý nás prevrátil úplne dole hlavou... vypadli nám z vreciek všetky mince a mobily a peňaženky sme si pevne držali. Šatku som si predvídavo zaviazala na uzol ešte pred nástupom. Chlapci kričali a boli šťastní keď sme sa zase ocitli na zemi a mohli si zapáliť cigaretu. Aj tú som ja ako žena musela fajčiť tak nejak nenápadne. Ženy síce v Iráne nemajú fajčenie zakázané, ale je nepísaným pravidlom, že ženy na ulici nefajčia... vraj „je to škaredé“. Potom sme sa previezli na šlapadle v umelom jazierku. Okolo nás plávali husi, kačice a červené rybky. Najskôr sme boli sami ale postupne sa pridali ďalšie šlapadlá... pozitívnou zmenou bolo, že asi po hodine sa z amplióna prestala ozývať tá pochmúrna náboženská hudba a ozvali sa inštrumentálne verzie niektorých známych melódií z filmov, zo západných filmov, podotýkam, a bez spevu, a perzský pop. V tých dňoch sa v televízii, rozhlase, mešitách i na verejných miestach často púšťala náboženská hudba. Nazývam to hudbou, ale bola to skôr litánia a veľmi monotónne skandovanie, vzdychy a náreky. Spieva sa o osudoch šíítských imámov... bolo ich 12 a všetkých zavraždili, okrem toho posledného, ten proste zmizol... a niektorí veria, že sa schováva niekde v studni a že sa v budúcnosti zase objaví. Tá hudba vzbudzuje veľmi zvláštne pocity... verím, že niektorí sa z nej môžu dostať až do akéhosi tranzu.

Potom sme sa vybrali do úplného centra mesta. Námestie Bahárestán. Nachádzajú sa tam hlavne vládne budovy, takmer všetky v areáli za vysokým plotom. Zaparkovali sme auto v bočnej uličke pred budovou, ktorá vyzerala ako kasáreň. Na fasáde viselo pár čiernych transparentov s bielym, červeným alebo zeleným ozdobným písmom. Sú to spomienky a modlitby za mŕtvych. Sú dosť časté po celej krajine. Pôsobia sviatočným a pochmúrnym dojmom. Sú viac menej všade. Po istom časi si na ne človek zvykne a už ich až tak nevníma. Aj takmer všetky ulice a uličky sú pomenované po desaťtisícoch „mučeníkov“, ulica mučeníka Beheštího, ulička mučedníka Rezáího, a tak ďalej.. a naraz sa človeku zdá, že celý Irán je jeden veľký cintorín.

Zaparkovali sme a ďalej sme sa vybrali pešky. Najprv sme prešli okolo mešity, ktorá patrí do vládneho areálu. Chcela som si ju vyfotografovať, ale prítomní vojaci nás hneď napomenuli. Tak sme s dlhým nosom odklusali smerom k starému parlamentu. Videla som ho teda aspoň spoza plota. Klasická budova, ktorá je zaujímavá použitím niektorých starobylých perzských dekoratívnych prvkov na fasáde, hlavne hlavice stĺpov v podobe býkov a bájnych vtákov. Zaujímavý bol i nový parlament - Madžles. Zvonku vyzerá ako vysoká špicatá trojhranná pyramída.

- Vidíš aký má zvláštny tvar?, - vysvetľuje Dariush. - To je preto, aby ho nebolo dobre vidieť z lietadla. Priamo z parlamentu vedie chodba do stanice metra, ktorá je pod ním, takže keby sa čokoľvek dialo, môžu hneď utiecť.

Neskôr som sa dívala na satelitné mapy Teheránu na googli. Skutočne budova z výšky vyzerá zvláštne, ale je natoľko charakteristická, že sa medzi ostatnými budovami pozná na prvý pohľad, takže maskovanie určite nebolo prvotným úmyslom. Má táto konštrukcia lepšie odolávať bombardovaniu? Nechcelo sa mi riešiť práve túto otázku. Môj pohľad upútalo niečo iné. Prešli sme na samotné námestie Bahárestán. Uprostred je veľký bazén alebo fontána so sochou jedného štátnika zo starších dôb (Modarres) a za ňou bol postavený ohromný tmavozelený vojenský stan, alebo skôr celý stanový labyrint. Vošli sme dnu. Chodby boli koncipované ako výstava, alebo múzeum vojny Iránu s Irakom. Boli tam vystavené veľké fotografie z bojov a exponáty ako plynové masky, zbrane, miny, časti výstroja a podobne. Z ampliónov zneli modlidby za mŕtvych, rôzne príhovory a dramatická hudba. Bol práve deň spomienky na padlých. Tá vojna bola jeden veľký masaker. Irak použil proti Iránu plyn a chemické zbrane, ktoré mal – ako inak – od USA. A mínové polia sa čistili dobrovoľníkmi. Verbovali deti už od 10 či 12 rokov. Malí iránski chlapci asi v tom veku sa prepletali medzi stanmi a zvedavo si obzerali figuríny vojakov v zbroji v rôznych pózach. Len tak mimochodom sa mi vybavila jedna z posledných fotografií Hitlera, tá na ktorej zveruje obranu Berlína a Ríše deťom z Hitlerjugendu.

Za stanmi ma čakalo prekvapenie. Uprostred námestia bola zaparkovaná vojenská technika, tank, akýsi obrnený transportér a veľké nákladné autá, ktoré mali na korbe raketomety. Rakety boli na svojom mieste na autách. Jedna obzvlášť veľká raketa sa vypínala priamo do neba. Bola vysoká asi 5 metrov, možno aj viac. Nebol to príjemný pohľad. Pohľad na tanky parkujáce v centre meste je pre mňa vždy veľmi zvláštny.

Ešte sme sa prešli po námestí a pomaly sme sa vrátili domov. Chlapci mi kúpili pár suvenírov: železnú vojenskú placku s motlitbou a prívesok z farebného polodrahokamu s citátmi z Koránu.

Šli sme sa najesť.

Keď sme skončili, boli už dve hodiny ráno. Ulice boli takmer pusté a my sme prechádzali celým mestom smerom na juh, až sme sa dostali na diaľnicu do mesta Qom. To je niečo ako šíitský Vatikán, sú tam náboženské semináre. Tu prebieha výchova nových duchovných a tu sa odohrávajú aj náboženské diskusie medzi jednotlivými myšlienkovými smermi v šíitskom výklade islamu. Šíitský islam nie je ani zďaleka tak monolitický, ako sa zdá, a duchovní, ktorí sú vo vláde, nepredstavujú jediný možný výklad. Práve medzi obyčajnými Iráncami majú väčšiu popularitu duchovní, ktorí nie sú vo vláde. Niektorí sa snažia myslieť pokrokovo a dostávajú sa do opozície s oficiálnymi myšlienkovými trendmi.

Ale o tom som nechcela hovoriť.

Pozorujem dvojjazyčné diaľničné smerové tabule, perzsko-anglické: Qom - Beheshte Zahra - Holy Shrine - Imam Khomeini Airport. Pochopila som, kam ideme.

Behešte Zahrá. Cintorín. Znamená to Zahrin raj. Zahra bola matka, manželka alebo dcéra niektorého z 12 imámov, už si to presne nepamätám.

- Kde je? Ešte sme ďaleko?

Sedeli sme v aute a pomaly prechádzali okolo zaparkovaných áut a skupiniek ľudí, ktorí z nich vystúpili. Snažili sme sa nájsť nejaké miesto na parkovanie. Až potom som si uvedomila, že sme na mieste. Všade okolo diaľnice boli hroby a hrobky. Bola síce tma ale niektoré sa dali rozoznať. Na okraji cesty parkovali stovky áut a skupinky ľudí sa presúvali smerom k jednému bodu, odkiaľ sa ozýval spev a modlitby. Na niektorých miestach rozdávali zdarma čaj a sladké pečivo.

Hroby padlých majú viac foriem. Na veľkom priestranstve, kde sa zhromažďovali ľudia, boli hroby neznámych vojakov. Boli všetky rovnaké, jednoduché dosky zasadené do betónu pod pravidelnými radami vysokých tmavozelených cyprusov. Na každej horela sviečka. Ľudia si priniesli koberce a sadli si priamo medzi hroby alebo priamo na ne. Niektorí mali so sebou aj samovar a jedlo. Tieto "pikniky" na cintorínoch sú symbolickou hostinou živých s mŕtvymi. Ale prišli sa sem hlavne modliť. Sedeli, zakrývali si hlavu Koránom a odriekali modlitby. Medzi ženami prevládali tie oblečené v čadoroch. Z amplióna sa ozýval ten charakteristický náboženský spev. Niekomu by mohol pripomenúť pašijové hry. Jeden mužský hlas spieval alebo odriekaval plačlivým hlasom príbehy zo života Alího a ostatných šíitských Imámov mučeníkov. V istej časti sa modlitba zmenila v istý druh monotónneho rytmického skandovania. Vyvolávalo to skutočne zvláštnu hypnotickú atmosféru.

Po konci modlitieb sme sa šli prejsť k jednému zvláštnemu hrobu. Bol to hrob mladého chlapca, ktorý padol vo vojne. Vraj z hrobu vyviera prameň voňavej ružovej vody. Okolo hrobu bol hlúčik zvedavcov. Skutočne tam niečo jemne voňalo... ale ja na zázraky neverím.

- Toto je snáď jediný cintorín na svete, uprostred ktorého prechádza diaľnica, – komentuje Dariush, – Je obrovský. Sú tu pochované všetky obete vojny s Irakom z Teheránu. Takéto cintoríny sú v každome meste. Mladí si veľmi ctia pamiatku padlých. Táto generácia, za všetko, čo má, môže ďakovať iba týmto tu.

Trochu som sa pousmiala. Aký veľký mi pripadá rozdiel medzi tými ktorí šli dobrovoľne na istú smrť a dnešnou mládežou, ktorá sa bojí aj na húsenkovej dráhe... Od konca vojny neprešlo ešte ani dvadsať rokov... šla by dnešná mládež do vojny rovnako odhodlane ...?

sobota, dubna 18, 2009

Novinářka odsouzena za špionáž a další ženy na hraně zákona

Podle posledních zpráv Íránský soud odsoudil íránsko-americkou novinářku Roxanu Sáberí k osmi letem vězení za "špionáž pro USA". Mladá žena íránského původu, dítě íránských rodičů, kteří emigrovali do Spojených Států, se v době zatčení (leden 2009) nacházela v Íránu, odkud psala reportáže pro různá média a to bohatě stačí, aby byl člověk obviněn ze špionáže. Důkazy zatím íránské soudy nebo média nezveřejnily, ale asi se jejich hledáním ani moc nezabývají. Většinou vyslýchané nějakým vydíráním přinutí, aby provedli "přiznání v přímém přenosu" kdy podezřelí, většinou to jsou novináři, spisovatelé a jiní intelektuálové, vystoupí v televizi a přiznají se k něčemu co zpravidla vůbec nespáchali, případně přečetli výpověď, kterou jim předem někdo napsal.
Velice mě zarmoutili prvoplánové komentáře lidí pod článkem na centru, kteří se tváří, že všemu rozumějí úplně nejlépe a nezdá se, že by se snažili pochopit podstatu věcí, t.j. například podstatu íránské "revoluční justice" a vlády (kterou někteří dokonce nazývají legitimní! - pozn. mé pojednání o "legitimitě" íránské vlády je v komentářích pod článkem o věži Milad a v kapitolách z dějin íránské revoluce). Aby se člověk stal "špionem" úplně stačí, aby se dal do řeči s rodinami politických vězňů, na co doplatila Zahrá Kázemí, kterou ve vězení znásilňovali a umučili k smrti, nebo aby napsal pravdivý článek o sociálních poměrech v Íránu, protože oficiálně je Írán nejdokonalejší země světa, kde nejsou homosexuálové, prostitutky, drogově závislí, sebevrahové, rozvody, chudoba a lidé neemigrují, protože se tam nedá žít, ale protože to jsou všechno agenti imperialistických mocností... nepřipomíná Vám to něco?
V posledních týdnech v Íránu zmizel i známý blogger Hossein Derachšán. Je zadržován neznámo kde.

Známá a velice oblíbená herečka Golšifte Faráhání musela emigrovat poté co se objevila v několika výborných snímcích, jako je "Mim mesle madar", který pojednával o zoufalství zraněných plynovými útoky ve válce proti Iráku, kteří pomalu dožívají často bez podpory státu, nebo "Santouri" (snímek byl zakázán, jako i další její filmy), který velice dobře vylíčil nejenom otřesnou situaci mezi narkomany, ale byl alegorií na situaci íránského umění, které musí emigrovat, jestli se nechce podřídit vydírání islámu zosobněného matkou, která syna hudebníka vyhodila na ulici, protože "hudba je hřích". Golšifte se objevila ve snímku "Body of Lies" po boku Leonarda di Capria a Russella Crowa a málem byla za to v Íránu souzena.

Z Íránu emigrovaly i téměř všechny zpěvačky.


Další dívkou, která v íránském vězení čeká na svůj trest - trest smrti - je Delárá Dárábí. Byla přítomna loupežnému přepadení, při kterém přišel o život její příbuzný. V době zločinu jí bylo 17 a jejímu příteli, který s ní byl, bylo 19. Původně se k vraždě přiznala Delárá, protože se doufalo, že jako nezletilá nedostane trest smrti. Poté svou výpověď odvolala, nicméně ani tvrzení soudního znalce, že vrah bodal svou oběť pravou rukou, přičemž Delárá je levačka, nepřesvědčilo soud o její nevině. Ani její nezletilost v době zločinu není překážkou. V Íránu jsou trestně zodpovědní chlapci od 15 let věku a dívky od 9 let a odsouzení a popravy nezletilých vinníků nejsou vůbec nezvyklé. Kromě tohoto trestu byla Delárá a její přítel odsouzeni k 3 letům vězení a 70 ranám bičem za loupežné přepadení a za jejich nelegální nemanželský vztah. Delárá nyní čeká ve vězení na popravu, která může být vykonaná kdykoliv. Mezitím jí bylo dovoleno malovat, je talentovaná a rovněž píše. Její obrazy byly vystaveny v Teheránu a ve Štokholmu.

Jednou z mála šťastných byla Názanin Fátehí, která byla odsouzena k smrti oběšením za zabití muže v sebeobraně, když bránila sebe a svou 15 letou neteř před muži, kteří se je snažili znásilnit. V době činu jí bylo 17. Názanín byla osvobozena jenom po masivní kampani na její záchranu ze zahraničí.

----

Podle dalšího článku prý Izrael plánuje rychlé bombové útoky na Írán... ale "tajné služby to považují za nepravděpodobné" a já rovněž. Tento druh "zaručených zpráv" od "nejmenovaného armádního činitele" médii prochází tak asi jednou za 3-4 měsíce už asi tři roky ale naštěstí se nikdy nic nepotvrdí.